30.03.2015 | 18:15
P. Žantovský:Odvážný plavec po rozbouřeném moři času

P. Žantovský:Odvážný plavec po rozbouřeném moři času

recenze knihy Rozkoše dávných časů, vydal Slovenský literární klub v ČR

Odvážný plavec po rozbouřeném moři času

 

(recenze knihy Rozkoše dávných časů, vydal Slovenský literární klub v ČR)

V časech, kdy se mnohem víc dalo na literaturu, věřilo literatuře, a literatura tak měla podstatnější význam pro polis, existoval a byl ctěn pojem „generační román“. Jakési prozaické krédo vyjadřující ducha doby a lidí v ní, aniž by se stavělo do role mentora – doby i lidí. Románová zkratka generace, která měla své poměrně zřetelné označení – například meziválečná, mezi Únorem a Listopadem atd. Už dlouho jsem pojem „generační román“ nikde neslyšel, nečetl. Jako by se ztratil v chaosu slov překotně chrlených všemi zdroji, ale nemajících tu integrační působivost jako v časech řekněme předdigitálních. V českém kontextu ten pojem platil opravdu poctivě snad jen pro Zbabělce, směrodatný román Josefa Švoreckého, či Pokušení Katarina, žel nedokončený opus Jana Otčenáška. Navzdory slibům ineditních autorů, že po vysvobození ze šuplíků se na čtenáře pohrne veletok prozaických skvostů, nic takového nenastalo a na svůj „generační román“ tak stále čekáme. Možná spíše už nečekáme: kdo by ho ještě dnes potřeboval, když je všechno na fejsbůčku…

Přesto i na českých pultech můžete najít skutečný generační román, nese název Rozkoše dávných časů a jeho autorem je doyen slovenské literatury Anton Hykisch. V čase, kdy jsme si více všímali literatury, to bylo jméno dobře známé i v našem kontextu. Jeho novela Naďa, román Námestie v Mähringu (obě ze 60. let), jakož i román Milujte královnu (1984) vyšly česky a zaznamenaly tu velmi dobrý ohlas. Hykisch sice časově patřil k té velké vlně „obrozené“ prózy pražského či československého jara, ale k jejímu většinovému, reformně komunistickému proudu nepatřil. Uchoval si solitérství i v dobách fascinace třetími cestami a jejich porážce z hlavní ruských tanků. Což neznamená pasivitu: patřil k nejviditelnějším tvářím roku 1968 na Slovensku a také proto řadu dalších let nesměl publikovat. Nicméně

nepropadl stádnímu principu, protože respektoval jiný princip, ten vyšší, ten nejvyšší.

Hykischova kniha Rozkoše dávných časů jsou do prózy převlečené memoáry muže, který na vlastní kůži okusil většinu dobrého a hlavně zlého, co přineslo 20. století i ta půldruhá dekáda po něm. Hykisch se sice na stránkách románu pojmenoval jinak, ale nezaměnitelnost osudu je neskrývaná. Procházíme s ním od časů pozdní 1. republiky, už poznamenané česko-slovenskou národní roztržkou ústící později v Tisův „štát“. Arizované temno té doby Hykisch pozoruje a popisuje stejně naléhavě, jako dávný oscarový film Kádára a Klose Obchod na korze. Obojí by mohli Slovácí opatřit podtitulkem „i takoví jsme byli“. Ale byli i za Národního povstání, byli i po něm, kdy z mnoha hlinkovců vyrostli přesvědčení leninisté, aby se chopili otěží nově (za Stalinovy asistence) utvořené společné česko-slovenské státnosti. Ten prvotní hřích pokřivení charakterů jako by determinoval a dopředu určil nutný neúspěch toho inženýrského pokusu o „jiný, lepší“ (rozuměj: komunistický) svět. Jak můžete věřit poetovi, co sotva slezl z traktoru, kde bájil o generalissimovi, když dnes, z piedestalu kateder a lidových srocení hovoří o demokracii a svobodě. Tohle všechno Hykisch zachytil a dal tomu všemu svorník v podobě označení „rozkoše“. Označení je to jistě zčásti ironické, ale ta ironie je obranou před intuitivní (ale nekřesťanskou) touhou určitými lidmi a věcmi opovrhovat. A tak je Hykisch ve své knize pozorovatelem vlastně spíše chápajícím a neodsuzujícím. Jen (jen?) si vymiňuje svaté právo na to zachovat si integritu a určitých věcí se nezúčastňovat, ba štítit.

Příběh z 50. let přechází přes konec šesté dekády, naplněné nadějí a zklamáním, přes ona příslovečně nudná léta 70. a 80. Až k jejich konci, který už – díky glasnosti v gorbačovském Rusku – přece jen vyhlíží o něco optimističtěji, alespoň co do svobody uměleckého vyjádření. Pak střih, a vracíme se v dalším „osmičkovém“ roce (2008) k epilogické katarzi a

sebedefinici autora – ústřední postavy knihy. Pokud by si někdo chtěl ona chybějící léta doplnit, nechť sáhne po Hykischově knize Ako chutí politika (2004, česky nevyšla), kde popisuje nedlouhé, leč výživné období po listopadu 1989, kdy působil jako poslanec Národní rady a později diplomat. Obě knihy do sebe zajímavě zapadají. Zde: polobeletristický záznam životaběhu jedné generace sevřené dvěma válkami a šesti převraty, tam: dokumentární pásmo faktů, osob, příčin a následků. V obou případech kontinuální defilé aspirací i selhání, nadějí a deziluzí téže generace, přesněji: jednotlivých lidí v ní. Lidí, pro něž namnoze platí Hykischova charakteristika: „Lidé slov lehce podlehnou pokušení považovat slova za totožná se skutky. Slova jsou jen skořápkou, pod kterou se za příznivých okolností zrodí semínko činu. Reformní komunisté se zapletli do pavučin utkaných ze slov. Slova bez činů se mění ve žvanění.“ To ovšem – ani v Hykischově knize, ani ve skutečnosti neplatí jen pro malou, byť stále aktivní skupinu někdejších komunistických reformistů. To platí pro lidi nevidoucí, mající jen úzký ideologický horizont, lidi, pro něž teze je vším a člověk ničím. A to pod jakoukoli vlajkou. A kdykoli v čase.

Přes to všechno si Hykisch uchovává primární pozitivní vztah k té generaci a té epoše. Koneckonců knihu napsal v šestasedmdesáti, její český překlad vychází po jeho osmdesátce, a Hykisch dosud velmi aktivně existuje na poli slovenské literatury, a nejen tam. Byl to on, kdo se nejrázněji postavil proti snaze učinit ze spisovatelské organizace PENKLUB politický nástroj: když londýnské ústředí PENKLUBU nutilo národní pobočky, aby se přidaly k politickému bojkotu olympijských her v Soči zhruba před rokem. A díky jeho autoritě pak slovenský PEN byl asi jediným ze všech, kdo se nedal zneužít. Být v tomto čase aktivní, vyžaduje rovněž dost odvahy, a tu Hykisch má. A na něj nejvíce platí charakteristika, kterou čteme i v Rozkoších dávných časů na straně 240: „odvážný plavec po rozbouřeném moři času.“

 

Petr Žantovský