12.03.2015 | 20:15
Žantovský: Tvorba osobnosti z pohledu mediálních a komunikačních teorií

Žantovský: Tvorba osobnosti z pohledu mediálních a komunikačních teorií

Tvorba osobnosti z pohledu mediálních a komunikačních teorií

(Příspěvek do sborníku Otáz(ni)ky osobnosti, vydaného Fakultou masmédií Panevropské vysoké školy Bratislava)

recenzent: prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D.

Tvorba osobnosti z pohledu mediálních a komunikačních teorií

 

(Příspěvek do sborníku Otáz(ni)ky osobnosti, vydaného Fakultou masmédií Panevropské vysoké školy Bratislava)

recenzent: prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D.

 

Kdo je a kdo není osobnost ve veřejném prostoru

Otázku, kdo je a kdo není osobnost, můžeme nahlédnout z řady úhlů pohledu. Předně z hlediska psychologického. Pro účely této úvahy ovšem musíme vyjít z konstatování, že pojem osobnosti má jiný obsah v obecné komunikaci, ale třeba i v historických vědách, právních vědách či sociologii, a jiný zase právě v psychologii, zejména klinické. Na tento rozpor vás upozorní každá solidní učebnice psychologie osobnosti hned v úvodu. Nicméně i psychologická analýza pojmu osobnost může být velice užitečná pro zkoumání tohoto pojmu v dalších souvislostech.

Když si vypomůžeme psychologickou teorií, dojdeme k elementárním pojmům, které mají svou platnost i při pohledu v dalších úrovních a rovinách uvažování. Podle Pavla Říčana první psychologickou teorii osobnosti můžeme číst u Platóna, který definoval tři dimenze lidské osobnosti: rozum, smělost a žádostivost. Náboženství přidalo dimenzi etické sebereflexe, a přírodní vědy objektivizovaly procesy odehrávající se v mozku člověka a spoluutvářející jeho osobnost. Obdobně se k obecnějšímu užití nabízí i základní definiční znaky pojmu osobnost: její integrovanost (souhrn množiny rozmanitých daností a vkladů), její interaktivitu (osobnost se vytváří a funguje v interakci se světem, zejména sociálním), a konečně její autotelii (samocílovost – osobnost se realizuje skrze cíle, které nachází nebo transformuje sama v sobě).

Osobností tak pro naše účely rozumějme nejen kategorii vymezenou psychologickou teorií, ale také onen efemérní a těžko uchopitelný fenomén, prostupující veřejným prostorem a ovlivňující za pomoci, a často z vůle a hlavním přičiněním sdělovacích prostředků jednání, postojové a názorové orientace či etické preference všech těch, kdo jsou ochotni či dokonce žádostivi nechat se příkladem takové „osobnosti“ vést. Protože i pro osobnost v tomto smyslu, tedy veřejnou personu, která má nějaký genus vzniku, nějaké motivy svého vstupu na veřejnou scénu, nějaké aspirace na další veřejný vzestup a také nějaké spojence nejen v médiích, ale především v psychologické připravenosti publika, je možné a správné aplikovat všechna svrchu uvedená teoretická zadání. Osobnost v tomto „mediálním“ smyslu (pojem mediální je v uvozovkách záměrně, protože i schopnost vetřít se do pozornosti a přízně médií vyžaduje od „osobnosti“ určité osobnostní vlohy a schopnosti) má také soubor svých daností, z nichž vychází, má svůj osobitý, individuální způsob interakce s okolní realitou a způsoby, jimiž se jí nechává ovlivňovat a jimiž ji ovlivňuje, a konečně zpravidla je sama sobě cílem, jejím cílem je osobní vzestup na škále veřejného uznání, její ambicí je stát se veřejnou autoritou. A jako taková pak působit jako poskytovatel vzorců chování, vzor postojů a názorů, zkrátka mít vliv, konkrétně sociální vliv, využívající ke svému prosazení přirozenou a mnohokrát popsanou psychologii podvolování se ze strany příjemce těchto vzorů.

