23.05.2016 | 22:30
Alexandr Dugin: Globální síť liberálů

Alexandr Dugin: Globální síť liberálů

Recenzoval: prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc.

GLOBÁLNÍ SÍŤ LIBERÁLŮ

 

Alexandr Dugin

 

Překlad: Peter R. Schuster

 

Recenzoval: prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc.

Zdroj: http://evrazia.org [online] 4.10. 2014 [cit. 26.4.2016]. Dostupné z: http://evrazia.org/article/2582 Path: Homepage; index 9.4.2016.

 

 

Eschatologie modernizace

Smysl tohoto dějinného momentu, v němž nyní žijeme, spočívá v následujícím: tendence, které se projevily a převládly v západní Evropě na prahu novověku, počínaje XV. stoletím, a které spočívaly v přechodu od tradiční společnosti (Tradice) ke společnosti moderní (Moderna), dosáhly svého kulminačního bodu a logického završení. Přechod od Tradice k Moderně spočívá ve zbavení světa a člověka sakrálního (duchovního) rozměru, v sekularizaci, v převládání materiálních hodnot a praktické činnosti lidstva, které je odkázáno samo na sebe. Tento přechod předpokládá popření pojmu Boha, náboženství, ducha, nebe. Na jejich místě jsou nastoleny humanismus, racionální vědy, hmota, země. To je současnost modernity a proces modernizace: od nazírání k činu, od ideje k předmětu, od duchovního k materiálnímu, od morálního k technickému. Nyní je tento proces takřka úplně završen: v prvé řadě na Západě, kde došlo k dobudování společnosti Moderny. V ostatních částech světa tento proces aktivně probíhá pod vlivem Západu a globalizace, jejíž podstatou je rozšíření západního typu společnosti a jejích hodnot, kódů a postupů na celý svět.

Ze sociologického hlediska máme logickou posloupnost:

1) Tradice – 2) Moderna – 3) Postmoderna.

Z filosofického hlediska této posloupnosti odpovídá trojice pojmů:

1) Sakrálnost (Posvátné) – 2) Realita – 3) Virtualita.

Z hlediska antropologie (vědy o člověku):

1) člověk náboženský (Homo religiosus) – 2) člověk ekonomický (Homo oeconomicus) – 3) post-člověk (mutant, hybrid, kyborg).

Z hlediska ekonomického máme:

1) primární sektor (zemědělství) – 2) sekundární sektor (průmysl) – 3) terciární sektor (finance a služby; turbo-kapitalismus [kasinový kapitalismus]).

Západní (vyspělé) země se nacházejí ve fázi přechodu od druhé ke třetí etapě modernizace. Zaostalé země se opožďují a nacházejí se buďto ve zbytku prvního stadia, nebo uvnitř Moderny (na různých úrovních vyspělosti).

Tento pohyb od první ke třetí etapě není něčím samozřejmým. Jde o civilizační osud západoevropské civilizace, která je vnucována všem ostatním národům jako něco závazného a univerzálního.

 

Liberální rasismus

Toto vnucování západoevropské ideje pokroku a technického pokroku všem národům zakládá podstatu globálního rasismu. Západ je přesvědčen, že jeho dějinný vývoj od stadia prvního ke stadiu třetímu je univerzálním zákonem rozvoje lidstva. Všechny ostatní verze dějin (tedy ty, které mají vztah k Tradicím, náboženství, posvátnému atd.) přirovnává ke škodlivým, nevyvinutým, barbarským a nepřátelským společenským typům. V tom spočívá globální rasismus Západu, jenž pouze svou vlastní civilizaci považuje za jedinou pravou a normativní, přičemž sám sebe potvrzuje jako jediný subjekt dějin, zatímco „Jinému“ (tedy Tradici) upírá právo vyvíjet se nezávisle na Západu. Odtud také vychází rasistické stupňování společenských modelů: divošství – barbarství – civilizace (dle Lewise Henryho Morgana); první svět – druhý svět – třetí svět; rozvinuté země – rozvojové země – zaostalé země atd.

Globální rasismus (eurocentrismus, univerzalismus) je vlastní všem třem hlavním ideologiím novověku: 1) liberalismu, 2) komunismu a 3) nacionalismu (fašismu a nacismu).

Liberální rasismus se projevuje v prvé řadě v ekonomickém imperialismu, neoddělitelném od dějin Velké Británie a Spojených států; v dominanci anglosaského modelu ekonomiky (finanční kapitalismus); ve strategické převaze Spojených států a zemí Severoatlantické aliance nad všemi ostatními zeměmi a bloky; ve ztotožnění západních liberálních hodnot (ve fázi přechodu od Moderny k Postmoderně, od stadia druhého ke stadiu třetímu) s univerzálním vzorem.

