22.05.2014 | 19:45
Michael Doubek: Svoboda slova redaktora Nováka

Michael Doubek: Svoboda slova redaktora Nováka

Otázkami svobody slova se zabývá mnoho lidí, kteří by byli daleko povolanější než já dnes o svobodě slova hovořit. To je důvod, proč se nebudu pouštět na led, který je pro mě tenký a na kterém už se elegantně kloužou, ba přímo krasobruslí filosofové, politologové, sociologové a kdovíkdo ještě. Pokusím se na svobodu slova podívat svýma očima, aniž bych měl detailně nastudované všechny záludnosti této problematiky.

Svoboda slova redaktora Nováka

 

Michael Doubek

Otázkami svobody slova se zabývá mnoho lidí, kteří by byli daleko povolanější než já dnes o svobodě slova hovořit. To je důvod, proč se nebudu pouštět na led, který je pro mě tenký a na kterém už se elegantně kloužou, ba přímo krasobruslí filosofové, politologové, sociologové a kdovíkdo ještě. Pokusím se na svobodu slova podívat svýma očima, aniž bych měl detailně nastudované všechny záludnosti této problematiky.

Podle průzkumu Cenzura a autocenzura v současnosti z roku 2011 hodnotilo 82 % respondentů svobodu slova v Česku známkou 2 nebo 3 a na otázku, zda v našem periodickém tisku dochází k omezování svobody slova, odpovídalo 53 % lidí ano nebo spíše ano. Průzkum bohužel nevypovídá nic o příčinách této situace. Vždyť téměř jistě u nás neexistují žádné psané seznamy nepohodlných názorů a jejich nositelů, žádná systémová cenzura, vždyť formálně je u nás vše v pořádku. Tak proč tedy svoboda slova nedostává v průzkumech jedničky?

Pro účely své úvahy jsem vytvořil fiktivního novináře Nováka, jakéhosi prostého dělníka žurnalistiky. Na jeho případu se pokusím některé otázky svobody a nesvobody slova zodpovědět. Asi je všem jasné, proč jsem se v souvislosti se svobodou slova rozhodl pitvat právě novináře, ale přece jen to ještě připomenu. V dobách, kdy lidstvo neznalo noviny, televizi, rozhlas natož internet, kdy, řečeno slovy Jaroslava Haška, žilo v polozvířecí době, nemohli jsme si svobodu slova dobře vychutnat. Noviny jsou nám tedy bránou ke svobodě slova, ale rovněž k její nesvobodě.

Redaktor Novák prožil truchlivé dětství a mládí. Byl donucen složit pionýrský slib, musel vstoupit do SSM a nebýt 17. listopadu, vstoupil by proti své vůli a svému přesvědčení i do KSČ. Díky listopadovým událostem už ale nemusel tuto odpudivou strukturu rozkládat zevnitř, pronesl kouzelná očistná slova, že se za svoje členství v SSM stydí, a mohl si proto ihned po nástupu do své první redakce pomyslně vyvěsit nad pracovním stolem listinu s definicí svobody slova. Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv: Právo mít názory a to bez překážek! Svoboda vyjadřovat se bez cenzury, bez omezení! Freedom of speech! Svoboda vyjadřovat se prostřednictvím jakéhokoli prostředku: ústně, písemně, tiskem, internetem. Ochrana svobody projevu nezahrnuje pouze obsah, ale také způsob vyjadřování. Dívaje se zálibně na tento dokument, začal redaktor Novák jeho slova naplňovat, i když, nutno dodat, naplňoval ta slova v modifikované podobě, protože devadesátá léta minulého století a vlastně i časy současné byly a jsou přece jen nestandardní a je stále zapotřebí svobodě proti jejím

nepřátelům pomáhat. Z toho důvodu rovněž nevyužíval mnohdy redaktor Novák svého práva mít vlastní názor, což je ale samozřejmě pochopitelné, neboť nelze rozmělňovat tok vůdčích myšlenek přelomových dob nějakými vlastními podružnými nápady.