Jak už bylo řečeno, velká část tohoto procesu se odehrává ve sdělovacích prostředcích a skrze ně, často i díky nim či výhradně z jejich vůle. K tomu se ještě dostaneme v další části této úvahy. Nicméně lze konstatovat, že vznik veřejné autority je zcela zjevně mediální fenomén. Bez masového šíření by totiž obecně akceptovaná autorita vůbec v dnešní mediálně epoše neměla šanci ani vzniknout, natož se prosadit. Je ovšem třeba říci, že fenomén umělého, často virtuálního vytváření autorit, tzn. osobností požívajících veřejného respektu, velmi často podceňujeme, máme sklon považovat vznik některých autorit za

přirozený, jaksi „automatický“. Jenže v mediálním věku žádná spontánnost sama o sobě neexistuje. Je jen ta „spontánnost“ (či spíše masovost, stádnost), která je vyvolána působením sdělovacích prostředků, médií. Jak píše McQuail, „média mají monopol na známost a proslulost v širší společnosti“ Tato skutečnost má řadu faktických dopadů. Předně média vytvářejí „názorové vůdce“ V důsledku toho podněcují statisticky sledovatelnou nápodobu jednání. A spolu s tím nelze pominout fenomén, jemuž teoretikové mediální manipulace říkají „spirála mlčení“ (zjednodušeně řečeno jde o strach jedince z izolace před ostatními v případě alternativního, nikoli masového, stádního, sdíleného, autoritou předepsaného jednání.)

A když už mluvíme o manipulačních technikách, k těm nejčastějším patří metoda zdánlivých autorit: média postulují domnělou autoritu, která veřejnosti předloží k následování určitý (manipulativní) recept na názor či jednání, a ve spojení se „spirálou mlčení“ a „efektem třetí osoby“ („my jsme ti dobří, správní, oni jsou špatní, konají špatně, tzn. jinak než my“). Výsledkem je manipulace publikem, které netuší, že je manipulováno, v čemž spočívá účinnost manipulace i její nebezpečnost.

Dopady působení falešných autorit popisuje také Zygmunt Bauman. Podle něho tyto umělé autoritativní veřejné osobnosti projevují sklon k „organizování a sebe-organizování, vytváření jednoznačných a uspořádaných struktur, a tím k boji proti domnělému či skutečnému chaosu (tj. stavu, v němž se cokoli může stát se stejnou nebo nevypočitatelnou pravděpodobností)“. Bauman zde mluví o čtyřech „k“ – „kontinuitě, konstantnosti, konzistenci a koherenci; o nadřazenosti struktury nad strukturovaným, rámce nad obsahem, totality nad jednotlivci, manažerských cílech nad vedením řízených.“ A to je, jak zřejmo, zkratka od demokracie k autokracii, vládě domnělých autorit.

S tím také souvisí další Baumanova úvaha o tendenci „přináležení“ a „integrujících komunitách“. Náležení k integrované a názorově homogenní skupině v důsledku zároveň znamená vymezení se ve smyslu „jsem to, a tedy nejsem ono“. A tato zjednodušená dichotomie vede nutně ke konfliktu, jehož masovou podobu jsme zažili ve 20. století v podobě třídního boje (za komunismu) nebo boje za rasovou čistotu (za nacismu). Ústředním heslem těchto politováníhodných historických úchylek bylo přece „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Neboli kdo nectí tuto autoritu, je nutně jejím – a naším, tedy obecným – nepřítelem.

