03.07.2016 | 15:00
Ilona Elblová: Filosofické aspekty procesu motivace

Ilona Elblová: Filosofické aspekty procesu motivace

Filosofické aspekty procesu motivace
mgr. Ilona Elblová

Filosofické aspekty procesu motivace

mgr. Ilona Elblová

 

ÚVOD Motivace je vnitřní nebo vnější faktor nebo soubor faktorů vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal, nebo nekonal.

Motivy jsou osobní příčiny určitého chování – jsou to pohnutky, psychologické příčiny akcí a reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme. Potřeby dělíme na:

biologické (biogenní, primární, vrozené) - potřeba dýchání, potravy, bezpečí, spánku apod. Slouží k přežití, reprodukci nebo k udržení zdraví.

sociální (psychogenní, sekundární, získané) - kulturní (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.). Zajišťují adaptaci na sociální podmínky, reagují na nedostatek v sociálním bytí.

Motivace může vycházet z vnitřních nebo vnějších pohnutek a podnětů. Často bývá kombinací obou.

vnitřní motivace - výsledek potřeb a zájmů člověka (potřeba poznávací, seberealizace, kulturní potřeby)

vnější motivace - je určena působením vnějších podnětů (hrozba trestu, možnost odměny) Americký psycholog Abraham Maslow je autorem stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby vyšší se objevují až po uspokojení potřeb nižších. Člověk má obvykle potřebu seberealizace, pokud není hladový, je v bezpečí, milován a uznáván. Např. člověk netouží po nových závěsech do pokoje nebo obraze (5. stupeň), když je ohrožován nějakou katastrofou nebo je hladový (nenaplněný 1. a 2. stupeň).

Motivace je umělým konstruktem, odráží vnitřní a vnější potřeby člověka, takže není jednoduché ji zkoumat.

Motivací člověka je soubor činitelů představujících vnitřní hnací síly jeho činnosti, které usměrňují lidské jednání a prožívání. Motivaci lze vyjádřit i jako řetězec navzájem propojených reakcí, kdy pocit potřeby vede ke vzniku přání, dosáhnout určitého cíle. Zvědomění si tohoto cíle vyvolává napětí, které tlačí člověka do aktivit (úsilí), jež směřují k dosahování cílů.

 

Výsledkem je pak uspokojení po dosažení cíle. Funkcí motivace je uspokojování jednotlivých potřeb, projevujících se jako nedostatky ve fyzickém a sociálním bytí. Tímto způsobem motivace zabezpečuje

chování člověka, které ho vede k naplnění svých individuálních potřeb. Pochopit chování člověka v první řadě znamená rozpoznat motiv chování. Pojem motiv vychází z latinského slova „movere“, což znamená hýbati, pohybovati. Na člověka většinou působí celý soubor motivů, které vyplývají z potřeb člověka a kvality života, který chce dosáhnout. Motivy mají dvě složky: energizující a řídící. Energizující – je to síla a energie jednání lidí. Řídící - určuje směr. Podle B. Weinera vyjadřuje motivace krátkodobou tendenci, určitý proces a pojem motiv vyjadřuje v čase stálou motivační dispozici. Motivace není tvořena souborem motivů, ale je vztahem mezi motivem a hybnou situací. Lze je také dělit na motivy podle vzniku – primární a sekundární, podle orientace – prostředky a cíle, podle znaménka – pozitivní a negativní, podle stupně vědomí – vědomé a nevědomé, podle intenzity apod. Nejčastější dělení motivů je na motivy primární a motivy sekundární. Primární, neboli biologické, motivy slouží k přežití jednotlivce nebo celého živočišného druhu. Lze mezi ně řadit i motiv hladu, motiv žízně, sexuální motiv, mateřský motiv, motiv vyhýbání se bolesti, motiv exkreční, motiv dostatečného zásobování kyslíkem, motiv odpočinku, motiv aktivity (svalové, senzorické, mozkové). Lidé jsou motivováni především sekundárními, tj. získanými motivy. (Nakonečný, 2003) V činnostech, které jsou popisovány získanými motivy, hraje důležitou roli učení.

Důvodem vzniku různých teorií je fakt, že lidé jsou komplikovaní a žádná teorie neposkytuje univerzálně přijatelné vysvětlení. Motivační teorie fungují pro vedoucí pracovníky jako bible, z kterého mohou čerpat znalosti, doporučení i inspiraci pro vlastní praxi. Teorie lze rozdělit na: 1) Teorie potřeb, které se soustřeďují na poznání motivačních příčin (hledají odpověď na otázku „proč“). 2) Teorie zaměřené na

průběh motivačního procesu (hledají odpověď na otázku „jak“). Jedna z nejznámějších motivačních teorií, Maslowova teorie potřeb, byla vytvořena americkým psychologem A. Maslowem (1908 – 1970). Podle Maslowa tvoří potřeby hierarchický systém a lze je členit do pěti úrovní, které mají pyramidální uspořádání: 1. Potřeby fyziologické – potřeba stravy, spánku, aktivity, zachování rodu, odpovídající pracovní podmínky, spravedlivá odměna.

 

 

Potřeby

Potřeby bezpečí a jistoty – bezpečné pracovní podmínky, jistota zaměstnání.

Potřeby sociální (sounáležitosti) – potřeba sociálních kontaktů, přátelství, sympatie.

Potřeby uznání – ocenění úspěchu, pověřování významnými aktivitami, odpovědností.

Potřeby seberealizace – prostor pro tvořivost a rozvoj osobnosti, využití osobního potenciálu, práce se stává posláním (podrobněji viz níže).

Na Maslowovu teorii navazuje teorie tří potřeb, jejímž autorem je C.P.Alderfer. Lidské potřeby se dle této teorie dělí do tří hierarchických skupin, a to na potřeby:

E – existence, ve vztahu k přežití a reprodukci (EXISTENCE);

R – sociálních vztahů k pracovnímu okolí (RELATEDNESS);

G – dalšího osobního rozvoje, růstu osobního potenciálu (GROWTH).

