25.02.2014 | 22:45
Irena Žantovská: Evropská kulturní identita

Irena Žantovská: Evropská kulturní identita

Evropská integrace není jen ekonomický nebo politický proces. Je to také proces integrace kultury, hledání společných kulturních souvislostí, či dokonce společné kulturní identity, „jazyka“ evropské kultury.

Evropská kulturní identita: hledání společného jazyka

 

Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D.

 

rezenzent doc. PhDr. Josef Vinař, CSc.

 

V současném kontextu atmosféry ekonomického a politického sjednocování Evropy jako svébytně jednolitého nadnárodního celku vyvstává i potřeba hledání aktuálního společného „evropského“ jazyka. Tedy nikoliv jazyka jednotného, ve smyslu předepsaných pravidel (1), ale jazyka co možná nejvíce společného ve smyslu „najít společnou řeč“ a naplnit slova a jejich obsahy významem, kterému všichni do značné míry porozumíme, neboť jsme se na něm postupně dohodli a jeden druhému ho vysvětlili v procesu minimalizace sémantických rozdílů a eliminace nežádoucích konotací.

 

Je společný jazyk a společná – kolektivní, lépe snad kulturní identita v rámci hranic stávajícího evropského společenství jen přáním proevropských politiků a vyjádřením jejich potřeby silné politické vize, nebo je to jev sice diskutabilní a „mlhavý“, ale v zárodku již přítomný a v rámci cirkulujících komunikačních toků již existující? A je-li již přítomný, vyrůstají jeho kořeny z kolektivně sdílených a dlouhodobě strukturovaných hodnot, nebo z pomíjivých odrazů módy, momentálního vkusu a komerčního životního stylu? Jde vůbec sloučit koncepce jednotlivých národních identit tak, aby nová evropská kulturní identita nebyla jen nesourodým hybridem, který se chaoticky rozštěpí při jakékoli silnější kulturní invazi z ostatních kultur (neboť fenomén chaosu nevylučuje fenomén katastrofy, spíše naopak)? Jde modelovat kulturní hybrid evropské národní identity tak, aby se silné a relativně svébytné národní kultury, kterých je v současné Evropě mnoho, dobrovolnou volbou transformovaly do podoby kulturní identity stálé v čase a v kontextu evropského prostoru? Jsme vůbec schopni se mezi sebou dohodnout, jak nově vznikající obsahy společně pojmenovávat, tedy jak je společně definovat a společně soudit? A které jsou ty společné jmenovatele, které nastavují mezi zdánlivě nesourodými prvky systému takové vazby, aby systém setrvával v dynamické rovnováze?

Pokud přistoupíme na „rituálový model komunikace“ (2) a definici komunikace jako „symbolického procesu, jímž je vytvářena, udržována, opravována a přetvářena realita“, může být právě kultura a kulturní kontext chápán jako jeden z ústředních prvků, jejichž řízená modelace pomůže vytvářet podmínky pro vznik a realizaci nových kulturních vzorců chování a jednání v rámci nově se ustavujícího politicko-hospodářského systému sjednocené Evropy.

Jistě nejde o to existující národní kultury vytlačovat, tím spíše, že řada kolektivně sdílených a dlouhodobě uznávaných textů a symbolických artefaktů jeví tendence k nadnárodnímu charakteru a vstupuje do globálního komunikačního toku částečně osvobozena od místa a času svého zrození. Spíše jde právě o šíření kultury v celém širokém významu tohoto slova, tedy nejen v dokonaných výsledcích kulturních projevů, ale zejména v probíhajících dynamických procesech kreativně zkoumajících nové možnosti kulturního a společenského života. Neboť nejde o to, aby náš nový společný kulturní prostor vstřebal jednotlivé podněty jako prostý součet společně přijatelných fragmentů, ale spíše aby došlo ke společnému průniku, jehož vzájemné interakce povýší samostatné fragmenty na jednotlivé části globálního celku.

