Poněkud překvapivá koncovka procesu ustavování nové české vlády, kdy prezident Miloš Zeman de facto během několika hodina změnil svůj striktně odmítavý postoj ke jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí a kdy ministerský dekret s jeho jménem nakonec podepsal, (opět) neumožnila, aby, alespoň teoreticky, mohl být po téměř třech desítkách let platnosti české Ústavy vysloven autoritativní verdikt o tom, zda prezident republiky skutečně musí do ministerské funkce jmenovat každého kandidáta, kterého mu navrhne předseda vlády, anebo zda má rovněž právo tyto návrhy odmítnout.

Veřejnost, a nejen ta odborná či politická, tak nadále zůstává v této otázce názorově tvrdě rozdělena, přičemž oba tábory setrvávají v přesvědčení, že pravda je na jejich straně.

Budou někdy relevantně rozsouzeny? A lze to vůbec akceptovatelně provést? Je to vůbec reálně možné? A je ještě vůbec možné k onomu letitému sporu říci či doplnit něco nového?

Ústava versus dohady a zbožná přání

Pokud se budeme držet striktně ústavního textu a jeho logického a systematického výkladu v kontextu architektury našeho politického systému, není celá záležitost zas až tak moc komplikovaná.

Co se týče institutu jmenování člena vlády, naše Ústava jasně říká, že ministra, (resp. člena vlády), jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. To znamená, že (na rozdíl od odvolání člena vlády, jak si ukážeme dále) jde o (sdílený) akt, který vyžaduje shodu předsedy vlády s prezidentem, a to shodu na osobě konkrétního ministerského kandidáta.

Jinými slovy, je nezpochybnitelné, že členem vlády může prezident jmenovat jen tu osobu, kterou mu navrhne premiér. Ale zároveň nemá povinnost jmenovat ministrem úplně každou osobu, kterou mu předseda vlády navrhne - to z textu, logiky ani systematiky Ústavy nikterak nevyplývá.

Naopak. Pokud by byl prezident republiky povinen vyhovět každému návrhu předsedy vlády na jmenování ministra, byly by předpoklady a náležitosti tohoto ústavního aktu formulovány jinak. Obdobně, jako je tomu u jiného ústavního institutu probíhajícího na ose prezident – předseda vlády – ministr, kterým je odvolání člena vlády.

Zde není v teorii ani v politické praxi žádného sporu o tom, že návrhu předsedy vlády na odvolání některého jejího člena je povinen prezident republiky vždy vyhovět. A jak že je tento ústavní akt formulován?: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda.“

Což znamená, že zcela rozhodujícím je v tomto případě projev vůle premiéra, který prezident pouze formálně a fakticky provede. Nemá zde prostor pro vlastní uvážení. Na rozdíl od aktu jmenování člena vlády, kde prostor pro toto uvážení prezident má. Kdyby byl záměr ústavodárců jiný, formulovali by zásady a pravidla postupu jmenování člena vlády identicky, jako je tomu v případě odvolání jejího člena.

Musí být ministrem jmenován i kanibal, když to navrhne premiér?

A ještě další argument. I zarytí odpůrci názoru prezidenta Miloše Zemana na výklad kompetencí prezidenta republiky v případě jmenování členů vlády, například ústavní právník profesor Kysela, připouštějí, že v určitých výjimečných situacích prezident republiky právo nejmenovat premiérem navrženého člena vlády má. Uvádějí se často (až absurdní) příklady typu, že by šlo o kanibala, analfabeta, masového vraha či agenta cizí mocnosti (což už až zas tak absurdní případ být nemusí…).

Ale Ústava, ani jiný právní předpis (s výjimkou norem o nepřípustnosti souběhu některých funkcí, což ovšem není tento případ), žádné takové („ministersko-typologické“) výjimky nedefinují a neevidují – proces jmenování člena vlády
je v našem právním řádu upraven pouze jedinou větou v článku 68 odstavec 2 Ústavy: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“

Takže jestliže existuje shoda na tom, že mohou existovat (byť krajní a excesivní) příklady situací, kdy prezident republiky navrženého kandidáta (z dobrých a oprávněných důvodů) jmenovat nemusí, je tím zároveň implicitně řečeno, že prezidentské právo „nejmenovat“ objektivně existuje. Což znamená, že spor může být veden teoreticky už jen o to, zda má toto právo nějaké hranice – kdy ještě ano, a kdy už ne.

Ale pokud nejsou písemně (a naše právo jako systém je pozitivní, založené na písemných pramenech, nikoli na obyčejích, zvyklostech a precedentech) – taxativně, anebo alespoň demonstrativně – vymezeny, definovány a dány,
pak jakoby neexistovaly vůbec…Protože v podstatě každý člověk má vlastní vnitřní vnímání toho, kdo by (ne)měl být ministrem nastaveny jinak a jinde. A základní vlastností práva, natož ústavního, musí být jeho všeobecnost, nikoli nahodilost či selektivnost.

V jakém režimu žijeme?

Širším rámcem vztahů prezidenta a předsedy vlády je podoba a charakter českého politického systému, který je mj. založen na tzv. exekutivním dualismu (neboli tzv. dvouhlavé exekutivě), kdy moc výkonnou tvoří na jedné straně vláda (v čele s jejím předsedou) a prezident republiky na straně druhé.

Pro hladké fungování tohoto systému – včetně téměř veškerých zásadních personálních opatření – je nutná kooperace a finální shoda obou těchto „exekutivních hlav“. Musí tomu tak být zároveň i proto, že jejich mandáty a legitimita jsou (časově i věcně) odlišné. V jednom případě jsou (vláda a její předseda) odvozeny od voleb do Poslanecké sněmovny, resp. od z nich vyplývající sněmovní většiny, ve druhém (prezident) od (přímé) prezidentské volby. Jde, přes všechny možné a oprávněné výhrady, o docela dobře propracovaný systém vzájemných pojistek, brzd a protiváh.

V nejrůznějších debatách na téma role, postavení a kompetencí prezidenta republiky v našem politickém systému se často operuje termínem „poloprezidentský režim“. Nejčastěji ve spojení s autoritativním tvrzením, že „Česká republika není v žádném případě poloprezidentským režimem“.

Většinou velmi povrchně, bez alespoň základní analýzy tohoto termínu a jeho obsahu a souvislostí. Poloprezidentský režim je pevnou součástí (politologické) typologie politických systémů demokratických zemí ve smyslu ústavní a praktické podoby jejich struktury legislativní a exekutivní moci a jejich vzájemných vztahů. Přičemž existují tři základní modely těchto systémů. Jsou jimi prezidentský režim, parlamentní režim - a právě poloprezidentský režim – u vědomí všech dalších myslitelných nuancí těchto kategorií.

Co se týče rozdílů mezi nimi, zjednodušeně řečeno, v prezidentském režimu existuje mezi legislativou a exekutivou „čínská zeď“. Prezident je zde hlavou vlády. Vlády, která obvykle nemusí disponovat důvěrou zákonodárného sboru. Prezident zde nemůže zákonodárný sbor rozpustit – a naopak, nemůže být parlamentem odvolán.

V parlamentním režimu zase leží těžiště moci v zákonodárném sboru, exekutiva je dvouhlavá, v čele vlády (jejíž existence závisí na důvěře zákonodárného sboru resp. jeho většiny) stojí premiér, prezidentské pravomoci jsou zde spíše slabší, podléhající kontrasignaci premiéra resp. vlády a prezident tu většinou bývá (není to stoprocentním pravidlem) volen spíše nepřímou volbou.

Poloprezidentský režim je kategorií poměrně specifickou. Výkonná moc je v něm rozdělena mezi prezidenta a vládu (v čele s jejím předsedou), přičemž každý z těchto orgánů je vybaven odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně-právně nezávislí. Naprostá většina známých a respektovaných typologií uvádí jako nutnou (nikoli postačující) podmínku poloprezidencialismu přímou volbu prezidenta.

Dalšími podmínkami jsou poté existence významných ústavních kompetencí prezidenta republiky (včetně přítomnosti tzv. samostatných prezidentských pravomocí v ústavě, v rámci nichž prezident rozhoduje bez nutnosti souhlasu jiného ústavního orgánu), jmenovací pravomoc prezidenta vůči premiérovi, respektive vůči členům vlády a skutečnost, že prezident může rozpustit zákonodárný sbor.

Čtvrtprezidencialismus?

Ústavní a politický systém naší země přímo a explicitně nenaplňuje pouze poslední z těchto kritérií. Ovšem uvědomíme-li si, že v některých případech (například po třech za sebou jdoucích neúspěšných pokusech vlády o získání důvěry v Poslanecké sněmovně) dává naše Ústava prezidentu republiky prostor pro samostatné uvážení (nikoli povinnost), zda Poslaneckou sněmovnu rozpustí či ne, nejsme ani od této podmínky příliš vzdáleni.

To ovšem znamená, že pokud někdo považuje či označuje český politický systém za tzv. poloprezidentský režim, jde o zcela legitimní a relevantní názor. Přičemž ještě blíže skutečnosti v charakteristice českého politického systému je právnička a publicistka Vladimíra Bondarenková, která jej kdysi v jednom článku označila za „čtvrtprezidentský“.

Otazníky kolem kompetenční žaloby

Závěrem zbývá poznamenat, že definitivní a jednou provždy závaznou odpověď na otázku, zda prezident republiky musí či nemusí jmenovat každého nominanta na ministerský post, kterého mu předseda vlády navrhne, by nám pravděpodobně nemusela poskytnout ani ona v poslední době mnohými tak často vzývaná kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu.

Tzv. kompetenční žaloba je dle zákona (o Ústavním soudu) nástrojem, který je určen pro takové případy a situace, kdy se dva (či více) orgány veřejné správy (státní správy či samosprávy) přou o to, kterému z nich náleží kompetence (právo rozhodovat) v dané konkrétní záležitosti. Ústavní soud v takovém případě vynese výrok o tom, kterému orgánu daná kompetence náleží, kdo je jejím nositelem a vykonavatelem.

V případě jmenování člena vlády je ovšem situace docela jasná. Jde totiž o kompetenci prezidenta republiky (předseda vlády navrhuje, prezident jmenuje) a je tedy velmi dobře představitelné, jak ostatně konstatoval ústavní právník Marek Antoš, že by Ústavní soud z procesních důvodů kompetenční žalobu předsedy vlády Petra Fialy na prezidenta republiky ve věci nejmenování Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí odmítl projednat. Jelikož nejde o spor o příslušnost kompetence, ale o její obsah či výklad. A byli bychom tak opět na začátku sporu…

Pokud by v této věci mohl být nějaký relevantní soudní spor vyvolán, pak snad jedině na základě tzv. žaloby (vlády nebo premiéra na prezidenta republiky) pro nečinnost (prezident delší dobu nechce jmenovat navrženého kandidáta členem vlády) ve správním soudnictví. I když i zde je velkou otázkou, zda by šlo o nečinnost (nějaký orgán dlouhou dobu nekoná, nerozhoduje), když zde (v první fázi, před změnou postoje) prezident republiky svou vůli a své rozhodnutí (nejmenovat plus alternativní řešení, pověření jiného člena vlády vedením ministerstva zahraničních věcí) projevil jasně, zřetelně a velmi rychle…

Anebo pak ještě tzv. ústavní žaloba na prezidenta republiky s cílem zbavit ho mandátu pro hrubé porušení Ústavy coby pověstný „poslední soud“.