Přístup této teorie přikládá menší význam přísně hierarchickému uspořádání chování podmíněnému potřebami. Potřeby různých úrovní mohou působit současně a neexistuje automatický přístup z jedné úrovně na druhou. Jestliže potřeby vyšších úrovní není možno uspokojit, potřeby nižších úrovní je mohou vhodně nahrazovat. Jde o užitečné zdokonalení Maslowova přístupu. Teorie dvou faktorů je zásadní modifikací Maslowovy teorie potřeb, kterou provedl Frederick Herzberg. Formuluje dvě skupiny vzájemně odlišných faktorů, z nichž jedny ovlivňují pracovní spokojenost, druhé pak pracovní nespokojenost. První skupina je označena jako motivátory (satisfaktory). Jejich pozitivní účinek se projevuje jako spokojenost, negativní účinek jako nespokojenost. Druhá skupina bývá označována jako frustrátory nebo dissatisfaktory. Jejich negativní účinek přináší nespokojenost, pozitivní účinek nepřináší pocit spokojenosti, nýbrž pouze absenci nespokojenosti. Mezi dissatisfaktory patří: -podniková politika a správa, odborný dozor, vztahy k nadřízeným, vztahy s pracovníky stejné úrovně, vztahy s podřízenými, plat, jistota práce, osobní život, pracovní podmínky, postavení. K satisfaktorům patří dosažení cíle, uznání, povýšení, práce sama, možnost osobního růstu, odpovědnost. (Nakonečný, 2003).

 

Hygienické faktory Motivátory
prevence pracovní nespokojenosti zajištění pracovní spokojenosti

firemní politika

pracovní úspěchy
kompetentnost nadřízených uznání
vztahy s kolegy všech úrovní odpovědnost
pracovní podmínky osobní rozvoj
mzda možnost odborného růstu
jistota pracovního místa  
bezpečnost a ochrana zdraví  

 

Vysoká pracovní nespokojenost Vysoká spokojenost

 

 

 

 

Jak toto téma vnímali starořečtí filosofové?

 

V pohledu na motivaci v dějinách musíme brát na zřetel podstatný vliv vnějších faktorů, v první řadě náboženství, které rozvíjelo i omezovalo, a také určité předsudky, které vládly a které přetrvávají mnohdy i do dnešní doby. Od nejstarších dob až po dnešek si člověk tvoří celou řadu motivů k naplnění svých cílů, které se dají vysledovat již v hluboké historii lidstva.

 

Sokrates

Motivační prvek je bezpochyby v Sókratově působení obsažen. O jeho existenci byl přesvědčen i sám Sókratés a Platón. Výslovně to Platónův Sókratés říká v dialogu Menón, když demonstruje teorii, že veškeré poznání je vzpomínání (anamnésis), na otrokovi, kterého otázkami vede k určení strany čtverce s dvojnásobným obsahem (Meno. 82b-85b). Po několika otázkách otrok pochopil, že to neví, i když si zpočátku myslel, že odpověď zná. Správnou odpověď stále neví, ale už se ani nedomnívá, že ji ví (Meno. 84a-b). To je už lepší stav v té věci. Proto Sókratés říká: "Když jsme ho tedy uvedli do nejistoty a když jsme mu jako rejnok

způsobili strnutí, snad jsme mu tím nějak uškodili?" A Menón odpovídá, že ne. Naopak učinili jakýsi pokrok směrem k samotné věci, neboť "nyní by se s chutí dal do hledání, když to neví, avšak tehdy se domníval, že by snadno a před mnoha lidmi a mnohokrát mluvil pravdu o dvojnásobném čtverci, kdyby tvrdil, že musí mít stranu dvojnásobné délky." (Meno. 84b-c; zvýraznil J. P.)

Stejně i v Alkibiadovi I se rozhovor točí kolem toho, že mladý a ctižádostivý Alkibiadés se hrne do politiky, protože je přesvědčen, že dokáže spoluobčanům dobře poradit (Alc. I 106c-d). Teprve když mu Sókratés ukáže, že neví, co je spravedlivé a prospěšné, jež mají být nejvyššími hodnotami v politickém jednání, je Alkibiadés ochoten pátrat po odpovědích, je ochoten se učit a chce o sebe pečovat (106d, 124b-d, 127d-e).V Sókratových hovorech tedy můžeme rozlišit dva prvky - elenktický (vyvracející) a maieutický (ten by měl přivádět partnera k určitému poznatku). Oba prvky nachází (tentokrát ovšem v rovině filosofické) v Sókratově metodě Hegel ve svých Dějinách filosofie. Jako první uvádí prvek elenktický - Sókratés vštěpuje lidem nedůvěru vůči jejich předpokladům, čímž je vede k tomu, aby si uvědomovali, že nic nevědí . Maieutický moment sloužil Sókratovi k tomu, "aby pomáhal na svět myšlenkám, jež jsou již samy od sebe obsaženy v každém vědomí, aby ukázal, jak je v konkrétním nereflektovaném vědomí obsažena obecnost konkrétna, (…)." Nás bude zajímat právě poměr a význam elenktického a maieutického prvku.

Ve většině Platónových dialogů, které bývají označovány jako "sókratovské", Sókratés pouze vyvrací odpovědi svých partnerů na otázku, co je určitá zdatnost. ZLacheta se nedozvíme konečnou odpověď na otázku, co je statečnost; z Euthyfrona, co je zbožnost; z Charmida, co je rozumnost; první kniha Ústavy nedokáže vymezit spravedlnost, Lysis přátelství, Hippias Větší krásno. V těchto dialozích jednoznačně převažuje elenktické působení Sókratovy metody. Podobným výsledkem končí i Sókratova rozmluva s Euthydémem v Xenofóntových Vzpomínkách na Sókrata IV, 2. I Euthydémovi Sókratés dokázal, že jeho touha vstoupit do politiky není podložená dostatečnými znalostmi o tom, co je spravedlivé a nespravedlivé (str. 145-47), a že mladík neví vlastně vůbec nic (str. 153). Jediným "pozitivním" poznatkem, který Sókratés Euthydémovi předal, je výzva, aby se snažil poznat sám sebe (str. 149-50). Ale ani k přesvědčení o potřebě sebepoznání nepřišel Euthydémos sám, s pomocí Sókratova návodu, nýbrž

Sókratés mu tuto myšlenku přímo předložil. Nicméně i poté pokračuje elenxe a ani jedno Euthydémovo tvrzení není ponecháno bez vyvrácení.

