25.02.2014 | 22:15
Irena Žantovská: Jazyk a řeč nové doby

Irena Žantovská: Jazyk a řeč nové doby

JAZYK A ŘEČ NOVÉ DOBY
The Language and Speech of the New Time

JAZYK A ŘEČ NOVÉ DOBY

 

Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D.

recenzent: prof. PhDr. Jan Hyvnar, CSc.

Úvodem

Éra, kterou prožíváme, vyznačuje se masivním vlivem techniky a technologií na mnoho oblastí lidského života včetně těch, které bývaly od věků vyhrazeny spíše duchu, než stroji. Možná nejlépe je možné tuto tezi dokladovat stavem písemnictví, do čehož zahrňme nejen tzv. krásnou literaturu, ale i jiné formy a způsoby verbálního potažmo písemného dorozumívání. Teprve když si pojmenujeme změny, jimiž prošlo užívání jazyka v návaznosti na ony zmíněné technologické posuny, budeme se moci začít trochu vážněji bavit o tom, jaký vlastně dnes má smysl literatura, jakou váhu má pro naše životy a jaké postavení mají její autoři, spisovatelé.

Viktor Klemperer ve svém opusu magnu Jazyk Třetí říše (1) poskytl obšírnou diagnózu a doslova dekonstrukci lexikálního iluzionismu Hitlerovy doby. Ukázal, jak mocný vliv má pseudořeč na celospolečenskou lež, která zejména v nacismu našla dramatické vyústění a důsledky. Mnohem později a zdaleka ne tak analyticky, jen s divadelní hravostí a nadsázkou si pohrál s jazykovým duchaprázdnem komunistického newspeaku Václav Havel. Ten sice tehdy panujícímu Velkému bratrovi jen metaforou okopával kotníky, ale kdo chtěl, ten porozuměl. Někde v takto vymezených mantinelech by bylo dobré započít s aktivním – a nikoli jen akademickým, ač to samozřejmě také - studiem a reflexí jazyka doby dnešní. Doby demokratické, chtělo by se říci, tedy doby, jejíž jazyk už není do té míry ovlivněn ideologiemi. Ale je to opravdu tak? Co s výjimkou pseudořeči zvané PC - Political Correctness (politická korektnost)?

Tu skvěle analyzoval Anthony Browne (2). PC nazývá zjevné a tradičně označované fenomény uměle vytvořenými a falešnými nálepkami, ohánějíc se přitom pseudodůvody z říše naivních politických fantasií. Důsledky PC jsou ovšem fatální – vyrůstá z nich obludné celospolečenské pokrytectví a s ním jdoucí nedůvěra v obsah a váhu slova. Ve chvíli, kdy cokoli můžete nazvat jakkoli, když pro to máte pádně vypadající a hlavně nahlas zjevovaný důvod, pak už nic neznamená nic, na ničem nezáleží, nic nemá hodnotu, všechno si je rovno – ale opět v této nicotě. Úhrnem se tomu také někdy říká postmoderna. Jak napsal Petr Žantovský, „Politická korektnost je jedním z nejnebezpečnějších způsobů jak manipulovat veřejným míněním. Je to cesta k ovládnutí veřejného prostoru, ryze postmoderní relativizace hodnot dříve nepochybných, a jejich nahrazení načechranou prázdnotou.“(3) Jev zvaný PC zamořuje společenské a kulturní ovzduší napříč světadíly, obsadil už v podstatě celý euroatlantický prostor a bude patrně také jednou z příčin, proč tento prostor bude stále méně a méně schopen hájit své tradiční hodnoty ve střetu s civilizacemi, které mnohem víc věří ve svou myšlenku, a tedy i ve slovo, jímž je vyjádřena. Nejlépe o tom napsal prof. Samuel Huntington ve své úhelné knize Střet civilizací, boj kultur a proměna světového řádu (4).