A ještě jedna otázka, byť spíše řečnická – jak se v souvislosti s causou „Zeman-Fiala-Lipavský“ popasovat s konáním prezidenta Václava Havla v roce 2002 kdy v obdobné resp. identické ústavní situaci – jeden orgán navrhuje, druhý jmenuje na tento návrh - odmítl na návrh Poslanecké sněmovny (!) jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka?

Bylo toto konání protiústavní nebo ústavně konformní? A proč není tato událost – právě nyní – častěji připomínána? Dvojí metr? Quod licet Iovi…?

Těžko říci. V každém případě však dlouhodobý spor o podobu kompetence prezidenta republiky ve vztahu ke jmenování členů vlády zůstává v jistém ohledu stále otevřen. A možná je na jednu stranu dokonce dobře, že prostřednictvím „případu Lipavský“ nebyl završen soudním sporem s nějakou tečkou v podobě soudního výroku.

Pokud by k tomu došlo, byl by totiž do budoucna prostor pro politická vyjednávání a kompromisy v době utváření a personálního formování vlád buď (Ústavné soud by se postavil na stranu premiéra) razantně omezen a redukován v podstatě pouze na prezidentské „razítko“ na jakýkoli premiérův návrh, anebo by naopak (pokud by Ústavní soud dal za pravdu prezidentovu výkladu) došlo k možná až přílišnému posílení pozice prezidenta v procesu jmenování vlády a výběru jejích členů – v tom smyslu, že by v krajním případě mohlo jít spíše o tým prezidentský než premiérský.

V obou případech na úkor rovnováhy českého exekutivního dualismu a vyváženosti politického systému jako takového.

před koncem roku vám přinášíme další, letos už čtvrté číslo našeho čtvrtletníku. Jak se zdá, svět kolem nás se komplikuje a perspektivy se znejasňují, což je asi i hlavním důvodem toho, že i Medias res má postupně stále vyhraněnější obrysy. Většina příspěvků i v tomto čísle se z různých úhlů zabývá otázkami civilizačními. Nejprve analytická studie F. Williama Engdahla o energetické krizi, esej Pavla Chrastiny o neomarxismu jako přímém potomkovi dávného fabianismu, historické ohlédnutí Petera Weisse nad vývojem emancipačních snah Slovenska a rolí jednotlivých aktérů tohoto procesu a konečně zamyšlení Romana Jocha nad zásadní knihu Douglasy Murrayho Šílenství davů.

K těmto úvodním studiím připojujeme tématicky příbuzné úvahy Jiřího Weigla o roli střední třídy v demokratické společnosti, Vladimíra Podrackého o otázce globalistu a postliberalismu, Marie Neudorflové, která připomíná u příležitosti 200. výročí jeho narození význam zakladatelské osobnosti českého žurnalismu Karla Havlíčka Borovského. A přítomná soubor textů završují dvě recenze Milana Nakonečného na knihy Petra Žantovského Svět včerejška, dneška a …, a Volodymyra Vjatrovyče Ukrajinské 20. století.

Přeji vám inspirativní čtení a platí to, co vždy zdůrazňujeme: chcete-li spolupracovat s odborným časopisem Medias Res, pošlete nám svůj námět nebo příspěvek, a bude-li zapadat do našeho konceptu, rádi jej zveřejníme.

Krásné Vánoce a dobrý nový rok 2022 vám přeje

Irena Žantovská

šéfredaktorka

Celý text naleznete zde.

Koalice PirSTAN ve své stížnosti tvrdí, že Státní volební komise v procesu přidělování mandátu subjektům, které se dostaly do Poslanecké sněmovny, pochybila v tom ohledu, že v prvním skrutiniu rozdělila 199 mandátů a pro druhé skrutinium tak zbyl tudíž k přidělení už pouze jeden jediný mandát, přikázaný koalici SPOLU ve Středočeském kraji. Zatímco, dle Starostů, mělo být správně do druhého skrutiniu přesunuto, a následně rozděleno mezi subjekty, které se do Poslanecké sněmovny dostaly, celých sedm mandátů.

A odtud poté plynou i koalicí PirSTAN požadované změny v personálním rozdělení těchto mandátů, které by znamenaly i celkové lehce odlišnýpoměr  sil ve složení nové Sněmovny - o jeden mandát vyšší zisk v její prospěch,
a tedy i ve prospěch její zamýšlené budoucí vládní aliance se spřízněnou koalicí SPOLU, oproti současnému stavu.

Aniž bychom znali podrobnosti soudní stížnosti koalicí PirSTAN, lze přesto konstatovat, že nemá oporu v platném volebním zákoně ani v realitě.

Proč je stížnost PirSTAN neoprávněná. A v čem jevolební systém pochybný.

Ve druhém skrutiniu lze totiž rozdělit pouze tolik mandátů z celkových dvou , které nebyly přiděleny stranám, hnutím akoalicím ve skrutiniu prvním. A to Státní volební komise bezezbytku dodržela.

V prvním skrutiniu totiž skutečně mělo dojít – a také došlo - k adresnému rozdělení 199 poslaneckých mandátů. A nechybělo mnoho  k tomu, aby jich zde bylo rozděleno rovnou celých 200 a druhé skrutinium by se tak vůbec nekonalo.

A nebylo to zaviněno žádnou chybou Statni volební komise, nýbrž souhru několika specifických faktorů který  letošní změna  volebního systému umožňuje: Enormně vysoký počet propadlých hlasů (přes jeden milión), tedy hlasů odevzdaných voliči subjektům, které nedosáhly požadovaného kvorapro postup do prvního skrutinia - 5 procent pro samostatné kandidující strany a hnutí, 8 procent pro dvoučlenné koalice a 11 procent pro vícečlenné koalice, nízký počet (4) subjektů které kvora potřebná pro přístup k poslaneckým mandátu překročily a použití tzv. kvóty Imperiali pro výpočet krajského volebního čísla v prvním skrutiniu, které se odehrává čisté na úrovni volebních krajů a  které vychází z jednotlivých krajských volebních výsledků.

Přičemž kvóta Imperiali generuje, že všech známých vokebních kvót, vždy nejnižší představitelnévolební číslo v příslušném volebím obvodu - a tedy i umožňuje rozdělit maximální počet disponibilních mandátu již právě prvním skrutiniu. A přesně to se nyní stalo.

A nejenom to. V praxi se naplnilo jedno z rizik, které s sebou aplikace kvóty Imperialinese, a to je skutečnost, že při jejím použití lze, zejména v menších volebních krajích a ve volebních krajích střední velikosti, kde se přiděluje citelně méně mandátu než v největších volebních krajích, rozdělit v prvním skrutiniu dokonce více poslaneckých křesel, než má daný kraj dle úvodního přepočtu, jež rozdělí 200 poslaneckých mandátů mezi našich 14 volebních krajů, k dispozici.

To se v letošních volbách přihodilo ve třech volebních krajích, kde podmínky pro přidělení mandátu v prvním skrutiniu (dosáhnout násobku tzv. krajského volebního čísla určitým celým číslem)   byly naplněny vždy v o jednom případě více, než kolik volební zákon finálně umožňoval.

Jednalo se o Olomocuký kraj (případ druhého mandátu pro hnutí SPD), Kraj Vysočina („žalovaný“ případ druhého mandátu pro koaliciPirSTAN) a Pardubickém kraj (případ čtvrtého mandátu pro hnutí ANO).

To jest, že v těchto krajích bylo v prvním skrutiniu dle pravidel přepočtu hlasů na mandáty v prvním kroku rozděleno vždy o jeden mandát více, než kolik činil maximální počet poslaneckých mandátu těmto krajům předurčen úvodním,výchozím přepočtem nového volebního systému, který předchází konkrétnímu přidělování mandátu mezi jednotlivé subjekty.

Zákon ovšem zná řešení i pro takovéto případy. Spočívá v tom, že ten mandát (mandáty) v prvním skrutiniu neobdrží subjekt resp. subjekty, které vykazují nižší zbytek dělení než subjekt (subjekty), kterému připadl poslední mandát z počtu, který danému kraji náleží. A to přesto, že i v jeho (jejich) případě byl naplněn požadavek dosažení příslušného násobku krajského volebního čísla.

Je to spravedlivé? Asi ne. Logické by bylo, kdyby na poslanecký mandát dosáhl každý subjekt, který náplní požadavek dosažení příslušného násobku krajského volebního čísla. V případě kombinace letošních volebních výsledků a použití kvóty Imperiali by ovšem takto bylo v prvním skrutiniu rozděleno 202 mandátu, přičemž ústavoupevně daná "kapacita" Poslanecké sněmovny činí pouze 200 mandátů. Určitá korekce je tedy- za současného ústavního stavu - nezbytná,
byť nikoli nutně spravedlivá.

Cesty ven

Pokud bychom ovšem v budoucnu nechtěli jít  „německou“ cestou. Při volbách do německého Spolkového sněmu  totiž bývá – díky specifickému volebnímu systému, kde vedle sebe na celém území státu kandidují klasické stranické kandidátní listiny i jednotliví kandidáti v jednomandátových volebních obvodech – taktéž pravidelně rozděleno, a to dokonce o mnoho, více mandátů, než kolik (598) předpokládá příslušný zákon. Zde se ovšem tyto mandáty nikomu neodebírají a „neškrtají“, nýbrž – jako tzv. „převislé“ mandáty – zvoleným stranám a kandidátům zůstávají a Spolkový sněm tak mívá v praxi pravidelně třeba i přes 700 poslanců. U nás by toto tedy obnášelo zrušení ústavního požadavku na to, aby Sněmovna měla striktně vždy 200 poslanců.

Mnohem čistším řešením by však byla co nejrychlejší změna našeho volebního zákona ve smyslu nahrazení kvóty Imperiali pro výpočet krajského volebního čísla jinou kvótou, která přidělení vyššího počtu mandátu, než  které jsou v kraji k dispozici, neumožní. Například kvótou Hare nebo Haggenbach-Bischoff.

Pokud k takové změně nebude většinová politická vůle, tak by alespoň v každém  každém případě měly mít tzv. „převislé“ mandáty ve druhém skrutiniu přednost před všemi ostatními.

Úplně nejlepší variantou by ovšem bylo nahrazení současného volebního systému dvou skrutinii a volební kvóty poměrným  systémem volebního dělitele, který jednoznačně, předvídatelné a nezpochybnitelně rozdělí všechny poslanecké mandáty hned v prvním, a  zároveň jediném, skrutiniu.

Systémem tohoto typu byl náš předchozí volební systém do Poslanecké sněmovny, který zrušil Ústavní soud. Ovšem nikoli proto, že by zavrhl systém volebního dělitele jako takový, ale z toho důvodu, že z hlediska požadavku zásad poměrného zastoupení nepovažoval za vhodné používat ve statě se 14 nestejně velkými volebními obvody konkrétní, v našem případě d’Hondtovu, metodu volebního dělitele.

Ale to bylo, a je, možné řešit změnou tohoto dělitele za jeho poměrnější alternativu, např. za dělitel Sainte-Laguë nebo tzv. dánský dělitel A nikoli zbouráním celého systému a jeho náhradou mechanismem, který je ve všech ohledech horší, méně poměrný a generující nejrůznější nesrovnalosti a excesy.

Systémem, který je projevem umělého volebního inženýrství bez jakékoli logiky. Systémem, který kromě již zaznamenaných a popsaných nespravedlností umožňuje i vznik některých dalších, které už jsou na hranici ústavního principu rovnosti hlasů a poměrného zastoupení, anebo i za ním.