Toto jednání však mladíka motivovalo a nadále vyhledával Sókratovu společnost. Sókratés jej potom už "nepřiváděl do rozpaků, ale velmi prostě a jasně mu vysvětloval, o čem si myslil, že je důležité znát a užitečné dělat" (str. 153). Příklad tohoto vysvětlování nacházíme v kapitolách IV, 3, 5 a 6. Euthydémova aktivita je zde velmi omezená, protože Sókratovi nezáleží tolik na tom, aby na otázky odpovídal sám partner, jako spíše na samotném závěru, k němuž chce dojít. Zvláště v rozhovoru o bozích (třetí kapitola) se jedná spíše o Sókratovu přednášku přerušovanou pouze Euthydémovými přitakáními než o rozhovor, v němž partner sám objevuje hledané myšlenky. Maieutické působení zde nenajdeme.

Také v platónském Alkibiadovi I převažuje dokazování, že Alkibiadés vlastně nic neví, a proto není způsobilý pro vstup do politiky. Ovšem zajímavým způsobem je zde spojena Sókratova pozitivní maieutika, která vede partnera k odhalení nových poznatků, s elenxí. Alkibiadés totiž - veden Sókratovými otázkami - sám dospěl k tomu, že nic neví. Na otázku - "Jak je tedy podobno pravdě, že znáš věci spravedlivé a nespravedlivé, když v nich takto tápeš a když se ukazuje, že ses o nich ani od nikoho nenaučil, ani jsi je sám nevynalezl?" - odpovídá Alkibiadés: "Z toho, co říkáš, vychází, že to není podobno pravdě." Sókratés se však ohradí - to přece neříká on, který se pouze táže, nýbrž Alkibiadés, který na otázky odpovídá (Alc. I 112d-113c). Autor Alkibiada chtěl v tomto místě ukázat, jak vlastně funguje sókratovský návodný dialog. Ovšem snad nemístně spojil návodný postup s elenxí. Proto tuto pasáž nemůžeme považovat za typický příklad sókratovské maieutiky.Přesto se v tomto dialogu maieutika objevuje. I tady sice Sókratés sám přichází s tezí, že je třeba poznat sama sebe a pečovat o sebe, aby se člověk stal co nejlepším (124b-c). V dalším průběhu však Sókratés svými otázkami (mezi nimiž sice převažují otázky zjišťovací, ale Alkibiadés musí odpovídat i na nezanedbatelný počet otázek doplňovacích, které od něj vyžadují vyšší míru samostatného přemýšlení) dovádí Alkibiada aspoň ke zjištění, co je vlastně to "sám", o které má člověk pečovat - "člověk není nic jiného než duše" (128e-130c).

Proti tomuto jedinému poznatku dosaženému z návodu máme v dialogu tři místa, kdy se odhaluje elenxí Alkibiadova nevědomost: poprvé ve výše uvedené části, kdy

Sókratés jej přesvědčuje, že Alkibiadés sám, ne Sókratés, vyslovuje tvrzení o své nevědomosti (112d-e); podruhé

Alkibiadés už zoufale přiznává: "při bozích, Sókrate, již ani nevím, co mluvím, (…)" (116e); a konečně dospívá k úplnému poznání své neznalosti: "ani sám nevím, co mluvím, a skoro se zdá, že jsem už dávno v nejhanebnějším stavu, aniž si to uvědomuji." (127d)

Alkibiadés tedy poznává svou nevědomost stále hlouběji. Pomocí tohoto prostředku autor dialogu také názorně ukazuje, jak elenxe působí motivujícím způsobem. Když Alkibiadés poprvé nahlédne nedostatečnost svých znalostí o spravedlivém a nespravedlivém, snaží se tuto skutečnost obejít tvrzením, že tato znalost vlastně pro politika není důležitá, protože v politice jde spíše o prospěch než o spravedlnost (113d). Při druhé aporii (116e-18e) chce uniknout výmluvou, že i ostatní athénští politikové jsou neznalí: "takto však, když se i ti dali do politické činnosti bez odborné přípravy, nač by se člověk cvičil a trápil učením?" (119b) Teprve když se Sókratés dotkne struny jeho ctižádosti a vysvětlí mu, že jako athénský politik přece nebude soupeřit s jinými athénskými politiky, nýbrž se spartskými králi a vládci Persie, kteří nad něj daleko vynikají rodem i bohatstvím, a že jedinou Alkibiadovou předností může být "přičinlivost a moudrost" - teprve tehdy se ctižádostivý mladík ptá: "Jakou to péči, Sókrate, je třeba vynakládati? Můžeš mi to vyložit?" (124b) K tomuto obratu došlo až poté, co Sókratés vzal Alkibiadovi i poslední zbytky přesvědčení o vlastní výjimečnosti - ten totiž spoléhal ještě na svůj původ (121a) a své přirozené vlohy (119c), jimiž vyniká nad ostatní Athéňany.

Po poslední aporii jej Sókratés uklidňuje, že svou nevědomost poznal v mladém věku, takže ještě má čas, aby začal o sebe pečovat. V této chvíli už je Alkibiadés zcela přesvědčen o nutnosti takové péče a žádá Sókrata, aby mu řekl, jakým způsobem má o sebe pečovat (127e, 131d, 132b, 135d). Ovšem dostává se mu jediné odpovědi - že pečovat o sebe znamená pečovat o duši (132b-c).

Vdialozích s Euthydémem a s Alkibiadem tedy převažuje elenktický prvek nad prvkem maieutickým. To, že Sókratés nedává dostatek kladných odpovědí a ponaučení, vytýká Sókratovi Kleitofón ve stejnojmenném dialogu. Na Sókratovi se mu líbí to, že dokáže lidi přesvědčovat a povzbuzovat, aby se starali o spravedlivý život svůj i svých synů více než o peníze (Cleit. 407b-e). Ale Sókratés ani nikdo z jeho přátel nedokázal Kleitofónovi odpovědět na otázku, v čem vlastně spravedlivý

život spočívá a jaké činy spravedlivý člověk vykonává (Cleit. 410a-d). Proto nakonec Kleitofón odchází k jiným učitelům, kteří mu jeho otázky zodpoví (410c). Sókratés je podle něj něco platný jen těm lidem, kteří potřebují povzbuzení, ale ne těm, kteří se už pro spravedlivý život rozhodli a teď potřebují vědět, co vlastně mají dělat (410e).