V čem vlastně tkví problém existence mediální cestou zrozených „osobností“ a „autorit“? Znepokojivých aspektů je více. Jeden z nich dobře popsal psycholog mezilidské komunikace Zbyněk Vybíral. Jako jednu z podstatných zbraní působení tohoto typu veřejných autorit totiž označuje sklon k „sociálnímu chameleonství“, které nutí svého nositele k nepřirozenému, ale automaticky užívanému přizpůsobování se komunikační situaci, do níž se svým příspěvkem vstupuje, a hlavně publiku, k němuž promlouvá. Vybíral dále charakterizuje metody, jimiž „sociální chameleon“ působí: jde o hraní (předstírání), mimikry (splynutí s celkem) a falešné self (předstírání veřejné podoby sama sebe – netřeba zdůrazňovat, že s maximálně vylepšujícími konturami). Tomuto fenoménu ovšem předchází poměrně dlouhý vývoj sebeuvědomění a sebereflexe jedince – v kontextu pohledu okolí na něj. Na konci tohoto procesu je dosažení a přijetí určitého typu sebepojetí, které je výslednicí komplexu odpovědí na tyto otázky: „jaký jsem ve srovnání se sobě rovnými, jak mě vidí osoby pro mě významné, jak hodnotím své vlastní názory a chování a jak se řídím učením kultury, ke které patřím.“ Od této sebedefinice a sebeprojekce je podle Johna Thompsona velmi blízko k sebepojetí jako „symbolické projekci“. Utváření sebepojetí je silně ovlivňováno sociálními a kulturními faktory a v současné éře globalizace zejména komunikačními médii. Thompson ovšem

upozorňuje i na rizika vlivu médií na utváření sebepojetí prostřednictvím symbolických sdělení. Podle něj jde o to, že „za jistých okolností symbolická sdělení slouží tomu, aby ustavovala a udržovala vztahy nadvlády a dominance…V tomto pojetí jsou symbolická sdělení ideologická za předpokladu, že slouží tomu, aby ustavovala a soustavně udržovala trvale asymetrické mocenské poměry.“

Jak totiž funguje mechanismu vstupu osobnosti, která prošla fází utváření sebepojetí, do veřejného prostoru? Především prostřednictvím úporné snahy o zviditelňování (management zviditelňování popisuje opět Thompson.

Nezbytným skladebným kamenem procesu zviditelňování (prostřednictvím médií) je budování a pěstování vlastního image. A podobně jako u Vybírala, který přichází z psychologické vědy, i u Žantovské, která se badatelsky věnuje sociologii umění, docházíme shodně k pojmu „hraní rolí“. Podle Žantovské tu máme co do činění s prvky inscenované komunikace, kam mj. patří i „tématizování vybraných situací, aranžování kontextuální mizanscény interpretačního okamžiku či vytváření a modelování reálného hrdiny podle principů dramatické postavy“

V každém ze zmíněných teoretických východisek nalezneme víceméně shodné vyústění: vytváření mediálních osobností (autorit či dokonce ikon, chcete-li) je jednak falešné, zavádějící a manipulativní, a jednak ve svém důsledku nebezpečné, protože představuje jednu z forem substituce reálné skutečnosti za „skutečnost“ virtuální, modelovanou někým, kdo prosazuje nějaký záměr. V politické sféře vede tento záměr zpravidla k cíli dosáhnout partikulárního stranického či osobního politického či hmotného prospěchu. V krajním případě může vést až k ohrožení samotného demokratického systému a pokusu o jeho nahrazení autokracií či diktaturou. Nejednou v historii jsme toho byli nuceni být svědky či aktéry, jedni v roli viníků, druzí obětí. Samo toto vědomí by nás mělo

vést ke krajní opatrnosti při sledování toho, jak vyrůstá další mediální „osobnost“, „autorita“, či prostě ikona. Může to být právě ona, která nás jednou – za našeho předchozího souhlasu – zbaví našich práv.

 

Mediální obrazotvorba

Proč se vlastně média zpronevěřují svému poslání informovat publikum co možná nestranně, objektivně a nezávisle, a místo toho se tak často stávají jakýmsi překladištěm subjektivních, partikulárních zájmů jedinců či skupin? Proč v nich dochází k tomu, co si pro potřeby této úvahy nazvěme pracovně mediální obrazotvorbou, tedy vytvářením virtuálních obrazů událostí či aktérů? Jaký je klíč k volbě těch událostí či aktérů, které mají to zdánlivé štěstí požívat dočasnou ochranu většiny médií a být předmětem mediální ikonizace?

