Zdeněk Zbořil : Mediokracie - nadávka, metafora nebo inspirace pro studium politiky

Politologie, studium politiky, nebo, jak se dříve říkalo, praktická filosofie, od Aristotela a jeho současníků, nebo dokonce i předchůdců, hledají, nacházejí, zpochybňují a zavrhují předmět svých zkoumání. Od 18. století se přívlastek politický spojoval s filosofií, přesněji s myšlením, věděním, a konečně i s ideologií a veřejným míněním. Leo Strauss později použil pro podobné věci pojmenování sociální filosofie a konečně se začalo mluvit i o vědě a teorii politiky jako všezahrnujícím studiu idejí a institucí.

Mediokracie - nadávka, metafora nebo inspirace pro studium politiky.

(seminář 9/12 2014)

    Politologie, studium politiky, nebo, jak se dříve říkalo, praktická filosofie, od Aristotela a jeho současníků, nebo dokonce i předchůdců, hledají, nacházejí, zpochybňují a zavrhují předmět svých zkoumání. Od 18. století se přívlastek politický spojoval s filosofií, přesněji s myšlením, věděním, a konečně i s ideologií a veřejným míněním. Leo Strauss později použil pro podobné věci pojmenování sociální filosofie a konečně se začalo mluvit i o vědě a teorii politiky jako všezahrnujícím studiu idejí a institucí.

    Obdobná pozornost se soustřeďovala na osobnosti nebo reprezentanty srovnatelných politických názorů a na ty, kteří jsou dodnes považováni za vzory mudrování a filosofování o politice a v politice. Byli většinou vkládáni do katalogů nebo encyklopedií buď podle abecedního uspořádání nebo podle dějinné posloupnosti, a to přesto, že se jejich myšlenky a práce vykládaly analogicky a v různých kontextech.

    Celou tuto dobu nešlo však o nic jiného než o pochopení, kdy se člověk stává zoon politikon, později kdy se z člověka stává občan a zda je nebo není svobodným nebo porobeným prvkem nějakého společenství. Povaha politického myšlení pak ovlivňovala politiku an sich a tento vztah, jakkoli opakovaně zkoumaný, jednoduše vnímaný jako pojmenovávání různých sociálních jevů a kladení otázek o podstatě a smyslu, se zdál odehrávat za používání terminologie, která nám je ale také odkazem až od dob starořeckých.

    Navíc dlouhověká eurocentristická orientace zájmů o věci veřejné způsobila, že neváháme používat i zneužívat poznatků starořecké filosofie i pro dobu nejnovější, jak dokazuje i název tohoto semináře odvozený z antické typologie vlád a vládnutí.

    Politologie a politika mají jednu věc společnou: pojmenovávají různé věci stejnými slovy označujícími a snaží se z nich na jedné straně vytvořit pojmosloví, na druhé straně instrumenty použitelné ke konání dobra i zla, k prosazování zájmů individuálních i skupinových, a také k uchopení nebo dokonce uchvácení moci,

    Právě proto nezapomínejme, že ...nedostatek politického a filosofického vzdělání svádí k přeceňování politiky a k jejímu zvodnatění. Vzniká tak pustý politicism hospodský, jenž svým demokratickým pivem o nic není lepší než blaseovaná reakce aristokratického šampaňského. (TGM)

    Pozvání na tento seminář mne zaujalo ale také proto, že žijeme v době, kdy všechny tyto staré zkušenosti a poznání znovu objevujeme, zkoumáme a zavrhujeme v naději, že se nám podaří najít něco praktického a použitelného, přesahujícího onen politicism hospodský, který nás pronásleduje díky potištěnému papíru, spojováním slyšeného a viděného a dodávaného stále novějšími technickými prostředky nejen do strategických pokojů politiků a válečníků, ale doslova až do kuchyní a jídelen našich domovů.

    Proto si dovoluji konstatovat, že slovo mediokracie považuji nejen za slovo indikativní, avšak také za metaforu vhodnou pro pojmenování něčeho, co se nejen vzpírá našim zkušenostem a dosavadnímu poznání, ale co je také vzrušující přes to, že vyvolává často jen negativní emoce. Konec konců, podobným způsobem překonaly svou tisícletou vzdálenost také slova demokracie, aristokracie, a nejnověji dnes v post-komunistických zemích populární oligarchie. Také tato slova hledala a hledají svůj obsah, spoléhají na své historií a zkušenostmi ověřené významy a snaží se zařadit do nějakých, v našem případě kulturních a politických souvislostí.

