25.02.2014 | 22:30
Jiří Svoboda: Proč je mediokracie nevyhnutelná

Jiří Svoboda: Proč je mediokracie nevyhnutelná

Jiří Svoboda - Proč je mediokracie nevyhnutelná

Jiří Svoboda

Proč je mediokracie nevyhnutelná

 

Recenzent: prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D.

Abraham Lincoln proslul výrokem: „Demokracie je vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid." [projev v Gettysburku 1863]. V athénské demokracii byl skutečným držitelem moci „Lid sám ve své svrchovanosti jako nejvyšší strážce demokratičnosti a nejvyšší instance nade všemi jejími složkami, národním shromážděním, radou a úřady…" [Kolář, V.]. Ústavy demokratických zemí sice Lincolnovu formulaci v parafrázované podobě přejímají, masová společnost a vrstva zastánců meritokracie však její realizaci znesnadňuje, či znemožňuje. Participace veřejnosti na společenském dění je redukována na právo čas od času volit politickou reprezentaci.

„Mnohé provozované podoby tzv. zastupitelské demokracie jsou ve skutečnosti pouhými polyarchiemi (v lepším případě), respektive oligarchiemi (v horším případě)…“ [Pinz, J.]. Na důsledky redukce demokracie upozorňoval již ve třicátých létech J. L. Fischer: „…vzrůstá distance mezi občany a jejich zástupci…“. Tzv. intelektuální a politické elity ve své většině odmítají všechny prvky přímé demokracie a tím i širší pojetí participace veřejnosti na společenských normách a procesech. Daní je rostoucí pasivita veřejnosti.

Mediokracii pokládám z těchto hledisek za technologickou a majetkovou variantu meritokracie. Vládu médií a majetkové a profesní sociální skupiny, která medii vládne, nad veřejným míněním zprostředkovává monopol na šíření informací neobyčejně výkonnými sdělovacími prostředky. Přitom je třeba mít na paměti, že jednou z charakteristik masové společnosti je strmý pokles objemu informací, které lidé o veřejném dění získávají vlastní zkušeností a neméně strmý růst objemu symbolického vědění, které člověk získává zprostředkovaně. Odborné prameny uvádějí, že 60-70% informací o politických stranách a všeobecně veřejném dění, jimiž veřejnost disponuje, je zprostředkováno zpravodajstvím a diskusními pořady vysílanými televizí; 20-30% respondentů uvádí rozhlas; 15-20% tisk, internet a sociální sítě.

Berger a Luckmann konstatují: „Protože sociálně vytvářené světy jsou historickými produkty lidské činnosti, podléhají změnám a tyto změny jsou způsobeny konkrétní činností lidí (…) Realita je definována sociálně. Definice reality jsou však vždy určitým způsobem ztělesněny, to znamená, že realitu vždy definují konkrétní jedinci či skupiny. Abychom porozuměli stavu sociálně vytvářeného světa v kterémkoliv

daném časovém okamžiku či jeho proměně v průběhu času, musíme porozumět společenské organizaci, která lidem-tvůrcům reality vytváření definic umožňuje.“ [Berger, P.L.; Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality]

Kdo tedy v postmoderní společnosti ovládá veřejný prostor – přesněji symbolickou konstrukci reality, kterou masové publikum akceptuje a internalizuje zcela, či alespoň z větší části, jako realitu faktickou, objektivně jsoucí?

Uvedu několik podmínek, které jsou podle mého názoru určující pro možnost vzniku mediokracie:

koncentrace mediální moci (snižování počtu vlastníků médií, kteří ovládají prostor vyhrazený původně mediální pluralitě),

záměrné, či spontánní vytváření názorových vůdců (opinien leaders) v prostředí žurnalistů; následně jsou jako názoroví vůdci uzavřeným prostředím ostatních novinářů respektováni a zásadní odchylky od jejich mínění jsou považovány za intelektuální deviaci,

novináři přestávají být informačními mediátory ve veřejném prostoru a proměňují se v názorové subjekty s ambicemi mocenskými,

profesním cílem novinářů přestává být vyhledávání relevantních informací a jejich uvádění do kontextů; tato ambice je nahrazena persvazivním prosazováním vlastního názoru (za ambici není považována objektivita a názorová neutralita – kdysi deviza tzv. „seriozních médií“);

v rovině symbolické konstrukce reality se prosazuje infotainment a expresivní, emocionálně zabarvené interpretace,

pasivita masové společnosti, která symbolické obsahy žurnalistické práce absorbuje bez kritického odstupu a zájmu o vyhledávání alternativních informačních zdrojů mimo hlavní mediální proud,

množství informací různé hodnotové úrovně (vliv infotainmentu), který znesnadňuje, či zcela znemožňuje orientaci recipientů v souvislostech významových rovin.

Soubor těchto podmínek by se mohl jistě rozšiřovat.

