03.03.2014 | 23:30
Jaroslav Huk:Vyplazený jazyk politikům i médiím

Jaroslav Huk:Vyplazený jazyk politikům i médiím

Vyplazený jazyk politikům i médiím

(nad knihou Petra Žantovského Česká politika a média po roce 1989)

Vyplazený jazyk politikům i médiím

(nad knihou Petra Žantovského Česká politika a média po roce 1989)

Tahle knížka nebude mít lehký osud. Příslušníci vysoce vážené obce akademické ji asi většinou odloží po několika stránkách, když zjistí, že úvodní teoretické kapitoly nejsou prosyceny dostatečně citacemi a parafrázemi z mediálních a politologických biblí, a ti otrlejší z nich ji odmrští o pár stránek dál, až si plně uvědomí, že autor nepředkládá sofistikovaný, mnohovrstevnatý pohled na politické a mediální dění uplynulého čtvrtstoletí, umožňující ve své nesrozumitelnosti, aby si v něm každý našel to své anebo se v něm beznadějně ztratil, ale že pojmenovává věci přímo a konstatuje: tak takhle to bylo.

Příčinou razantního odmrštění by bylo pak nejspíše to, že autorovo konstatování se velmi často neshoduje s hodnocením v české kotlině obvyklým. Tak obvyklým, až se člověk musí ptát, zda souběžně s tím, jak historikové pracně zbavují některá období našich dějin nedotknutelně bílé anebo naopak kremačně černé nálepky, nevytváříme nálepky nové. Opravdu jsme v polistopadové euforii měli jasno o tom, že chceme vytvořit pluralitní demokracii a tržní ekonomiku, anebo se většině lidí jen začal naplňovat ideál roku 1968, český sen o politické neutralitě a polidštěném, tupých demagogií zbaveném socialismu? Byla skutečně opoziční smlouva zradou voličů, pošlapáním parlamentní demokracie a počátkem vlády kmotrů, anebo byl její podpis jen jedním ze špatných řešení neřešitelné situace a následující čtyři roky byly poslední dobou, kdy nejsilnější strany dokázaly spolu rozumně mluvit, na něčem se dohodnout a dohodu držet? A je současné volání po přímé demokracii výrazem sílící vůle lidí angažovat se ve správě věcí veřejných, nebo je to jen zoufalé hledání spasitele, který zajistí právě to, aby se člověk se skromným balíčkem jistot nemusel starat ani sám o sebe?

Ale stejně jako na politiky vyplazuje autor jazyk i na média. Byla skutečně „krize v České televizi“ na prahu třetího tisíciletí pokusem zardousit svobodu slova, anebo byla jen drsnou válkou o moc nad nejvlivnějším médiem v zemi, v němž profesionální lež měla navrch nad lží amatérskou? Jsou analýzy v českých médiích skutečnými analýzami a je investigativním novinářem vždy jen neúnavný a odvážný pátrač v zákulisí mocných, anebo dostane takovou vizitku i voyeur z nočního baru? A jsou česká média tak nezávislá, jak to hlásají titulky v záhlaví listů, anebo je současný strašák propojení moci politické a mediální pro některé z nich jen hrozbou, že se jedna závislost změní v závislost jinou?

Nebude mít tahle knížka o politicích, médiích a veřejnosti lehký osud. Bude kritizována za údajnou povrchnost, zatracována za přímý názor, odsuzována za boření polistopadových ikon a mýtů. Některým z těch, kteří ji vezmou do ruky, bude stačit k zatracení pohled na název vydavatelství. Bude mít patrně mnohem víc nepřátel než obhájců, protože připomíná nepříjemná fakta a s nimi se vynořují nepříjemné otázky. Položit si je, připustit pochybnosti o nezpochybňovaném, je však jediná cesta k tomu, aby se zneklidňující otazník za názvem poslední kapitoly No future nezměnil v naší zemi v tečku za parlamentní demokracií a svobodnými médii.

RNDr. Jaroslav Huk, CSc.

Autor je analytikem STEM