    Hned v úvodu přiznávám, že jsem očekával od tohoto semináře neúprosnou kritiku médií, jejich amorálnosti a negativního vlivu na společenské události, znásilňování svobody jednotlivce i politické pospolitosti. Proto jsem si předsevzal, že budu čelit tomuto snad jen zdánlivému zlozvyku a soustředím se výhradně na to, co média přinášejí pozitivního svobodné společnosti i svobodným nebo znevolněným jednotlivcům..

    Ale hned toto první zastavení mi připomnělo, že média nejsou jen hlídacími psy demokracie, jak si opakují zejména ti, kteří chtějí zakrýt, že média mohou také sloužit zlu a šíření záští a nenávisti. A můžeme-li si dovolit rozvinout tuto pokleslou metaforu, toho, kdo touží po svobodě a spravedlnosti obvykle zajímá spíše a zejména kdy a za jakých okolností se média stávají honicími psy totality.

    Kdybychom chtěli poznat, zda alespoň v posledních dvou desetiletích se jen v omezeném českém prostředí snažili masmediální experti, ale zejména svobodně přemýšlející lidé pochopit, zda media a masmedia přestala být nástrojem informace, komunikace a poznání a překročila hranici umožňující jim vládnout, bude naše setkání s literaturou tímto jevem se zabývající je neveselým čtením.

    K tomu nám nechybí vymezení prostoru, ve kterém by se vláda médií mohla odehrávat, a pro zjednodušení mu říkejme veřejný prostor. Dobře umíme definovat i proces vládnutí, na kterém by se média a jejich majitelé či provozovatelé mohli podílet, avšak potíže máme s idejemi, se kterými by se mediokracie mohla identifikovat. A to právě proto, že pracuje s léty ověřenými účinnými prostředky skrývajícími pravý stav věcí.

    Neobjevujeme ovšem Ameriku, ve které už na počátku 20.století varoval Mark Twain upozorněním, že ...máme příliš mnoho zákonů na ochranu tisku, avšak málo na obranu před tiskem. A jistě bychom mohli najít v různých dobách nejrůznější autority, které s americkým spisovatelem sdílely stejné obavy.

    Také jeden z mnoha nám dostupných současných autorů se ptá: Vznikla nová osa zla? Útočí na nás virtuální a nehmotná sféra médií? A jeho odpovědí je Ano.! (Válka:1) Jiný, také náš současník, mluví o informační chudobě a fejetonista v době válek vedených Spojenými státy na různých místech planety obviňuje hned několik institucí, které ovlivňují veřejné mínění: Za globálně aktivní zločince považuje Mezinárodní měnový fond, britské Financial Times a americkou CNN. I když jde jen o nadsázku, je možné za ní cítit obavu, že každý člověk na této planetě může být ovlivňován a dokonce ovládán prostředky, které si vytvořil, aby mu usnadňovaly poznání a orientaci v komunitě, nikoli exkomunikaci.

   Pod titulkem Etika médií v časech globalizace uvádí zde citovaný autor, že problém etiky, respektive mravnosti, spočívá v tom, že ...v global village neexistuje žádný vesnický policajt, žádná nejvyšší instance, která by mohla rozhodovat o tom, co je etické a co není. A ve volné parafrázi, ...odpovědnost za to, pokud neexistuje žádná státní nebo dokonce nadstátní autorita je přenesena na uživatele. Média sama mravná nebudou, ale mravní mohou být jejich majitelé a uživatelé. (Rath:1)

    Kdybychom chtěli citovat ještě vyšší autoritu, mohli bychom využít textu Etika ve sdělovacích prostředích z produkce Papežské rady pro hromadné sdělovací prostředky, který vydal sekretariát Biskupské konference v Praze v roce 2000, a který u příležitosti Světového dne sdělovacích prostředků byl publikován s podpisy Johna P.Foleye a Pierfranca Pastora (v českém překladu na 24 ss.).