Každý, kdo se trochu soustavněji zabývá pokřiveným světem českých médií, dříve či později narazí na toto úskalí, které mu v podstatě znemožní serióznější a objektivnější zkoumání mediálních zákonitostí. Úskalí stěží překonatelné, protože krajně subjektivní, nepodchytitelné, nepředvídatelné, nenaplánovatelné. Fenomén, který by v žurnalistice neměl mít vůbec místo: sympatie (případně antipatie) žurnalisty k předmětu žurnalistova psaní nebo nositeli žurnalistovi blízkých (případně protivných) myšlenek či cílů. Toto fandovství dělá z žurnalistiky jako činnosti převážně zpravodajské a informační činnost aktivistickou a propagandistickou, čímž ji degraduje z role kýžené čtvrté moci. Vedle moci zákonodárné, exekutivní a soudní totiž může žurnalistika být – a též za okolností normálnějších než jsou ty, jež platí v českém prostředí, i bývá – nositelem sice nevolené, ale přesto funkční a veledůležité moci kontrolní: zastupuje zde veřejnost, a své nevybavení mandátem nahrazuje nebo by aspoň měla nahrazovat profesní etikou. Tam, kde chybí etika, resp. etika je nahrazena

nějakými subjektivními zájmy a sympatiemi, končí informace a nastupuje manipulace a propaganda.

Mediální obrazotvorba je jednou z nejpůsobivějších a nejefektivnějších metod aktivistické žurnalistiky, stranického psaní. V obecné rovině může tvorba mediálních ikon být neškodnou formou zábavní produkce, zejména když se odbývá na půdě tomu určené, např. showbusinessu. Tvorba ikon podle stejného – showbusinessového - klíče ovšem nachází své místo i v politické sféře, kde může působit značné dopady, a to – nahlédnuto s odstupem - kladné i záporné. V našem kontextu je však možné konstatovat, že mediální obrazotvorba má za cíl vytvářet nepochybné hodnoty a jejich nositele, ustalovat je v myslích čtenáře, diváka, recipienta žurnalistiky, a vytvářet z těchto cíleně vytvářených hodnot a elit souhrn preferencí, jimiž se bude řídit v pravý čas ruka a mysl voliče nebo konzumenta jiných produktů.

Mediální obrazotvorba nemá, jak už bylo řečeno, žádné objektivní parametry. Jediným předpokladem a důvodem k ní je zpravidla pouze profánní zájem obrazotvůrce, žurnalisty, ikonopisce. Ikona má nahradit pestřejší, proměnlivější, nejistější reálný svět přehledným, černobílým, zploštělým symbolem či mýtem. Pohádkou o zlu a dobru. Ikonopisec je veden záměrem zbavit čtenáře pochybností, vytvořit mu před očima bůžka obdařeného nadpozemskými vlastnostmi, především pak schopností vítězit nad zlem a nenávistí. Tak, aby se na něj obyčejný občan, čtenář, volič mohl bez výhrady spolehnout. A tedy mu dal hlas, až přijde čas.

Mediální obrazotvůrce z těchto zjednodušených virtuálních bytostí, vztahů a situací skládá postupně virtuální ikonický svět, jímž postupně nahrazuje v mysli svého čtenáře svět reálný. Důvod, proč bývá v této snaze úspěšný, je prostý: žít v pohádce je mnohem snazší a bezbolestnější než pracně a vlastnoručně se prodírat houští života skutečného, plného reálných strašidel,

obav a nutnosti rozhodovat o svém osudu vlastní hlavou a na vlastní odpovědnost. Mediální ikonopis záměrně své příjemce ohlupuje, podobně jako například telenovela. I v ní je vše prosté a přehledné jak na rýžovacím sítu: písek a hlušina propadnou do propadliště dějin, zrníčka ryzího zlata zůstanou na očích a na paměti. Role a obsazení jsou dány předem, nemění se, občasná polepšení, i když se stávají, nebývají dlouhého trvání, padouch zůstane padouchem, hrdina hrdinou. Důležité je jedno jediné: aby se divák v každém okamžiku sledování všech osmi padesáti šesti dílů telenovely okamžitě zorientoval a investoval své sympatie do správné volby. V případě Václava Fischera se pravdivost řečeného ukázala v čítankové nahotě.

