Petr Žantovský: Mediální politika České republiky po roce 1989
Přednáška pro seminář Institutu pro veřejnou správu ČR a Spolkové akademie pro veřejnou správu Spolkového Ministerstva vnitra SRN v rámci programu Evropského recipročního vzdělávacího programu, Praha 23.9.2014
Mediální politika České republiky po roce 1989
Petr Žantovský
Přednáška pro seminář Institutu pro veřejnou správu ČR a Spolkové akademie pro veřejnou správu Spolkového Ministerstva vnitra SRN v rámci programu Evropského recipročního vzdělávacího programu, Praha 23.9.2014
recenzent: doc. RNDr. Bohumír Štědroň, CSc.
--------------
Úvod
Nejprve je třeba se zamyslet nad tím, co je to mediální politika a zda něco takového Česká republika má. Mediální politiku lze definovat jako politický názor převládající skupiny politických elit na to, jak by měla vypadat mediální scéna, jakými svobodami by měla disponovat, jak by měla být reglementována a jakou legislativu je k tomu třeba přijmout. (1)Zároveň je třeba vzít na zřetel naše členství v Evropské unii, a tedy při konstrukci vlastní mediální politiky vzít v potaz příslušná obecná ustanovení evropské legislativy. Nežli odpovíme na to, zda Česká republika má, či nemá nějak pevně formulovanou mediální politiku, je nezbytné učinit nevelký historický exkurs.
Období 1989-1995 – Na počátku byla svoboda
Česká republika vznikla jako jeden ze dvou nových států (vedle Slovenské republiky) na území někdejší České a slovenské federativní republiky, a to ke dni 1. ledna 1993. Rozdělení státního útvaru provázelo dělení jednotlivých, dříve federálně propojených institucí, včetně mediálních. (2) Tehdy šlo o do té doby státní Československý rozhlas a Československou televizi. Nově vznikly Český rozhlas (3) a Česká televize (4) jako veřejnoprávní instituce. Jejich zvláštností bylo a od té doby stále je, že nejsou přímo napojeny na státní rozpočet, jsou financovány z tzv. koncesionářských poplatků, což je de facto nepřímá daň, kterou musí platit každý občan, pokud neprokáže, ne není uživatelem žádného rozhlasového ani televizního přijímače. Vedle těchto institucí ale už v ČSFR začaly od počátku 90:let, tedy od pádu socialistického režimu, působit soukromé subjekty na poli audiovizuálního vysílání.
Vývoj českých audiovizuálních (AV) médií, v první fázi především soukromých rádií, byl nesmírně zajímavý. Byl typickým obrazem přelomové revoluční doby, kdy legislativa se opožďuje za realitou. Uvedu příklad. Teprve 21. 2. 1992 byl přijat zákon České národní rady o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (5). Tato Rada byla od toho okamžiku oprávněna ve správním řízení udělovat kmitočty k vysílání jak soukromým, tak veřejnoprávním provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání. Nicméně trh byl rychlejší než zákonodárci. Už v březnu 1990 začala vysílat na vybraných frekvencích Československého rozhlasu bez licence soukromá rozhlasová stanice Evropa 2. V říjnu téhož roku 1990 začala vysílat de facto pirátsky soukromá rozhlasová stanice Rádio Stalin (později Rádio 1.). Teprve od roku 1991 začaly být udělovány licence k soukromému rozhlasovému vysílání – ze známých stanic lze jmenovat tehdejší rádia Bonton, Vox, RIO, City a další. (6) Tito průkopníci položili základy duálnímu systému – na jedné straně veřejného, na druhé straně soukromého AV vysílání. Pro zajímavost – v ČR vznikl duální systém, tzn. byly povoleny privátní stanice dříve než třeba v Rakousku.