    Nepřímo se mediokracie dotýká i stať Medializovaná demokracie jako politika zprostředkovaná nebo řízená médii. Synchronní realita a virtuální medialita, které jako motto posloužila citace slov Zdeňka Vyšohlída (ze 7/4 2008), že totiž ...Úpadek úrovně veřejné debaty...je úpadkem demokracie: vyhovuje spiklencům, ne demokratům, ne kritickým duchům, ať už vlastenecky či kosmopolitně smýšlejícím. Životním zájmem radikální demokracie je zachovat dimenzi otevřené rozpravy, zachovat prostor svobody slova a to znamená demokratického diskursu. (Zbořil:1)

    V českém politickém diskursu však opakovaně pochybujeme a znovu objevujeme fundamentální otázku, zda tomu tak je nebo není. Opakovaně a veřejně prohlašujeme, a to s naléhavostí až eschatologickou, že žijeme v demokracii a na rozdíl od dob minulých i ve svobodě. Všichni se také domníváme, že tato demokracie nám garantuje základní lidská práva a svobody, a to nejméně od okamžiku, kdy se, opět proklamativně, člověk stává občanem.

    Těmito základními právy se v posledních dvou evropských století rozumí především právo na život a na svobodné šíření myšlenek, právo shromažďovat se a sdružovat se, právo vyznávat víru, pro kterou jsme se svobodně rozhodli, atd.

    Ještě stručněji, když se suverénem či zdrojem veškeré moci stal lid – demos, který svou moc uplatňuje jejím přenášením na orgány a instituce, které tvoří zákony, vykonávají moc nad lidem a hledají spravedlnost, a to na základě své nezávislosti, zdá se být přirozené, že část této moci byla přenesena i na média a masmédia a ta by potom také měla sloužit tlaku a vyvažování jiných mocí. Otázkou pak všem je, dokážeme-li zjistit, kde je zdroj této další moci.

   Položíme-li si např. otázku, zda volby jsou skutečně projevem svobodné vůle nebo jsou nástrojem mediální manipulace, ukáže se, že přesvědčení o úrovni demokracie třeba v ČR nebo dokonce v celé EU není nijak jednoznačné. Veřejnost nebo přesněji voliči sdílejí takové obavy velmi intenzivně, ale za pozornost stojí, že na úrovni medializace se tyto obavy proměňují v causy, aféry nebo skandály, což jsou jen magická slova, která svými emocemi přeplněnými obsahy odvádějí pozornost od skutečné podstaty takového jevu.

    Jedna z publikací, která chce být historickým kompendiem oboru mediálních studií, obsahuje ve své bibliografii více než šest třicet odkazů na tituly, které byly publikovány na evropských nebo severoamerických univerzitních učilištích. (viz Jirák, Říchová) Podobně se problémem komunikace zabývá téměř nezjistitelné množství autorů a diskutujících, kteří se odpovědět na otázku, jak je možné, že všechno umíme pojmenovat, popsat, analyzovat, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavních pořádků většiny členských zemí OSN a přesto si nejsme jisti, zda problém umíme definovat.

    Většina těchto prací, ačkoli se zabývá médii a medialitou z pohledu historického, výjimečně z hlediska filosofického, ale neopomíjí jejich strukturu a funkci, se opakovaně vrací k obavám o medializovanou demokracii jako politiku zprostředkovanou nebo řízenou médii a kladou si otázku, zda demokracie není obětí virtuální mediality nebo tzv. synchronní reality. Na tomto semináři je to otázka přibližující se hledánu významu slova mediokracie.

    V úvodu úvahy o medializoavné demokracii si dovolujeme připomenout, že klíčové slovo demokracie není slovem magickým, ale jen nadužívaným, většinou proto, že pomáhá až příliš jednoduše odlišit dobré od zlého, užitečné od neužitečného, správné od nesprávného

    Od věku revolucí 18.-19.stol. byl populárnější euro-americký re-export nebo re-import, který nejstručněji vyjádřil Abraham Lincoln, když řekl, že americká demokracie je nejen vláda lidu, ale i vláda s lidem a pro lid. Pro TGM to byl styl života, který byl v opozici vůči dosavadní teokracii a měl být veřejnou činností občana, který se osvobodil od nejrůznějších forem útlaku.

   Konečně se po zkušenostech s dvěma světovými válkami přijalo nebo bylo oktrojováno pojetí demokracie jako demokracie přímé nebo nepřímé, parlamentní, ale třeba i demokracie sociální, křesťanské, výrobní nebo dokonce řízené. Začalo se používat pojmu polyarchie jako lépe vystihujícího povahu moderní demokracie, i když se neustále objevovaly obavy, zda ve skutečnosti a v konkrétních případech nejde o timokracii – vládu peněz a pro peníze penězi.