 

Případ Fischer

Příběh Václava Fischera (nar. 1954), podnikatele, politika a několik let nezpochybňované mediální celebrity, je typickým příběhem, na němž lze demonstrovat platnost všech výše uvedených teoretických tvrzení a východisek. Svým způsobem je Fischerův vzestup a pád „klinickým“ příkladem toho, jak média dokážou, je-li s nimi zručně zacházeno, formovat a deformovat dějiny. A také na tomto příběhu lze dobře ukázat, jaké osobnostní vlastnosti jsou pro vytvoření mediální ikony nezbytné.

Fischer se vrátil z německé emigrace po r. 1989 a začal podnikat v oboru, v němž se realizoval už v SRN – v cestovním ruchu. Jeho CK Fischer se relativně rychle stala jednou z nejviditelnějších a nejvlivnějších. Fischer toho docílil několika způsoby. Jednak nešetřil na inzerci, velmi aktivně pracoval s novináři (zval je na firemní zájezdy na Kanárské ostrovy, na jejichž konci byly pozitivní články o jeho firmě), provozoval humanitární aktivity (nejen v ČR, ale i na Slovensku), ale také nasazoval po určitý čas dumpingové ceny svých produktů. Snažil se vytvořit svůj vlastní veřejný obraz jako úspěšného

podnikatele, gentlemana s vynikajícím vkusem pro oblékání a obecně životní styl, samaritána a záruku jistot – v cestování i ve všem ostatním. Vžil se do příběhu selfmademana jako z „béčkového filmu“ (jak to výstižně charakterizovala L. Holmerová v jinak veskrze propagačním článku, jakých v té době v českém tisku vycházely desítky či stovky ). V roce 1993 nechal Fischer v tomto oslavném duchu o sobě natočit renomovaného režiséra Fera Feniče film do cyklu GEN (Galerie elity národa, vysílala Česká televize). Kdykoli se v médiích konala jakákoli anketa či prezentace významných představitelů jednotlivých oblastí společenského života, v oblasti podnikání všem těmto mediálním produktům jednoznačně dominoval právě Václav Fischer. Byl dáván za příklad a představován jako protiklad zpochybňovaných podnikatelských jmen 90. let, jako byl například Viktor Kožený.

Tato soustavná self-promotion nesla své plody. V roce 1999 sepsal a ve vlastní firmě vydal sebeoslavou publikací Píši Vám , téhož roku zvítězil v anketě Českého rozhlasu Šarmantní osobnost roku. V červnu 1999 oznámil svoji kandidaturu do Senátu (toto oznámení doprovodil sérií mediálních výstupů, které vzbuzují dojem jasného podprahového promotion ). Některá média (např. deník MFDnes) se ani netajila tím, že podporují právě Fischera , a to navzdory tomu, že byla zcela zjevně v kolizi zájmů – Fischer byl totiž zároveň jedním z dominantních inzerentů v těchto médiích, a tedy jejich vydavatelé měli extrémní zájem na udržování dobrých vztahů s velkým zdrojem finančních prostředků.

Z těchto důvodů nepřekvapilo, že v doplňovacích volbách do Senátu Parlamentu ČR v srpnu 1999 kandidáta Václava Fischera podpořilo přes sedmdesát procent voličů. Předvolební kampaň poznamenaly mimo jiné billboardy s nápisem "Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina", Fischer, který o své sexuální orientaci do té doby veřejně příliš nemluvil (nezbytný coming out učinil až poté), obvinil

z autorství plakátů tehdejšího předsedu ODS Václava Klause (po volbách se mu pak musel omluvit, protože své obvinění nedoložil). Už tehdy se ale někteří pozorovatelé shodovali na tom, že tento billboard si docela představitelně mohl nechat vyvěsit i sám Fischer, protože jednak česká společnost není příliš xenofobní a (minimálně v té době) vykazovala značnou toleranci vůči gayům. Navíc zde bylo možno hrát na city rétorikou o diskriminaci a nesnášenlivosti vůči „jinakým“, a to rovněž mohlo dopadnout na úrodnou půdu poměrně solidární a empatické české veřejnosti. (Mimochodem, dnes už by stejná kalkulace vyjít nemohla, v tomto směru se veřejné mínění, jak je vidět i v nové generaci, posunulo k větší konzervativnosti.

