12.03.2015 | 19:45
Irena Žantovská: Jaké divadlo chce jeho divák

Irena Žantovská: Jaké divadlo chce jeho divák

Jaké divadlo chce jeho divák

Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D

Recenzent: prof. PhDr. Jan Císař, CSc.

Jaké divadlo chce jeho divák

 

Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D

Recenzent: prof. PhDr. Jan Císař, CSc.

 

Několik posledních let se vede aktuální diskuse na téma, co všechno dnes představuje pojem divadlo a jak moc vnímavý a interaktivní by měl být jeho divák. Dnešní úvahy o divadle, jeho podobách, hranicích a možnostech se velice často vedou především ze strany tvůrců, teatrologů či kritiků. Tento příspěvek do diskuse se problematiku pokouší nahlédnout z druhé strany, ze strany diváka, či šířeji z pohledu určitého – ne nevýznamného – segmentu divadelního publika. Opírá se přitom o výsledky dvouletého výzkumného šetření, které proběhlo v rámci přípravy doktorské práce pod metodickým vedením prof. Jana Císaře na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Výzkumný zájem byl zaměřen na konkrétně určený výsek populace, a tak, i když samozřejmě neumíme odpovědět na výše uvedenou otázku ohledně každého diváka individuálně, můžeme poměrně s přehledem konstatovat, jak tomu převážně bývá u studentů a absolventů vysokých škol netechnických a také neuměleckých oborů ve věkovém spektru do přibližně čtyřiceti let (právě takový byl vzorek, na němž výzkum probíhal), a těch rozhodně nesedí v hledišti zanedbatelné množství.

Divadlo – kupodivu - žije

Milým potěšením pro všechny divadelníky může být fakt, že divadlo nejenže není vytlačeno až na samý okraj zájmového spektra, ale naopak stále platí, že návštěva divadelního představení je v podstatě běžnou a často vyhledávanou formou trávení volného času a tvoří sice doplňkovou, avšak velice výraznou součást životního stylu pro více než tři čtvrtiny příslušníků sledovaného souboru. Zajímavé je, že pokud se jednou staneme divadelními diváky, pokud se naučíme navštěvovat divadelní produkce, zůstáváme divadlu jako fenoménu alespoň jednou ročně věrní a následně se pouze mění četnost našich návštěv spíše podle osobních dispozic a to dokonce tak, že čím jsme starší, tím jsme obecně návštěvnicky aktivnější (ve zkoumaném spektru do zhruba čtyřiceti let). Zároveň však platí i to, že množství těch, kteří se rozhodli, že komunikace divadlem jim ze své podstaty nevyhovuje – a jedná se zhruba o čtvrtinu sledované skupiny - také zůstává konstantní. Jediným způsobem, jak přivést takového člověka do divadla, je formovat mediální obraz představení tak, že se divadlo jeví jako zajímavé a důležité ještě něčím jiným, než jen svoji divadelní podstatou. Věk ani velikost bydliště pro příslušnost k té či oné skupině nehraje významnou roli a také se ukázalo, že dlouhodobě tito ,,nedivadelní“ diváci v hledišti stejně nevydrží.

Často se říká, že ženy obecně chodí do divadla výrazně více, a prokázalo se, že to absolutně platí. A navíc také to, že jsou to právě ony, kdo výrazně více návštěvu divadelního představení plánuje a organizuje jako zvláštní aktivní formu specifické sociální komunikace zacílené vůči partnerům, rodině, eventuelně přátelům. (Výjimku tvoří pouze specializovaná publika, např. opery - tam dokonce mírně převažují muži - anebo malých autorských scén - kde muži převažují výrazně). Divadlo je prostě chápáno jako součást společenské komunikace, proto většina návštěvníků nepřichází sama (pouze 1% ze sledovaných respondentů) a společenské funkce jsou neoddělitelnou součástí divadelního zážitku. Výzkumné šetření jasně ukázalo dvě věci: průběh a podoba divadelního zážitku je tématem rozhovoru na cestě domů u téměř dvou třetin diváků a mezi nejdůležitější důvody, které zvažujeme při plánování návštěvy divadla, patří to, zda představení doporučil někdo ze známých (dokonce na známé dáme víc než na média). Divácké diskuze po představení a zejména na cestě domů jsou pro následnou konečnou interpretaci a divácké hodnocení představení velmi významné a tvoří základ toho, co budou diváci dále o představení „vyprávět“. I když návštěvu divadla více vyhledávají a také plánují ženy, a to ve všech věkových kategoriích, schopnost určité divadlo si oblíbit, je u mužů i žen obdobná. Stává se to sice poměrně často, ale vazba na jednotlivé soubory či instituce bývá nepevná, zato obliba hereckých představitelů, žánrů a dokonce i témat je stálejšího charakteru. Mezi schopností oblíbit si konkrétní divadlo a mezi četností návštěv se prokázala jasná souvislost, stejně jako obráceně platí, že pravidelní diváci mají vysokou schopnost si určité divadlo nejen oblíbit, ale zároveň jsou celkově ochotnější jít do jakéhokoliv divadla vůbec.