Nehovoří se tu o elenxi, ale můžeme si snadno domyslet, že autor tohoto dílka měl na mysli právě ji. Kleitofón totiž zjevně na několika místech naráží na první knihu Ústavy, kde sofista Thrasymachos ostře vyčítá Sókratovi to, že se stále jen táže druhých a jejich odpovědi vyvrací, ale sám žádné nedává (R. 336c, 337a, 337e). Vidíme tedy, že už Sókratovi mladší současníci - k nimž autor Kleitofóna zřejmě patří - měli dojem, že jeho působení se odehrává spíše v rovině motivační než v rovině přímého předávání informací či poznatků. (http://profil.muni.cz/03_2000/state_petrzelka.html)

Východiskem je diskuze, polemika nad daným problémem. Snaha motivovat člověka k rozšiřování svých znalostí a kompetencí. Diskuzí se snaží otevřít bránu poznání tak, aby jednotlivec pochopil složitosti a zákonitosti daného problému. Pomáhá mu diskuzí k poznání, dobře kladenými otázkami ho navádí na odpovědi a na cestu sebepoznání a odhalení vlastních slabých a silných stránek. Člověk sám poznává, kde má nedostatečné znalosti, kde jsou jeho slabé stránky a dalšími otázkami ho vede k zdokonalení a poučení. I silné stránky jsou tady využité motivačně, protože slouží jak protipól a vyvažují a doplňují celkovou osobnost a podněcují jednání člověka. Nutí ho k zamyšlení, zda je nebo není schopen jednotlivé činnosti vykonávat nebo jednat s určitým morálním kodexem tehdejší doby. Svým způsobem je to jednání učitel žák v moderní škole. Nezanedbatelným poznatkem dnešní doby je, že princip diskusí je vyhovující pro určitá řešení problémů a otevřená diskusní fóra jsou vhodným doplňkem k řešení problémů týkající se většího počtu zaměstnanců.

 

 

 

 

 

Platón

Platón v dialogu Ústava rozvedl teorii, že duše je tvořena ze tří složek. 2005 Jirsa (Psychologie dnes, s. 17-18) uvádí: „V Ústavě slouží dělení duše k vysvětlení motivace našeho jednání, povaze jednotlivých ctností a rozdílnosti lidských charakterů.“

Platonovy tři složky duše:

Část rozumová;

Část vznětlivá;

Část žádostivá.

Podle Jirsy (tamtéž): „Platón ukazuje rozdíl mezi vznětlivou a žádostivou částí duše. Jako samozřejmá se nabízí námitka, že takto lze rozlišit nikoli pouze tři, ale mnohem věší počet částí duše. Avšak Platón rozumně pracuje pouze s takovými příklady protikladných motivací či tužeb, jejichž konflikt nemůže být vyřešen kompromisem. Pokud může dojít ke kompromisu mezi jednotlivými motivacemi, nelze předpokládat, že by došlo k dělení duše na další složky. Konflikt motivací, který lze vyřešit kompromisem není konfliktem dvou protikladů, kde každý táhne duši na zcela opačnou stranu, avšak cosi jako skládání dvou sil, které vyústí v novou sílu vedoucí kompromisním směrem.“ Z uvedeného textu vyplývá, že se Platón v dialogu Ústava zaměřuje především na teorii motivace. Jednotlivé části duše se v zásadě dají charakterizovat pomocí pojmů žádostí a motivací na straně jedné a naplněním těchto tužeb na straně druhé (Jirsa, 2005). Platonovo trichotomní pojetí duše se promítá zejména v teorii o skladbě postoje a hodnoty (kognitivní, konativní, emoční). Jinak, jeho pojednání o třech složkách duše spíše implikuje složitější dispozici, než je motivace – tedy ctnost. Zejména volba střední, kompromisní cesty mezi dvěma protiklady znamená cestu ctnosti a moudrosti.

Dialog Ústava patří k nejznámějším Platónovým dílům. Její význam je umocněn tím, že v ní autor uplatnil velkou část svých zásadních filosofických poznatků. Proto je považována za syntézu učení zakladatele Akademie.

Spravedlnost politického zřízení Platón reflektuje v jejích přirozených předpokladech, které jsou dány samotnou konstitucí člověka. Z jeho pojetí je patrné, že lidská přirozenost k vytvoření spravedlivě organizovaného politického společenství spontánně tíhne, takže touhu po spravedlivém společenství nelze z myslí lidí odstranit. Jelikož je ale přirozenost člověka přirozeností rozumné bytosti, není

uskutečnění politického ideálu výsledkem do všech detailů předurčeného procesu, jako je tomu v případě fyziologických dějů v lidském organizmu. Do uskutečnění vstupuje problém kvality poznání a také svobodné vůle. Neznalost či mravní špatnost může způsobit, že se z politického společenství spravedlnost vytratí.

Platón si byl dialektické povahy myšlení vědom. Nahlédnutí pravdy nutně podmiňuje myšlenkový pohyb v problémovém rozmezí teze a antiteze. Kdo chce pochopit, za jakých podmínek se spravedlnost ve společnosti uskutečňuje, musí vědět, za jakých předpokladů se naopak neuskutečňuje. Proto se v Ústavě nesetkáváme jen s úvahami osvětlujícími tezi o spravedlnosti politického zřízení, nýbrž i s reflexemi věnovanými režimům nespravedlivým. Jejich zachycení vytváří dialektický protipól k spravedlivé obci.

Další předpoklad rozvíjení teze spravedlivého státu spatřuje ve vědomí o důležitosti výchovy. Výchovou se předávají určité náhledy na život, normy i kultura. Výchova má disciplinární povahu a jejím hlavním cílem je uschopnit vychovávaného k zodpovědnému užívání svobody. Hodnoty, které jsou nejprve autoritativně předávány, si má člověk, který prošel výchovným procesem, svobodně zvolit jako základ pro budování své existenční identity.