Fischerovo vítězství většina médií aplaudovala mimo jiné i proto, že Fischer se velmi intenzivně vymezil proti tehdy vládnoucím stranám v podobě „opoziční smlouvy“ (ČSSD a ODS). Pozornější analytikové ale upozorňovali, že s Fischerem nevstupuje do politiky politický program či dokonce ideologie, ale jen marketingová líbivost a podnikatelské zájmy. Z odstupu je zřejmé, že Fischer zaútočil na přesně definovanou emoční fasetu voličského rozhodování. Image bonvivána vyhovovala dobové poptávce raných 90. let, kdy ještě většinová společnost měla v živé paměti šedou, anti-estetickou uniformitu pozdního komunismu. Fischer byl představitelem úspěchu, bohatství, radosti ze života, onoho mýtického „užívání si“. Voliči v těchto volbách nevolili podle obsahu, nýbrž podle formy. Pro jedno použití se tato taktika – jak je zřejmé - vyplatila. Podruhé už ale Fischer do stejné řeky nevstoupil a ve volbách v roce 2002 svůj mandát neobhajoval, patrně i v předtuše neradostných událostí, které měly zanedlouho nastat. Tak jako tak však lze konstatovat, že celé Fischerovo pre-politické i politické působení se hemží emocemi a apely na emoce, ale racionální esence zcela chybí. Uvedené hodnocení podporují fakta: Fischerova senátorská kariéra byla téměř prázdnou množinou. Za tři roky pobytu v horní komoře Parlamentu nepředložil ani jediný návrh zákona a pouze v sedmi případech byl zpravodajem k senátním tiskům (návrhům zákona).

Drobnou, ale příznačnou ilustrací paradoxů, k nimž může vést mediální obrazotvorba, je fakt, že Fischer byl v roce 2000 zvolen veřejností nejpopulárnějším českým politikem. Nedlouho po skončení senátorského mandátu začaly pro Václava Fischera krušné časy. Jeho po léta budovaná image symbolu solidnosti, spolehlivosti a poctivosti v podnikání vzala zasvé v létě 2003, kdy byla na Fischerův majetek vydána série návrhů na exekuci. Jeho předluženost jako firmy i jako osoby vyústila až v nutnost prodat společnost Fischer Reisen za symbolickou 1 Kč. Přitom ještě krátce předtím – v roce 2002 – ohlašoval svoji budoucí chystanou kandidaturu na českého presidenta. V roce 2006 byl vyšetřován pro podezření z 350miliónového úvěrového podvodu, přičemž oznámení o tomto trestném činu podal na policii nový majitel firmy, společnost KKCG. Téhož roku musel Fischer přiznat: "Dnes je můj majetek v řádu desítek korun." 

Na nedlouhý čas se Fischer ještě jednou vrátil do cestovního průmyslu. Začal spolupracovat s cestovní kanceláří Tomi Tour, ale i u jejího krachu v roce 2009 asistoval – vysvětloval to spiknutím konkurence, politiků a právníků vůči své osobě , dokonce hovořil o strachu o svůj život Skutečné důvody dalšího krachu Fischerova podnikání ale spočívaly v nedostatečně realistickém odhadu souvislostí, což je zřejmě stálý problém, s nímž se Fischer potýká svým způsobem celých sledovaných dvacet let .Neschopnost objektivně zhodnotit realitu a své skutečné schopnosti a tímto poznáním pak poměřit své ambice a  aspirace ovšem obecně patří k osobnostní výbavě velké většiny mediálních ikon, jejichž vzestup byl založen na virtuálních kvalitách prefabrikovaných mediální masáží. O to drtivější pak bývá pád mediální ikony z virtuálního piedestalu. Definitivní pád Václava Fischera ze společenského a mediálního výsluní byl dokonán de facto už v roce 2007, kdy se Fischer vzdal českého občanství. Od té doby zůstává už jen občanem Německa.