Lenin prý řekl, že prvním úkolem revoluce je obsadit poštu, telefon a telegraf. Ač Lenina považoval za zločince, řídil se přece i Novák touto jeho myšlenkou. Podílel se na anexi médií. Stal se z něj novodobý pošťák revoluce a telegrafista režimu, respektive lidí, kteří jsou u moci.

Náš vzorový redaktor každé slovo, ba písmeno, které napsal, pečlivě vážil. Vše muselo sloužit jedinému cíli – blahu společnosti, tedy blahu té části společnosti, kterou milý Novák považoval za demokratickou, humánní, mající na paměti dobro všech. A když si zrovna nebyl jistý, která ta část správná je, která je demokratická a která ne, obracel se s důvěrou na své nadřízené, chlebodárce, sponzory, kmotry, také na jejich nadřízené a jejich chlebodárce či dokonce jejich spolustraníky. Tento empatický postup nikdy neselhal a za své zprávy a komentáře tak Novák sklízel jednu pochvalu za druhou.

Novák hájil názor kritika Justa, jenž nedávno pronesl v Českém rozhlase, že svoboda slova a politická vyváženost a korektnost rozhodně neznamenají, že by v médiích měl mít stejný prostor každý. Nelze přece souhlasit s tím, že bychom hypoteticky dávali 50 % mediálního prostoru generálu Píkovi a 50 % soudci Vašovi. To tedy ne! V tom je jasno. Nejsložitější na celé věci ale je, jak poznat, kdo je Píka a kdo Vaš. Redaktor Novák si udělal jednoduché rovnice: Jsi levičák? Pak jsi Vaš! Máš výhrady k naší demokracii? Pak jsi Vaš! Máš něco proti kapitálu? Pak jsi Vaš! A je to. Jemu bylo vždy jasné, o kom psát a o kom ne, případně jak o tom či onom psát.

Mohla tak z pera Novákova vzejít zpráva o koncertu jistého písničkáře. Ten člověk žil sice dlouho v emigraci, ale Nováka přesto zklamal. Zpíval a mluvil totiž o jakési demokratuře, což Novák nechápal. Co by ten muzikantík chtěl, mohl se přece vrátit, může si zpívat, co se mu zamane, a on takhle. Kdo má ty jeho častušky poslouchat. Novák musel písničkáře chtě nechtě označit za blázna, socialistu, ba bolševika. Písničkář naštěstí záhy zemřel a Nováka tak přestal iritovat. Dokonce se redaktor s písničkářem vnitřně usmířil a 20 let po jeho smrti už mohl zavzpomínat na krásný koncert jednoho snílka a katolického liberála.

Díky soustavné a usilovné práci redaktora Nováka a jemu podobných v boji za demokracii a proti totalitní minulosti došlo také k zajímavému posunu v lidských myslích. Slovo fašismus se pro mnoho lidí stalo přijatelnější než slovo komunismus. Novák sám byl tímto fenoménem překvapen, ale urychleně ho využil. Když komentoval ukrajinskou krizi, přirovnával nejdříve Rusy k fašistům, kteří obsazují Sudety, pak přešel přes stádium, kdy

v Rusech smíchal obě zla dohromady, z té doby pocházela vtipná Novákova karikatura hajlujícího ruského prezidenta se srpem a kladivem na pásce na paži, až se dostal do stádia, v nichž už bylo nutné Rusy vylíčit jen v těch nejhorších barvách, tedy jako rozpínavé bolševiky. Fakt, že Ukrajina je kapitalistická a pravicová země a Rusko je stejně tak pravicová a kapitalistická země nechával Nováka klidným. A skutečnost, že hlavní příčinou konfliktu je frustrace Ukrajinců z ekonomického kolapsu země, se mu zdála málo přitažlivá. Lepší je psát o boji demokratů s proruskými teroristy a Krym srovnávat s předválečným ořezáním Československa. Příznačné pro redaktora Nováka je, že v minulosti hledá jen to, co se mu hodí. Tu je to Mnichov, tu Kosovo, tohle je třeba zveličit, tohle zamlčet, jen aby vše podporovalo právě jen tu jeho mainstreamovou pravdu.