Vývoj na českém audiovizuálním vysílacím poli zmiňuji z jednoho zásadního důvodu. Odehrával se totiž za zcela unikátních historických, společenských, politických a ekonomických souvislostí. Po pádu komunismu se v ČSFR a zejména později v ČR dostala politicky ke slovu liberální pravice, která prosazovala co nejmenší míru regulací ve vztahu k soukromému podnikání. Je třeba si uvědomit, že před rokem 1990 bylo na našem území soukromé podnikání zcela nemožné. Ekonomika byla veskrze státní, a v nových poměrech bylo třeba ji rozpohybovat, transformovat státní vlastnictví v soukromé, a to různými formami – od privatizací po umožnění vzniku zcela nových podnikatelských segmentů. Ten vysílací patřil k nejvýraznějším. Znamená to tedy, že v daném období mezi lety 1989 až cca 1995 bylo možné mediální politiku ČR označit jako zcela liberální, s minimálními regulacemi, které byly spíše technického rázu (dohled nad udělováním kmitočtů). Přístup k podnikání v této oblasti měl každý naprosto svobodný a rovný.
Totéž platilo i o trhu s periodickým tiskem. V prvních letech po převratu v listopadu 1989 došlo k masové transformaci do té doby reglementovaného a státnímu politickému dozoru podřízenému tisku. Zanikaly nebo se privatizovaly postupně tiskoviny vydávané politickými stranami nebo tzv. společenskými organizacemi (svaz mládeže, armáda atd.), jediný deník, který je dnes explicitně spjatý s politickým subjektem, jsou komunistické Haló noviny. Na trh s tiskem vstoupily i nové nebo privatizované distribuční firmy (např. PNS, Mediaprint-Kappa), rozběhl se trh s plošnou inzercí a reklamou. Periodický tisk se tak velice rychle formálně a statutárně vyrovnal obdobným strukturám kdekoli v Evropě, kde panuje systém demokratického kapitalismu.(7)
S tímto ekonomickým vývojem ovšem opět nedokázala držet krok legislativa. Pro vydávání periodického tisku platil velice dlouho starý zákon z r. 1966, který původně obsahoval i onu politickou reglementaci a obecně odrážel stav společnosti, který už dávno neplatil.(8) Po roce 1989 sice došlo k vypuštění oněch politizujících paragrafů, ale nový tiskový zákon musel počkat na své přijetí dokonce až do roku 2000.(9) Praxe se ovšem chovala racionálněji než legislativa, a tak trh s periodickým tiskem prosperoval víceméně bez jakýchkoli regulací, kromě etických nebo takových, které plynuly z obecných ustanovení obchodního zákoníku. Jediný sporný bod, který dlouho brzdil přijetí nového tiskového zákona, byla otázka práva na opravu a omluvu za nepravdivé sdělení. Míru tohoto práva si mnozí politici vykládali různě, zákon v konečné podobě nakonec i toto formuluje relativně liberálně a rozumně.
Mluvíme-li tedy souhrnně o období prvních pěti let po listopadu 1989, lze je charakterizovat jako období volného trhu v oblasti tiskových i audiovizuálních médií, období vytváření nových subjektů, transformace subjektů předchozích a strukturování trhu s reklamou.
Období 1995-2003 – Svoboda versus politika
Pro období po roce 1994 je charakteristický nástup prvního opravdu silného mediálního subjektu, a to celoplošné televize NOVA. (10) Ta přinesla do českých domácností zcela nevídané obsahy, standardní zábavu, seriály, infotainmentovou publicistiku, lifestylové pořady, zkrátka veškeré mediální obsahy příznačné pro kteroukoli západoevropskou nebo americkou komerční televizní stanici. České publikum na tuto nabídku zareagovalo velmi vstřícně a z televize Nova se velmi rychle stal nejen společenský, ale především ekonomický fenomén. (11) Jeho ekonomická síla začala ovšem vyvolávat nutnou reakci. Nejen ve formě obav na straně konkurentů (NOVA spolykala drtivý podíl na celoročním obratu reklamního průmyslu), ale především obav politických. Politici si začali poprvé více uvědomovat, že silné médium, zejména televizní, může mít obrovský vliv na občany, a tedy i na voliče. A NOVA tento vliv měla a dokázala využívat. To bylo zřetelné zejména v období tzv. opoziční smlouvy mezi lety 1998-2002, kdy se TV NOVA, na rozdíl od většiny ostatních médií, chovala víceméně korektně a státotvorně, neútočila na vládu ani opozici, snažila se pozitivně přispět k rozvoji společnosti. To velmi vadilo některým opozičním politikům, kteří začali mluvit o zneužití mediálního vlivu TV NOVA. Otázkou by samozřejmě bylo, jak by vypadala jejich rétorika, kdyby TV NOVA hájila jejich politická stanoviska, ale to je bezpředmětné teoretizování.(12)
V tomto období také došlo k přijetí klíčového mediálního zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (13), který ještě více liberalizoval mediální prostředí, umožňoval majetkové přesuny mezi médii, víceméně nevylučoval křížení vlastnictví a vytváření velkých mediálních domů. To odpovídalo ekonomickému i mentálnímu stavu tehdejší české společnosti a zákon sám o sobě byl určitě v té době vítaným prvkem rozšiřujícím mediální svobody. Tu samozřejmě dokázaly využít subjekty, které byly řízeny velkoryse a s ohledem na budoucí perspektivu, jak podnikatelskou, tak politickou, například právě TV NOVA.