Původně rasistické ideje hlásající převahu „bílé rasy“ vznikly právě v anglosaském prostředí coby ideový základ koloniální politiky v podmínkách sekularizace západních společností (když už byla zapotřebí jiná ospravedlnění vykořisťování kolonií nežli přesvědčení o absolutní převaze „křesťanských hodnot“, jež existovalo v počáteční etapě kolonizace).

 

Marxův rasismus

Komunistický rasismus není tak přímočarý, leč je také spjat s dogmatickou vírou v univerzálnost západní cesty rozvoje, která je platná pro všechny typy společností. Karel Marx byl přesvědčen, že všechny národy procházejí směnou společenských formací od divošství ke kapitalismu, avšak k liberálnímu modelu vývoje přidával následující – socialistickou – fázi. Přitom Marx byl stoupencem anglické kolonizace Indie, neboť předpokládal, že ta podnítí vybudování kapitalismu v „zaostalé“ indické společnosti a pouze poté se socialistická revoluce stane možnou. Komunisté jsou stejnými protivníky Tradice jako kapitalisté a vnucují všem národům a společnostem ateisticko-materialistický standard, který vznikl v podmínkách Západu.

 

Nacionalismus a biologický rasismus

Nacionalistický rasismus se v lokálním rozsahu projevuje jako šovinismus a xenofobie, nepřátelství k představitelům jiných buržoazních národů (vezměme za příklad klasický francouzský, německý, maďarský, polský atd. nacionalismus). V globálním měřítku pak jako přímé hlásání nadřazenosti bílé rasy (tak jak tomu bylo u nacismu). Biologický rasismus je rozvinutím původně liberální filosofie anglického kolonialismu, dovedené do důsledků. Všechny tři politické ideologie jsou rasistické, eurocentrické a imperialistické. Všechny tři jsou namířeny proti Tradici, přičemž pojímají historii jako cestu vývoje od divošství k civilizaci, přičemž civilizací je myšlena moderní západní civilizace a žádná jiná.

 

Bitvy Moderny

 

Ve XX. století tyto tři ideologie mezi sebou zápasily o dominanci. Po porážce zemí Osy v r. 1945 a definitivně po krachu SSSR v r. 1991 rozhodně zvítězil liberální rasismus s centrem ve Spojených státech, pročež se stal jádrem světového systému a hlavním faktorem přechodu od Moderny k Postmoderně (od fáze druhé k fázi třetí). Toto je podstatou historického momentu, ve kterém se nacházíme. Dominance USA, NATO a globalizace nejsou náhodnými faktory, nýbrž zákonitým rezultátem moderních západoevropských dějin.

 

Epistemologická okupace

Po definitivním vítězství liberalismu v r. 1991 přešel liberální rasismus k závěrečnému stadiu kolonizace. V sociologii to bývá nazýváno „epistemologickou okupací“. Epistemologie je věda o povaze lidského poznání, jež určuje všechny ostatní formy lidského bytí. Epistemologové tvrdí, že na organizaci našeho myšlení a na tom, čím je naplněno a jak je strukturováno, závisí takřka vše – politika, psychologie, technika, praktická činnost, etika, vztahy mezi pohlavími atd. Proto se liberální rasismus po r. 1991 projevuje v rozšíření své specifické epistemologické matrice po celém světě. Ta v sobě zahrnuje soubor hodnot, principů, postupů, norem, „ideálů“ odpovídajících dějinné zkušenosti Západu v etapě přechodu od Moderny k Postmoderně. Tuto „epistemologickou okupaci“ můžeme označit jako imputování západní typu myšlení – tj. právě liberalismu v jeho finální, postmoderní podobě – do všech společností.

Tento proces má:

- ideovou bázi (právě v liberalismu, jeho filosofii, ideologii, jeho výkladu v podobě otevřeného kódu v učebnicích filosofie, ekonomie, mezinárodních vztahů atd.);

- svůj strategický základ (v dominanci americké hypervelmoci);

- systém kódů a postupů, osvojovaných skrze kulturu, globální masmédia, virtuální sítě;

- vzdělávací standardy atd.