Ano, Novák je mistr v utvrzování sama sebe ve své pravdě. Novák si vytváří vlastní pravdu na podkladě racionálních i iracionálních pohnutek, a pak až hledá argumenty na podporu svého názoru. Vybírá si ze skutečnosti jen něco, jiné argumenty přehlíží. Pro Nováka neexistuje univerzální pravda, existuje jen „jeho pravda“, kterou ale za univerzální vydává.

Redaktor Novák taktéž napsal článek o úmrtí starého muže, který býval mocným představitelem minulého režimu. Napsal, že už je ten stařec konečně v pekle. V tomto dílku pokročil Novák ve svém boji zase o kus dál. Nesmlouvavý tón článku se ale překvapivě nezamlouval některým z jeho kolegů. V jiném periodiku se například objevil komentář mladého literárního kritika, který o Novákovi napsal, že se stydí za lidi, s nimiž názorově souhlasí. Literární kritiku, važ příště slova! Neměj námitky! Už jsme tady říkali, máš-li námitky, pak jsi pro Nováka soudce Vaš!

Novák psal o pochodu pravicových a levicových radikálů. Psal o obou jako o radikálech. I když ti první byli opravdoví xenofobové a ti druzí vyšli do ulic až tehdy, kdy do nich vstoupili ti první. Ti druzí jsou obránci demokracie, ale Novák je míchá dohromady se skiny a maluje obraz jakéhosi univerzálního radikála.

A jak redaktor Novák vidí náš Čechy? Novák sice nikdy nepřečetl celého Haškova Švejka, a kdyby ho přečetl, nepochopil by ho, což mu ale nebránilo psát o nás jako o Švejcích a našem jednání jako o švejkování. Co to má podle Nováka znamenat? Dělat přesný opak toho, co si myslíme? Dělat, že něco děláme? Byl Švejk opravdu takový? Novák to přesně neví, ale líbí se mu to. Je potřeba Čechy čas od času srazit na kolena, snížit jim sebevědomí, zbavit je hrdosti, aby poslušně pracovali v zájmu udržení stávajících pořádků a růstu kapitálu, který vlastní i Novákovy noviny. Novák pečlivě maskuje 1000letou kontinuitu našeho národa a jazyka, Novák napadá úspěchy, kterých Češi dosáhli, vysmívá se českým emancipačním snahám a obraně naší svobody a svrchovanosti. Píše raději o tom, že jsme nikdy s nikým

nebojovali a vždy se podřídili silnějším, i když je to především on, kdo nebojuje, respektive bojuje pouze proti těm, kteří se nemohou bránit.

Redaktor Novák nezná Švejka, ale Švejk zná jeho. Novák píše pod pudem své otrocké duše. Tu hodí špínu na bolševika, tu na Rusa, tu na Cikána, tu na další nepřizpůsobivé. Jen takovou maličkou podprahovou špínu, aby ho nikdo neobvinil ze zaujatosti. Špínu sofistikovanou, ba přímo vědecky podloženou, avšak argumenty vytrženými ze souvislostí. Umně moduluje názory lidí. Lidi je tak snadné zmanipulovat! lebedí si.

Náš redaktor uznává, že svoboda slova je v podstatě nutná. Kritizuje proto Čínu za cenzuru internetu. Novák ale zároveň ví, že i svoboda slova má své mantinely. Novák proto pranýřuje všechny, kteří zachází ve svobodě slova daleko. Až příliš daleko. Takové WikiLeaks si podal hned několikrát.

Jak je možné, že se Novák naučil dokonale ovládat čtenáře? Nejdříve totiž ovládl sám sebe. Zvládl jednu z duchovních praktik, která se jmenuje autocenzura. Se sebecenzurou je ve všem jasno. Se sebecenzurou máme sílu přesvědčovat ostatní.