Pro účel tohoto zamyšlení se ale vzdalme politickým souvislostem a vlivům na jazyk té které doby, ty zaslouží samostatnou úvahu. Vezměme v potaz jen politicky neutrální, avšak o nic méně hrozivé fenomény dnešní komunikace, neboť v nich můžeme najít některé kořeny toho, co definuje stávající, a mnohými nahlíženo jako nevyhovující stav a postavení literatury, už jen málokdy po právu řečené krásné. Z celé řady faktorů, které v dnešním kontextu působí, vybereme tři, které vidíme jako zásadní a vlivotvorné.

Ikonizace sdělení

Nejvýraznějším úkazem působení moderní techniky a technologií na jazykový a stylistický úzus naší doby je jev, který bychom mohli nazvat zjednodušeně ikonizací. To znamená – ke stále většímu objemu dat, faktů a informací užíváme stále menší množství znaků, označení, pojmenování, případně symbolů. A menší nejen co do množství, ale i co do sofistikovanosti. Ta sdělení jsou zkrátka stále přímočařejší, jednodušší, a proto také často povrchnější. K „dokonalosti“ tento trend dovedli známí „smajlíci“.

Aktuálním původcem a posilujícím faktorem šíření ikonické komunikace jsou mobilní telefony. Dorozumívání se s jejich pomocí je drahé, často je komunikátor vystaven časovému presu, a proto sděluje zpravidla jen to nejnutnější a co nejmenším počtem hlásek či značek. V této komunikaci nejde o to, abychom sdělili nějakou souvislost, navedli naslouchajícího či čtoucího příjemce na nějaký neobyčejný úhel pohledu, přiměli jej přemýšlet. Nikoli. Jde jen o prosté, co nejvěcnější sdělení, většinou na úrovni holé věty: jsem (byl jsem, budu) zde (tam) teď (tehdy). A jen málokdy je sdělení doplněno o údaj proč případně jak. V mediálním světě se to podobá struktuře základního zpravodajství, které se opírá o otázky kdo, co, kdy a kde, a jen sekundárně může být doplněno o odpovědi na otázku proč a jak. V takovém komunikování nejde o nic víc, než základní informaci o dění. Tato informace ovšem – na rozdíl od té zpravodajské - může být zkreslena nesčetným množstvím subjektivních faktorů. Těm se budeme věnovat ještě dále.

Podstatné je, že v ikonické komunikaci nehraje žádnou, natož určující (formativní) roli forma sdělení. Záleží výhradně na obsahu, čím stručnější bude, tím větší dopad má šanci vyvolat. Paradoxně, ačkoli ikona sama o sobě znamená zástupný, zobecnělý znak či obraz, ikonická komunikace je zcela oproštěna od obraznosti. Vychází z toho, že ikona v tomto smyslu je obecně přijatým lineárním kódem znamenajícím jen to a nic jiného. Nemá vyvolat práci

obrazotvornosti, nýbrž jen propojit bod A s bodem B v jednoduchém stroji elementární dějové logiky.

Čengliš aneb Buďme světoví

Devastující vliv na současnou řeč má infiltrace cizojazyčných, zejména anglických výrazů, která proniká napříč věkovou, sociální aj. strukturou společnosti. Nešvar komplikované, cizími slovy prošpikované řeči vědců (či pseudovědců) je tradiční, a stejně tradiční je i zjištění, že největší myslitelé se zpravidla dokázali vyjádřit docela jednoduše a srozumitelně. Pro náš účel ale mluvme o nešvaru mnohem masovějším, a to je prorůstání mateřštiny výrazivem odjinud. Mnohdy dochází k propojení slovního základu z cizího jazyka (např. právě z angličtiny), na nějž je naroubován mechanismus českého tvarosloví. Výsledkem jsou pak opravdu kouzelné neologismy např. luknout, čeknout, lovískovat, vyexitovat či fakáč – zřejmě podle vzoru „mekáč“ (a samozřejmě stovky dalších). Obdobně je przněna česká (či jaká vlastně) frazeologie („mějte hezký den“). Tato úchvatná novinka v jazyce českém ukazuje nikoli na naši vzrůstající světovost, nýbrž na naši bující nevzdělanost a nekulturnost. Tímto sdělováním už nešetříme ani čas, dokonce ani intelektuální kapacity, jako u sdělování ikonického. Tady se prostě jen obyčejně válíme v Augiášově chlévu vlastní neschopnosti pochopit, že jazyk má nejen sdělovat obsahy, ale mít i formu, která je sama o sobě sdělením jiného druhu, někdy dokonce vyššího. Kdyby si někdo dal tu práci a přepsal některé Vančurovy knihy (řekněme takovou Hrdelní při, či dokonce Rozmarné léto) do pajazyka dnešních ikonek a čenglismů, asi bychom se podivili, jak málo literatury nám zbylo.