Na některé z nich ostatně autor tohoto textu upozorňoval již letos na jaře v této analýze:

http://www.mediasres.cz/politika/3067-tomas-dolezal-rizika-a-alternativy-nove-volebni-legislativy.htm

PirSTAN střílí na špatný terč

Ale zpět k volební stížnosti koalice PirSTAN. Jde o stížnost irelevantní, neboť ve  druhém, skrutiniu se  celostátně přiděloval pouze jeden mandát, který připadl koalici SPOLU,jelikož měla nejvyšší součet zbytků dělení v jednotlivých krajích po prvním skrutiniu.

A pouze a jedině ve druhém skrutiniu se mohou porovnávat mezi sebou  výsledky stejného  subjektu napříč kraji v rámci počtu mandátu, které tomuto subjektu ve druhém skrutiniu připadly.

Což se letos hnutí SPD vůbec netykalo, a tak ani není důvod, aby v rámci jeho poslaneckého klubu docházelo k jakýmkoli změnám v personálním přidělování mandátů, což „pirátsko-starostenská“ žaloba také požaduje.

Žádné chyby se v tomto punktu Státní volební komise nedopustila. Karla Maříková i Jaroslav Dvořák, platnost jejichž zvolení Starostové zpochybňují, řádně získali mandát už přímo v prvním skrutiniu, protože SPD v „jejich“ krajích (Karlovarském a Zlínském)  získala potřebný násobek  volebního čísla.

Podobně neoprávněný je požadavek koalice PirSTAN na dodatečné přidělení dalšího (druhého) mandátu ve volebním kraji Vysočina, který by měl být současně odebrán hnutí ANO. Není k tomu důvod. Ve volebním kraji Vysočina bylo k dispozici pro první skritinium k rozdělení 10 poslaneckých mandátů. Podmínky pro jeho přídělení byyl splněny v případě 11 kandidátů, a tak muselo přijít na řadu výše zmíněné pravidlo tom, že jeden (poslední) mandát neobdrží ten subjekt, který měl v prvním skrutiniu nejnižší zbytek dělení. A to byla právě koalice PirSTAN -  s o 1 008 nižším zbytkem než „předposlední“ hnutí ANO.

Pokud bude volební soud v případě stížnosti Pirátů a Starostů rozhodovat nezaujatě, věcně, v souladu se zákonem a vyžádá si podklady a stanoviska kompetentních specializovaných právníků a politologů, nemůže jí vyhovět.

Vady volebního systému a jejich politické důsledky

Což ovšem neznamená, že nový sněmovní volební systém při jeho prvním použití zafungoval bezvadně a nevyžaduje žádné změny. Právě naopak.

Kromě řešení otázky „převislých“ mandátů – či jeho příčiny, kombinace dvou skrutinií a volební kvóty Imperiali -jde i o samotný mechanismus určení počtu poslanců volených v jednotlivých  volebních krajích, který dále generuje velmi disproporční rozdíly v podílu zastoupení těchto krajů v Poslanecké sněmovně, a který působí v menších  volebních krajích v neprospěch politických subjektů s voličskou podporou pod cca 10 procent hlasů.

Mimochodem - oproti předchozím volbám do Sněmovny v roce 2017 v tomto směru (rozdělení poslaneckých mandátů mezi volební kraje)  došlo k pouze jediné změně: Volební kraj Praha obdržel o jeden mandát méně (23 místo 24) a Ústecký kraj o jeden mandát více (14 namísto 13). Čili pouze naprosto kosmetická úprava, přičemž nejmenší kraje zůstaly tzv. „na svém“.

Velmi diskutabilní je i design převodu hlasů na mandáty v prvním – a tedy zcela zásadním a určujícím – skrutiniu. Jde, i slovy únorového nálezu Ústavního soudu, o ustavení Poslanecké sněmovny cestou čtrnácti separovaných voleb ve čtrnácti samostatných volebních krajích bez vzájemného propojení výsledku voleb.

Což ve volbách silně zvýhodňuje ty politické subjekty, které disponují nejsilnější podporu ve velkých v největších (Praha, Středočeský, Jihomoravský, Moravskoslezský) volebních krajích.Letos se zde rozdělovalo 93 mandátů, tedy 46,5% z jejich celkového počtu.

Což tentokrát enormně zvýhodnilo koalice PirSTAN a SPOLU. Tyto subjekty totiž porazily blok hnutí ANO a SPD celkově o 16 mandátů, v poměru 108:92 mandátům. Přičemž v Praze o 11 mandátů a ve Středočeském kraji o 6 mandátů.  Tam se tudíž letošní volyb rozhodly, protože v součtu zbývajících 12 krajů má blok ANO a SPD  o1 mandát více než „Pětikoalice“…

Pro celkový výsledek voleb  - a následný povolební poměr sil ve Sněmovně - tak pomalu přestává být nejdůležitější celkový nominální počet voličských hlasů odevzdaný jednotlivým volebním subjektům, ale mnohem více to, jak silné budou tyto subjekty ve čtyřech největších volebních krajích, kde se volby dle stávajícího volebního systému rozhodují.

Jak uvidíte, směřování našeho časopisu stále výrazněji směřuje ke kladení otázek a hledání odpovědí po perspektivách států a národů (samozřejmě především osudu zemí českých) v současnosti a brzké budoucnosti. Je z toho zřetelně znát, že toto téma zaměstnává odborníky z různých oblastí akademického i společenského života, a bude to zřejmě trend s dlouhou působností.

Celý text zde:https://drive.google.com/file/d/1UwvxDwpKCd-iDk26y4zpcQLXnQXZn6BM/view?usp=sharing

Do současných dob nás zavede Tomáš Doležal svou fundovanou analýzou rizik naší nové volební legislativy a po něm Bohumír Štědroň, který se věnuje politickým a ekonomickým aspektům kryptoměn. Tentýž autor, spolu s Lindou Nepivodovou předkládají také prognostickou vizi konání Olympijských her na Měsíci.

Toto číslo je také doplněno o dvě recenze, v té první hodnotí Stanislav Polnar knihu Vlastimila Podrackého Konzervatismus pro třetí tisíciletí a v druhé Petr Hampl knihu Petra Žantovského Svět včerejška, dneška a…

Věříme, že i toto číslo Medias Res, obdobně jako všechna předchozí, přitáhnou váš čtenářský a odborný zájem a naplní vaše očekávání.

Celý text najdete zde

Zásadním koncepčním problémem celého návrhu je naprostá nerovnováha mezi jeho výdajovou a příjmovou stránkou. Respektive prostá skutečnost, že projekt absolutně neřeší financování navrhovaných změn. Ministryně Maláčová se pouze omezuje na obecnou větu, že příslušné náklady zaplatíme z nových daní.

A je docela nezodpovědným avanturismem jít do politické arény s projektem, na který chybí minimálně 25 miliard korun. Nadto v době bezprecedentně vysokého deficitu veřejných financí. A slibovat jako hotovou věc daňovou reformu, která by daňové zatížení občanů a firem zvýšila, a to v okamžiku, kdy mnoho z nich přichází o zaměstnání či o zakázky – a krátce poté, co byly prostřednictvím zrušení konceptu tzv. superhrubé mzdy sníženy daně z příjmu fyzických osob  je, eufemisticky řečeno, docela odvážné.

A pikantní je i skutečnost, že zde paní ministryně hovoří rovněž o zdanění (dosud od daně osvobozených) dividend vyváděných do zahraničí. Přičemž dnes platí, že výjimkou z povinnosti platit srážkovou daň z dividend disponují pouze subjekty z (cizích) členských států Evropské unie. Což se dlouhodobě na české politické scéně snažilo a snaží změnit pouze hnutí SPD a příslušný návrh je již dávno podán v Poslanecké sněmovně. A ČSSD se k němu dosud vždy stavěla ostře negativně. Stejně jako vláda, která k němu vydala negativní (nedoporučující) stanovisko.

A teď již k jednotlivým bodům návrhu tzv. důchodové reformy:

Lze jistě přivítat příklon Ministerstva práce a sociálních věcí k myšlence minimálního důchod starobního důchodu vypláceného z tzv. nultého důchodového (daňového) pilíře, který je navrhován ve výši 28 % z průměrné mzdy(což nyní odpovídá cca 10 000 Kč měsíčně) pro každého občana, jenž dosáhl důchodového věku a který současně bude splňovat podmínku minimální doby odvádění důchodového pojištění v délce trvání 25 let.

Což je docela podstatný rozdíl oproti současnému stavu, kdy je pro vznik nároku na starobní důchod vyžadováno minimálně 35 let odvádění tohoto typu sociálního pojištění. Rozdíl představující téměř jednu třetinu dosavadní povinné pojistné doby   -  a hlavně rozdíl nesmírně nákladný, představující miliardy korun dodatečných nákladů této „reformy“, vedle přiznaných přímých nákladů ve výši 25 miliard korun.

Mnohem důležitější je v tomto ohledu – a  této oblasti nastavení důchodového systému -  pevně garantovat neprolomitelnost hranice věku odchodu do důchodu (při splnění  povinné doby pojištění) na úrovni 65 let. A to klidně i ústavním zákonem resp. ústavním dodatkem.

Zároveň jde o totální názorový obrat ministryně Maláčové, protože dosud koncept minimálního důchodu, což je mimochodem také jeden z dlouhodobých základních bodů politického programu hnutí SPD, odmítala. Stejně tak jako všichni sociálnědemokratičtí poslanci, kteří v Poslanecké sněmovně hlasovali proti jeho zavedení do českého důchodového systému.

Obdobně lze jen stěží uvěřit upřímnosti zájmu sociální demokracie o těch sto dvacet tisíc seniorů a seniorek, kteří nyní pobírají nižší starobní důchod, než je deset tisíc korun měsíčně.

Když jsem před nedávnou dobou pro tyto osoby navrhovala v rámci valorizace důchodů zvláštní finanční příspěvek, strana paní ministryně Maláčová se opět postavila proti tomu.

Kvitovat je možné i ideu ocenění péče o děti, kdy je navrhováno zvýšení starobní penze o 500 korun měsíčně za každé vychované dítě. Co ovšem akceptovat nelze, je omezení této částky na 1 500 korun měsíčně, jakkoli by dotyčný senior řádně vychoval více než tři děti. To je naprosto nelogické, nespravedlivé a nepřijatelné.

Podobně obsahově rozporuplnýje i návrh na dřívější odchod do důchodu pro příslušníky náročných profesí, aniž by došlo ke snížení jejich penzí.Tento návrh je koncipován tak, že za každých deset odpracovaných let v náročné profesiby byl možný odchod do důchodu o rok dříve, než by tomu bylo za standardních podmínek.  Což je ovšem doprovázeno požadavkem na zvýšení sazby sociálního pojištění příslušným zaměstnavatelům (zaměstnanců v těchto profesích)o pět procentních bodů.

Což zní v době nastupující ekonomické krize v důsledku dopadů omezujících opatření souvisejících s epidemií koronaviru jako velmi špatný vtip. Totéž platí i o dalším návrhu z dílny paní ministryně -  návrhu, o kterém při prezentaci své „reformy“ raději „skromně“ pomlčela. Jde o požadavek na zvýšení pojistných odvodů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) o polovinu.

