12.07.2016 | 10:30
Petr Žantovský: Jiří Kolář – vzor 2014

Petr Žantovský: Jiří Kolář – vzor 2014

Příspěvek na konferenci Vršovický Ezop (ke 100. výročí narození J.Koláře)

Jiří Kolář – vzor 2014

 

Příspěvek na konferenci Vršovický Ezop (ke 100. výročí narození J.Koláře)

Nazval jsem svůj příspěvek takto lehce provokativně tak trochu pod dojmem úvahy Milana Uhdeho o Kolářově poesii, která vyšla právě před deseti lety v Revue Politika. Všimněte si už toho místa – o básníkovi v politické revui. Navíc psáno autorem – literátem a politikem v jedné osobě. Uhde tu píše o Kolářově čase po skončení 2. světové války toto, cituji:

„To, co se v roce 1945 dálo veřejně na ulici, mělo historické a politické souvislosti a historický a politický důsledek. Při svém bytostném založení nemohl básník na tyto události nenarazit a ani ony se mu nemohly vyhnout: "Lid lačný slunce, spravedlivého sousta, svobodného slova, velikých rudých květů a své hudby,/ Vyrážel svou touhu v pravidelných stříbrných větách rozechvělých srdcí./ Jsem pyšný na smrt, pravil mladík předávaje mi pušku, můj lid mne pomstí, ať žije rudá armáda!" Stejně jako František Halas a po něm a vedle něho Oldřich Mikulášek, Josef Kainar nebo Ivan Blatný vyslovovali vedle svých existenciálních zážitků nebo dokonce v jejich rámci i své zážitky angažovaných občanů. Politický motiv byl pro ně složkou jejich pojímání světa, nikoli daní ve prospěch předem daného a správného světového názoru kontrolovaného dokonce cenzurně a mocensky.“(1)

Uvědomil jsem si, že to podstatné, co nás na Kolářovi fascinuje, je - vedle jeho nekončící literární i výtvarné imaginace - jeho spjatost s dobou, již je mu dáno žíti. Není básníkem okamžiku, básníkem oslavy, básníkem provolání. Připomene Halasovo nesmrtelné krédo: „Nechci být masem vzduchu okolo / jak se to líbí jim / nechci být sloupem vyhlášek / veřejným míněním.“(2)

Kolářova političnost není deklarativní a propagační. Je vnitřní a všudypřítomná. I proto po několika málo měsících spíše omylného, než kariérního členství v KSČ

opouští zástup a stává se osamělým pozorovatelem hemžení. Ne nadarmo je přirovnal o něco později k hemžení hmyzímu v básni Termiti:

„Jsou malí a trpěliví, / pracují do úpadu, / zručně a přesně. /

Zakopnutí je pro ně neštěstí, / zmýlená pohromou./

Nejčastěji nekouří a nepijí./ dokáží nemožné,/ vědí jen, co mají provést,/ jejich srdce má pípy,/ mozek kontovačky;/

dnes jsme vytočili litr lásky,/ přijato deset kilo citu,/

vydáno sedmnáct./

Nikdy nezapomínají na stará kolena/ a pro své děti dovedou učinit vše./

Jejich obzor jsou ohnutá záda,/jejich dálky telefonní přístroj,/

příroda dodávky,/štěstí peníze,/ cíl moc,/

vědí, jak plakat, jak se smát,/žení se pro výhodu;/ množí se,/

mají spořádané rodinné štěstí,/ co doma uvaří, doma snědí,/

spí na rozkaz,/ myslí na povel./

Trychtýři s kusadly./Ohlodají až na kost/živého jako zdechlinu,/

pro cokoliv a kohokoliv,/ jsou nejspokojenější,/když mají vše/

orazítkované,/černé na bílém.“(3)

To za svoji političnost byl Kolář perzekvován, vězněn, a poté vyhnán ze země. A téměř po celý ten čas ostouzen neumětely v médiích, tehdy se říkalo „sdělovacích prostředcích“, ale jejich smyslem nebylo sdělovat, nýbrž skrývat to, co by sděleno být mělo. Byly to tedy spíše „nesdělovací prostředky“. Kolář byl exkomunikován za političnost, která byla podstatou jeho osobnosti, a tedy i tvorby.

Zkusil jsem si představit básníka a občana Koláře dnes. Jaké totiž je to „dnes“? Ano, za vyslovení názoru a napsání básně se už nevěší a nezavírá. Exkomunikuje se však vesele dále. Souručenství mocných bylo vystřídáno souručenstvím vlivných. Nesouhlasíš-li, přesněji: nevyjádříš-li dostatečně přesvědčivě souhlas s názorem tohoto souručenství, přihodí se ti, že se napříště nebudeš moci vyjadřovat vůbec.

