25.01.2015 | 19:45
Petr Žantovský: Ikony našeho prostoru

Petr Žantovský: Ikony našeho prostoru

Petr Žantovský - Ikony našeho prostoru

Přednáška pro Salón kritického myšlení , Praha 26.1.2015

Petr Žantovský - Ikony našeho prostoru

 

Přednáška pro Salón kritického myšlení , Praha 26.1.2015

Recenzent: Doc. RNDr. Bohumír Štědroň, CSc.

------------------------------------------------------------------------------------------------

„Poněvadž jsem závislý na hrdinech, žiju podle pravých pravd a bludů“, napsal kdysi americký básník Gregory Corso (1). Mínil to samozřejmě jako ironické zobrazení člověka bez samostatného myšlení, člověka bez vůle a odpovědnosti za sebe sama, člověka-stroje, který se podle La Mettrieho teorie vyznačuje tím, že jí, spí a stárne. Dokonce i jeho duše je jen „hlavní pružinou celého stroje“(2). Tento člověk ke své existenci potřebuje ikony. Světlonoše, vedoucí jej tmou, prostorem nepoznaného a nepochopeného. Vedoucí jej tak jistě a spolehlivě, že přestává mít potřebu poznat a pochopit. Těmito lidmi je svět zaplněn, což se vyjeví vždy, když je třeba soudného rozumu, a místo něj přichází jen hlasité mlčení a přikyvování. Komu? Přece ikonám.

Čas, v němž žijeme, se příliš neliší od časů, který žili naši předkové. Alespoň co se ikon týče. Vždy bylo více hlasitě mlčících a přikyvujících, než soudně myslících. Proto byly války, převraty, katastrofy. Proto miliony lidí takzvaně dospělých uvěřily tak absurdním heslům, jaká jen za minulé století hlásaly dva nehumánní režimy, Hitlerův a Stalinův. Jejich přežití bylo závislé jen na ochotě mas naslouchat ikonám a stejně masové neschopnosti vytvořit si vlastní názor. Ono je to nakonec vždycky pohodlnější, když za vás někdo rozhoduje a přebírá tedy rizika, ukáže-li se rozhodnutí špatným. Nakonec to aspoň takříkajíc máte na koho hodit. A pak se vymlouvat na nepřízeň osudu.

A tak i naše doba je procházkou po aleji ikon. Těch, které vzýváme, k nimž se odkazujeme, o nichž tvrdíme, že je milujeme, které tvoří pevný bod, o nějž můžeme opřít svoji nejistotu. Není důležité vědět, co je ikona doopravdy zač. Dokonce se to ani nedoporučuje, jeden by mohl dospět k závěru, že modla má hliněné nohy, a takové poznání pak bolí.

Ikony se dělí na živé a mrtvé. S mrtvými nic nenaděláme. Čím déle jsou mrtvé, tím pevnější je víra v ně, a tím jsou i stále méně kritizovatelné. V našich poměrech takovou ikonou je Václav Havel. Už za jeho života bylo téměř nemyslitelné veřejně říci či napsat, že v tom či onom se mýlí, natož že snad neříká pravdu. Havlovu neomylnost samozřejmě umocnilo jeho úmrtí a je pozoruhodné sledovat, kolik všemožných osob se náhle začíná hlásit k jeho odkazu či k tomu, co za tento odkaz považují či vydávají. Trochu to připomíná tatíčkovství Masarykovo, za jehož nástupce se patrně i sám Havel považoval. Psycholog by nejspíše nejlépe pojmenoval příčiny této příchylnosti k modlám. Historik, by jej asi doplnil úvahou o rakousko-uherském dědictví, kdy se chodilo do boje „za císaře pána a jeho rodinu“. Havel dotáhl tuto vlnku ještě dále. Svolával do boje pravdu a lásku, aby zvítězila nad lží a nenávistí. Co však je ta pravda a láska, a tím pádem v čem spatřovat lež a nenávist, to určil samojediný on, snad z nějakého vyššího vnuknutí. Pravdoláskaření je však stejně směšné jako císařpánování. Zejména když si uvědomíme, že je podepřeno zapsanou ochrannou známkou č. 10605426, kterou jen několik dnů po smrti Václava Havla nechala zapsat jeho vdova Dagmar resp. její nadace. Proto se lze důvodně domnívat, že letiště druhdy ruzyňské měsíc co měsíc vyplácí bývalé první dámě nebo její nadaci slušné palmáre za užití ochranné známky Václav Havel. A protože byl exprezident též autor absurdních dramat, jistě by jej potěšilo, že má své jméno chráněno nejen jako dvě slova, ale i jako autogram včetně

tradičního srdíčka. Tak absurdní hříčku by asi ani sám Václav Havel nevymyslel.