A zejména, „epistemologická okupace“ jako praxe liberálního rasismu má aktivní předvoj, jádro, subjekt, který představuje globální elita. Tato globální elita je aktivním nositelem a hnacím motorem procesu globalizace, rozšiřování a imputování liberalismu a jeho kódů všem společnostem. Jejím cílem je likvidace Tradice se všemi jejími pozůstatky a vnucení liberální ideologie všem národům (byť ve zjednodušené verzi – což je liberální demokracie, individualismus, volný trh, který v praxi obhospodařují velké monopoly, nadnárodní korporace, genderová politika, ideologie lidských práv atd.) V této ideologické koncepci je vše postaveno na individualismu, materialismu a pragmatismu a technickém zdokonalování. Všechny duchovní a etické hodnoty, instituty a ideologie jsou aktivně dekonstruovány, vysmívány, očerňovány a jejich nositelé jsou oběťmi represí a ostrakizace.

 

Globální elita a třetí totalitarismus

Globální elita představuje represivní totalitární aparát potlačující alternativní myšlení, a to až po fyzickou likvidaci jeho nositelů. V tomto okamžiku je v globálním měřítku alternativně myslícím ten, kdo nesouhlasí s globální liberální elitou, odmítá americké či západní hodnoty a staví se na odpor americké hegemonii. Právě proto označujeme současný liberalismus za totalitární. Je to třetí totalitarismus. Přiznává svobodu být pouze liberálem – pravicovým či levicovým, dokonce krajně levicovým a krajně pravicovým, avšak vždy a jenom liberálem. Pokud člověk liberálem není, přichází o status plnohodnotného člověka a je označen za „extremistu“, „radikála“ či „teroristu“ atd.

Z epistemologického pohledu všichni ne-liberálové, a zvláště pak ti, kteří kategoricky odmítají přijmout základní postuláty liberální filosofie, ocitají se objektivně na straně Tradice, případně minimálně na straně předcházejících fází toho dějinného procesu, jenž přivedl Západ a lidstvo k současnému stavu.

Panství globální liberální elity je realizováno obratněji, než tomu bylo u totalitních hnutí XX. století: propagandu nahrazuje PR technologie a reklama, místo přímých politických represí je použita ekonomická likvidace jakýchkoli iniciativ, které by mohly být globalistům nebezpečné. Namísto zatýkání a bití je používáno očernění, ostrakizace, démonizace protivníků – tj. všech těch, kteří se osmělili hodit rukavici liberálnímu rasismu a jeho principům – ať už je to stát, vůdce, politické hnutí, náboženské vyznání, ekonomická korporace či jednotlivec.

Nikoli náhodou se „bible“ liberalismu, kniha liberálního teoretika Karla Poppera (učitele a mentora George Sorose) nazývá „Otevřená společnost a její nepřátelé“. Všichni ti, kdož nejsou liberály, jsou nepřátelé. V tom spočívá rasistická a totalitní povaha liberálů, na níž je budována jejich politika „epistemologické okupace“.

 

Liberální vlivová síť: zábor diskursu

Liberálové pracují pomocí vlivových sítí. Mohou tudíž pronikat do společnosti i bez toho, že by si ji museli podrobovat vojenskými prostředky (byť i tento způsob není vyloučen, jak jsme mohli vidět na příkladu Iráku, Afghánistánu, Libye a Sýrie). Postačí jim protlačit se do klíčových institucí, které definují struktury vědění. Tedy do masmédií, do vědy, do expertních skupin. A dokonce v případě, že se liberálům podaří získat privilegované postavení v politice a byznysu, i ty přednostně promění v nástroje epistemologického vlivu, v prostor, kde probíhá formování vědomí lidí. V této oblasti probíhají zápasy stejně zuřivé a kruté, jako jsou ty v politice a ekonomice. Liberálové se snaží zmocnit toho nejdůležitějšího – oblasti lidského vědomí, aby mohli ovlivňovat společnost už nikoli zvnějšku (jak tomu bylo u starých verzí totalitarismu), nýbrž zevnitř. Jakmile vybudují základy liberálního rasismu ve společenském vědomí (pomocí masmédií, vzdělávání, kultury, reklamy, to jest skrze diskurs), manipulace společností stane se jen otázkou volby vhodné technologie. Okupace probíhá nejprve na úrovni symbolického zprostředkování, po kterém následuje vojensko-politická a ekonomická kontrola ze strany Západu. I v případě, že kontrolu získá jiným způsobem, stejně si liberální elita v první řadě podřizuje sféru poznání. Epistemologická okupace je totiž ta nejhlubší a nejefektivnější.