Před desítkami let zbývaly z novin po zásahu cenzora jen bílé stránky, dnes naopak, po zásahu autocenzorů, jsou stránky plné slov. Majitelé novin plácají své zaměstnance po ramenou a hlasitě říkají: Vidíte, můžete si psát, co chcete. Protože víte, co máte psát, dodávají už potichu. Slova používaná autocenzory mají devalvované významy, stávají se z nich fráze, které realitu nepopisují, ale zkreslují, pokud tedy vůbec něco říkají. Čím víc je kolem nás slov, hrnou se nejen z Novákových novin, ale i blogů, e-mailů, twitterů a facebooků, čím anonymnější jsou jejich autoři, tím méně je vnímáme, tím snáze lze za nimi cosi utajit. Novák pomohl vyprázdnit slovo demokracie i slovo svoboda. Už jen pár slov dnes ještě nezní jalově. Právě proti těmto slovům je třeba vést neutuchající kampaň!

To, co drží režimy, je, jak vypadají. Jak se o nich píše. Jak se lesknou, jak vyznívají. Ale tak jako tričko s Che Guevarou nedělá z jeho majitele revolucionáře, tak nezávislost novin nedělá to, že si dají nezávislost do názvu. Právě naopak. To by mělo být nejvíce podezřelé, většině lidí však není. Novák se tak mohl vypracovat na opravdového vypravěče mýtů, skladatele kánonu hlavního proudu, mistra jednostrannosti, nadprůměrného tvůrce průměrnosti, informačního kontaminátora a velekněze svatých polopravd a lží. Novák pod záminkou zvýšení „informovanosti“ vytváří obrazy na zakázku, tvoří fantasmata (jak tomu říká Žižek). Rozhoduje o tom, co bude lidi zajímat a co ne. Do druhého dne udělá na požádání darebáka z Paroubka, socanů, socek nebo komoušů. Ukáže na ně prstem a roztroubí, že to jsou ti, kteří kradou radost a bohatství nám, slušným a odpovědným!

Myslíte, že by se vše opravdu napravilo, kdyby se Novák stal jednoduše nestranným? Nejde to tak snadno. Novák nemůže být opět nestranným a nezávislým ze dne na den, jiní Novákové by ho okamžitě označili na levičáka a antidemoktrata. Novák se stal součástí dnešní informační hegemonie, která budí zdání něčeho objektivního a samozřejmého. Tato hegemonie ovlivňuje všechny, kteří jsou neustále on-line. On-line dostáváme rafinované rozkazy, co si máme myslet. Této nadvládě skupinového myšlení už nepodléhá jen ten, kdo nekupuje noviny a vypíná telefony a wifi. Jen ten je ještě schopen vlastního názoru.

Novák je zásadový autokádrovák. Myslí si sice, že jde o zdravou zpětnou vazbu, ale my víme, že autocenzura nemá se zpětnou vazbou nic společného. Novák se bojí o své místo, o svůj prostor v novinách, Novák je závislý na sponzorech, majoritních vlastnících vydavatelství jeho novin, na majitelích ochranných značek, brandů, pod kterými publikuje své šplechty. Když by se rozhodli mu brand vzít, stal by se nicotným, jeho výplody by přestaly druhé zajímat. Pokud by však měl zdravou zpětnou vazbu, nezáleželo by, pod jakou hlavičkou by je vydával, a vlastníci ochranných známek by se mohli jít klouzat.

Autocenzura je na rozdíl od zpětné vazby destruktivní a patologická nejen pro jejího protagonistu, ale rovněž pro celou společnost. Autocenzura je taková příjemná forma intelektuální sebevraždy. Kdo by chtěl sebevraždu spáchat, je pro něj autocenzura daleko lepším řešením než požití vysoké dávky hypnotik nebo skok z Nuselského mostu.

Jak vidno, problematika svobody slova nesouvisí jen s penězi či politikou, je rovněž problémem medicínským. Ano, sklon k autocenzuře může být směle považován za psychiatrickou diagnózu. Kdo praktikuje autocenzuru, má zkreslený pohled sám na sebe, vyznačuje se poruchou osobnosti. Svoje osobní selhání, svou nízkost duchovní i hmotnou podsouvá jiným. Redaktor Novák je nemocný. Bacilonosič Novák nakazil bohužel i ostatní. Nezbývá nám než mu popřát brzké uzdravení a tím pádem nám všem návrat svobody slova.