Boj velké části politické scény pod vedením tehdejšího prezidenta Václava Havla proti TV Nova vyústil nakonec de facto v její umlčení. Ve vedení TV NOVA se vedl spor o investici amerického podnikatele Ronalda Laudera, který dal podnět k mezinárodní arbitráži. Tuto arbitráž vyhrál za přispění velké části českých politiků a – jak se ukázalo – také s pomocí podvržených důkazů. Nicméně TV NOVA změnila vlastníka a také politický směr.(14)
Proč se o tom zmiňuji tak široce, má jeden důvod: od sporu o TV NOVA se české mediální prostředí velice výrazně zpolitizovalo. Příslušníci politických stran napříč spektrem od leva do prava od této doby pojímají mediální prostředí do značné míry jako prostor pro propagaci svých politických zájmů.
Tuto tendenci posílala tzv. krize v České televizi v prosinci 2000. Postupně se radikalizující politizace mediálního prostředí vyústila v politický souboj o vliv na veřejnoprávní televizi. Na jedné strany stály ve své většině zástupci stran opoziční smlouvy (ODS a ČSSD), na druhé straně většinou zástupci stran stojících v opozici (Unie svobody, Česká strana lidová atd.). Vnější záminkou k rozpoutání rebelie v České televizi, která, jak bylo řečeno, sice není státním podnikem, ale je financována z veřejných (koncesionářských) prostředků, byla údajná snaha o jednostranné politické ovládnutí vysílání ČT ze strany signatářů tzv. opoziční smlouvy. Proto část zaměstnanců ČT navázaná na strany stojící mimo konkrétní politický vliv, vyhlásila okupační stávku, znemožnila regulérnímu vedení řídit vysílání a způsobila velké finanční i morální ztráty. Jejich vyústěním byl politický pat, jmenování nového ředitele politickou cestou (Parlamentem), ale hlavně další prohloubení nedůvěry v nezávislost médií a přesvědčení o jejich bezprostředním navázání na konkrétní politické zájmy.(15)
Období od roku 2003 dosud – Politizace a byrokratizace
Popsané události, spor o TV NOVA a krize v ČT, posunuly velmi výrazně i situaci ve sféře, kterou nazýváme mediální politikou. Praxe doposud liberálního, minimálně, spíše technicky a rozhodně nikoli politicky regulujícího správního orgánu – Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejímž úkolem je jednak udělovat vysílací kmitočty mezi provozovatele, jednak dohlížet nad dodržováním zákona ve vysílání, se dramaticky změnila. Nově zvolené Rady po roce 2003 (kvůli arbitráži o TV NOVA byla protizákonně odvolána tehdejší Rada, což bylo posléze prokázáno i soudním verdiktem, ale to jen na okraj)(16), byly sestaveny podle jasného politického klíče: Strany dobových koaličních uskupení do nich nominovaly své zástupce s ohledem na politickou, nikoli odbornou kvalifikaci. Úkolem členů těchto Rad tedy nebylo odborně, kvalifikovaně působit ve prospěch mediálního prostředí, nýbrž pouze politicky hlídat zájmy stran, které je do těch funkcí vyslali. Není divu, že se takové Rady zpravidla neskládaly ze zkušených odborníků na audiovizi, právníků, akademických pracovníků atd., nýbrž bývalých poslanců, senátorů, ministrů či jejich náměstků.(17) Tak došlo k paradoxní situaci: protagonisté rétoriky o tom, že se vysílací a obecně mediální prostředí politizuje, vyměnili odborníky v příslušných orgánech státní správy za své politické vyslance a tyto orgány tak dokonale, byť neformálně politizovaly. Tento stav trvá dodnes.