 

Předpoklady politického zvratu

Oligarchické poměry ve státě jsou časovanou bombou, která dříve nebo později exploduje. Jádrem zla je oligarchická touha po maximalizovaném zisku. Značná část podnikání vládnoucích je založena na poskytování půjček. Lidé si od nich peníze půjčují na vysoký úrok a žijí nad své poměry. Brzy však přijde krize a lidé přestanou být schopni půjčené peníze splácet. Následuje tedy konfiskace majetku, obohacení oligarchů a pád ke společenskému dnu na straně zadlužených. Oligarchové jsou v tomto směru velmi předvídaví – stimulují žádostivost lidí po majetku, podporují jejich rozmařilost a finanční nezodpovědnost a nabízejí jim pomoc při realizaci jejich snů. Přitom ale mají už dopředu na mysli dramatické finále, ve kterém se jejich pokladny ještě více naplní a postižení lidé skončí na ulici.

Čím více občanů potká tento osud, tím početnější se stávají nepřátelé obohacující se vlády. Nenávist chudých roste i proto, že oligarchové a jejich potomci žijí rozmařilým životem. Jsou změkčilí, nemají sílu odporovat strastem a slastem života.

Od chudé vrstvy občanů se neodlišují žádnými kvalitami, které by si zasloužily úctu a respekt. Jedinou příčinou rozdílu mezi oběma skupinami je majetek. Když přijde vhodná chvíle, chudí lidé povstanou, svrhnou oligarchickou vládu a zaujmou jejich místo.

 

Povaha tyranského jedince a její vliv na situaci „občanů“

Platón popisuje čistou účelovost jednání tyranského jedince. Dokud ještě netřímá politickou moc, umí jednat vstřícně s přátelským vzezřením. Jakmile však dosáhne svého, ihned se odcizí. Dokáže být patolízalský i pánovitý. V žádném případě není schopen přátelství: „…v celém svém životě nejsou nikdy nikomu přáteli, nýbrž stále buď nad někým panují nebo jinému otročí, ale pravé svobody a pravého přátelství tyranská duše nikdy neokouší“.

Tyto rysy si ponechává i po získání vlády. K těm, které potřebuje k udržení své moci, se chová „přátelsky“, tj. účelově nenásilně a vstřícně. K jeho nejbližšímu okruhu patří najatí ochránci, kteří se často rekrutují z otrockého stavu, neboť nejvěrnější služebníky si tyran opatřuje udílením velkých dobrodiní – pozvedá do výšin ty, kteří by v jiných společenských poměrech žili nízký, bezvýznamný život. Vyvolení si to dobře uvědomují, jejich kariéra závisí na přízni tyrana, a proto mu oddaně slouží. Jiná část dvora tyrana se hemží zrádci z lidu, kteří se s podobnou motivací dali do jeho služeb dobrovolně

Posun k určitému rozdělení a kastaci je významný z hlediska řemeslného rozvoje. Kopíruje to určitý posun v obchodě, který přinesl diametrálnější rozdělení tříd. Otroci jsou ještě chudší a bohatí jsou ještě bohatší. Každá třída má svá pravidla. Ti, co vládnou, jsou hnaní touhou ovládat a manipulovat. Ti, co jsou zotročení, jsou hnáni touhou se osvobodit. Obě vrstvy narážejí na hranice, které jsou dány historickým a společenským vývojem. Ani jedna vrstva není spokojena. Nejsou schopné v daném čase a prostoru vytvořit takovou společnost jaká odpovídá jejich představám. Neustále hledají východiska a cesty jak se oprostit od daných hranic.

 

 

Aristotelés a Immanuel Kant

Mezi bezesporu nejvýznamnější představitele morální filosofie patří Aristotelés a Immanuel Kant. Každý z nich vytvořil rozsáhlý etický systém, který na dlouhou dobu ovlivňoval, a patrně ještě stále ovlivňuje myšlení a jednání lidí ve velké části světa. Tyto systémy jsou však velmi rozdílné, liší se jejich východiska, struktura a i jejich závěry.

Aristotelés začíná své úvahy praktické vědy otázkou po nejvyšším dobru pro člověka a posledním účelu jeho jednání. Jednotlivá lidská jednání mají své určité jednotlivé cíle, přičemž tato jednání mohou býti vzájemně nadřazena nebo podřazena vzhledem ke vztahům jednotlivých cílů. Cíl jednoho jednání může podřazen jinému, například výroba podkov je podřazena jezdectví, nebo výroba zbraní vojenství, tedy daný podřazený cíl chceme jen kvůli cíli vyššímu, nikoli pro něj samý. Aristotelés pak říká: „Předpokládejme, že je nějaký cíl, který sledujeme ve svých činnostech, jenž chceme pro něj samý, a kvůli kterému chceme i ostatní věci“. Takový cíl je pak dobro, resp. nejvyšší dobro. Pro Aristotela je také zřejmé, že nemohou být pouze samé cíle podřazené jiným cílům, neboť pak by řetěz cílů šel do nekonečna a lidská přání by byla nesmyslná a prázdná.

Aristotelés dále stanoví kritérium, které musí cíl jednání splňovat, aby byl nejvyšším dobrem – tímto kritériem je kompletnost: zatímco některé účely chceme někdy pro ně samotné a jindy jako prostředky k něčemu jinému, kompletní účel chceme vždy jen pro něj samotný a nikdy pro něco jiného. Co toto kritérium splňuje je štěstí. V případě ostatních dober, můžeme říci, že přidáním nějakého množství dalšího dobra bychom na tom byli ještě lépe, zatímco u štěstí nemáme pocit, že by se naše situace mohla ještě zlepšit přidáním něčeho dalšího, máme-li už ono nejvyšší dobro – štěstí. Pojem štěstí (EUDAIMONIA) má v řečtině dosti široký význam,[7] obecně znamená asi tolik co „míti se dobře“nebo „dobře si žít“ (TO EN PRATTEIN) – to v sobě zahrnuje více vrstev mj. obecnou prosperitu (EUÉMERIA) a štěstí ve smyslu přízně osudu (EUTUCHIA).