Zatímco v letošním roce je minimální odvod živnostníka na důchodové pojištění stanoven na úrovni  2588 korun měsíčně, tak napříště navrhuje paní ministryně jeho navýšení na 3816 korun, a to od 1. ledna roku  2023. Dodejme, že toto minimální pojistné v současnosti odvádí cca 60 procent našich živnostníků.

Proč zrovna toto datum (1. leden 2023)? Ministryně Maláčová k tomu říká: „Neboť je třeba ponechat (živnostníkům) určitý čas k tomu, aby se vypořádali s finančními důsledky pandemie koronaviru.“. Tedy, jinými slovy: „…necháme živnostníky na chvíli vydechnout, abychom je potom úplně dorazili…“.

K tomu snad ani není co dodat…

Každá reforma hodná tohoto by měla znamenat zásadní systémovou, nikoli pouze parametrickou, změnu. Návrh paní ministryně Maláčové toto kritérium nesplňuje.

Co by takovou změnu představovalo?

V první řadě skutečná a citelná dlouhodobá podpora řádné výchovy dětí a pracujících rodičů, nikoli zanedbatelné stokorunové sociálnědemokratické bonusy, která ani zdaleka nepostihují a nebonifikují význam mateřství a rodičovství pro náš společenský a ekonomický systém.

Cestu k tomu představuje například výrazná daňová motivace k rodičovství a k zakládání rodin, zejména rodin s více než dvěma dětmi. I proto autorka tohoto textu  v roce 2020 předložila dvě komplexní novely zákona o daních z příjmu, které výrazným způsobem (o 50%) zvyšují roční slevu na poplatníka a manželku (manžela) – a které hlavně opravdu významně navyšují tzv. daňové zvýhodnění na vyživované dítě.

V případě péče o jedno či dvě děti jde o zvýšení o 100 procent, od třetího dítěte by se jednalo už o jeho čtyřnásobné zvýšení. Což by pracujícímu rodiči tří nezaopatřených dětí zvýšilo jeho roční čistý příjem o více než 100 tisíc korun.

A dalším krokem zde musí být i slevy na sociálním pojištění pro pracující rodiče. Zkrátka silná a kontinuální prorodinná politika podporující porodnost a zvýhodňující řádnou výchovu dětí v pracujících rodinách. A to v širším slova smyslu, včetně zavedení manželských půjček, státní, krajské či obecní podpory výstavby dostupného (i nájemního) bydlení apod.

Protože naprosto klíčovým faktorem důchodového systému našeho průběžného typu je počet aktuálně ekonomicky aktivních plátců důchodových pojištění (a daně z příjmu) resp. jejich poměr vůči aktuálnímu počtu příjemců starobních (a dalších) důchodů. Toto musíme mít při jakýchkoli úvahách o důchodové reformě na paměti především.

Ale jsou tu i další velmi důležité (a často opomíjené) komponenty důchodového systému:

Například nutnost významného (ale opravdu významného!) finančního zvýhodnění těch osob, které ještě před dosažením důchodového věku (který se v budoucnu ustálí na 65 letech) splňují či překračují dobu povinných odvodů sociálního pojištění (35 let dle současné právní úpravy).

Anebo nezbytnost mnohem výraznějšího finančního navýšení starobních důchodů (o tisíce, nikoli stovky korun měsíčně) - a současně snížení daně z příjmu až po její úplné odpuštění - všem občanům, kteří budou dobrovolně pokračovat v práci (zaměstnanecké nebo živnostenské) i poté, co splnili podmínky pro přiznání starobního důchodu.

Jde možná o jeden z vůbec nejdůležitějších aspektů každé budoucí opravdové důchodové reformy. Minimálně do té doby, než by se v praxi projevila výše popsaná opatření prorodinné politiky. Mohlo by se jednat o opravdu výrazné zvýšení motivace k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění, samozřejmě dle individuálních, zejména zdravotních, dispozic jednotlivých občanů.

Současné „pobídky“ v tomto směru totiž nejsou absolutně schopny vyvážit oprávněnou touhu čerstvých důchodců opustit trh práce a věnovat se už pouze své rodině, svým zájmům a zaslouženému odpočinku po celoživotní práci.

Přitom podle některých ekonomických modelů by zvýšení míry zaměstnanosti nyní ekonomicky neaktivních starobních důchodců mladších 70 let - byť jen o 10% -  mohlo posílit příjmy státního rozpočtu až o 1,5 %. To by znamenalo o 20 až 25 miliard korun ročně více na straně rozpočtových příjmů. Což je mimochodem přesně ta suma, kterou ministryně Maláčová odhaduje jako výši nákladů na rozjezd své „reformy“.

Materiál také některé velmi důležité součásti a výstupy našeho důchodového zcela opomíjí.

Jde například o otázku státní podpory různých forem zajištění na stáří. Nejde jen o dobrovolné penzijní připojištění a penzijní spoření, ale i o životní pojištění, hypotéky, stavební spoření, individuální investování apod. V době koronavirové krize, která bude mít, bohužel, mnohaleté dozvuky, zejména v některých segmentech zaměstnání a podnikání, by bylo navýšení této podpory docela rozumnou alternativou k naprosto nepřijatelné variantě zvyšování pojistných odvodů, nejen u živnostníků.

A mohlo by jít i o jakousi, byť zdaleka ne dostatečnou, kompenzaci neakceptovatelného vývoje (tzv. náhradového) poměru mezi výší starobního důchodu a předchozího pracovního příjmu. V celkovém průměru – a s rostoucím pracovním příjmem zvláště. 

Závěrem konstatujme, že si ministryně Maláčová pro projekt své „reformy“ vybrala ze tří scénářů předložených jí Komisí pro spravedlivé důchody při ministerstvu práce a sociálních věcí tzv. technickou variantu, kterou letos na jaře toto ministerstvo komentovalo tak, že její podoba nastavení tzv. základního (minimálního)  důchodu z počátečních 30 % průměrné mzdy do roku 2070 poklesne na 25 % průměrné mzdy. A že jde o variantu, která není výhodná pro zaměstnance s dlouhými pracovními kariérami, zejména ne promuže.

Což jsou, možná kouzlem nechtěného, dva důležité – a jak dokladujeme v tomto textu nikoli jediné – argumenty, proč tento projekt tzv. důchodové reformy jako celek v žádném případě nepodporovat.

A proč bude třeba vypracovat a předložit projekt významně odlišný.

Bc. Lucie Šafránková (1987)

poslankyně PS PČR, místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku. Vystudovala  Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, obor sociální práce, před zvolením do Sněmovny působila jako obchodní manažerka v oblasti pojišťovnictví.

 In the modern history of the Olympics it was Baron Pierre de Coubertin who created the International Olympic Committee (IOC) in 1894, which later resulted in the first modern Games in Athens in 1896. The modern Olympic Games onwards have become leading international sporting events featuring summer and winter sports competitions, in which thousands of athletes from around the worldwould participate.

It is assumed that the next decade will produce a stable Lunar Base and regularcommercial flights to the Moon. The Olympic Games on the Moon could then be seen as the next step predicted for the year of 2050, and their long preparation and final realization will have the same impact on the international relations, politics and culture as in the past centuries.

II. General Considerations

When talking finance and sponsorship, the regular Winter Olympic Games substantiate the costs to be around 13 billion with having 13 worldwide Olympic partners. Those partners are crucial for running the Games. One of the most important is Coca-Cola which sponsors the Games since 1928 (being the longest continuous partner). Coca-Cola supports over 90 top athletes, making the whole presence of the brand even stronger and more important. Visa provides over 1000 contactless point-of-sale terminals for easier and faster payments for visitors. Providing services like mobile and wearable payments, Visa solved a problem of accumulating huge amounts of money on one spot.

NBC broadcasts the OG on a regular basis and bought rights to do so from 2021 until 2032 for the amount over 7.65 billion. Since NBC possesses years of experience with broadcasting the OG, maintaining a full-time cooperation for the OG on the Moon should pre-empt any misunderstandings between the broadcaster and the International Olympic Committee.

Budgeting for the Games on the Moon would be, of course, much more challenging. The overall budget is expected to be around 120 000 billion. The most expensive part of the Games would be the transport of all the material on the Moon along with building facilities and stadiums. Since the WOG do not require building so many of them, the overall costs should be reasonable for such a “mission”. One of the challenges is that there is no water on the Moon, so all the ice would be artificially created and transported. Since many sports may use the same ice, the total amount of it would not be necessarily enormous.

Discussing the costs, the most important part of the fundamentalorganization would be finding sufficient funding. One of the ways to promote the OG on the Moon along with raising money may represent a worldwide lottery. Since the expenses for travelling on the Moon may be extremely high for ordinary people, this lottery would give them a chance to win a free ticket along with the transportation. Offering 100 free tickets worldwide, announcing the winners each month would definitely raise awareness about the OG and positively promote the event. While printing about 1 billion tickets with the cost of 25 dollars per ticket, the fundraiser could expect around 20 billion of profit (including travelling costs and printing costs). Cheaper travelling costs might be provided by Elon Musk and his company Space X.

Elon Musk is a living genius developing new technologies and ways of travelling into space. He owns Tesla, a worldwide known electro-mobile company. He also owns Space X, the companyresponsible for the development of the revolutionaryrocketFalcon 9, the first rocket capable of re-flight. Falcon 9 dramatically reduced costs of travelling into space. There is also Falcon Heavy, offering much more payload, i.e. carrying capacity. Elon Musk is capable of offering or even redesigning his rockets for the OG program. Contacting him should then be a primary task.

Another man to contact, a very powerful man, should be Jeff Preston Bezos. He owns Amazon, the biggest online provider in the US. His net worth is reported as 193.2 billion (2021). Since Bezos possesses such great fortune, he may help funding some of the expenses. Bezos is known for investing into things that “change people’s lives”, and the Olympic Games on the Moon may be considered a life-changing challenge for him.

Sir Richard Branson with his Virgin Group is a billionaire investing into a better use of space for changing and improving the life on Earth. Branson offers a new generation of space vehicles “to open space for everyone” (virgingalactic.com). His vision is to enable people to travel into space.

Moving away from individuals, it is of a great importance to contact both the organizations playing crucial roles in space travelling and Olympic organizations. One of those is NASA, an independent agency of the United States Federal Government responsible for the civilian space program, as well as aeronautics and aerospace research. NASA was established in 1958 and has the most knowledgeable experience of all organizations within space research. Most of the technological and security problems would certainly be discussed between NASA and International Olympic Committee.

The International Olympic Committee acts as the leader of the Olympic Movement. Moreover, the IOC should be regarded as a catalyst for collaboration between all parties of the Olympic family (NOCs, the IFs, the athletes and the OCOGs to the Worldwide Olympic Partners, broadcast partners and the United Nations). Borrowing the name “Olympic Games” would have to be solved with the IOC. The IOC would also be in contact with the broadcasters and as mentioned above, with a number of other organizations and federations.

The UN, an organization consisting of 193 member states, is the worldwide organization where the topic “The Olympic Games on the Moon” should be discussed first of all. Since most of the member states participate in the Olympic Games, scheduling a meeting at their platform would be the best way of getting the whole project started. Not only would they discuss the organizational part, how much each country may participate in hosting it, the basic finance and business would also be discussed there. The main mission of the United Nations is: the maintenance of international peace and security, and to prevent conflict. While visiting their website, you can see the motto “Shape our future together.” That is exactly what one has in mind when suggesting the Olympic Games to be held on the Moon.