Divák je v podstatě konzervativní

Jestliže nás jako divadelníky věrnost publika divadlu těší, jiná jeho vlastnost, kterou máme též za prokázanou, totiž jeho určitá konvenčnost a značná konzervativnost, už je potěšující méně, nicméně je faktem, se kterým je nutno počítat. Divadlo sice kopíruje vývoj společnosti a výrazně se diverzifikuje ve stále širším procesu modelování specifických inscenačních tvarů, avšak pro většinu potencionálního publika se jako nejpreferovanější ukázala jednoznačně představení činohry (včetně komorního divadla činoherního typu), která má jasně dominantní postavení u drtivé většiny všech sledovaných respondentů (přes 90% v první a druhé volbě dohromady). Tento typ divadla preferují muži i ženy stejně, což vytváří dobrý základ pro další partnerskou komunikaci (na rozdíl např. od muzikálu, který ženy preferují výrazně více - nebo autorských scén, které více preferují muži). Činohru preferují i ti, kteří chodí do divadla nejčastěji, ale i ti, kteří chodí nejvíce s přáteli - prostě činoherní způsob divadla je v současnosti chápán ve většině populace, kterou reprezentuje soubor výzkumu, jako dominantní, vyhledávaný a z hlediska divadelní konvence nejvíce spjatý s představou pojmu divadlo jako takové. Velmi pozitivní je, že diváci činohry jsou též nejochotnější se kromě činohry věnovat i dalším typům divadelních produkcí (specielně návštěvníci klasické činohry jsou velmi tolerantní a širokospektrální publikum). Činoherní publikum je sice často spoluvytvářeno konkrétními soubory a divadelními institucemi, ale jeho vazba k nim je velice volná, rozhodně se nejedná o specializované publikum, tak, jak ho můžeme chápat např. u baletu a tanečního divadla či opery a v jistém smyslu i v případě studiových autorských scén. S určitou mírnou nadsázkou se dá tvrdit, že právě činoherní publikum je zásobárnou potencionálních diváků typově jiných divadelních produkcí, průniky jednotlivých diváků z publika do publika jsou totiž časté a řada diváků je souběžně členy několika publik. Pokud se týče alternativního divadla a dalších netradičních divadelních postupů a performancí, zdá se, že pro jejich možný společenský vliv adekvátní divácké zázemí v současnosti chybí. Jejich preference byly nejen v první, ale dokonce i v druhé volbě statisticky zatím zcela neprůkazné, proto se nedá hovořit ani o specializovaném publiku.

Proč chodíme do divadla

K návštěvě divadelního představení každého z nás vede mnoho důvodů a řada z nich je jistě zcela jedinečná. V průběhu výzkumného šetření však jednoznačně vykrystalizovala triáda prvků, které se ukázaly jako ty faktory, které většina z nás vždy a opakovaně od divadelního zážitku očekává především. Tyto prvky se v různé, ale vždy dominující intenzitě, opakují ve všech odpovědích bez ohledu na pohlaví, věk či místo bydliště. Totéž platí i pro všechny sledované kategorie diváků utvořené dle četnosti návštěv divadelních produkcí, tedy, ať již chodí do divadla pravidelně, či tam pouze sporadicky zabloudí jako doprovod. Samozřejmě, že procentuelní míra jejich zastoupení se v rámci podrobného sledování mírně proměňuje, pořadí se promíchává, různé divácké kategorie mají intervaly vnímání pojmu zábava jinak dimenzované a typ vyžadované emoce je kontextuálně zasazen do širšího očekávání, nicméně odstup od prvků uváděných na dalších místech je pokaždé tak výrazný, že nás opravňuje právě následující triádu označit jako dominantní a vlivotvornou, zatímco všechny ostatní prvky – a je jich celá řada - pouze za fakultativní, protože jejich vliv je spíše přechodného charakteru. Dále uvedená dominantní triáda je s podstatou divadla víceméně spojena už od jeho prvopočátků, takže se tím dokladuje i jeho konstantní ukotvení v komunikační soustavě společnost a předpoklad, že divadlo se v konkurenci s jinými médii hned tak neztratí. Ovšem prudký vývoj interaktivity a specializace zatím zachvátil (a patrně v brzké době zachvátí) pouze určitou (malou) část publika, základ potenciální divácké obce zůstává poměrně konzervativní a požaduje jako společné znaky divadelních produkcí optiku již nastavené a usazené konvence.