Co je u Aristotela kritériem správného rozhodnutí? Základním cílem člověka je štěstí – resp. nejvyšší dobro. Nejlepší způsob jakým lze k tomuto cíli směřovat je jednání v souladu s ctností. Kritériem každého jednání potom samozřejmě je to, zda-li je v souladu s ctností. Aby to, zda-li je jednání v souladu s ctností mohl člověk posoudit, musí být mravně moudrý, což v sobě zahrnuje to, že je sám ctnostný.

 

Aristotelova odpověď na otázku motivace mravního jednání je následující: mravně máme jednat, protože je to v našem zájmu, neboť správné jednání, tj. jednání v souladu se ctností je nejlepším způsobem jak dosáhnout nejvyššího dobra, vlastního štěstí. Správné jednání, tedy jednání v souladu s ctností, je zároveň znakem harmonie duše a plného rozvoje člověka.

Zatímco u Aristotela stálo v popředí úvah dobro člověka, od kterého se teprve posléze (a to téměř implicitně) dospělo k otázce správného jednání, vychází Kant od problému správnosti konkrétního jednání a jeho kriteria, které je centrem jeho etiky, a k ostatním otázkám, jako například problematice povahy dobra a ctnosti, které stojí na okraji jeho systému, se dostává až velmi záhy.

Vzhledem k historickým okolnostem stojí Kantova etika především v opozici k empiristické tradici, zatímco vůči aristotelské koncepci se Kant explicitně vymezuje jen na několika málo místech. Některé otázky, které jsou pro Kanta klíčové, jako například propojení svobody s morálkou jdou zcela mimo obzor Aristotelových úvah, a zase naopak, problematika výchovy, která jak jsme viděli, hraje u Aristotela při konstituci ctností, a tedy zprostředkovaně i štěstí, dobra (a vlastně i správného jednání) význačnou úlohu, zůstává v etických spisech až na pár poznámek Kantem nepovšimnuta.

Hlavní roli při motivaci u Kanta hraje pojem úcty k zákonu. Základní přiblížení může poskytnout následující pozorování z běžného života, na které Kant poukazuje: „…i nejprostší pozorování ukazuje, že jestliže si představíme jednání z povinnosti, které se provádí se statečnou myslí, odloučeně od veškerých záměrů prospěchu na tomto nebo onom světě a za největšího pokušení nouze nebo lákání…, pak toto jednání daleko za sebou nechává a zastiňuje jakékoliv podobné jednání, afikované třebas i v nejmenší míře cizí pružinou, povznáší duši a budí přání, abychom jednali rovněž tak“. To, co je zde z Kantova pohledu signifikantní, je skutečnost, že představa určitého jednání v nás vyvolává určitý specifický pocit, který s sebou nese nutkání, abychom jednali obdobně. Kant tuto ideu zobecňuje a tvrdí, že pouhá představa mravního zákona v nás vyvolává specifický cit – úctu k zákonu, který je pak schopen býti pružinou vůle člověka, která je protikladná působení smyslových podnětů. Pouze tehdy, je-li vůle člověk zcela určována tímto citem a pružiny smyslovosti jsou jakožto pohnutky zcela eliminovány, se jedná o mravní dobro a můžeme mluvit o dobré vůli.

Z Kantova hlediska je chybou zvolit jako východisko a centrum zkoumání pojem nejvyššího dobra, a to pak učinit pohnutkou morálního jednání. Tento předmět morální vůle nemůže být vůli předložen dříve, než je určena samotná forma vůle. Forma vůle, která podle Kanta a priori určuje mravní jednání, předchází předmět vůle jak z epistemologického, tak z ontologického hlediska. Samy pojmy dobra a zla totiž nemohou být podle Kanta legitimně určeny dříve, než je určen morální zákon.

Aristotelés jako východisko svého zkoumání uvažuje pojem nejvyššího dobra, který posléze identifikuje s pojmem štěstí, aby následně ukázal koncept ctnosti jako nejvýznamnější morální fenomén. Pojem ctnosti je pak základním kritériem mravnosti jednání a štěstí funguje jako prvotní motivující faktor. Oproti tomu Kantovým východiskem je vůle, která je tím jediným, co může být primárně charakterizováno jako morálně dobré. Dobrá vůle je taková, která jedná v souladu povinností, určovanou rozumem – mravním zákonem. Taková vůle je motivovaná úctou k zákonu. Ačkoli jsou tedy mezi Aristotelovou a Kantovou etikou zjevně značné odlišnosti, domnívám se, že je možno v obou najít i prvky, které se vzájemně doplňují.

 

Hledání principu, který motivuje lidi, je neustálým myšlenkovým vývojem filozofie, psychologie a sociologie. Najit tu důležitou jedinečnost, která vede lidi vpřed se odráží v mnoha textech. Není snadné určit co a jak lidi motivuje. Mnoho filosofů se přiklání k pojmům dobro, morálka, cnost.

 

 

Motivace z pohledu filosofa

 

Pohyb (moveo) je pravděpodobně jedním z nejelementárnějších principů života. Kde není pohyb, je smrt. Kde je příliš velký pohyb, je chaos. Zmítáme se mezi smrtí a chaosem? Oba extrémy lze vnímat jako pro život nepřijatelné.

Energii nelze zastavit a tedy ani život nelze zastavit? Kultura naší společnosti je protkána kultem smrti. Možná je v tom touha zastavit pohyb, touha zničit energii. Jenže jak zničit energii? Energii nelze snadno ani spoutat – ovládnout. Vše co existuje je energií, která neustále transformuje. Nic nezůstává věčně na svém místě. Život se zdá být harmonickým třením energie.

Motivací života je žít – existovat. Chcete-li najít co se nachází v extrémních bodech existence – v nule a v nekonečnu, může být hlavní motivací touha mysli osvobodit se z ohraničeného prostoru, touha po lepším životě, touha uspokojit všechny vnitřní a vnější potřeby a reagovat na stimuly.