III. The OG on the Moon

Accommodation

Let’s suppose that the athletes land on the moon. The emerging immediate problem is their accommodation. There are in fact only a few possibilities. For example, the team of architects, engineers and scientists called SAGA are working on makingspace liveable for future space travellers by approaching the design of habitats from a human perspective, where mental well-being and social sustainability is part of the life support equation. This space project is called LUNARK. The founders, SebastianAristotelis and Karl-Johan Sorensen, together with their team built the first moon habitat analogue in the Arctic regions of Greenland. The two founders are currently living there, for two months in total. “The LUNARK mission is an admirably ambitious project and a refreshing technology demonstrator of what the future Lunar Habitat might look like. The project promotes important innovation and research for aerospace." said the director of the National Space Institute at the Technical University of Denmark, Kristian Pedersen. (lunark.space, 2020)

One option would then necessarily be to build lunar stations on the moon, replacing Olympic villages, anotherone to let the athletes live in the spaceship. Everyone should have their own rooms and the access to common gyms or running tracks, so the individual athletes could train even during the flight. The spaceship must include sufficient supply of drinking water and food, medical clinics with doctors and nurses, and also oxygen masks and spacesuits for everyone if the need arises.

 Sports

The decision whether to organize the summer or winter Olympics on the moon is a very challenging topic to be discussed by the International Olympic Committee. It is also debatable whether to simply unite the two Games in one,covering thus both summer and winter disciplines that could be feasible to run under the conditions on the moon. By this selection, lots of athletes may not be able to participate in the moon Olympics as their sport may not be appropriate and thus part of the program. This applies toalltypes of water sports, as there is no hydrosphere on the moon and the transport of water would be impractical, if not impossible.Because of the low gravity the water drops would float and the athletes would not be able to swim in the pool. Skiing and snowboarding would then be othermost certainly cancelled sports because there are no mountains on the moon. This kind of discrimination could lead to disagreements and arbitration proceedings.

        Another question must be resolved – the frequency of the Olympics. Supposing none ofthe Games are cancelled, will the interval between the Olympic Games still remainfour years? In that way the organization of the Olympics would cost much more than before. The Moon Olympics Games will be the most expensive ones, and from this point of view they should take place occasionally rather than on a regular basis.

Impact on the athletes

        Astronauts are not only very well trained for the conditions in space but they are also educated in functioning in the spaceships for years. The same training and expertise for athletes would, however, be much more demanding and expensive. Therefore, not every prominent athlete should participate in the moon Olympics, but it should remain their own choice. For those who would be willing to try, there should be an extensive manual or training course about every single side effect caused by travelling to the moon. The problem is that no one has discovered all of the problems that could affect the athletes as there have been none on the moon so far. The training centres can simulatethe conditions similar to the ones on the moon, but there is no guarantee of 100% accuracy. What if the athlete who competed on the moon would not be able to participate in the earth Olympics because their sport performance would get worse as his body got used to being in the 1/6 gravitation field on the moon? How long would their recovery take? The impact on both mental and physical conditions of the athletes should be thoroughly examined after as well.

 Financing

        Let’s go back to the financial side again. One of the most important topics in the implementation of any project is its budget. Organizing the Olympic Games is a financially and organizationally demanding affair.

The planning of the Olympic Games costs on average from 20 to 50 billion dollars. (Statista, 2016) It mainly depends on the infrastructure of the hosting city, the number of stadiums in the area and other factors. Because on the moon there is no infrastructure, no Olympic villages nor stadiums, the expenditure on building these objects and facilities would exceed the usual budget by several billions.

The massive costs behind the Olympic Games (in billion U.S. doll)ars)

 Source: Statista.com (2016)

        The chart above shows the expenses of hosting the Olympic Games from 1992 to 2016. The winter Olympics in Sochi outreached the planned budget eighttimes and the cost of the Olympic stadium tripled any other stadium in the world. (Statista, 2016)

        The money for the hosting of the Olympic Games comes mostly from the public budgets of the host countries,often the Olympics are debt-financed, and it takes decades for the money invested to return. Countries are forced to introduce additional measures for example in the form of taxes.

        It is clear that the money from the public budgets of the host countries will not suffice for the organization of the Moon Olympics. The solution may be that each participating country will contribute 50% of its defence and military spending. The annual cost of this activity from the ten most developed countries in the world would mount to over a thousand trillion dollars per year. This amount of money saved over 50 years should cover the expenses of the organization of the Olympic Games on the moon.

IV. Conclusion

For the last one hundred years the Olympics have been a global symbol of peaceful cooperation and competition in the name of sports. Leveraging this legacy in the 21^st Century, the Moon Village Association intends to “propose a symbolic event on the Moon during the opening ceremony of the Olympic Games, either in 2024 in Paris (France) or in 2026 in Milan-Cortina (Italy).” (spaceref.com, 2019)

As Giuseppe Reibaldi, President of the Moon Village Association, states:“Showcasing Olympic Games on the Moon will be for the public a concrete example of the implementation of the Moon Village, and a demonstrative pilot case of Earth-based activities that can be carried over onto the Moon, in an innovative new manner. These symbolic Olympic Games on the Moon will signal a new auspicious landmark for humanity and stimulate public inspiration; whilst at the same time attracting the interest and bringing in the involvement of industries that have never been involved before on Moon and Space related activities”. (spaceref.com, 2019)

V. References/ Sources/ Bibliography

1. Business Insider: How extreme future Olympic sports could be on the Moon. [online]. 2016. [cit. 2020-1-12]. Available from: https://www.businessinsider.com/olympics-moon-science-physics-sports-what-if-2016-8
2. China's National Space Administration, CNSA. [online]. 2019. [cit. 2020-30-11]. Available from: http://www.cnsa.gov.cn/english/index.html
3. Lunark.space: A Journey to the Moon. [online]. 2020. [cit. 2020-1-12]. Available from: https://lunark.space/
4. National Aeronautics and Space Administration, NASA: Lunar Olympics. [online]. 2006. [cit. 2020-2-12]. Available from: https://www.nasa.gov/exploration/home/08feb_lunaralps.html
5. Olympic.org: Charles Duke. [online]. 2018. [cit. 2020-2-12]. Available from: https://www.olympic.org/news/astronaut-charles-duke-who-brought-the-olympic-spirit-to-the-moon-honoured-by-the-ioc
6. Roscosmos.ru. [online]. 2020. [cit. 2020-1-12]. Available from: http://en.roscosmos.ru/
7. SAGA: Space architects. [online]. 2020. [cit. 2020-1-12]. Available from:https://asaga.space/
8. Scholastic: Moon Olympics. [online]. 2020. [cit. 2020-29-11]. Available from: https://www.scholastic.com/teachers/activities/teaching-content/moon-olympics-science-explorations-activity/
9. Spaceref: Olympics On The Moon. [online]. 2019. [cit. 2020-1-12]. Available from: http://spaceref.com/news/viewpr.html?pid=54915
10. Statista.com. [online]. 2016. [cit. 2020-30-11]. Available from: https://www.statista.com/chart/5424/the-massive-costs-behind-the-olympic-games/

https://www.virgingalactic.com/mission/

https://www.nasa.gov/mission_pages/station/main/index.html

https://stillmed.olympic.org/media/Document%20Library/OlympicOrg/Games/Winter-Games/Games-2026-Winter-Olympic-Games/Olympic-Winter-Games-in-numbers.pdf

https://www.marieclaire.com/culture/a17043403/most-expensive-winter-olympics/

https://www.coca-colacompany.com/stories/coca-cola-celebrates-90-years---90-athletes-with-the-olympics

https://www.un.org/en/about-un/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeff_Bezos

https://www.olympic.org/the-ioc

https://wealthygorilla.com/top-20-richest-people-world/

Tato sporná místa jsou následující:

Zaprvé jde o mechanismus určení počtu poslanců volených v jednotlivých  volebních krajích,jehož úprava je doslovným přepisem stejného ustanovení volebního zákona (paragraf 48), které bylo nedávným nálezem Ústavním soudem zrušeno jako protiústavní. Hrozí zde tedy hypotetické riziko, že novela může být z tohoto důvodu opět u Ústavního soudu napadena  - včetně varianty  zrušení této její části. To by se zřejmě, z časových důvodů, stalo až po proběhnutí voleb, což by mohlo vést až ke zpochybnění jejich výsledků. A to není příliš radostná vyhlídka.

O co jde? O postup, kterým se na základě celkového počtu hlasů odevzdaných pro politické subjekty překročivší celostátně požadované kvorum pro strany, hnutí či koalice nejprve vypočítá tzv. republikové mandátové číslo a poté se, na základě počtu hlasů odevzdaných v jednotlivých volebních krajích, stanoví počet poslaneckých mandátů, které budou v těchto krajích obsazovány a rozdělovány.

Lépe řečeno, s ohledem na novou podobu způsobu převodů hlasy na poslanecká křesla jde o určení maximálního možného počtu mandátů, které mohou být v jednotlivých krajích přiděleny volebně úspěšným subjektům v tzv. prvním skrutiniu.

To mimo jiné znamená, že se takřka identickým způsobem jako dříve budou opakovat disproporční rozdíly v podílu zastoupení jednotlivých politických subjektů ve  větších a malých volebních krajích –
opět v neprospěch menších a středně velkých stran a hnutí. Bude tak dál docházet k deformacím rovnosti jak volebního práva aktivního (čím menší volební kraj, tím nižší váha hlasů voličů stran malé a střední velikosti), tak pasivního (tam naopak bude dále platit přímá úměra ve smyslu „čím menší volební obvod a menší politický subjekt, tím méně preferenčních hlasů /kroužků/ je třeba  na „poskočení“ do čela příslušné kandidátní listiny). Což byl jeden z hlavních důvodů, proč v únoru Ústavní soud tu část volebního zákona, která definovala výpočet a způsob přidělení poslaneckých mandátů do volebních krajů, zrušil.

Dle nálezu Ústavního soudu jde totiž o „…neústavní problém vzniku Poslanecké sněmovny cestou čtrnácti separovaných voleb v samostatných volebních krajích bez vzájemného propojení výsledku voleb…“. A na tom novela, která prošla Sněmovnou, nezměnila ani čárku…

Mandáty se tedy politickým subjektům mají i nadále přidělovat na úrovni jednotlivých krajů resp. na základě výsledků v nich, prostřednictvím pomocí tzv. krajského volebního čísla, které vychází z poměru velikosti volební účasti v kraji a počtu mandátů, které mají být v onom kraji rozdělovány.

Což, mimo jiné, ve volbách silně zvýhodní ty politické subjekty (v letošním případě koalice), které disponují nejsilnější podporu ve velkých resp. v největších (Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj, Moravskoslezský kraj).

A tedy, pro celkový výsledek voleb a povolební poměr sil ve Sněmovně tak nebude (nemusí být) nejdůležitější celkový nominální počet obdržených voličský hlasů pro jednotlivé volební subjekty, ale spíše to, jak silné budou ve čtyřech největších volebních krajích, kde se mohou (a pravděpodobně i budou) letošní volby rozhodovat.

Riziko, že nějaký oprávněný subjekt toto ustanovení volebního zákona opět napadne soudně, je poměrně značné. Se všemi představitelnými důsledky.

Loterie druhého skrutinia

Dalším značným problémem z hlediska ústavnosti volební novely  je způsob přidělování mandátů volebně úspěšným politickým subjektům v tzv. druhém skrutiniu, tj. model přerozdělení poslaneckých mandátů, které politickým stranám, hnutím a koalicím nebyly přikázány v rámci prvního skrutinia.