Mimochodem, tato expanze cizorodých prvků do jazyka, včetně toho literárního, není zas tak úplně něčím novým. Když pomineme houfy germanismů, jimiž byl protkán jazyk mateřský ještě za 1. republiky, stačí připomenout stejně širé

zástupy rusismů po roce 1945, ale opět nejen to. Ještě na přelomu 60. a 70. let se čeští literární autoři kdovíproč shlédli v technokratickém jazyce vědy a exaktního výraziva, zapouštěli do své lyriky slova a obraty převzaté z chemiček i genetických laboratoří, a až na výjimky (řekněme Miroslav Holub a nemnoho dalších) nepřinášeli novou hodnotu, nýbrž slovní plevel mající přidat na efektu obsahovému prázdnu. Je to jen jiná forma obdobného snobismu a intelektuální pohodlnosti, jako ta dnešní čengliš.

Pokud ovšem dovolíte malou odbočku a vydáme se za rámec našeho století zpátky k počátkům evropské civilizace, tedy až do antického Říma, například do doby před počátkem našeho letopočtu, najdeme zde právě v literatuře a v literárně uchovaných projevech tehdejších klasických řečníků stejné povzdechy nad pronikáním barbarismu do latiny, jako je náš „pláč“ nad pronikáním anglismů do češtiny. Tak jen doufejme, že nedopadneme jako jeden z největších jazykových puristů té doby, sám velký Caesar, který z řečniště římského Senátu tyto nešvary tepal přímo literárně ukázkovou vybroušenou latinou, aby pak před svými vojáky v provinciích pro pozvednutí morálky mužstva pragmaticky využíval kdejaké barbarismy a novotvary. Nehledě na to, že my dnes už víme, že tehdejší úpadek jazyka opravdu signalizoval počátek úpadku tehdejší civilizace a místo esteticky vytříbené formy ciceronské latiny, plné pronikavých sentencí a básnických prostředků, nastoupil často brutálně přímočarý jazyk barbarů. Nad druhé straně – stačilo několik století, a jak krásné jazyky z něho vzešly a kolik krásné literatury nám již odkázaly.

Únik před obrazností = únik do obrazu

Zřejmě nejobecněji lze současnou proměnu role jazyka a verbální komunikace v našich životech vyjádřit tezí o úniku před realitou do fikce. Říká se, a je to pravda, že většina sdělení kolem nás nemá už slovní, nýbrž obrazovou podobu. Přičemž obraz (či odraz) je zde explicitní formulací toho, co má zprostředkovat,

tedy skutečnosti. Vidíme to opět na médiích: vliv tisku klesá exponenciálně, vliv televizí roste, i když ne už tak divoce, jako před řekněme 10 lety, neboť začal působit internet jako ideální kombinace zjednodušeného vizuálního sdělení a sebevyjádření interaktivního účastníka této hry na komunikaci.

Vizuální zobrazení reality, zdálo by se, je objektivnější než zobrazení slovní, neboť slova nemusí nutně znamenat vždy jen to jediné, musí si vypomáhat abstrakcí či metaforou, ale opak je pravdou. Slovní vyjádření mnohem více zapojuje do hry mozek příjemce, nutí jej intelektuálně (i emocionálně) zpracovávat přijímané sdělení, analyzovat jej, zapojit do tohoto procesu svou zkušenost, ano, i názor. Výsledkem je mnohem pravděpodobnější zobrazení světa, než jen to prostě obrazové. Proč?