K tomu přistoupila ještě jedna tendence: I v mediálním prostředí se – tak jako v jiných oblastech veřejného prostředí – začal množit neblahý jev, který by se dal nazvat všeobecným nahrazením dohody sporem. Demokracie by se měla v obecné rovině vyznačovat především svobodnou diskusí, ale tato diskuse by měla vést k dohodě, kompromisu, nebo aspoň vzájemnému porozumění a sblížení stanovisek. V posledních letech lze pozorovat trend, kdy snaha dospět k dohodě je téměř vždy nahrazena tendencí naopak vyhranit spor a v něm pak vyhrát, a to různými prostředky, zejména soudními. V mediální oblasti to pak má ten důsledek, že je de facto paralyzována činnost regulačních orgánů, například Rady pro RTV vysílání. Každé její rozhodnutí, přidělením licence počínaje a udělením pokuty za porušení zákona konče, je napadeno sérií žalob, nekonečným soudním projednáváním, jehož se zúčastňuje čím dál větší počet osob, které se vydávají za strany sporu, osoby dotčené. A protože takový orgán, jako je Rada pro RTV vysílání, je složen právě z bývalých politiků uvyklých jednak na nadstandardní příjmy, jednak na alibistické neřešení skutečných problémů a jejich nahrazení pseudoproblémy, pak se nelze divit, že tyto orgány v podstatě nečiní, co by měly, zejména pokud by to znamenalo sebemenší riziko pro jejich existenci či členství v nich.
Důsledkem těchto neblahých jevů je skutečnost, že spontánní vývoj v mediální oblasti v ČR byl víceméně zmrazen. Rozvoj se nekoná – z hlediska technologického tomu brání příliš pomalý rozjezd digitálního rozhlasového vysílání, z hlediska obsahového tomu brání myšlenková opotřebovanost a nulová motivovanost příslušných správních orgánů. Jediné změny, k nimž dochází, jsou vlastnické. Ze země postupně odcházejí zahraniční vlastníci a jsou nahrazování domácími kapitalisty, jež jsou nezřídka nazýváni – nikoli bezdůvodně – moderními oligarchy. Například vydavatelství, které vydává mj. nejčtenější deník Blesk, AXEL-SPRINGER, prodalo svůj podnik domácím podnikatelům Křetínskému a Tkáčovi. Německý vlastník Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft prodal vydavatelství Mafra, vydávající mj. dva deníky, MF Dnes a Lidové noviny, podnikateli, jenž se stal ministrem financí v nové české vlády – Andreji Babišovi. Stejný podnikatel vzápětí odkoupil od převážně německých vlastníků (Eurocast) firmu Londa, provozující nejsledovanější české celoplošné rádio Impuls. Postupný odchod z českého trhu v kuloárech ohlásil i tiskový koncern Verlagsgruppe Passau, vydávající přes sto regionálních titulů (deníky Bohemia)(18). Obdobně na rozhlasovém poli změnila vlastníka jedna z nejsilnějších rádiových skupin, provozující rádia Kiss, Beat, Country, Spin a Radio1. Společnost Radio Investmensts, doposud patřící irským vlastníkům, přešla do skupiny médií kontrolovaných českým podnikatelem Ivanem Zachem (GES Holding).
Tento trend není viditelně u konce. Přeskupování vlastnictví však není motivováno jen ekonomickými a tržními zájmy jako v minulosti, nýbrž i zájmy politickými – média se stávají explicitně pákami v rukou vybraných politických jedinců nebo skupin, ať už viditelných, nebo skrytých v pozadí.