Svým způsobem nebezpečnější než ikony již neživé, jejichž dílo je již uzavřeno a je tedy z podstaty zkoumatelné, i když se málokdo pustí na tak tenký a společensky nežádoucí led, jsou ikony živé. Zpravidla svou identitu odvozují od ikon neživých, nediskutovatelných, a tím na sebe jakoby přijímají aspoň část této nediskutovatelnosti. Typickým příkladem je kněz Tomáš Halík. Ten se od samého počátku polistopadového režimu zjevoval v tomtéž prostředí, jemuž panoval právě Havel. Patřil k jeho věrným stínům, odvolával se na jeho autoritu ve svých veřejných vyjádřeních, zmnožoval ono nedotknutelné moudro a multiplikoval je do šířky. Pozor: nikoli do hloubky. Není dovoleno takovéto odvozené ikoně, aby vertikálně rozšiřovala dílo svého guru. Nicméně v horizontální orientaci je dovoleno, ba doporučeno cokoli. Konkrétně Tomáš Halík se v tomto smyslu věru činil: za 22 let od roku 1992 vydal 23 knih, jejichž názvy jsou někdy až roztomile imbecilní: „Co je bez chvění, není pevné“(3), „Vzýván i nevzýván“(4), „Vzdáleným nablízku“(5), „Stromu zbývá naděje“(6) či „Obnovíš tvář země“(7). Spočítal jsem, že to činí úhrnem více než 5000 tiskových stran. Většinou banálních podobně, jako citované názvy. Jejich hlavním obsahem je všeobecný, triviálními výrazy vyjádřený a kazatelským mentorováním opentlený amalgám „dobra“, protože o nic menšího přece této ikoně nejde. Ona – ve šlépějích svého guru – jediná ví, kde je to dobro, a hlavně ví, kde není. Tedy v překladu: kde je pravda a láska, a kde zase lež a nenávist. A protože patří k družině odvozených ikon, cítí se povolána toto dobro šířit, i kdyby to mělo být ohněm a mečem.

Pro moralizující ikony je typické, že ve své podstatě jde obvykle o nezáživné a také, možná i proto, též nevýbojné oportunisty prolézající životem bez většího ušpinění jeho odvrácenou stranou. Stačí si připomenout zajímavý Halíkův životopis: V letech 1972–1975 působil jako podnikový psycholog a sociolog v podniku Chemoprojekt. V letech 1975–1984 působil v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků Ministerstva průmyslu ČSR, od 1. ledna 1978 ve funkci samostatného odborného referenta na katedře psychologie práce. Byl členem výboru ČSM, později členem a zástupcem úsekového důvěrníka ROH a členem komise ZV ROH pro socialistickou soutěž (v jejím rámci byl několikrát vyhodnocen jako nejlepší pracovník), absolvoval dvouleté stranické školení, soutěžil o titul Brigády socialistické práce československo-sovětského přátelství. Podle kádrových materiálů projevoval v pracovní a odborné oblasti angažovanost za realizaci politiky KSČ a byl ochotný a svědomitý. V letech 1980–1982 absolvoval dvouleté studium stranického vzdělávání k otázkám světonázorové výchovy a v roce 1981 absolvoval v NDR nástavbový kurs pro instruktory sociálně psychologického výcviku. Prováděl školení pracovníků pro pionýrský tábor z hlediska psychologie a pedagogiky. Podle materiálů StB Halík odmítl podepsat Chartu 77. Státní bezpečnost jej vedla jako kandidáta tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Kazatel.(8)

On sám pro sebe používá pseudonym Kalypton. Toto slovo nenajdete v žádném slovníku cizích slov. V řeckém slovníku se nachází sloveso kalyptó (zakrývat, zahalovat) a odpovídající adjektivum kalyptos (zahalený, přikrytý). Gramaticky by to tedy byl střední rod tohoto adjektiva, kalyptos, kalypté, kalypton (zahalené, přikryté). Mimochodem, psycholog by se možná vyžil v rozboru toho, proč Halík sám sebe nazývá středním rodem „to“. Ale to jen na okraj. Každopádně v tomto výkladu má i svrchu uvedená souvislost zajímavý význam.