 

Tím se znovu dostáváme k aktuální potřebě společného jazyka a komunikační potřebě osvojit si dovednost umění společného pojmenovávání, neboť naše společná skutečnost je determinována naší schopností domluvit se na společné optice jejího vnímání. A společný jazyk napomáhá konstruovat společnou skutečnost, tak jako společná skutečnost napomáhá konstruovat náš společný jazyk. Vzájemná podmíněnost myšlení, jazyka a kultury hraje nezastupitelnou roli při přijímání nových, všeobecně přijatelných transkulturálních obsahů.

 

Vezměme si jenom to, kolik nově ustavovaných stereotypizovaných obrazů naše vznikající komunikační situace potřebuje. Ještě v sobě nemáme pevně ukotveny všechny společenské role na naší domácí půdě, a už svádíme celonárodní diskuse nad obrazem nové typové kategorie euroúředníka, ještě lépe přímo eurokomisaře. Například ne tak dávné debaty o Pavlu Teličkovi v tomto kontextu nelze chápat jen jako osobní přestřelku jednotlivých politiků, ale mnohem šířeji – jako proces vyvažování a porovnávání vztahových aspektů ve vzájemném sdělování si zprávy „takto vidíme sebe a svoji úlohu“, „takto vidíme vás – naše eurospoluobčany“, „takto vidíme Evropskou unii a její struktury“. (3)

 

A pokud dále odbočím, tak právě zde umění, konkrétně všechny jeho postupy, které především přinášejí modelované obrazy lidských příběhů, mohou sehrát nezastupitelnou úlohu při procesu atribuování nových typologických ikon v našich myslích. Neboť dynamika přibližování urychluje dynamiku emocí a potřeba citových investic v oblasti kulturní evropské identity vyvolává potřebu zrodu evropského hrdiny, jehož hierarchizovaná role vyrůstající z nově se definujícího obsahu eurokontextu naplní emočně vyprázdněná sémantická pole pojmů „euroobčan“ a „eurovlastenectví“.(4)

 

Čeká nás kolektivní tvorba, samozřejmě na bázi individuálních děl, a cesta sjednocování různorodých výrazových prostředků hyperjazykem, aby se náš hrdina zrodil z množiny prolnutí jako silné a životaschopné dítě a jeho kulturní invaze byla spontánní a výsostně přirozená a překonala naši ostražitost, která nastupuje vždy, když může docházet k řadě alternativních čtení téhož cizorodě chápaného obsahu. Protože zcela určitě není naším cílem vytváření celého portfolia paralelních komunikačních realit, které by k vpuštění do svého světa vyžadovaly zvláštní funkční gramotnost virtuálně stvořeného Evropana. Společný jazyk znamená základní komunikační prostředek pro změnu struktury společenského diskursu a jeho ustavování uměle a shora by nevedlo ke sjednocování, ale k rozdrobování společného kulturního prostoru, i když ne ve smyslu izolovaných národních identit, ale ve smyslu osamocených a společensky neukotvených subkultur, rozvrácených naopak deficitem identity.

 

Možná obava, aby se náš společný evropský svět nerozpadl do světů různých skupin, se projevuje i v obtížích, jaké provázejí hledání optimálního nastavení společného kulturního filtru, který se stává rámcem modelování evropské mentality (5) a takových vzorců chování, které nám umožní v kontextu sjednocené Evropy obstát. Jde o to, aby se možnosti kulturní volby rozšířily, a nikoliv o to, aby nové obsahy byly násilně importovány z politického světa jako prostředek politicky korektní unifikace komunikačně kompetentního Evropana.

 

Každé nově vznikající společenství brousí svou schopnost umění pojmenovávat zejména na protilehlých pólech, společensky zakotvených vzorcích chování, na definicích pozitivních společenských hodnot a společného tabu. Kolektivní identitu pozitivních hodnot hledáme tak těžce, jak těžce definujeme hodnotící rozměr našich společných – a přece rozdílných – historických prožitků. Slova dříve totemizovaná zpřesňujeme řadou omezujících přívlastků či politicky korektních korekcí – např. vlastenectví bez nepřítele. Ze slov tabuizovaných vytváříme hned celou množinu zapovězených výrazů a symbolů, které vytěsňujeme jako nežádoucí ze společného evropského kontextu.