Víceméně podle očekávání se nejdůležitějším a nejsilnějším prvkem triády stal faktor touhy po emočním zážitku. Právě ženy, které jsou nejpočetnější složkou divadelního publika, vybírají představení v návaznosti na to, zda vedle uvolnění a zábavy, přinášejí ještě další škálu emocí, které přímo vyplývají ze způsobů práce s tématem, a zda se při zpracování objevuje i nový úhel pohledu. Ze základních emocí se jako atraktivní jeví zejména radost, láska, strach a dokonce i překvapení, zatímco stud a hněv jako diváci spoluprožívat spíše odmítáme. Muži, kromě oné specifické menšiny, (která chodí do divadla pravidelně, eventuelně bez doprovodu), ve své většině tak rafinovanými diváky nejsou, převážně mnohem více než ženy upřednostňují přímočaré a komediální zpracování a kupodivu u nich hrají fakultativní prvky při celkovém hodnocení divadelního zážitku větší roli. Faktor zábavnosti, ve smyslu uvolnění a smíchu jako hlavní divácké odezvy, je dalším z prvků základní vlivotvorné triády, ale ukázalo se, že jeho síla není zdaleka tak samospasitelná, jak se někdy traduje. Jeho váha např. klesá se vzrůstajícím věkem respondentů a výrazněji ovlivňuje pouze ty diváky, kteří přicházejí do divadla méně často. U pravidelných diváků se pojem faktoru zábavnosti navíc rozšiřuje směrem k významům potěšení a zaujetí, jejich smíchová reakce je často diferencovanější, protože vyšší míra divácké zkušenosti jim otevírá širší interpretační prostor pro porozumění specifickým inscenačním jazykům tvůrců. Jako poslední, nikoliv však nejméně významný, se prosadil prvek kvality hereckého výkonu, který je vlastně s oběma předešlými úzce svázán, dokonce podmínečným způsobem. S trochou nadsázky můžeme prvek kvality hereckého výkonu označit nejen jako základní, ale též jako symbiotický, neboť umožňuje a posiluje vyznění a míru obou dalších – emočního prožitku a zábavnosti. Faktor hereckého obsazení a kvality hereckých výkonů se prosadil u diváků obou pohlaví, všech věkových skupin, nezávisle na velikosti bydliště a všech kategorií dle četností návštěv s tím, že obliba herců překvapivě automaticky neplyne z mediální proslulosti, ale téměř výhradně z konkrétních diváckých zkušeností respondentů. Herecký prvek se tak ukázal silnější než např. typ divadelní produkce nebo atraktivita tématu.

Co ukázal průzkum

Pokud budeme sledovat konkrétní důvody, které respondenti zvažují, když se již rozhodují pro návštěvu konkrétního představení, můžeme je rozdělit do tří na sebe navazujících oblastí, a to opět podle sestupné míry vlivu. (Znovu neuvažujeme faktory, které jsou ryze osobního charakteru, a tudíž výrazně subjektivní). Iniciační aspekty, tedy ty, které podstatnou měrou probouzejí naši potřebu být v hledišti konkrétního představení a startují tak celý proces plánování, přípravy a návštěvy divadla jsou atraktivita tématu, pozitivní doporučení (překvapivě nikoliv médií, ale výhradně přátel a známých) a podoba hereckého obsazení. Pořadí iniciačních aspektů návštěvy představení je v rámci výsledků celého šetření neměnné. Naopak v oblasti podpůrných aspektů, tedy těch, které prohlubují a podporují naši motivaci přijmout roli diváka, tato kompaktnost mizí. Přiřazení jednotlivých sledovaných prvků do skupiny podpůrné aspekty je sice víceméně též jednotné, avšak jejich pořadí se pro různě sledované kategorie publika liší. Skupina podpůrných důvodů se navíc rozpadá do dvou podmnožin, jejichž míra vlivu se výrazně liší. Do první – vlivově silnější skupiny – můžeme zařadit aspekt komediálního zpracování, ohlasu v médiích a umělecký zážitek hodnototvorného typu, do druhé skupiny se zařadily aspekty znalost autora a známost představení v mém bezprostředním okolí. Celkově však tyto podpůrné aspekty nemají obecně (kromě zvláštních případů, které se však vztahují k dobově kontextuálním faktorům) takovou sílu jako aspekty iniciační, avšak mohou je vhodnou kombinací doplnit a podpořit.