    Charakteristický je příklad institucionalizovaného zkoumání demokracie, kterým se zabývá od roku 1946, kromě jiných, organizace, která se jmenuje The Economist Inteligence Unit (www.eiu.com). V tomto výzkumu jde o pět kategorií: volební proces a pluralismus (tj. svobodná, čitelná a spravedlivá možnost volby), občanské svobody (jako základní lidská práva vč. svobody slova, vyjadřování a šíření názory, svoboda náboženského vyznání, svoboda shromažďovací a spolčovací, právo na spravedlivý soud a rovnost před zákonem), výkon funkce vlády (umožňující demokratické rozhodování a přijímání těchto rozhodnutí na základě práva politické většiny, avšak při ochraně práv menšiny nebo menšin), politická participace (účast občanů na politickém procesu, protože vláda je jen jedním z různých prvků vládnutí a uplatněním přímé nebo zastupitelské demokracie), politická kultura (ve smyslu občanská kultura).

   Demokracie v ČR byla v jednom z těchto průzkumů (2009) shledána na úrovni pokud jde o volby a občanské svobody (dostala známky 9,58 a 9,13), horší to bylo s politickou kulturou a participací (8,13 a 7,32) a nejhůře dopadlo vládnutí (6,2). Nicméně výsledná průměrná známka byla 8,17, což řadí ČR na osmnácté místo mezi 192 zeměmi světa.

    To, co nás odrazuje od jednoznačného přijetí takového hodnocení, a důvod, proč považujeme taková data jen za orientační, je skutečnost, že pojmu demokracie se dostává jen rámcového výkladu a vychází se z předpokladu ideálního a neměnného fungování politických a ekonomických institucí. Jde vlastně o jakési lineární řazení poznatků, které prezentují ideu demokracie jako myšlení, jakýsi chronologicky přiřaditelný tok k různým historickým epochám, ale nikoli jako myšlené, jako filosofii demokracie, jako nekonečné přemýšlení nebo badání o politice a jejích nejrůznějších podobách. Zajímavé je, že v tomto citovaném hodnocení demokracie se předpokládá, že medialita a média jsou jenom instrumenty různých typů politického uspořádání.

    Bereme v úvahu i poněkud militantní slovník Maxe Webra, který napsal, že ...politika je úsilí podílet se na moci a ovlivňovat její rozdělování, ať již mezi státy nebo uvnitř států. Lhostejno, zda se jedná o moc hospodářskou nebo vojenskou, vždy jde o konflikt, o to jak jej usměrňovat a tedy politickou moc realizovat, dodává Maurice Duverger.

    Jde tedy o uspořádání veřejného života, či dokonce o celý život veřejný. V učebnicích politologie se píše, že politika je …ovládnutí prostředků a metod, znalost faktů, poznání idejí a zájmů, ale také cílů, forem a organizací (Jackel). Protože však jde také o …veřejné chování v sociálním prostoru a střetávání odlišných zájmů (Flechtheim), nemůžeme se vyhnout ani pojmu zprostředkování, filosofové mediality řeknou, jak uvidíme dále, hierarchizované zprostředkování.

    Pak se ale také musíme zabývat médii, medialitou a třeba i mediokracií jako jevem politickým, obsahujícím nejen referenční identitu, ale i identitu diferenční. A protože politický systém je trvalý model lidských vztahů, které zahrnují do značné míry moc, vládu nebo autoritu (potvrzuje Robert Dahl), zajímají nás média, medialita a mediokracie také jako předmět věd o politice, které nejen neustále zjišťují, měří, analyzují a ověřují povahu politických jevů, ale také je opakovaně pojmenovávají a definují. Proto také metodu zkoumání politiky označujeme za sémanticko-strukturální a dovoláváme se filosofie mediality a médií hned na prvním místě.

    Problémem politických studií je, že hledání definice politiky je nejen teoretickým nebo empirickým studiem, ale také se stává politickou praxí tím, že pojmenování, označování, identifikace a používání oborového pojmosloví se odehrává úrovni veřejné komunikace a mj. právě média šíří metafory, metonymie a různé slovní figury a slouží axiomy, které se jimi ovšem stávají jen právě prostřednictvím mediálních sdělení.