Přitom globální elity mohou působit v jakýchkoli podmínkách: mohou vystupovat coby opozice, jako technokracie uvnitř systému, ekonomičtí hráči či na první pohled rozptýlené a spontánní iniciativy občanské společnosti. Případně jako nevládní organizace, vzdělávací iniciativy atd. atd. Leč všechny tyto prvky jsou řízenými segmenty globální sítě, ovládané z jednoho centra. Přitom v podmínkách globální dominance liberalismu mají země trvající na alespoň jisté úrovni vlastní suverenity neobyčejně těžkou úlohu, pokud tomuto procesu chtějí systémově vzdorovat.

Vždyť všechna pravidla v globálním měřítku nastavuje právě ta samá liberální elita, jež včleňuje své zásady a normy do všech mezinárodních smluv, deklarací, aktů, konstitucí atd. Dokonce do OSN se přijímají pouze státy, které musejí formálně vyhovět požadavkům politické Moderny, byť i jen nominálně.

 

Rusko a jeho modernizátoři (kontinuita Anti-tradice)

Po tomto nezbytném objasnění všeobecné situace se obrátíme k Rusku v jeho nynějším postavení. Je zřejmé, že Rusko se nachází v procesu modernizace a je ve druhé fázi vývoje. Přitom jsou v něm silné také instituce tradiční společnosti, Tradice. V boji s ní se formovala Moderna ve všech svých podobách – liberální, komunistické i nacionalistické. Za poslední století Rusko prošlo třemi typy modernizace: na počátku XX. století začínala nesmělá národní modernizace, jež rozvíjela tendenci k poevropštění z XIX. století, dohánějící nacionalistické režimy v západní Evropě. Dále po roce 1917 následovala urychlená modernizace v marxistické podobě (druhá politická ideologie). A nakonec po roce 1991 až

dodnes převládá liberální verze modernizace. To, co započali ruští „západníci“ (občas poměrně silně inklinující k nacionalismu – vezměme např. typy jako Petr Struve), rozvinuli bolševici. Poté přešla iniciativa k liberálům devadesátých let. Takovým způsobem globální elita v Rusku taktéž prošla třemi stadii – bílým (národním), rudým (bolševickým) a přísně liberálním. Přitom se liberálové stali dominující silou v tom momentu, kdy liberalismus dosáhl nejvyššího bodu své hegemonie ve světovém měřítku.

Od roku 1991 se vládnoucí ideologií, byť vystupující pod pláštíkem neideologičnosti, stal liberální rasismus opírající se o liberální síť, jež provádí epistemologickou okupaci. Je to skutečná moc, neboť ten, kdo vládne diskursu, vládne i všemu ostatnímu – vždyť klíčem k člověku je jeho vědomí. Toto panství liberálů je v ruské společnosti realizováno nerovnoměrně: převládá v ekonomické a částečně i v politické sféře, v administrativní elitě, v masmédiích, v kultuře a vzdělávání. Naproti tomu u samotného obyvatelstva tato linie podporu nemá, neboť společnost ve své většině zůstává tradiční. Z toho vyplývá podoba konfliktu okupační liberální elity stojící proti tradičně smýšlejícím masám.

 

Putin jako překážka expanze liberálů

Putinův nástup k moci v roce 2000 poněkud omezil vševládnost liberálního diskursu, který otevřeně převládal v devadesátých letech, a Putin udělal krok směrem k tradiční společnosti. Liberální diskurs nový prezident omezil, ale nevykořenil. Učinil krok směrem k tradiční společnosti, leč jen jeden a nepříliš jistý. I to však stačilo k tomu, aby se Putin stal nepřítelem globální sítě liberálních rasistů. Vždyť jeho politika objektivně zabrzdila proces, který chápe Západ jako „modernizaci“ – tj. přechod od stadia Moderny k Postmoderně. Putin přehradil cestu definitivnímu vítězství Západu a globální liberální elity ve světovém měřítku. Tento rozpor, tato Putinova neústupnost vůči třetímu totalitarismu a jeho represivním, totalitárním strukturám určila obsah politiky první dekády nového století a vysvětluje vše ostatní, včetně situace, v níž se nacházíme.