Obrazem lze mnohem snadněji manipulovat. Lze stanovit výseče, optiku, zabarvení, úhel záběru, a najednou je celá realita úplně jinak, než o záběr vedle. Na tom je ostatně založená celá plejáda sofistikovaných manipulačních technik užívaných politickými lídry libovolné barvy a země původu. Nebezpečí obrazového sdělení je v tom, že navozuje domněnku, že ukazuje pravdu. Tím otupuje pozornost příjemce a ponechává jej, aby vstřebané povrchní zjištění ještě dále zjednodušil výše řečenými způsoby v dalším předávání daného obsahu.

Druhé nebezpečí obrazového sdělování je v jeho pohodlnosti a líbivosti (uživatelské vstřícnosti). Obraz divákem manipuluje, navádí jej prožít jen ten život a tím způsobem, jakým potřebuje sám obraz, nikoli jeho divák. Není pak možné se divit filosofům (za všechny jmenujme Umberta Eca), když si kladou otázky po hranici mezi realitou a obrazem, skutečností a fikcí, a snaží se pojmenovat příčiny a důsledky toho, kdy se jedno s druhým zaměňuje, čehož zářným příkladem je i naše doba.

Po dnešním spisovateli se už nechce – na rozdíl od jeho předchůdce před dvaceti a více lety – aby zobrazoval svět a předával tento obraz v nějakém estetickém balení příjemci, jehož zajímá jak obraz světa an sich, tak i specifické balení daného literáta. Dnešní vizuální, popisný svět se stal do té míry součástí každého z nás, že už nevíme, kdy jsme ve skutečnosti a kdy ve fikci, ve virtuálním prostoru – a kdo jej ovládá, kdo stanovuje pravidla, jež v něm platí. Protože nemylme se – i ve virtuálním prostoru nějaká pravidla platí.

A to je možná jeden z úkolů, které by mohly stát před dnešní literaturou a jejími autory – obnažovat demarkační čáru mezi realitou a fikcí a nacházet pravidla, která nás nutí existovat především v té druhé části. Jedině tak totiž můžeme aspoň trochu žít i v části prvé – v realitě. Ovšem – pokud sami chceme. Jak pravil klasik: vždyť přece létat je tak snadné! A věřme, že všichni zde přítomní patrně řeči klasika rozumí a mnohý z vás bude dokonce pobaven. Avšak nejeden pubescent dnešní doby k tomuto výroku zaujme buď postoj připojení dodatku „pro Supermana“, nebo přímo dehonestaci výroku, který je přece tak nesmyslný! Protože ne každý, kdo slovo přečte, rozumí jeho významu, natož významům skrytým. A tak dalším z úkolů pro dnešní literáty není jen přivést současníky znovu ke čtení, ale též najít odpovídající literární technologii a kódy k porozumění. A to pokud možno dříve, než se většina našich slov promění ve smajlíky či grafické značky a naše schopnost skládat slova do vět se transformuje do schopnosti skládat piktogramy.

A nebo je to jinak? Vzhledem k tomu, že jazyk je mimo jiné nástrojem myšlení a řeč jako proces užívání jazyka je projevem způsobu našeho myšlení, může jeho viditelná a zcela neřízená a spontánní proměna signalizovat i to, že jsme opravdu vstoupili do kvalitativně nové dimenze společenského vývoje, ve které manipulativní sílu jazyka a slova, o čemž jsme mluvili na začátku, nahradí neverbální obraz. Takže obloukem se možná můžeme i ptát, kdo pak nahradí spisovatele a postaví se na jejich dnešní místo?

 

Poznámky:

(1) LTI – Lingua Tertii Imperii - Poznámky filologovy, 1947, česky Jinočany: H&H 2003

(2) Browne, A.: Úprk rozumu. Praha: Dokořán 2009; ISBN: 978-80-7363-240-3

(3) Žantovský, P.: Úprk rozumu. Praha: Česká média 24.3.2010. Dostupné na www.ceska-.media.cz

(4) Huntington,. S.: Střet civilizací. Praha: Rybka Publishers 2001; ISBN: 80-86182-