Poslední skupinu sledovaných prvků, která má v otázce zvažování návštěvy divadla nejmenší váhu, představují prvky orientačního charakteru. V rámci celého procesu komunikace divadlem je však není radno podceňovat, protože jejich úloha je sice malá, ale v určitém nastavení reálného kontextu může být zvratná ve smyslu uskutečnění či neuskutečnění plánovaného rozhodnutí. Navíc jejich vzdálenost od druhé podmnožiny aspektů podpůrných není velká a ještě se v některých diváckých souborech pružně proměňuje a přibližuje. Mezi orientační aspekty patří např. to, zda představení získalo nějaké ocenění nebo v něm hrají herci známí z televize či filmu. Obecně platí, že mladší kategorie publika a také muži, jsou ochotnější vzít tyto orientační prvky více v úvahu. Ženy a starší publikum je mnohem rezistentnější a více se rozhodují tzv. po svém. Aspekt oceněného představení může sehrát svoji úlohu pro diváka, který chodí do divadla často (tam se jeho procentuelní zisky přiblížily až k intervalu aspektů podpůrných). Přítomnost herců známých z televize a filmu může zapůsobit na publikum, které naopak divadlo navštěvuje méně často.

Co vzkazují diváci divadelníkům

Celkově můžeme tento příspěvek uzavřít zjištěním, že na jedné straně je fenomén návštěvy divadelního představení spojen s řadou očekávání, na straně druhé jeho realizaci předchází někdy i dlouhodobý proces zvažování řady důvodů, které na sebe kaskádovitě navazují a vzájemně se podmiňují. Konkrétní podoba mapy těchto oblastí je u každého diváka sice subjektivní a neustále se proměňující, nicméně určité obrysy, hranice a disproporce mají tendenci v podobných vztazích a úměrách setrvávat dlouhodobě, proto k jejich eventuelní radikální změně je třeba časově trvalejší působení patrně nejen divadla jako média komunikace, ale celé mediální scény v komplexu. Tak jako vedle sebe koexistují rozrůzněné formy, podoby a typy divadelních produkcí, tak se ustavují a koexistují vedle sebe i různá publika – obojí často vyrůstá jedno z druhého, komunikačně se navzájem odkazují jedno k druhému a občas se i personálně prostupují. Převažující charakter divadelního publika je (a patrně bude) difuzní a jednotliví diváci se přelévají z publika do publika nebo jsou dokonce členy vícero publik zároveň, proto se otevírá relativně široký prostor pro otázku nastolování a zvyšování divácké kompetence jako přirozené součásti mediální gramotnosti dnešního člověka.

Jaké rysy by tedy mělo mít představení, které hledá většina diváků námi sledovaného souboru? Zajímavé téma (současná doba – zdá se – preferuje zkoumání na poli intimní, partnerské a osobní komunikace, postavení muže a ženy a jejich vzájemného vztahu, oblast sebereflexe), zformovaný názor tvůrců inscenace (což divákům dovoluje zaujmout své vlastní hodnotící stanovisko předkládaného názoru a stává se jedním z pilířů ,,šeptandy“), zpracování s prvky humoru či nadhledu (zejména v místech, kde se pracuje se základními emocemi), výrazné herecké výkony,(které dokonce prokázaly sílu přitáhnout 13% respondentů opakovaně na stejnou produkci).

To, co se však jeví jako jednoznačně pozitivní vzkaz divadelním tvůrcům, je nejčastější přehled odpovědí na otázku, jak diváci charakterizují sami sebe. Nejčastěji totiž signalizují – jsem pozorný divák, jsem připraven ke komunikaci, jsem empatický a velmi pozorně vás sleduji a vnímám. A to je jasným dokladem toho, že aktuální potřeba divadla v dnešní době převážně technických médií je stálá a velice reálná.

 

Literatura:

ŽANTOVSKÁ, Irena. 2012. Divadlo jako komunikační médium. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění, 2012. 233 s. ISBN 978-807-3312-435