V jedné internetové diskusi jsem nalezl i definiční odkaz ke Švejkovi „...člověk, který je v zajetí své vlastní vážnosti a důležitosti, kouká, jako když kocour sere do řezanky“(9).

Halík se, zejména po smrti Václava Havla, nesporně vidí v roli jeho nástupce. Nejen jako neformálního roznašeče moudra a dobra, ale i jako hlavy státu. Svou možnou kandidaturu v roce 2018 už oznámil v denním tisku. (10).

Na čem vlastně stojí veřejná autorita takovéto odvozené ikony? Samozřejmě především na masivní mediální podpoře. Halíkova vlastní webová stránka uvádí, že za rok 2014 byl přítomen v médiích zhruba 70x, to je zhruba každý pátý den. A to jsou jen jeho vlastní výstupy, rozhlasová interview a podobně. Nepočítají se stovky článků o něm z pera jiných autorů. Halík se po Havlových zádech vyšplhal na piedestal veřejné osoby, o níž se nepochybuje a k níž se lze vztáhnout, jsme-li v nejistotě.

Skutečná moc a síla odvozené ikony ale spočívá v psychologii jedince, jemuž se taková ikona nabízí. Jedinec musí samozřejmě uvěřit v kvality ikony, a v tom mu pomáhají právě média. Ale nedosti na tom. Jedinec musí nalézt další jedince a s nimi utvořit smečku spjatou důvěrou, ba vírou v tuto ikonu. Jak pěkně píše Elias Canetti v Mase a moc, „smečka pozůstává ze skupiny vzrušených lidí, kteří nemají větší přání, než aby jich bylo víc.“ (11) A tak se energie vynaložená médii na masové rozprostranění osoby a díla ikony, setkává s přirozenou stádností člověka nejistého ve svých hodnotách, vzniká smečka, do jejíhož čela se ikona postaví jak krysař v Hammeln a vede ji svým vlastním směrem. Co je jisté, že to není přirozený směr účastníků smečky, ti jej přijali, neboť jim chyběl jejich vlastní - jako produkt vlastního kritického rozumu.

Odtud jsme však nebezpečně blízko k systému, jejž si ještě většinou pamatujeme a nemáme pro něj příliš laskavé vzpomínky. Spojujeme jej především s utlačením svobodného ducha, individuálního rozhodování a odpovědnosti. Mluvím o komunismu, zejména o té jeho části, která se sama v 70. a 80. letech minulého století nazývala reálným socialismem. Tento režim také rozděloval veřejnost na větší část, která věřila nebo předstírala, že věří v nabízené ikony (nejprve „klasiky marxismu-leninismu“, později vcelku účelně zaměněné za plný talíř a výlet trabantem na chalupu), a na menší část, která se této smečce vymykala z ideového, a tím i faktického dosahu. Lidí samostatně a kriticky myslících a v mezích možností také jednajících. Mentalitu té doby a toho systému dobře popsal Jindřich Kabát ve své Psychologii komunismu: „Existovala obrovská skupina lidí, pro které byl důležitější pocit moci, postavení, nedotknutelnosti, vítězství, nebo třeba jen tichého členství ve vítězné skupině…Takový člověk…nemusel nic dostat, nemusel mít žádnou movitou či pracovní výhodu, ale dostal potvrzený a ověřený klid a zázemní. Pocit bezpečí v tomto neklidném světě…“(12).

Z toho plyne logický závěr: masové přijetí, či i jen neodmítnutí umělých, odvozených ikon vede k masovému zhloupnutí společnosti, která se tak stává snadnou kořistí pro manipulátory a diktátory všeho druhu.

 

Poznámky:

(1) Gregory Corso: Moc. In: Mokré moře, přel. Jan Zábrana. Praha: Odeon 1988

(2) Jindřich Černý: Člověk-stroj; La Mettrieho argumenty pro materialismus. Dostupné na: http://nomadva.webgarden.cz/temata/c-11-krajnost-a-stred/clovek-stroj-la-mettrieho

(3) Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2002.

(4) Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004

(5) Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007

(6) Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2009

(7) Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2014

(8) Údaje převzaty z portálu První zprávy.cz

(9) dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Diskuse_s_wikipedistou:Sokoljan/A08 (10) dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/halik-zvazuje-kandidaturu-na-prezidenta-fdy-/domaci.aspx?c=A140804_090937_domaci_jj

(11) Canetti, E.: Masa a moc. Praha: Arcadia 1994. ISBN 80-85812-08-8, s. 103

(12) Kabát, J.: Psychologie komunismu. Praha: Práh 2011, ISBN 978-80-7252-347-4, s.55