Původně se tyto mandáty měly přidělovat politickým subjektům na základě rozhodnutí jejich vedení  do jimi vybraných volebních krajů – vždy tolik, kolik jich bylo danému subjektu vypočteno ve druhém skrutiniu. Tento způsob byl ovšem pro některé sněmovní strany nakonec nepřijatelný jako „nepřijatelné nadřazení vůle stranických sekretariátů nad vůli voličů“.

A tak byl schválen jiný způsob, tzv. přerozdělovací automat, na základě pozměňovacího návrhu předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka.V druhém skrutiniu tedy v rámci jednotlivých politických subjektů obdrží mandáty jim (ve druhém skrutiniu) přikázané kandidáti podle pořadí volebních krajů určeného podle nejvyšších zbytků dělení v prvním skrutiniu.

A to může být skutečný problém z hlediska ústavnosti resp. z hlediska dodržení zásad poměrnosti volebního systému do Sněmovny, protože diskriminace kandidátů pocházejících z menších volebních krajů je naprosto zjevná.

A to právě proto,  že hlasy voličů se v prvním  skrutiniu převádějí na mandáty striktně odděleně, vždy pouze na základě volebních výsledku v jednotlivých volebních krajích. Tím pádem jsou i dělitele (tzv. krajská volební čísla), od nichž se má odvíjet stanovení pořadí  nejvyšších zbytků dělení v prvním skrutiniu pro přiřazování mandátů ve skrutiniu druhém, nestejně velké - stoupají s velikostí kraje (resp. s počtem oprávněných voličů, kteří se zúčastnili voleb).

A proto je nelogické a nespravedlivé stanovovat pořadí volebních krajů pro finální  přidělování mandátů ve druhém skrutiniu takto, pouze na základě porovnávání veličin rozdílné povahy, kdy kandidáti politických subjektů v menších krajích jsou de facto už předem diskvalifikování, jelikož krajská volební čísla v „jejich“ krajích významně nižší než krajská volební čísla v největších krajích – a to až o 50 procent, porovnáme-li nejmenší, Karlovarský kraj, s největším, Středočeským krajem.

Tato krajská volební čísla, na jejichž základě se budou vypočítávat a porovnávat zbytky dělení, se budou pohybovat od cca 15 000 (v Karlovarském kraji) do cca 22 000 (ve Středočeském kraji).

Vezměme si hypotetický modelový příklad: straně XY bude ve druhém skrutiniu přiřknut jeden mandát. Její dva nejvyšší zbytky dělení po prvním skrutiniu budou 14 999 hlasů (tzn. 0,99 mandátu) v Karlovarském kraji a v15 001 hlasů (0,68 mandátu) ve Středočeském kraji. Mandát na základě ustanovení volebního zákona obdrží příslušný kandidát ve Středočeském kraji.

Jakkoli tam straně XY v prvním skrutiniu chybělo ke zisku mandátu 6 999 hlasů a v Karlovarském kraji pouhý jeden jediný hlas!!! Pouze proto, že Středočeský kraj má více obyvatel a voličů.

Takové situaci zcela jistě reálně nastanou i v povolební praxi a mohou velmi pravděpodobně vyvolat i individuální stížnosti některých neúspěšných kandidátů na výsledek voleb resp. na konkrétní přidělení mandátu  uvnitř politických stran, hnutí či koalic.

Přičemž této situaci se dalo docela dobře předejít tím, že by se v rámci druhého skrutinia porovnávaly zbytky dělení po prvním skrutiniu nikoli v jejich absolutním (nominálním) početním vyjádření, nýbrž v podobě relativní – v přepočtu na desetinné číslo.

V tom smyslu, jakou procentuální část prvního nepřiděleného mandátu získal daný politický subjekt v kraji v prvním skrutiniu resp. jaká procentuální část mu ke zisku tohoto mandátu již v prvním skrutiniu chyběla. Tak, aby mandáty ve druhém skrutiniu v rámci stran, hnutí a koalic získali skutečně kandidáti v těch volebních krajích, kde ke zisku dalšího mandátu chyběl nejnižší počet hlasů – bez ohledu na  faktor velikosti kraje.

Lze dokonce i konstatovat, že aktuální nastavení podoby přidělování poslaneckých mandátů ve druhém skrutiniu  je založeno na využití tzv. většinového prvku, což narušuje povahu samotného volebního systému do Sněmovny, který má být poměrný, nikoli kombinací poměrného a většinového systému.

Tato změna už by byla možná pouze v tom případě, že by se novela volebního zákona vrátila ze Senátu zpět do Sněmovny, jelikož veškerá česká volební legislativa musí být oběma parlamentními komorami schválena v identickém znění. Což by ovšem současně znamenalo další časovou prodlevu v procesu schvalování zákona a jeho posun někam směrem až skoro k letním měsícům.

A to je je už termín opravdu šibeniční. Nehledě na to, že neexistence funkčního volebního systému do Poslanecké sněmovny už nyní např. znemožňuje konání předčasných voleb do dolní parlamentní komory, což je legitimní ústavní nástroj pro řešení vážnějších politických krizí typu té, co právě prožíváme.

Co je ještě reformovat? Systém kroužkování?

Novelizace pravidel pro volbu Poslanecké sněmovny zároveň otevírá prostor i pro širší debatu o tom, zda by si nějaké změny zasloužil i design dalších volebních systémů na jednotlivých úrovních českého politického systému. A pokud ano, tak jaké.

Než se ovšem, nejspíše někdy v blízké budoucnosti,  vydáme tímto směrem, zůstaňme ještě na chvíli u volebního systému do Poslanecké sněmovny.

Za úvahu by určitě stála např. reforma podoby hlasování resp. charakteru kandidátních listin ve smyslu způsobu a váhy tzv. preferenčního hlasování (kroužkování).

Nyní má každý volič možnost preferovat (zakroužkovat) maximálně čtyři kandidáty na krajské volební listině příslušného subjektu, přičemž k tomu, aby se kandidát na této listině posunul dopředu, je třeba, aby získal preferenční hlasy minimálně pěti procent voličů, kteří v daném kraji odevzdali hlas „jeho“ subjektu.

Pokud bychom chtěli tuto personalizaci posílit, je alternativou systém tzv. volných kandidátních listin resp. využití  finského modelu, který představuje opravdu efektivní a dostupnou možnost výběru a volby konkrétních kandidátů občany i v podmínkách poměrného volebního systému. Tento model spočívá v tom, že každý politický subjekt předkládá svůj seznam kandidátů v konkrétním obvodě v abecedním pořadí a volič “zakroužkuje“ pouze jednoho z nich. Hlas je tak tedy odevzdán jednak příslušnému subjektu, tak i  konkrétnímu kandidátovi.

Konečné pořadí kandidátů na listině  je tak ve finále  stanoveno pouze samotnými voliči, není vyžadována žádná hranice pro posun na kandidátce směrem vzhůru, záleží pouze na nominálním počtu preferencí. A tedy – mandáty, kterém v příslušném volebním obvodě politickému subjektu připadnou, obsadí odpovídající počet kandidátů s nejvyšším počtem preferenčních hlasů.

Hrozba a zjevná protiústavnost korespondenčního hlasování

V rámci debaty o úpravě volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny otevřely některé politické strany,  Piráti, STAN, ODS, KDU-ČSL a TOP 09,opět otázku možnosti zavedení korespondenčního hlasování pro tento typ voleb. Nyní zatím jen pro Čechy žijící, nebo zdržující se v době voleb, v zahraničí. Ovšem zástupci jmenovaných subjektů se nikterak netají tím, že po podzimních volbách, ve kterých očekávají vítězství a následné vytvoření společné sněmovní většiny a vlády,  nastolí variantu zavedení korespondenčního hlasování znovu - a tentokrát již pro všechny oprávněné voliče, včetně těch tuzemských.

Přitom tlak na zavedení korespondenčního  - ale i jakéhokoli jiného způsobu tzv. dálkového (např. elektronického) – hlasování postrádá jak racionální zdůvodnění, tak hlavně oporu v české Ústavě.Češi žijící v zahraničí (a samozřejmě i ti „domácí“) mají přece možnost účastnit se voleb, pokud o to mají opravdový zájem, standardním „fyzickým“ způsobem na příslušném (nejbližším) zastupitelském úřadu České republiky.

A není tedy nutné jejich procedurální volební právo radno rozšiřovat, nota bene za použití prostředků, které jsou jednoznačně za hranou ústavnosti. A to korespondenční způsob hlasování je.

Korespondenční (a jakékoli dálkové) totiž nepřípustně narušuje základní principy volebního práva, zejména tajnost, rovnost a přímost hlasování, což jsou naprosto zásadní konstanty způsobu provádění politických personálních voleb  v demokratických politických režimech.

Tajnost volby může být garantována pouze tehdy, jestliže má akt výkonu hlasovacího práva osobní a individuální charakter, když tento akt probíhá prostřednictvím fyzického vhození volebního lístku do volební urny  za plentou. Za přítomnosti volební komise, která celý proces hlasování kontroluje dle předem daných zákonných pravidel.

To u korespondenčního (ani u elektronického) hlasování není možné zaručit, jelikož nelze absolutně vyloučit možnost, že některé osoby hlasují pod „dozorem“ či dokonce pod nátlakem jiných osob.

Rovnost volebního práva znamená, že každý ve volbách odevzdaný hlas má stejnou váhu a že každý volič má v rámci výkonu volby naprosto stejné možnosti a podmínky. Tyto zásady korespondenční
(a elektronický) způsob hlasování rovněž zásadním způsobem narušuje.

Protože buď zavádí, pokud by platilo univerzálně, dvojí typ volby (ústavně konformní a zároveň náročnější fyzický způsob a naproti tomu jednodušší, avšak neústavní způsob dálkový), anebo rovnou určitou skupinu občanů neoprávněně zvýhodňuje oproti skupině jiné, a to v tom případě, pokud by právem volit korespondenčně disponovala pouze určitá skupina voličů, např. „zahraniční“ Češi. A při dálkovém způsobu hlasování nelze rovněž vyloučit ústavně nepřípustnou variantu, že určitá osoba hlasuje v daných volbách vícekrát.

A ani možnost, že pod jménem a identitou určité osoby disponující aktivním volebním právem hlasuje někdo úplně jiný,  kdo např. ani toto volební právo z nejrůznějších důvodů  nemá. Čímž je zase narušen princip přímosti hlasování, jelikož v dálkovém způsobu absentuje prvek volební komise, která je mocna každého voliče identifikovat a vyloučit eventualitu vícenásobné volby jednou a tou samou osobou.

Argumentů proti zavádění korespondenčního (resp. dálkového) hlasování do českého právního řádu je pochopitelně více, politického i praktického charakteru a vycházejících z – vesměs neblahých – zahraničních zkušeností s tímto typem volby. Pro potřeby tohoto textu prozatím setrvejme pouze u argumentace nejzásadnější, ústavní.

Praktická pomoc voličům

Odmítání zavedení dálkové formy hlasování do našich volebních systémů zároveň neznamená zavržení jakýchkoli jiných případných změn či úprav v procesu organizace voleb v České republice, které by mj. mohly vést ke zvýšení volební účasti – ovšem ústavně konformním způsobem.