Po událostech kolem CT Tomi Tour se Fischer stáhl z České republiky nejen formálně, ale i fakticky: začal v Berlíně provozovat restauraci a malou agenturu. Jeho život v těch letech česká média příliš nezajímal, z Fischera se mávnutím kouzelného proutku stala mrtvá celebrita. Fischer sám na adresu České republiky jen tu a tam vynášel značně nevlídné soudy a prohlašoval, že se rozhodně nemíní vracet.

Přesto v květnu 2013 ohlásil návrat – otevřel v Česku malou pobočku své německé cestovní agentury a prodává zájezdy jiných kanceláří. I proto je tedy nutno jen s rezervou brát další Fischerův absolutní výrok, a to že v Česku už nebude nikdy vstupovat do politiky. Lidé s podobnou zkušeností, jíž je několikaletý pobyt na mediálním slunci, ve světle reflektorů a s pověstí bezchybné veřejné autority, podobnou abstinenci od veřejného života málokdy dodrží a dříve či později se s nějakou – většinou dosti efemérní a průhlednou – záminkou vrátí. Obyčejně ale už nedocílí žádného zřetelného úspěchu a comeback de facto skončí dříve, než fakticky začal. Pokud se do politické arény vrátí Václav Fischer, je pravděpodobné, že nezopakuje své trumfy z konce 90. let minulého století. Nejen proto, že doba a česká společnost je už znatelně jinde, ale především je nepravděpodobné, že by Fischer znovu v tak masové míře získal na svou stranu média. Neboť ta jediná jsou vskutku odpovědná za jeho někdejší vzestup. Za svůj pád si však nejspíš může už sám. Na tom se média nijak významně nepodílela.

 

Závěr

Na tomto místě by slušelo umístit náležité poučení, které poskytuje příběh vzestupu a pádu Václava Fischera. Některá hodnocení lze učinit objektivně:

Je zřejmé, že Václav Fischer dokonale splňoval osobnostní předpoklady pro to, aby se stal předmětem mediální obrazotvorby a ikonizace. Nepochybně vykazoval značnou cílevědomost, ambicióznost a sebestřednou. Pro média šlo o velmi dobrý typ – dobovou podmíněnost společenské poptávky po jistém druhu autorit dokázal Fischer s pomocí médií naplnit beze zbytku. Jiná věc je, zda za líbivou slupkou byly ještě jiné, trvalejší hodnoty, soubory idejí a reálných představ o smyslu veřejné činnosti (a teď mluvme hlavně o politické činnosti, ačkoli taková míra nerealističnosti, jakou Fischer prokázal ve svém podnikání, svádí také k myšlence, že šlo o veřejné riziko – v důsledku Fischerovy činnosti se obrovské množství občanů dostalo do velmi nepříjemných potíží). Ať studujeme Fischerovo působení ve veřejné sféře z kteréhokoli úhlu, nenajdeme ani jedinou myšlenku, která by se dala nazvat politickým programem, či dokonce zárodkem ideologie. Je zřejmé, že zvolením Fischera (poté, co byl – díky médiím - přijat veřejností za obecně respektovanou autoritu, ba ikonu) byl zvolen jen marketingový obal, který ovšem neskrýval žádný věcný obsah.

To ovšem nikterak nebránilo většině médií a novinářů, aby víc než 10 let udržovali mediální obraz Václava Fischera jako „osobnosti“, mediální celebrity a veřejné autority, která má oprávnění ke všemu se relevantně a důvěryhodně vyjádřit. Pro dosažení tohoto mediálního obrazu bylo v průběhu řečeného procesu nesporně využito řady manipulačních technik, ať už vědomě, či mimoděčně (u některých technik se míra bezděčnosti nebo vědomosti dá těžko posoudit – nevíme totiž, do jaké míry který novinář propadne iluzi, že to, co sám hlásá, je opravdu pravda – pak nastupuje zejména taktika „spirála mlčení“, „třetí osoby“ či „domnělé autority“.