Co to znamená pro vývoj naší mediální politiky? Jestliže jsme na začátku tvrdili, že ČR žádnou speciální mediální politiku neměla, pročež mediální prostředí bylo v zásadě svobodné a odkázané na působení volnotržních sil, postupně se takříkajíc utahovaly šrouby, protože politické elitě začalo docházet, že média jim mohou, budou-li náležitě ochočena – sloužit k jejich mocenskému růstu. Když tento vývoj dokulminoval k opětovnému převzetí médií explicitně nebo přeneseně politickými silami, zůstává pro holý výkon toho, čemu bychom snad ještě mohli s námahou říkat „mediální politika“, jen výkon regulační byrokracie. Ovšem vydatně politizované, a proto vlastně petrifikované a neprodyšně uzavřené do vlastní snahy o přežití. Tomu se ovšem „mediální politika“ říkat nedá. To je jen špatná parodie na mediální politiku.
Co čeká na příští mediální politiku ČR?
V tomto období existuje objektivně několik trendů a z nich plynoucích problémů, které čekají na to, až se jejich řešení ujme nějaká skutečná mediální politika. Tedy politika, kterou politikové budou chtít vůči médiím a ve prospěch médií – ne proti nim – realizovat.
Je to předně:
A/ Rozetnutí gordického uzlu tzv. veřejnoprávních médií – České televize a Českého rozhlasu – obě instituce, ale ČT zejména – se chovají jako privátní firmy, ale užívají k tomu veřejné prostředky (pro ilustrací rozpočet ČT je vyšší než rozpočet celého českého Ministerstva kultury). Rozměr a působnost obou institucí je nadbytečně velká, umožňuje v jejich rámci uskutečňovat mnoho obchodů, které nejsou ve veřejném, nýbrž privátním zájmu, a přitom ze zákona nespadají pod působnost Nejvyššího kontrolního úřadu. Tyto instituce mají ve svém čele pouze tzv. Rady ČT a ČRo, které jsou opět nominovány politicky, a jsou tedy převodními pákami politických elit. Hlídají zájmy svých politických guruů a o skutečné veřejné poslání těchto médií se víceméně nezajímají. Řešením by bylo buď postátnění a spojení obou institucí podle slovenského vzoru (od r. 2011 zde existuje spojená instituce RTVS navázaná na státní rozpočet i kontrolu), které nutně vede k ekonomizaci a úspornosti (a tedy výrazné racionalizaci) činností takové instituce.(19) Druhý způsob řešení je postupná privatizace jednotlivých technických prostředků ČT nebo ČRo. To ale v dnešní digitální epoše, a navíc pod Damoklovým mečem ekonomické krize, není příliš reálné. Přebujelé molochy žádný realisticky uvažující soukromý podnikatel nebude chtít, jedině, kdyby byl motivován politicky. V každém případě je řešení podmíněno změnou příslušných zákonů, a tedy předchozím politickým rozhodnutím.
B/ Opětovná liberalizace mediálního prostředí, jeho odbyrokratizování a také oslabení justiční zvůle ve sféře správního rozhodování o médiích, zejména elektronických. K této liberalizaci musí dojít logicky s postupem digitálních technologií. Už dnes může digitálně vysílat televizi kdokoli, kdo na to má prostředky, licence je nároková. Pro rozhlas to nastane obdobně v okamžiku, kdy se spustí proces DAB-T (Digital Audio Broadcasting – Terestrial). To ovšem opět chce politické rozhodnutí. Politická scéna brzdí spuštění DAB-T, protože je jednak pod vlivem dnešních dominantních podnikatelů v analogovém vysílání, kteří přechodem na digitální vysílání přijdou o svou absolutní dominanci v reklamním trhu. Podobně to probíhalo při digitalizaci televizního vysílání (DVB-T), kde dominantní soukromí broadcasteři dokázali lobbingem zbrzdit legislativu o dva roky a vynutit si různé výhody, které jim zaručovaly přednostní postavení na novém digitálním trhu. (20)V rozhlasovém prostředí to – při znalosti české politické reality – dopadne nejspíše podobně.