Je třeba si uvědomit, že masmédia utvářejí a formují nejen racionální názorové vzorce, ale ovlivňují také hlubší vrstvy vědomí, internalizované vzory postojů. Jejich působení nelze redukovat na politické zpravodajství, zahrnuje podstatně širší rámec včetně populární kultury, kterou T. W. Adorno výstižně pojmenoval „kulturním průmyslem“. Komplexnost vlivu médií na racionální i emoční složky lidské mysli posouvá jejich vliv na hranici toho, co je tradičně definováno pojmem

„brainwashing“. Hartl a Hartlová vymezují tento pojem následovně: „…jde o psychologickou techniku potlačení kritického uvažování a násilného přijetí vnucených názorů, hodnot a postojů, tedy ovládnutí myšlení a jednání člověka proti jeho vlastní vůli…“. V případě působení médií bych toto obecné vymezení přeformuloval tak, že se jedná o „ovládnutí myšlení, cítění a jednání člověka“ a internalizaci norem a vzorců mimo jeho vůli. Řečeno s filosofem a spisovatelem A. Huxeyem: „...rozvoj průmyslu masové komunikace se nezabývá pravdivostí nebo falešností, ale neskutečností. Chuť člověka na rozptýlení je téměř bezhraničná...“.

W. Lippmann ve svém teoretickém konceptu stereotypizace předpokládal, že: „…média a propaganda jsou nástrojem elity, aby mohla vládnout veřejnosti bez fyzického donucování. Jedním z důležitých úkolů vládnoucí elity je vytváření obecného souhlasu…“ [Veřejné mínění (1922)]. Lippmann ve své době uvažoval výhradně o printových médiích a povinnosti vlády vytvářet ve veřejném mínění ustálené názorové stereotypy, které nahrazují neschopnost jedince pochopit a osvojit si interpretační pole složitých společenských jevů. V masové společnosti, frustrované neukotveností a přetlakem informací, které si nelze ověřit vlastní zkušeností, je vytváření myšlenkových stereotypů značně usnadněné. Tvůrcem těchto stereotypů jsou dnes média, která díky kumulované vlastnické struktuře v rukou několika korporací a magnátů přinášejí unifikované informace a zábavní obsahy. Nezávislost novinářské profese je ve světě omezeného počtu mediálních vlastníků fikcí. Pro příklad: počet korporací vlastnících většinu hlavních médií v USA poklesl od osmdesátých let XX. století z 54 na 5. Americký příklad v Čechách pilně následujeme.

Zvláštním uzavřeným světem je prostor médií veřejnoprávních, především České televize. Novináři tam působící tvoří komunitu s vyhraněným dominantním názorem několika „názorových vůdců“, jimž se ostatní podřizují, v opačném případě jsou vytěsněni. Spontánně tak dochází k privatizaci televizního zpravodajství a publicistiky „veřejné služby“ do rukou několika jedinců (příznačným vnějším projevem této situace byla tzv. „televizní revoluce roku 2000“, které se kromě redaktorů ČT zmocnili někteří politici, sledující vlastní mocenské cíle). Už v roce 2007 a od té doby mnohokrát charakterizoval Petr Žantovský tyto jedince mající ČT v rukou, jako „zájmové osoby závislé na penězích z ČT nebo ČRo. Tyto osoby se pak často tváří jako největší zastánci veřejnoprávnosti, aniž přitom přesně říkají, co to ta veřejnoprávnost je, a zda si pod tím nepředstavují prostě a jednoduše svou profesní seberealizaci a existenční jistotu.“ (in: Další kolo debat o veřejné službě, Praha: Česká média 4.3.2007, dostupné na www.ceska-media.cz).

Na vnitřní situaci v uvedené oblasti ČT se hodí mechanizmus, popsaný socioložkou E. Noelle-Neumannovou jako „spirála mlčení“. Lidé mají strach být se svými názory v izolaci – tento strach je antropologickou konstantou. Radikálně exponované názory

se stávají dominantními, významnějšími než odpovídá jejich validitě a reálné síle, což vede k umlkání méně rasantně prezentovaných stanovisek a názorů.

Obdobnou situaci můžeme pozorovat ve sféře zábavy – ve stále rostoucím rozsahu je akceptován model nekonečných seriálů, sitcomů a soap-oper zabydlených již léta v převážně spotřební americké společnosti. Jimi je formován vkus, hodnotová kritéria i normy chování. Televizním producentům přinášejí zaručenou sledovanost, která je rozhodujícím kritériem nejen komerčních, ale i veřejnoprávní televize.

Mediokracie je tedy reálným jevem zapříčiněným:

koncentrací vlastnictví médií,

technologickou a ekonomickou náročností potlačující možnost vzniku alternativních médií (výjimku tvoří dnes otevřený internet),

charakteristikami masové společnosti v postindustriálním světě,

supresí demokratických mechanizmů způsobující pasivitu veřejnosti.

Chránit veřejnost před „tyranií médií“ [Ramonet, I.] je za současného stavu prakticky nemožné. Porušování mediokratického monopolu může napomoci pouze dostatečně hlasitá prezentace disentujících názorů, které sice nemohou zasáhnout „ubavivší se“ masovou společnost, mohou však napomoci k prolomení spirály mlčení intelektuálně způsobilé veřejnosti.