Otazníkem zůstává míra, do které sám Václav Fischer – v realizaci svého sebepojetí – naplňuje scénáře „hraní rolí“. K odpovědi na tuto otázku by byla zapotřebí důkladná psychologická analýza objektu. Pro naše potřeby stačí konstatovat, že ať už objekt sám hrál či doopravdy žil všechny své role, které předkládal veřejnosti k obdivu, adoraci a následování, žádné médium se až do roku 2003, tedy do okamžiku krachu Fischerovy podnikatelské aktivity, ani na okamžik nepřipustilo, že by všechny tyto inscenace Fischerova sebepojetí nemusely nutně kopírovat pravdu a vypovídat o skutečnosti. Virtuální realita na více než deset let drtivě převážila nad faktickou a kritickým pohledem viděnou skutečností.

Staré úsloví říká, že „svět chce být klamán“ To je nesporně trvalé úskalí ve vývoji událostí, a nejen v médiích, ve společnosti, podnikání či politice (ale tam je na to nejlépe vidět). Líbivá fikce, iluze příštího dobra, to jsou fenomény, s nimiž pracuje každý, kdo chce na svou stranu získat zástupy těch, kdo se rozhodují více citem, než rozumem. Proto ani příběh Václava Fischera není (nejen v českém kontextu) ani první, ani poslední, s vydatnou pomocí médií se přihlásí noví „Fischerové“ (někteří takoví už se ostatně přihlásili a v nedávných českých parlamentních volbách dosáhli nečekaných úspěchů právě a pouze s nabídkou této iluze, nikoli rozumovými argumenty). Proto je třeba tyto souvislosti alespoň dobře a pozorně sledovat a snažit se jim v každém okamžiku rozumět. Což znamená zároveň a především nedat se zmást médii. Protože jak názorně doložil britský sociolog žurnalistiky Brian McNair, žádná opravdu důležitá zpráva v médiích se neobjevuje náhodou: vždy za ní můžeme najít velmi konkrétní politický či ekonomický (nejčastěji ovšem obojí) zájem. Hlavní tedy je: umět hledat.

 

Literatura:

 

Bauman. Z.: Umění života. Praha: Academia 2010

Cialdini, R.B.: Vliv, síla přesvědčování a manipulace. Brno: Biz Books 2012

 

DeVito, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001

 

Fischer, V.: Píši Vám. Praha: Vydavatelství Fischer: 1999

 

Ilowiecki, M. a Zasepa, T.: Moc a nemoc médií. Trnava: Typi Universitas Tyrnaviensis, a Bratislava: Veda 2003

 

McNair, B.: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál 2004

 

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál 2002

 

Mirzoeff, N.: Úvod do studia vizuální kultury. Praha: Academia 2012

 

Nakonečný, M.: Psychologie osobnosti. Praha: Academia 1997

 

Reifová, I. a kol., Slovník mediální komunikace. Praha: Portál 2004

 

Říčan, P.: Psychologie osobnosti. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy 1982

 

Thompson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum 2004

 

Vybíral, Z.: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál 2003

 

Žantovská, I.: Rétorika – teorie a praxe. Praha: UJAK 2008

 

Žantovská, I.: Divadlo jako komunikační médium. Praha: NAMU 2012

 

 

 

Internetové zdroje:

www.ahaonline.cz

www.akualne.centrum.cz

www.britskelisty.cz

www.etrend.sk

www.ferofenic.cz

www.idnes.cz

www.ihned.cz

www.instinkt.cz

www.konkursninoviny.cz

 

www.neviditelnypes.lidovky.cz

www.novinky.cz

www.parlamentnilisty.cz

www.rozhlas.cz

www.senat.cz

www.strategie.e15.cz

www.streetwork.cz

www.tyden.cz

www.verejnenoviny.cz

www.zivotopis.osobnosti.cz