Jedná se např. o reformu agendy  tzv. voličských průkazů, které občanům s volebním právem umožňují hlasovat kdekoli na území České republiky, kde se právě v okamžiku voleb nacházejí. Tyto průkazy se ovšem fyzicky vydávají pouze na obecních úřadech v místě trvalého bydliště voliče, což vyžaduje vynaložení určitých časových a finančních nákladů, cestování apod.

Přitom neexistuje jediný relevantní  důvod k tomu, aby tyto voličské průkazy nemohly našim občanům vydávat veškeré obecní (či městské) úřady v České republice, bez ohledu na místo trvalého bydliště žadatele. Anebo kontaktní místa veřejné správy (tzv. Czech POINTy) na našich poštách, podobně, jako je tomu např. u výpisu z rejstříku trestů apod. Tato zdánlivá drobnost by mohla být výrazným krokem vpřed a rukou, kterou stát podává svým občanům a voličům,

Ideálem, a nikoli z říše science-fiction, by v tomto ohledu mohl být stav, kdy každý oprávněný volič hlasuje v libovolné volební místnosti v ČR pouze na svůj občanský průkaz, přičemž opakovanému hlasování by zabránil sdílený elektronický registarční systém, kde by byl údaj o hlasování voliče XY zaznamenán a pokus o případnou „volební recidivu“ by byl při jakékoli jeho další registraci odhalen.

Časovaná bomba koalic

Jednou z částí volebního zákona, kterou Ústavní soud v únoru zrušil, bylo ustanovení o tzv. aditivních uzavíracích klauzulích pro volební koalice. Jednalo se  o normu, která vyžadovala, aby volební spojenectví dvou politických subjektů (stran či hnutí) pro postup do skrutinia, kde probíhá již samotné přidělování poslaneckých mandátů, získala v celostátním měřítku minimálně 10 procent ze všech odevzdaných hlasů, spojenectví tří takových subjektů 15 procent a aliance čtyř a více společně kandidujících subjektů pak 20 procent z celostátně odevzdaných hlasů.

Novela volebního zákona pravidla pro kandidující koalice zmírnila. Napříště tak bude alianci dvou politických subjektů ke vstupu do Sněmovny postačovat celostátní zisk 8 procent hlasů a souručenstvím tří a více subjektů pak 11 procent hlasů. Potud žádný problém. Problémem ovšem je, nejen v kontextu aktuální předvolební situace, skutečnost, že volební zákon vůbec neobsahuje definici termínu „koalice“. Což může při převodu voličských hlasů na mandáty generovat nemalé problémy  - resp. může to vyvolat povolební soudní stížnosti včetně tlaku na arbitrární přerozdělení poslaneckých mandát tzv.“od zeleného stolu“.

Z jednoduchého důvodu: Zatímco některá předvolební  spojenectví (Piráti s hnutím STAN a uskupení SPOLU /ODS, TOP 09, KDU-ČSL) se odpočátku deklarují jako volební koalice, které tím pádem budou muset překonávat pro vstup do Sněmovny laťku v podobě vyššího kvóra (8 resp. 11 procent hlasů ), než jaké platí pro samostatně kandidující politické strany a politická hnutí (5 procent hlasů), jiné předvolební sestavy (Trikolóra, Svobodní a Soukromníci resp. ČSSD se Stranou zelených) se označují a vydávají za volební subjekty s jednou společnou kandidátní listinou, pro které platí ona nižší, pouze pětiprocentní klauzule.

Klasik by řekl, že je to poněkud nečestné a nesportovní. To sice ano, ale s pouhým tímto rčením si volební senáty správních soudů s případnými stížnostmi na výsledek voleb nevystačí.

Proto se v rámci projednávání novely volebního zákona ve Sněmovně pokusila poslankyně hnutí SPD Monika Jarošová tuto legislativní mezeru zaplnit, když navrhla definici volební koalice do tohoto právního předpisu doplnit. A to ve znění „Koalicí je subjekt kandidující ve volbách do Poslanecké sněmovny, jehož kandidátní listiny jsou tvořeny členy nebo kandidáty více než jedné politické strany nebo politického hnutí registrovaného Ministerstvem vnitra ČR,
které ve stejných volbách nekandidují samostatně prostřednictvím vlastních kandidátních listin.”.

Jasné, logické, stručné, jednoznačné a srozumitelné. Nabízí se použít bonmot, že právě to asi bylo důvodem k tomu, že byl tento návrh Sněmovnou zamítnut. Pokud ovšem budou po volbách spory o to, co je a není volební koalice, rozhodovat Nejvyšší správní soud popř. Ústavní soud, už to, po všech peripetiích, které jsme se soudními zásahy do naší volební legislativy a volební praxe již zažili, zas až tak velká legrace nebude…

Mnohá problematická místa vyzývající k příslušným změnám obsahují i volební zákony upravující systémy voleb do Senátu, krajských či (tam hlavně) obecních zastupitelstev. Ale o tom až někdy příště…

Těžko po tolika letech soudit, zda byla tehdejší československá ekonomika vůbec reformovatelná. Teoreticky ano, prakticky se však nic podstatného nestalo. Až o dalších 30 let později se zcela prakticky ukázalo, že nejspolehlivější reformou socialismu je jeho zrušení. Bylo to provedeno relativně rychle a bez vážnějších sociálních dopadů. S udržitelnými ztrátami a při zachování kontinuity občanského života, což je nesmazatelná historická zásluha Václava Klause - bohužel zavátá pozdějšími politickými půtkami i zjevnými chybami … ale to je jiné téma.

Z hlediska přitažlivosti a srozumitelnosti bylo v roce 1968 velmi trefné zvolit za cíl ekonomické reformy dohonění Rakouska. Byl to v očích veřejnosti bohatý západní stát, ke kterému jsme dokonce kdysi patřili a jehož impérium jsme v roce 1918 opustili. Tehdy, po první světové válce, jsme dokonce byli v trochu lepší kondici než Rakousko.  Po roce 1945 byl rozdíl ještě větší: zatímco Rakousko bylo poraženým státem se vším všudy, včetně čtyř okupačních zón, hlídaných spojeneckými armádami, Československo se zařadilo do východního bloku, ovládaného Sovětským svazem. Nebylo válkou tak zdevastované a mělo podnikatelskou, průmyslovou tradici, která se mohla začít obnovovat.

Počátkem padesátých let se však vývoj v obou zemích začal výrazně lišit. Zatímco Československo prošlo vyvlastněním a znárodněním soukromých majetků, měnovými reformami a nastolením plánovitého, většinou dost diletantského řízení, rakouští politici vyhlásili trvalou neutralitu své země a dosáhli stažení všech zahraničních armád ze svého území. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že ve volbách získali rakouští komunisté zhruba 5 % hlasů, zatímco v Československu získali 38 %. Tím bylo o směru dalšího rozvoje obou zemí rozhodnuto.

Dvacet let poté bylo Rakousko ekonomicky silnou, rozvinutou zemí se vším, co k tomu patří – fungující infrastrukturou, kvalitním školstvím a výraznými sociálními jistotami. Československá ekonomika se naopak potýkala se stále většími problémy, jejichž syntetickým ukazatelem byly významné mezery v zásobování obyvatelstva. Spotřební zboží bylo nabízeno jen v úzkém sortimentu, a některé zboží bylo trvale nedostatkové. Cestovat do západních zemí, včetně Rakouska, bylo pro československé občany prakticky nemožné. Nebyly devizové prostředky a Rakousko tak bylo nejen zemí kapitalistickou, ale pro chudnoucí Československo i drahou. Přesto se ale do povědomí veřejnosti dostalo dost informací o rakouském blahobytu, který nesnesl s domácí realitou srovnání. Životní úroveň Rakouska a výkonnost jeho ekonomiky, to byl pro většinu Čechoslováků sen. Náhle se stával reálným – zdálo se, že pár reformních změn uvolní obrovskou ekonomickou energii, která zaplní regály našich obchodů, vyspraví nám domy a silnice, vyčistí města, a ještě zbude dost času na zábavu a také trochu radosti ze života.

Ve své podstatě nebyly mezi rakouskou a československou ekonomikou až tak velké rozdíly: podstatná část rakouských podniků byla v té době ještě ve státních rukách, Rakousko se prohlašovalo za sociální stát a velkou roli ve správě věcí věřených zde hrály odbory. Zdálo se tedy, že dohonit Rakousko bude sice těžké, ale nemusí to být úplně nemožné.

Pražské jaro bylo ukončeno vojenskou intervencí armád Varšavské smlouvy. Socialismus s lidskou tváří byl nahrazen normalizací, tedy návratem k původním politickým pořádkům. Přestalo se snít a ekonomická reforma zapadla mezi ožehavá témata nedávné minulosti. Vrátila se na scénu až po dalších patnácti letech, kdy již ztratila konotace z doby Pražského jara a mohlo se opět mluvit o tom, že leccos není v pořádku, že není k dostání toaletní papír a že se těžko shánějí dětské ponožky. Reforma byla nadějí na řešení těchto problémů a diskusním tématem, které odkrývalo nesmysly panujícího systému. U diskusí to ovšem také končilo – praktických změn se uskutečnilo velmi málo a k hmatatelným výsledkům bylo stále velmi daleko.

V Rakousku ve stejné době pokračovala prosperita. Země přistoupila k rozsáhlé privatizaci, která umožnila rozvoj soukromých, dnes již dobře zavedených a známých značek. Vedle cestovního ruchu, jehož výnosy podporuje krása Alp i nádhera řady kulturních památek a tradic, jsou firmy jako OMV, Red Bull, Julius Meinel, Erste, Swarovski, Raiffeisen nebo Kapsch spolehlivým zdrojem pracovních příležitostí a hlavně příjmů. V rámci EU je Rakousko 3. nejbohatší zemí, celkové na světě je desáté. Česká republika se dostala na 31. místo na světě a v EU jí náleží 18. příčka. K určitému přiblížení tedy došlo, ale dosáhnout srovnatelné výkonnosti se tímto tempem rozhodně za deset let nepodaří. Otázkou je – proč. Ztratili jsme 40 let v totalitním uspořádání, které teď marně doháníme? V jistém smyslu ano: totalitní režim zanechal v české ekonomice velké dluhy, které stále ještě splácíme. Viditelným příkladem jsou zanedbané silnice, chybějící dálnice, slabiny železniční sítě a mnoho dalších mezer jen v infrastruktuře země.

Méně viditelné, ale o to závažnější, jsou dluhy ve struktuře ekonomiky. Předně bylo nutné ekonomiku před třiceti lety otevřít přílivu zahraničního kapitálu, který ji velmi rychle zapojil do nových trhů. Tak se do rukou zahraničních investorů dostaly prakticky všechny banky, téměř celý obrat na maloobchodním trhu, ale také podstatná část automobilového průmyslu a některých dalších klíčových odvětví. To byla pro českou ekonomiku samozřejmě velká pomoc. Byla to nová krev do žil, bylo to nové vybavení továren, nové výrobky, nové šance. Byl to také moderní výcvik manažerů, obchodníků, řemeslníků, techniků. Naše ekonomika díky zahraničním investicím zvládla nástup na dříve nedostupné trhy, a to je velké, nesporné plus. Zároveň jsme se ale stali na této injekci závislými. Nadnárodní mateřské společnosti, které u nás mají své dceřiné firmy, nemusejí mít vždy zájem na jejich dalším rozvoji. Tak, jak vidíme Škodovku, která má striktně dané postavení v rámci německého koncernu Volkswagen, tak má Česká spořitelna své vymezené šance v rámci rakouské Erste a podobně jsou na tom i další české značky. To není naříkání či obviňování, to je realita.  Souhrnnou skutečností pak je, že podle odhadu opouští Českou republiku každoročně jen na dividendách a dalších platbách zhruba 700 miliard korun … srovnejme to s výdaji na důchody, které představují ročně asi 500 miliard.