Putin nezformuloval jednoznačně svůj odpor vůči Moderně a Západu. Naopak, mnohokrát uznával svou sounáležitost s logikou západních dějin, přičemž kritizoval jen jednotlivé excesy – dvojité standardy, lži, cynismus, nedůslednost atd. Avšak vůči samotnému smyslu dějin, vůči převzetí kontroly liberálními rasisty ve světovém měřítku, Putin nic nenamítal. Pouze trval na tom, aby se počítalo i s ruskými zájmy a aby byla projevena jistá úcta k ruskému národnímu sebevědomí. V tomto smyslu navázal na linii svých předchůdců. Ale bez ohledu na umírněnost jeho požadavků, globální elita, která po roce 1991 cítila, že má úplnou a nezvratnou světovládu na dosah ruky (světu Tradice byl již zasazen rozhodný úder), zahájila čelní útok na Rusko. Putin tak byl přinucen k aktivní obraně, přičemž dokonce v určitých momentech dokázal provádět lokální protiútoky (Jižní Osetie, Abcházie, Krym). Tak se postupně vyhraňoval unikátní a z hlediska historického a filosofického nesmírně důležitý směr – počátek Odporu vůči liberálnímu totalitarismu. Tím se Putin zapojil do boje proti globální síti liberálů a nyní zadržuje sílu epistemologické okupace Ruska, aniž by se fakticky opíral o komunismus či nacionalismus. Ba navíc zčásti akceptoval liberální logiku, demokracii, svobodný trh, volby atd., přičemž trval pouze na tom, aby Rusku zůstaly jisté pravomoci, alespoň v rozsahu předpokládaném formální státní suverenitou. Problém spočívá v tom, že liberální síť globálního panství žádné národní hranice nezajímají a žádnou suverenitu – kromě svojí vlastní – neuznává. Proto se vztahy mezi Ruskem a Západem po roce 2000 postupně kalily a vzhledem k Putinově úpornosti při obraně nezávislosti země nabývaly rozpory stále ostřejší formu. Přitom tento proces probíhal proti vůli samotného Putina, kterého nemilosrdně a tvrdošíjně tlačili do konfrontace.

 

Válka proti „udržovateli“

V tomto okamžiku, v podmínkách ukrajinského dramatu, celá liberální síť v globálním měřítku, rovněž její ukrajinská, a co je zvlášť závažné i její ruská pobočka, zahájily

s Putinem skutečnou válku. Přitom Putin coby realistický politik chápe tento konflikt pravděpodobně spíše v jeho technickém a pragmatickém rozměru. Ve skutečnosti se bojuje o smysl dějin, o jejich konec, o světové panství světa Anti-Tradice a o konečnou moc liberálních rasistů, což si tito velmi dobře uvědomují. Uhne-li Rusko, nikdo už nedokáže zadržet globalizaci v podobě úplné epistemologické (a nejenom epistemologické) okupace celé planety liberálním totalitárním Západem. Nepřátelé vědí, jak důležité je Putinovo poslání v takové situaci. Otázkou je, zda to chápou jeho přátelé, a také on sám…

V každém případě se situace zcela vyjasnila: Putinův zápas o suverenitu Ruska není jen lokální a národní téma. Je to klíčová otázka světových dějin. Pokud zvítězí Západ, tj. virtualita zcela pohltí a nahradí realitu (tak jako ta předtím zaměnila posvátno), Postmoderna bude triumfovat a světovým normativem se stane materialismus, mechanicismus, ateismus, genderová politika ničící instituty pohlaví a rodiny a další přechod od člověka k post-člověku. A to bude znamenat konec Tradice a duchovního člověka.

Všechna náboženství takový „konec času“ znají a všechna jej vykreslují těmi nejchmurnějším barvami. A právě liberalismus, třetí totalitarismus, liberální rasismus zvítězil nad komunisty a fašisty a vydobyl si pochybnou čest ztělesnit ideologii Antikrista. Takový je fakt mající své velmi hluboké důvody. Rusko, které vzdoruje globální síti (i té její části, již má uvnitř sebe), se z hlediska dějinné logiky nachází na straně Tradice. A to tím spíše, že se neobrňuje proti liberální a epistemologické okupaci s pomocí socialistických či nacionalistických motivací, nýbrž takřka intuitivně, hlubinně, na úrovni nejasných pocitů, tušení, vzpomínek… A tento hlas ruského nevědomí slyší Putin, i když jen čas od času. To znamená, že objektivně, a dokonce bez své vůle Putin plní roli „udržovatele“, toho, kdo je poslední překážkou proti útoku globálního panství liberální sítě, kdo je kamenem úrazu pro postmoderní post-lidství a posledním bastionem ducha a Tradice.

A je naprosto přirozené, že ho liberální síť musí nenávidět, útočit na něj, vysmívat se mu, připravovat spiknutí, usilovat o jeho zničení, paralyzování, podvedení a svržení.

Je samozřejmě možné, že toto přece jen není poslední bitva světových dějin. Ale je to velmi pravděpodobné…