    Chceme-li se zabývat třemi slovy a pojmy média, medialita a mediokracie, ve vztahu k jakémukoli politickému fenoménu, zde ve vztahu k demokracii, nestačí studovat jen historické fenomény sdělování a zprostředkovávání, ale je možné, ne-li nezbytné, připustit i malý luxus filosofie nebo přemýšlení o médiích.

    Jeden z takových přístupů chápe medialitu jako hierarchii zprostředkování, tzn. stav, který umožňuje přechod mezi různými formáty reálného a komplexity bez toho, aby byl výsledkem pouze chaotický stav. (Bystřický:11) Jde tedy také o hierarchii zprostředkování mezi heterogenními světy, o předěl mezi stejným a odlišným, zakrývaným formátem reálného... (tamtéž:29)

    Ještě jednodušeji: média primárně ukazují na předměty, jsou zprávou o objektu, ale medialita nás vrací zpátky k produkci myšlení jako našeho vlastního, bytostného prostředí. Tedy k diferenční identitě a nikoli k referenční identitě. A mediokracie pak usiluje o využití tohoto stavu v něčím zájmu a ku prospěchu.

    Vztah mezi zprostředkováním a skutečností se mění a mění se i to, co bude označováno za realitu, vztah mezi demokracií a medializovanou demokracií se mění podle toho, co je nebo co bude za demokracii označováno. Ivan Mucha in K filosofii médií (2007) tematizoval tuto možnost zamyšlením nad pojmy: mediální svět, mediální kultura, mediální civilizace, mediální estetika, transgrese a dekonstrukce, medialita reálného a virtuálního. To mu dovolilo konstatovat, že ...medialita se dnes projevuje především tendencí k transgresím a dekonstrukcím. To znamená neustálé přidávání, navrstvování, hromadění informací, které vede k narušování navyklých forem myšlení, interakce a komunikace, vytváří stále nové rozměry sociální komunikace. (Mucha:145)

    Dodejme, že tak vznikají i nové formy vládnutí, které mohou být benevolentní i malvolentní. A jako formy ovládání jsou atraktivní i pro ty, kteří se na moci podílejí neveřejně, nadáni chamtivostí materiální i morální. Nestačí však jen znát normy morálního řádu, a jejich správné aplikace proto, aby se kultura informace nestala jen hromaděním faktů postrádajících smysl, protože trh nepředstavuje jedinou morální normu nebo zdroj morálních hodnot a může jej být zneužito. (Etika:4-6)

    Když víme, že politici, stejně jako občané jsou ochotni využívat médii bez skrupulí k demagogii a klamu (tamtéž:10), považujeme za nezbytnou otevřenost médií, stejně jak o ní usilujeme v jiných oblastech veřejného života. Tiráž, čtenost, sledovanost, příjmy z prodeje, struktura dnes jen zdánlivě složitých, možná i záměrně složitých, majetkových vztahů, informace o nových technologiích a o jejich možném zneužití jsou nezbytné, protože víme, že média mají stejný potenciál dobra i zla jako lidé. Jako ti, kteří zredukovali Všenápravu na Vševědění a také, bude-li jim dána příležitost, na Vševládnutí.

Doporučená literatura:

Bystřický, Jiří.: Elektronická kultura a medialita, Praha 2007

Bystřický, Jiří. a IvanMucha: K filosofii médií, Praha 2007

Etika ve sdělovacích prostředích, publ Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky, v českém překl. Sekretariát Biskupské konference v Praze v roce 2000 (jen pro vnitřní potřebu), s podpisy Johna P.Foleye (předseda Rady) a Pierfranco Pastore (tajemník), 24ss.

Rath, Mathias: Medientechik in Zeiten der Globalisierung, cit. dle http://www.dfjv.de/djfvaetikelpook/pdf48-mathias_rath_medienethikinteitemderglobalasietung.pdf, 30/9 2009

Jirák, Jan a Blanka Říchová: Politická komunikace a média Praha : Karolinum 2000

Prokop, D.: Boj o média. Dějiny nového kritického myšlení o médiích, Praha: Karolinum 2005

Válka, Vítězslav: Virtuální válka, seminární práce FHS UK 2009

Zbořil, Zdeněk.: Nebezpečná bezpečnost podlé médií, in Jan Závěšivcký (ed.) Bezpečnostní nestabilita, Praha: Klub mladých Evropanů 2005, ss.90-93