Podstata problému tkví ale jinde: přes velký pokrok, kterým naše ekonomika prošla, je přidaná hodnota naší produkce nízká. V celkovém součtu neprodukujeme dostatek takového zboží, ve kterém by se především prodávala kvalifikovaná práce – tedy práce našich lidí, kvalitní, vysoce odborná a tím pádem i dobře placená.

Pokud se toto bude měnit, bude stoupat výkonnost české ekonomiky i životní úroveň. Celá řada příkladů ovšem ukazuje, že zahraniční investoři tento trend příliš podporovat nehodlají. Dávají v tomto ohledu – celkem pochopitelně – přednost svým mateřským firmám. Daleko slibnější je trend posilování domácího kapitálu a nástup domácích investorů, kteří – obrazně řečeno – koupí naši ekonomiku zpět. Příklady úspěšných českých firem přibývají a jsou i takové, které investují v nejvyspělejších zemích světa a velmi dobře tam prosperují.

Nejlépe viditelným příkladem je finanční impérium tragicky zesnulého Petra Kellnera. Přepočítávání miliard jeho majetku je vděčným mediálním tématem, v jehož stínu zůstávají důležitější fakta. Manažerské převzetí České pojišťovny v roce 1966 bylo zřetelným vstupem PPF do velkých financí. Bylo ale také začátkem nové éry fungování samotné pojišťovny. Kdo byl jejím klientem tehdy a je i dnes, může srovnat tehdejší a dnešní fungování – jak rychle se vyřizují pojistné události, jak je systém zabezpečený proti pojistným podvodům, jak rychle lze pojištění uzavřít, ukončit, změnit a jak kvalifikovaní jsou lidé, kteří za pojišťovnu jednají.

Podobným příkladem je i společnost O2, jejímž původním jádrem je bývalý státní podnik SPT Telecom, později Telefonica O2. PPF do společnosti vstoupila v roce 2013, rozdělila ji na O2 a CETIN v roce 2015 a technicky i obchodně dosáhla pozoruhodných výsledků, což se dřívějším investorům až tak nedařilo. HomeCredit je dnes uznávaným solidním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, který sporné dluhy svým zákazníkům velkoryse smazal a další dluhové pasti na ně nelíčí. V roce 2002 vstoupila PPF do rozhádané TV Nova a stabilizovala ji, podobně se jí podařilo zachránit a stabilizovat Sazku. Mladá eBanka se pod vlivem PPF stala průkopníkem internetového bankovnictví, a tak by bylo možno pokračovat.

Úspěšných domácích firem, stvořených a vedených průraznými osobnostmi je řada – lze připomenout Linet Zbyňka Frolíka, Hopi Františka Piškanina, Madetu Milana Teplého, Unimex Jiřího Šimáně nebo GZ (Gramofonové závody v Loděnicích) Zdeňka Pelce a další. Prosadili se v nelehké konkurenci, zaměstnávají tisíce spokojených lidí a zlepšují strukturu české ekonomiky a její celkovou výkonnost.

Reforma ekonomiky je dnes prázdným pojmem. Má-li se něco změnit, pak jsou to jen některé zákony, výkon státní správy a nejspíš i poměr sil, poměr vlivu mezi státem a soukromými firmami. Zákony samy o sobě prosperitu nezvýší. Stát k jejímu růstu může vytvořit příznivější podmínky, ale to podstatné, co posunuje celou ekonomiku kupředu, je iniciativa firem. Historických příkladů je celá řada.

Otázkou tedy není, „kdy dohoníme v životní úrovni Rakousko“, ale zda se změní struktura naší ekonomiky směrem k vyššímu zhodnocení a kvalifikovanější práci. Pokud se to dařit nebude, nastane opačný, tedy destrukční proces: schopní lidé budou z této země odcházet. Najdou uplatnění v zahraničí. Najdou tam lepší podmínky pro svou práci či podnikání, pro založení rodin, pro život i pro osobní a odborný rozvoj.Tím se šance na vyšší prosperitu z této malé, středoevropské země vytratí. 

Být podnikatelem a dokonce úspěšným – a tedy i bohatým – není u nás zrovna velká společenská výhra. Bylo by dobré to změnit. Lidé, kteří mají podnikatelské nápady, mají vůli a schopnost je realizovat, mají odvahu riskovat, dovedou prohrát bitvy, aby vyhráli válku, dávají práci svým zaměstnancům a dovedou je motivovat, platí daně a chovají se přitom mravně, to je nejcennější kapitál země. Je to motor, který nás jediný může posunout v prosperitě mezi světovou elitu. Klidně na úroveň Rakouska a klidně i rychleji a dál.

„Kde je nahřívací zařízení?“ zeptal se dělníka.

„Nevím o žádném nahřívání, dělám, co mi nakázali…“

Baťa zavolal mistra: „Jak to, že podpatky nejsou nahřívány?“

Mistr začal dělníkovi nadávat: „Proč jste si nahřívací zařízení nenafasoval ze skladu, jak jsem vám řekl?“

Baťa řekl: „Každý se někdy splete. Tato chyba vzniká tím, že nespolupracujete.“ Otočil se k dělníkovi: „Když vám práce nejde a výsledky jsou špatné, musíte to rozeznat. Přece takovou práci nemůžete odvádět! Na to musíte přijít sám… Musíte jít okamžitě za mistrem. Musíte mu důvěřovat a nebát se….“

Otočil se k mistrovi: „Vy nejste panstvo. Dělník se nesmí bát za vámi přijít a vy jen tak můžete rozeznat, kde jste udělal chybu.“

Baťa vyžadoval identitu s podnikem. Vyžadoval, aby dělník nepracoval jen z přinucení, ale byl si vědom důležitosti společného zájmu. Cílem všech je přece prosperita a výdělky! Baťa mnohokrát zdůrazňoval společný cíl. Pokud není společný cíl, není nic, jen boj každého s každým. Záminka se vždy najde. Potom všichni chodí v černých talárech, jako havrani obskakují mrtvolu.

A tak mi to připomnělo, jak je naše republika soudní dvůr. Nepřátelství, obviňování, vytahování a rozmazávání drobných selhání a následná akceptace obrovských ztrát vznikajících právě nespoluprací, uzavírání se do bublin proti sobě bojujících.

To je výsledkem ztráty společného cíle, který spojoval pracující Baťových závodů, protože věděli, že na úspěchu jsou závislí všichni. V naší republice jakoby nikoho společný stát nezajímal. Vidíme, že mnozí sledují ideologické nebo cizí cíle.

 Individuální nebo společná práce, nebo spolupráce?

 Spolupráce má širší charakter než jen společná práce a vychází z emotivního a zároveň pragmatického přesvědčení o společném cíli, na kterém všichni participují. Společenstvo společného cíle je také národ a stát, je to naprosto stejné jako s firmou. Rodina je též společenstvem společného cíle, i když tento cíl je dán instinkty. Spolupráce existuje uvnitř emotivně a pragmaticky sdíleného prostoru. Vně tohoto prostoru se soutěží s jinými společenstvy. Jak vidíme i v této koronavirové době, neexistuje evropský emotivně sdílený prostor i když některé zájmy jsou společné.Řeči o evropském národu jsou mimo realitu, stejně tak jako o neexistenci národů. Identita, základ opravdové spolupráce, je přirozený princip a musí obsahovat společný cíl. Pokud ji někdo necítí, může cítit identitu a jiným národem (může se stát Američanem), ale pokud necítí žádnou identitu, potom je to tvor, který se vymkl přirozenosti a stává se volným ptákem globálního světa a jen těžko může nějak společensky spolupracovat, nezajímá ho nic kromě jeho osobních zájmů nebo bojuje za ideologii, obvykle neukotvenou, fanatickou, vizionářskou se všemi důsledky, které jsme už mnohokrát poznali. Jedině člověk ukotvený identitou je schopen přirozeného myšlení, reálných úvah a zdravého selského rozumu, protože je veden svou emotivní inteligencí, stojí za ním kontrolní vnitřní přesvědčení o službě svému společenstvu, které má reálné rozměry.

Ale též opačně, spolupráce vytváří zároveň i emotivní vazbu, jakousi identitu se společenstvem. Lidé si musí pomáhat a ke společnému cíli směřovat. To nelze dělat jen prospěchově.

Zde se musím zmínit o kolektivní práci, o kolektivním myšlení a o svobodě jednotlivce. Můžeme mnohdy pozorovat názory tvrdící, že spolupráce je vlastně kolektivistický princip a omezuje svobodu jednotlivce. To je názor, který je velmi povrchní a svědčí o neznalosti reality. Pokud někdo nechce pracovat v kolektivu, nemusí. Je svobodný ve svém rozhodování. Není to tedy mocenské donucení, je to donucení okolnostmi, ve kterém je možno volit. Není v podstatě jiná svoboda než svoboda volit mezi nabízejícími se alternativami. Člověk vždy volil. Mohl zemřít v pustině nebo se přidružit k lidem a podřídit se jejich řádu. Svobodný je pouze ten, kdo má dost peněz a využívá služeb, které se nabízí. Ale ani ten nemůže všechno. Ostatní se musí nějak podřídit. Buď tak nebo tak. Buď bude vzdorovat hladu a ztrátě existence individuálně nebo v kolektivu. Individuálně toho mnoho nenadělá, kolektivně je úspěšnější.

Soutěž

Soutěž může být mezi jednotlivci, ale nelze žít bez emotivních vztahů (to by znamenalo: „člověk člověku vlkem“), soutěž je tedy omezena jen na získávání materiálních prostředků a v tom je velice produktivní. Lze ji uskutečnit i mezi kolektivy v rámci podniku. Baťa také využíval soutěž. Soutěžily dílny. Ztráty se vyrovnávaly společně uvnitř dílny a dílna byla navenek subjektem reprezentovaným ekonomickými výsledky. Baťa totiž těžko mohl vyhodnocovat jednotlivé lidi. V podstatě můžeme v tom vidět vzor pro mezinárodní spolupráci. Dílny (národy) soutěží, jejich vnitřní uspořádání je do značné míry lhostejné, ale výrobky si vzájemně předávají a odběratel za ně platí, zároveň prodává svoje produkty. Každý si nese svoje náklady sám. Žádné dotace.

Řídit stát jako firmu

Andrej Babiš chtěl na začátku své politické kariéry řídit stát jako firmu. Měl ve svém podnikání úspěchy a zdálo se, že je možno z postu předsedy vlády uskutečnit nějaké přímé řízení podnikového typu.  Ale bohužel, tento systém vládnutí není v demokratickém státě možný. To je výhoda diktátorských režimů, které si to mohou dovolit, a dobře víme, že východoasijští diktátoři na Tchaiwanu, v Singapuru a v Jižní Koreji se takto chovali a svoje země přivedli k ekonomické prosperitě. Můžeme říci, že podobně postupuje zvláště Čína a do nějaké míry Rusko. Je to ovšem velice riskantní z hlediska zneužití moci, a proto demokratické země velice hlídají, aby diktatura nevznikla.