Umlčení se však dnes děje sofistikovaněji, elegantněji. Výhostem z řad tzv. mainstreamových, většinových médií, soukromých, a co hůř: též veřejných, do ghetta opovrhované a denuncované internetové komunity. Získáš nálepku obecního blázna, protože kážeš bludy. Každý přece ví, že věci se dějí tak, jak praví souručenství vlivných. V mediální teorii se tomu říká „spirála mlčení“: když všichni říkají totéž, nemůžeš říkat něco jiného, nebo se ocitneš mimo okruh vyvolených. V časech prožívaných Kolářem se tomu říkalo prostěji: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Představuji si, jak Kolář v úžasu hledí na nekonečné haldy nových a nových předpisů, zákazů a regulací z centra Evropské unie, která sama sebe nazývá pupkem demokratického světa. Představuji si, jak píše žádost o grant v sedmadvaceti kopiích o stu stránek v jazyce nikoli nepodobném marťanštině, a to jen proto, aby mu například vyšla útlá kniha veršů. Protože dnes se poesie nevydává, dokud na ni autor nepřispěje – ze svého, či vydyndaného způsobem svrchu naznačeným. Představuji si, jak užaslý sleduje hemžení rozmanitých ministrů takřečených kulturních, z nichž jeden je zubař a druhý družinářka, a tito lidé rozhodují, na co se vynaloží rozpočet. Představuji si, jak Kolář otevírá ranní noviny a čte, že pětina ročního rozpočtu se vypařila v kapsách státních úředníků, zatímco on kdesi v koutě šušňá svých pár tisícovek, aby mohl promluvit z potištěného papíru.

Bane, nic takového by se nedělo, a to nejméně ze dvou důvodů. Předně autor Kolářova typu by neprosil a nežádal. Uzavřel by se do klausury, podobně jako kdysi na sklonku svého tvoření Vladimír Holan, a mimo dosah světa by jej z dálky glosoval a poměřoval věčností.

A druhý důvod, proč tato analogie nutně pokulhává, spočívá v čase, jejž, na rozdíl od Koláře, dnes žijeme. V čase, který se tváří, že nepotřebuje básníky, a přesvědčuje se o tom tak usilovně, až je to možná i pravda. Mluvčími času dnes nejsou básníci, ale grafiťáci, ajťáci, reklamáci a podobní bubáci. Čas letí ne jako kůň, ten má i v bolesti

svou ladnost. Řítí se jak postřelený divočák – utíká před svým osudem, leč marně. K čemu takový potřebuje básníka?

Pokud by dnes žil nějaký Jiří Kolář, a vůbec není vyloučeno, že tu někde mezi námi je, pak bychom ho nejspíš vůbec neznali. Žil by v ústraní, okleštěn civilní profesí za účelem fyzického přežití, a svou metaforu by si mohl dávat leda ráno na chleba či drobit holubům v parku. Zdánlivě by se mu svět mohl scvrknout do zjištění:

„Hlas zpocených zdí: Kamenem nakrm a zapíti dej sklem/

nedosáhneš-li účinku, provazu užij.“(4)

Ale je také docela dobře možné, že by takový podivín kdesi v koutě, na okraji světa vnějšího, avšak v epicentru světa svého, po sobě zanechal třeba tyto věty:

„…napsat báseň a nezdát se vzbouřencem/ je politováníhodnější než skončit na hranici pro hloupost/…buď ve střehu/ je smrtelné nebezpečí mezi spěchem a poezií / ale nikdo nesmí mít rychlejší křídla v letu za myšlenkou než básník/…znovu si opakuj: / V básni není místo pro nenávist/ lásku hnus nebo rozkoš/ ale pro poznání…“.(5)

Takže ano, Jiří Kolář vzor 2014 by byl vlastně stejný, jako v časech minulých. Protože podstata světa se nemění, jen kulisy a komparsisté.

 

Poznámky:

Milan Uhde: Má čítanka – Jiří Kolář, in: Revue Politika 10/2004, dostupné na: http://www.cdk.cz/rp/clanky/233/ma-citanka-jiri-kolar/

In: František Halas: A co básník, Praha: Československý spisovatel 1983. ISBN 22-093-83

Jiří Kolář: Prométheova játra. Československý spisovatel 1990. ISBN 80-202-0266-8

Jiří Kolář: Sedm kantát, in: Dílo J.K. sv.I. Praha: Odeon 1992. ISBN 80-207-0375-6

Jiří Kolář: Návod k upotřebení. In: Dílo J.K., sv.III. Praha: Odeon 1993. ISBN 80-207-0478-7