 

Co by se stalo, podařilo-li by se všechny potřeby uspokojit? Měli bychom ještě nějakou motivaci? Mohla by přestat existovat potřeba pohybu? Energie by se v takovém bodě existence musela zastavit. To však není možné. Energii lze jen stavět do cesty různé spletité překážky a tím ji transformovat. Zastavit nelze. Snaha o přežití je velmi silná. Je to touha po integritě, po významu a existenci? Cokoliv má “význam”, existuje. Cokoliv “význam” ztrácí, mizí. Tuto vlastnost můžeme pozorovat ve všech systémech.

Hledání opodstatnění existence má svůj smysl jen pokud se hledání nikdy nezastaví a zároveň nebude nikdy nic opravdového nalezeno. Lze nalézt Počátek? S každou transformovací energie mění svoji provázanost. Vystopovat počátek počátku všech počátků a konců vesmíru (či vesmírů) je stejně absurdní, jako si položit otázku, zda byl nebo nebyl kdy vůbec nějaký počátek.

Otázka opodstatňování existence je z pohledu života zbytečná. Pro život je podstatné, má-li podmínky pro svou existenci. ( Petr Franěk – filosofie-uspechu.cz, 2.3.2011).

Hledání principu, který motivuje lidi, je neustálým myšlenkovým vývojem filozofie, psychologie a sociologie. Najit tu důležitou jedinečnost, která vede lidi vpřed se odráží v mnoha teoriích. Každý má svůj postoj. Tu jedinečnost, která postrkuje lidi dopředu ale je jenom těžké definovat, závisí to od mnoha faktorů, jedním z nich je výchova, pak prostředí v kterém jedinec vyrůstá a taky určité intelektuálné předpoklady. Je jasné, že pro někoho je motivací štěstí, pro jiného prosperita…Každý pak hledá cestu ke svému cíli. Tímto se otevírá prostor pro práci s jednotlivcem a pro nalezení místa, které by vyhovovalo jeho požadavkům a odráželo jeho potřeby.

 

Motivace z pohledu psychologie

dělení motivů:

sebezáchovné (biologické)

psychické a

sociální motivy

Motivace

Slovo motivace pochází s latinského slova "motus", které znamená pohyb. Motivace je tedy jakási "hybná síla" chování. Motivaci můžeme také popsat, jako proces zahájení a následné regulace činnosti, jejíž účelem je dosažení relevantního cíle - kýženého stavu (často doprovázeno pocitem spokojenosti) - rovnováhy.

Motiv

Motiv je pohnutka zaměřená na uspokojování určitých potřeb, je to jistá psychologická tendence narovnat určitý stav, který může pramenit z:

Nedostatku - pociťujeme prázdnotu - např. žízeň nebo hlad, ale také prázdnotu ve smyslu "hladu" po penězích, po informacích atd.

Přetlaku (tenze) - organismus se chce z něčeho vydat, něčeho zbavit - například vybít vztek, vydovádět se, odreagovat se ze stresu (dalším příkladem může být Freudova představa o libidu, které nemá-li volný "odtok", městná se a jeho tlak si následně proráží náhradní cesty k uvolnění).

Klasifikace motivů

Motivy dělíme na:

Biologické motivy (primární, vrozené, sebezáchovné) - jedná se o fyziologické cyklické potřeby (potřeba kyslíku, potravy - hlad, žízeň), patří sem ale i motivy druhově záchovné - potřeba sexu(tužby, fantazie), poskytování a přijímání rodičovské péče.

Psychické motivy (sekundární, získané) - vnitřní motivace směřující k uchování vnitřního řádu a k nastolení duševní pohody. Mezi tyto potřeby patří potřeba sebeurčení, stabilní osobní identity, nalezení smyslu života, řízení se vnitřními etickými standardy. Dále pak tendence vyhledávat novost a rozptýlení, dokazovat si schopnost řešit problémy, překonávat překážky, řídit svůj vlastní život.

Sociální (kulturní) motivy (sekundární, získané) - regulují mezilidské vztahy i jejich prožívání. Mezi tyto motivy patří potřeba dosažení úspěšného výkonu, potřeba vyhnout se neúspěchu (ale i vyhnout se úspěchu - např. ženy se vlivem sociálního tlaku "učí" předstírat neschopnost). Dalšími příklady těchto motivů jsou potřeba afiliace (sdružování se - např. za účelem kolektivního fandění...), potřeba intimity (sdílení niterních pocitů), potřeba moci (tu studoval rakouský lékař a psycholog Alfred Adler) atd.

 

Motivy lze také dělit na:

 

Primární - fyziologické cyklické potřeby (kyslíku, potravy...)

Sekundární - projev mozkové aktivity. Tyto motivy nejsou přímo spojeny s fyziologickými procesy.(sex lze zařadit někde na pomezí obou kategorií ;)

 

Mezi motivy běžně nastávají konflikty (konflikt dvou pozitivních motivů - chci se věnovat 2 věcem, ale čas mám jen na 1), ty se mohou odehrávat na vědomé či nevědomé úrovni (touto problematikou se zabývá psychoanalýza).

 

S tématem motivace souvisí také řada různých motivačních teorií. Mezi nejznámější patří bezesporu Maslowova hierarchie potřeb, ve které americký psycholog Abraham Maslow definuje 5 základních lidských potřeb. Tyto potřeby pak tvoří pomyslnou pyramidu, jejíž spodní část představují potřeby základní, s nejvyšší prioritou. Teprve po jejich naplnění usiluje člověk o uspokojení potřeb výše v hierarchii pyramidy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Procítěním a poznáním cílů jednotlivce si otevíráme možnosti k práci a motivaci k lepšímu výkonu, k naplnění jeho cílů a potřeb. Zadáváme takové úkoly a cíle, které vedou člověka a naplňují ho. Těžko se nám bude pracovat s někým, komu cíle unikají a není schopen plnit naše pracovní zadání, když v plnění těchto úkolů neshledává cestu k naplnění. Je jednodušší a rychlejší, diskusí s jednotlivcem odhalit jeho vnitřní potřeby a tímto směrem zaměřit jeho pracovní zařazení a

stanovení jeho cílů.