 

Často ovšem tabuizovaná slova jako společná pojmenování pro tabuizované činy vytěsňujeme pouhým výčtem, nikoli průnikem, jak jsem již zmínila, takže se prudce zmenšuje manévrovací prostor pro určení nejnižšího společného jmenovatele a místo umění pojmenovávat ve společném jazyce se dostavuje společná autocenzura při vytváření politicky eurokorektních výrazů v umělém jazyce instantního kontextu, který není založen na konkrétním místě a čase, ale rozpíná se v mediálním a virtuálním časoprostoru. Je jisté, že má-li evropská kulturní identita růst, potřebuje podporu médií a pozornost politiků, nicméně to není podmínka postačující, protože kulturní identifikace založená na mediálním vkusu a módním stylu je velmi pomíjivá.

 

Proces našeho komunikačního hledání společného jazyka se ovšem neodehrává ve vzduchoprázdnu, nýbrž v reálném kontextu zaplněném celou řadou intervenujících a dokonce i nepředvídatelných proměnných. Řadu kontextových modalit můžeme nastavovat a míra naší aktivity odsouvá, či naopak vytyčuje komunikační bariéry především stanovováním koncepce veřejného zájmu a následně formováním zásad státní kulturní politiky. Takto rozpracovaný systémový rámec normativních principů představuje na jedné straně bariéru proti internacionálnímu komerčnímu toku jako dominantnímu vzorci, na straně druhé nabízí podporu pro vznik různých kulturních interakcí a řízené asimilaci cizorodých importovaných vzorců.

 

Každá komunikace totiž v sobě již explicitně obsahuje zárodky manipulace, téměř každá informace bývá, často i nevědomě, zároveň instruktáží. Umělecká komunikace má tu výhodu, že jsme obecně náchylnější manipulační prvky tolerovat a dokonce nám mohou svým způsobem rozšiřovat prostor pro kreativitu a tvůrčí svobodu řízených asociací a paradoxního myšlení vně hodnotícího filtru. Neboť nová kombinace evropské identity neznamená nic jiného než přemístit do jiného, doufejme, že kvalitnějšího vztahu to, co již existuje. Neboť ne samotná existence společného jazyka, ale především jeho kvalita je tou nejsilnější bariérou proti invazi komercionalismu (6) a globální spotřebitelské kultury.

----------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky:

(1) Možností ustanovit společnou evropskou kulturu a kulturní politiku se zabývá mj. Béla Rásky v textu Kulturní politika v Evropě – evropská kulturní politika? (dostupné na: http://host.divadlo.cz/kulturpolitika/tema2_b.htm)

(2) James Carey - Communication as Culture: Essays on Media and Society, Routledge, New York and London 1989

(3) Přehledný popis diskuse o osobě českého eurokomisaře, která se odehrála na jaře 2004, najdete např. na: http://wiki.idnes.cz/pavel-telicka-007-/osobnosti-cr.aspx?klic=460236&strana=4

(4) To ovšem nejde nadekretovat: obzvlášť bizarní extrém toho, kdy se přání stává otcem myšlenky, připomněl Petr Žantovský v článku Eurodudy: „Z Bruselu nyní přišli s tím, že zvuk skotských dud škodí zdraví. Spočítali, že správná dudácká kapela mašírující za zvuků národní hudby městem, vydává až 122 decibelů, což je téměř tolik jak startující letadlo, a dokonce víc, než kolik vyprodukuje průměrný noční klub. Výsledkem bruselského měřičského úsilí je výnos, který přikazuje dudákům hrát tišeji, a tím přispět k lepšímu zdraví posluchačů.“ In: Žantovský, P.: Eurodudy. Praha: Česká média 27.5.2008, dostupné na www.ceska-media.cz

(5) Otázkou národní a skupinové mentality se zabývá mj. studie Havelka, M., Tuček, M., Černý, J., Česal, J., Hudema,M.: Skupinové mentality. Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2002.

(6) Jak o ní píše např. Gilles Lipovetsky v knihách Éra prázdnoty, Prostor Praha 1998, či Říše pomíjivosti, Prostor Praha 2002

 

 

Další literatura k tématu:

Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace, Portál, Praha 2000

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 2002

Bělohradský, V.: Mezi světy & mezisvěty, Votobia, Praha 1997