C/ Vytvoření terciálního vysílacího systému, tedy doplnění stávajícího duálního (veřejnoprávní versus soukromoprávní) o sektor neziskových, komunitních vysílacích subjektů. V některých zemích EU (např. ve Francii, Německu či Rakousku) již podobný systém funguje. Jedná se o to, že rozhlasové (a z ekonomického důvodu spíše v menší míře televizní) vysílání může provozovat nezisková organizace, prokáže-li veřejnou potřebnost svých mediálních produktů (vysílání pro náboženské skupiny, etnické menšiny, edukační či sociální obsahy atd.). V dnešním uspořádání je i vysílatel, který prokazatelně uspokojuje veřejnou službu (např. v rovině specifické kulturní produkce) postaven na roveň standardnímu podnikajícímu subjektu, a je mu tak v důsledku na malém českém trhu podnikání víceméně znemožněno. Nemůže být příjemcem cílených grantů a příspěvků, a přitom jeho akvizice běžného reklamního obsahu je z důvodu jeho malého plošného dosahu téměř nulová. Sekundárním efektem prosazení a legislativního stvrzení „komunitních“ médií by byl fakt, že by na jejich bedra mohla přejít velká část těch mediálních obsahů, které dnes poskytují veřejnoprávní média a jimiž zaštiťují své často přemrštěné rozpočtové nároky.(21)
D/ V oblasti periodického tisku nastane změna spíše psychologická: zde asi nelze očekávat nějakou proměnu v úrovni mediální politiky. Role periodického tisku, zejména toho s politickým obsahem, klesá, protože na místo denního tisku nastoupil internet se svými výhodami: rychlostí, multiplicitou, interaktivitou, dosažitelností atd. Tomu tisk nikdy konkurovat nemůže a je to i vidět v reálu. Meziročně klesá prodaný náklad českých deníků (s výjimkou bulváru) v průměru o 10%.(22) Snadná matematika nám řekne, že do pěti let se z deníků stane samizdat. Budoucnost periodického tisku je v jeho specializovanosti a malonákladovosti. Budoucnost mohou mít tiskoviny věnované určitým profesním, zájmovým či odborným tématům. Plnoformátové noviny na jazykově malém trhu, jako je ten český, mají čím dál méně místa.
E/ V oblasti internetových médií je zřetelná snaha některých politických elit – ať už přímo v ČR, či na úrovni EU či OSN, vtělit do veřejného diskursu úvahu o možné regulaci webových obsahů.(23) Jako důvod se používá skutečnost, že na internetu se objevují materiály s kriminálním obsahem, internet je komunikačním místem pro teroristy atd. Jenomže to je velmi nebezpečné uvažování. Jakmile přistoupíme k regulaci internetových obsahů, zrušíme jeho hlavní smysl a specifiku, totiž všestrannou a ničím neomezovanou svobodu. Svoboda je fenomén, který musí provázet odpovědnost. Pokud se to občas neděje, nemůže za to internet jako médium, nýbrž jeho velmi konkrétní uživatelé. Zrušit svobodu pro všechny kvůli chybám některých, je přímá cesta k Orwellově vizi organizované společnosti v románu 1984. Proto by se česká legislativa měla velkým obloukem vyhnout myšlence na regulaci internetu a jeho obsahů. Protože to je nejen cesty od svobody k nesvobodě, ale také od demokracie k totalitě.
Poznámky:
(1) Je podivné a svým způsobem příznačné, že jediný český akademický Slovník mediální komunikace (Reifová, I. a kol., Praha: Portál 2004, ISBB 80-7178-926-7) vůbec pojem „mediální politika“ neobsahuje
(2) Došlo k němu podle zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků
(3) Zákon č. 484/1991 Sb. o Českém rozhlasu
(4) Zákon č. 483/1991 Sb. o České televizi
(5) Zákon č. 103/1992 Sb.