 

Motivace k moci z pohledu sociologie

Podle Lykese. Navazuje na Maxe Webera, typy moci:

Moc znamená prosadit svou vůli i proti vůli jiného. Osoba A má nad osobou B moc tehdy, když A přinutí B udělat něco, co by jinak samo neudělalo. Navazuje na M. Webera podle Bachratze a Baratze.

Moc jako nastolování agendy, ten kdo má moc může nastolovat otázky k řešení a problémy k diskusi. Naopak může dosáhnout toho,

že se tyto otázky nebudou řešit. Tím ten, kdo má moc může ovlivňovat jednání o věcech, na kterých má zájem a naopak.

Moc jako kontrola nad myšlením lidí. Moc spočívá v tom, že se ovlivní, určí nebo vytvoří přání daného člověka, nad kterým mám moc. S tímto motivem pracovala Frankfurtská škola - kritická teorie - známá v 60. letech mezi studentským hnutím; Marcuse - jednorozměrná společnost; From - snaha o propojení Marxe a Freuda; a ta říká, že vyspělé industriální společnosti své občany nedeptají terorem, ale vytrvale s nimi manipulují - příjemná nesvoboda. Není zde konflikt, společnost bez opozice, vládne zde manipulativní moc, vytvářející přání.

Rozdíl mezi autoritou a mocí

Autorita = legitimizovaná moc. Když má někdo autoritu, tak má oprávnění vládnou, ti kterým vládne ho berou jako někoho, kdo má pravomoc jim vládnou. Je to tedy moc, jejíž projevy jsou akceptovány těmi, jichž se týká. Typy autority (panství) podle Webera:

1) autorita charismatická

• vyplývá z víry k neobyčejným kvalitám a výjimečným schopnostem a dovednostem toho, kdo má tuto moc. Obvykle kněží, náboženští činitelé a váleční hrdinové. Vládne silou své osobnosti - může překračovat tradici a zákony - Ježíš, Gándhí. Charismatický vůdce obvykle razí radikální názory, které jsou těžko slučitelné s všedním životem - můžou si uvědomit neschopnost vůdce v krizových situacích - zemětřesení, povodeň - a autorita vyprchá. Tento typ autority je křehký a obvykle se transformuje do následujících typů

2) autorita tradiční

• autorita vyplývá z tradice (král s mocí od Boha). Vládce nerozlišuje mezi veřejným a osobní - velká libovůle. Společnosti s tímto typem autority ekonomicky stagnují

3) legální - racionální

• tento typ autority je neosobní, nějaká osoba má autoritu z nějaké pozice, ne že si ji zaslouží (policista, …), vychází ze zákona, z

právních norem. Normy této osobě přisuzují nějakou pravomoc. Vyvěrá z úcty k zákonu - byrokracie.

Politické systémy a jejich klasifikace

• s tradičním rozdělením přišel Aristoteles. Rozlišoval politické systémy na 6 typů, podle toho kolik osob vládne a kdo z toho má prospěch. Nejhorší formy jsou tyranie, oligarchie i demokracie (protože vládnou chudí ve svůj prospěch a mohou bohaté vyvlastnit), monarchie a aristokracie je těžké dosáhnout

 

 

socio.png
 
 
 

http://sociologie.topsid.com/index.php?war=moc_a_autorita

 

Cíle můžeme pak stanovovat z různých pozic a tím využít jak silné tak i slabé stránky daného jednotlivce. Není jednoduché určit komu, co bude vyhovovat a je to otázkou praxe a poznání lidí. Chce to zkušeného manažera, který bude lidi vést s citem a přitom dokáže rozpoznat jejich pozice, potřeby a cíle. I takový manažer se dá ale vychovat a může nám být ke prospěchu i to že jsme my byli jeho motivací.

 

 

 

Závěr

Celou historií člověka prochází zaměření na posun vpřed. Ale zároveň má každý člověk svoje potřeby nastaveny jinak. Pro někoho je tou potřebou vládnout, ovládat nebo velet a pro jiného je cílem , uspokojit své běžné potřeby nebo vnitřní pocit uspokojení, jako je štěstí, radost, láska, pečovat o druhé apod.

Z pohledu dnešní doby, můžeme toto definovat, jako různá hierarchie hodnot každého jednotlivce. V dnešní době, však toto nevnímáme, jako pozici vládce se

snahou ovládat, ale jako vizionáře , který umí pro svoji myšlenku strhnout přívržence. Získat si jejich sympatie a loajalitu pro něj pracovat a tvořit. Vizionář k dosažení svého cíle potřebuje lidi zapálené a takové, kteří přijmou jeho cíl za svůj a budou pro něj tvořit. Ne na darmo se říká, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Motivací takto zapáleným lidem potom není jen finanční odměna, ale hlavně dosažní společného cíle a radost z úspěchu.

 

Seznam použité literatury:

 

PROVAZNÍK, V. a kol (2002). Psychologie pro ekonomy a manažery. Praha, Grada Publishing.

PLHÁKOVÁ, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

PLAMÍNEK, J. (2007). Tajemství motivace. Praha: Grada.

NAKONEČNÝ, M. (1996). Motivace lidského chování. Praha: Academia.

JIRSA, J. (2005). Psycholopatologie v platónově filozofii.

HOMOLA, M.(1977). Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.

Vancura M., Základní koncepty Aristotelovy a Kantovy etiky : E-LOGOS, ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY/2002, ISSN 1211-0442

 

Platón: Ústava, Praha, Svoboda - Libertas, Antická knihovna; sv. 65, překlad Radislav Hošek. 1. vyd. 1993. ISBN 80-205-0347-1

Platón: Politikos, 3.vydanie, Praha, OIKOYMENH 2005 ISBN 80-7298-159-9

Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie, 3.vyd. Praha: ZVON, 1993, ISBN 80-7113-058-3 1998. ISBN 80-7220-063-1.

 

Elektronické zdroje:

http://pfyziollfup.upol.cz/castwiki/?p=1356

http://sociologie.topsid.com/index.php?war=moc_a_autorita

http://www.studium-psychologie.cz/obecna-psychologie/12-motivace-deleni-motivu.html

(http://profil.muni.cz/03_2000/state_petrzelka.html