(6) Chronologie udělování licencí je zachycena in: kol.: Dějiny českých médií v datech. Praha: Karolinum 2003
(7) Proměny trhu s periodickým tiskem i jeho distribucí zachycuje Benda, J.: Vlastnictví periodického tisku v České republice v letech 1989 – 2006. Praha: Karolinum 2007
(8) Zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích
(9) Zákon č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů
(10) Společnost CET 21 obdržela od Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání licenci č. 001/93 dne 30.1.1993, vysílání začalo 4.2.1994. Licenční podmínky dostupné na: http://www.rrtv.cz/cz/files/lic/6254.pdf
(11) Průměrná sledovanost TV NOVA přesáhla už během prvního měsíce vysílání souhrnnou sledovanost obou programů České televize. In: kol.: Dějiny českých médií v datech. Praha: Karolinum 2003
(12) Vývoj TV NOVA dobře zachycuje sborník kol.: Fenomén NOVA. Praha: Česká média 2003
(13) Zákon č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů
(14) Celou kauzu podrobně popsal bývalý člen Rady pro RTV vysílání Petr Štěpánek v knize Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard, Praha: Formát, ISBN: 80-86718-48-4
(15) O krizi v ČT vyšla řada knih, jejichž autoři byli do kauzy osobně zapojeni, ale zatím ani jediná odborná, navzdory tomu, že již existuje značný historický odstup, který by umožnil objektivnější zhodnocení. Z dobových dokumentů asi nejobsáhleji a nejvšestranněji referovali Čulík, J. a Pecina T.: V hlavních zprávách televize. Praha iSV 2001
(16) Radu pro rozhlasové a televizní vysílání odvolal předseda vlády ČR Vladimír Špidla na základě hlasování Poslanecké sněmovny, které proběhlo 2.4.2003. Odvolaní členové žalovali stát a u soudu pravomocně vyhráli v roce 2007. Následně (2008) protiprávnost jejich odvolání uznal i tehdejší předseda vlády Mirek Topolánek
(17) Pro srovnání stojí za to uvést složení RRTV před odvoláním v roce 2003 a členy rad pozdějších. V odvolané RRTV byli například: filmový historik Jiří Novotný, novinář Arnošt Wagner, děkan elektrofakulty ČVUT Jan Uhlíř, odborník na televizní techniku Martin Muchka, hudebník Petr Štěpánek, právníci Daniel Novák, Pavel Foltán a Alena Macková, specialista na digitalizaci vysílání Zdeněk Duspiva a autor tohoto článku – knižní nakladatel a VŠ pedagog. V radách po roce 2003 zasedali a nebo stále zasedají např. bývalý místopředseda České národní rady Václav Žák, bývalý ministr Václav Jehlička, bývalí poslanci Dalibor Matulka, Jan Kostrhun, František Pejřil, Aleš Rozehnal, bývalý velvyslanec Petr Pospíchal, bývalí senátoři Jiří Šenkýř, Richard Svoboda, Irena Ondrová, bývalá a dnes znovu jmenovaná náměstkyně ministra Kateřina Kalistová a další. Někteří političtí radní se problematice RRTV postupně přiučili, ale skutečnost, že sem byli „odloženi“ z politické funkce, je v každém případě diskredituje.
(18) Velmi podrobně o tomto procesu vlastnických změn pojednal Petr Zenkner v článku 2013: Konec německého tisku v Čechách, dostupné na : http://www.mediainfo.cz/clanky/2013-konec-nemeckeho-tisku-v-cechach/
(19) RTVS vznikla zákonem č. 532/2010 Zb., dostupný na http://cdn.srv.rtvs.sk/a542/file/item/sk/0000/zakon-o-rtvs.56.pdf
(20) Ačkoli první digitální televizní licence udělila Rada pro RTV vysílání již v roce 2006, analogoví broadcasteři spustili sérii soudních žalob a politického lobbingu, takže ona opožděná digitalizace byla uzákoněna až novelou zákona Zákon 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání, která vešla v platnost 1.1.2008 – text zákona dostupný např. na: http://i.iinfo.cz/urs-att/231_2001_Sb-125423448494721.pdf
(21) O komunitních rádiích se začíná diskutovat teprve poslední dva roky. Kdo se chce podrobně seznámit se základními obrysy problematiky, doporučuji studii Nico Carpentiera, dostupnou na: http://www.rrtv.cz/files/pracovni-skupiny/komunitni_media.pdf
(22) Pro ilustraci uvádíme nejaktuálnější data meziročního srovnání údajů o prodaném nákladu českých deníků od července 2013 do července 2014: