19.12.2016 | 13:30
Petr Žantovský: Perspektivy seriózních médií

Petr Žantovský: Perspektivy seriózních médií

Není od věci občas zabloudit v čase nazpátek a připomenout si, zda jevy a trendy kdysi vnímané a popisované, dosud žijí, nebo se ukázaly jako slepé prognózy a byly nahrazeny fenomény docela jinými

Perspektivy seriózních médií

 

Petr Žantovský 

Není od věci občas zabloudit v čase nazpátek a připomenout si, zda jevy a trendy kdysi vnímané a popisované, dosud žijí, nebo se ukázaly jako slepé prognózy a byly nahrazeny fenomény docela jinými. Před více než deseti lety se v prostorách Ministerstva kultury v Praze konal seminář nazvaný Budoucnost seriózních médií. V úvodním referátu jsem tam tehdy shrnul dobové názory na to, co je a není v médiích považováno za seriózní, a také domnělé důvody toho, že serióznosti, jak jsme jí tehdy rozuměli, v médiích ubývá. Když se na tehdejší věty podívám dnes, zjišťuji, že v drtivé většině šlo o analýzu vcelku přesnou a namnoze bez větších korekcí dosud platnou, dokonce i předpověď nadcházející éry internetových médií jako hlavního zrcadla a měřítka smysluplnosti tradičních médií vyšla beze zbytku. Od dob tehdejších přibylo pouze jedno, ale zásadní novum, a to je míra agresivity a politické služnosti, která tradičním médiím odnímá důvěryhodnost a publikum žene do náruče médií webových.

Co jsou serózní média

Ptáme-li se po budoucnosti seriózního tisku a médií obecně, pak si nejprve musíme říci, co rozumíme pod pojmem seriózní média, čím se liší od médií neseriózních, která to jsou a jaká je jejich přítomnost. Teprve potom vyslovujme prognózy. Nejmenším společným jmenovatelem, výčtem nároků, které jsou kladeny na seriózní média jak odbornou, tak laickou veřejností, jsou tyto kvality: politická a obecně názorová nestrannost, věcná korektnost a tématická orientace na podstatné, tedy seriózní stránky naší současnosti. Pokud média splňují tyto jednoduché nároky, pak se zřetelně odlišují od médií jiných, například bulvárních, pro něž je naopak typické, že se věnují tématům okrajovým, extrémním, zábavným, pracují často s neověřenými polopravdami a drby a vyjadřují názory povětšinou výrazně a záměrně subjektivní, pokud tedy vůbec nějaký názor vyjadřují. Protože názor a stanovisko není to, co těmto médiím přivádí publikum, co je důvodem a smyslem jejich bytí.

Věnujme se krátce oněm třem požadavkům na seriózní média, jak jsou uvedeny výše, ale v obráceném pořadí, které vyjadřuje hodnotovou hierarchii.

Tématická orientace

Každý, kdo přichází s médii do styku, má subjektivně stanovenou hranici pro to, čemu říká seriózní téma. Pro někoho toto území končí u vědeckých objevů, pro jiného u soutěží zpěváků pop music. Pokud porovnáváme média od listopadu 1989, vcelku jednoznačně lze konstatovat trend, který by se dal nazvat postupnou liberalizací a rozšířením oboru seriózních témat. Zatímco krátce po sametové revoluci seriózní žurnalistika stála a padala s tématy politickými a snad ještě s tzv. vyšší kulturou a uměním, postupně tento obor narůstal o témata společenská, o spotřební kulturu a životní styl. Důvody jsou dva. Jednak jsou média vystavena většímu konkurenčnímu tlaku na trhu s informacemi a technologiemi, a tedy chtě nechtě musí hledat svá témata tam, kde žijí lidé, tedy i v oblastech dříve opomíjených a považovaných za neseriózní. Druhý důvod je s prvním spjat: lidské životy jsou průmětnou mnoha sociologických, demografických, kulturních a jiných faktorů a vlivů, které jsou ve svém společenskovědním zobecnění velice seriózním důvodem k zamyšlení. Což vám takto žádné noviny nenaformulují, ale to neznamená, že tento fakt nesledují a nereflektují.

Dá se tedy zjednodušeně říci, že ačkoli tématicky nabrala naše média na opulentní šíři, na serióznosti jim to většinou nepřidalo, ani dramaticky neubralo. Tam, kde byl pozorovatelný sklon k seriózní práci s informacemi, obvykle zůstal přítomen, jen je často přibarvován rádoby efektní bulvarizující slupkou, která, pravda, má potenciál původně seriózní informaci překrýt do té míry, že obsah ve finále zcela ustoupí formě.

Jiná věc je práce s tématy, jejich řazení a proporcionalita. Tato část úvahy ale patří spíše do oblasti, kterou jsem svrchu označil souhrnným pojmem

Věcná korektnost

Jedním z hlavních znaků profesionální žurnalistiky je věcně korektní práce s informacemi. Tedy jejich vícezdrojové získávání, křížové prověřování, pokud možno vyvážené zveřejňování stanovisek zájmových stran. Tomu ale předchází samotné zhodnocení prvotní informace, jejího významu, jejích souvislostí v širším informačním celku, a tedy i rozsah a místo, které je pro tu kterou informaci v médiu adekvátní,.

Tady najdeme zdroj velké řady diskusí a polemik, protože i míra adekvátnosti té které informace pro to které médium je subjektivně stanovená, ale vzhledem k věcnému rámci ji lze aspoň řádově aproximovat. Shodneme se na tom, že zálety populární herečky, pokud nejsou doprovázeny nějakou fatální událostí, třeba sebevraždou ministra kultury, nepatří na titulní stranu seriózního listu. Hádat se můžeme, zda patří do toho listu vůbec, například do společenské rubriky, kterou deníky v různé míře mají, nejspíše v přesvědčení, že jim to rozšiřuje čtenářský elektorát. Míra adekvátnosti je dána tedy spíše citem, ale v zásadě je na ni možné najít obecnou shodu.

Samotná práce s informacemi se oproti nedávné minulosti dosti mění. Na jednu stranu se média obecně, ale především serióznější printy mnohem intenzivněji věnují sběru a prověřování dat, než je zveřejní a podloží nějakou interpretací. Objevuje se mnohem méně tiskových oprav a omluv než dříve. Chyby, které dnes v médiích spatřujeme, jsou spíše technické, v datech a jménech, než věcné. Na druhou strnu však se nebývale množí „chyby-nechyby“, nepodložená tvrzení, nepravdivé a zavádějící dezinformace či neexistující události.

Oba naznačené trendy určitě souvisí s rozvojem investigativní žurnalistiky, což byl pojem ještě před dvaceti lety zcela nový a nemající v naší zemi žádný obsah, ačkoli někteří novináři se podobným žánrem v mezích možností věnovali i za komunismu, třeba v Mladém světě Josef Velek v ekologických tématech nebo Radek John v kriminální oblasti.

Dnes jsou investigativní novináři považováni za redakční elitu, mají zpravidla podporu vedení a výsledky jejich práce jsou mnohdy spoluurčující pro obecné politické a společenské dění v zemi. Viděli jsme to velmi plasticky na kauze pádu svého času téměř nejmocnějšího muže ve státě, Stanislava Grosse, který odstartovala zprvu nenápadná reportáž o nejasném pozadí půjčky, kterou Gross financoval svůj byt.

Investigativní žurnalistika je integrální součástí práce seriózních médií, ale skrývá v sobě rizika, která v obecnější poloze spadají do problematiky nazvané

Názorová nestrannost médií

Často se operuje pojmem „nezávislost médií“. Mám za to, že je to pojem nešťastný, protože v sobě obsahuje relaci. Nezávislost - na kom, na čem? I nezávislost na něčem může znamenat závislost na něčem opačném, na negaci toho prvého. Ostatně známý bonmot říká, že skutečná nezávislost neexistuje, že občas jen nevíme, na čem je ten či onen závislý. A to že je mnohem nebezpečnější, než flagrantní a veřejná závislost a spjatost – například s názorovými nebo politickými proudy.

Když půjdeme do zahraničí, najdeme jasné příklady. U Fox TV nikdo nepochybuje, že jde o médium konzervativní, pravicové, že nebude nikdy nakloněno Demokratické straně, protože hodnoty, které hlásá, jsou v americkém politickém spektru zastávány Republikány. Stejně tak od Frankfurter Allgemeine Zeitung asi nikdo nečeká názory s stanoviska německé levice. Zato britský intelektuál sociálního střihu určitě spíše sáhne po Guardianu, než po Timesech. Podobná média se svou afinitou k určitému pólu politické mapy netají a usnadňují tak čtenáři orientaci na mediálním a informačním trhu. To je korektní a správné.

Nekorektní a nesprávné naopak je, když se nějaké médium deklaruje jako nezávislé, u nás dnes příkladně Právo, ale v podstatě jde o nepokrytý stranický deník ČSSD. V minulosti se podobným pokrytectvím vyznačovala třeba Mladá fronta Dnes, která hájila zájmy jedné skupiny (ať už to byla ODA, US či KDU-ČSL) a zároveň hrála jakýsi negativní boj proti jiné skupině (ODS). Citelné to bylo třeba v období tzv. sarajevského atentátu, kdy z médií přímo sršel propagandistický duch, který nejenže zcela anuloval jejich domnělou nezávislost, ale především zdeformoval roli médií ve společnosti. Tou totiž není být účastníkem, nýbrž pozorovatelem a komentátorem dění.

Nemyslím, že se dá o tomto jevu v takto vyhrocené podobě mluvit v minulém čase, navzdory tomu, že by se dalo předpokládat, že média, stejně jako celá společnost, postupem času od listopadu 1989 dospějí a profesionálně vyrostou. Opak je, zdá se, pravdou. Dnes možná mnohem víc než před nějakými pěti, deseti lety, je patrná všudypřítomná, více či méně viditelná tendence manipulovat mediálním publikem, i když občas je skrytější a sofistikovanější. Občas má podobu jen jakýchsi zašifrovaných vzkazů srozumitelných jen zájmovým skupinám, což se týká třeba ekonomických rubrik, kdy každá zpráva o vzestupu či poklesu osoby, firmy či instituce vyvolává domino efekt v celé příslušné branži. Tento jev se ale velmi těžko prokazuje, a také není žádnou naší národní specifikou, ale v různé míře se vyskytuje všude, kde se s ekonomickými informacemi obchoduje. Berme to tedy jako daň systému volného trhu.

Mnohem dramatičtěji se mediální snaha „dělat politiku“ a měnit se v aktivisty a propagandisty jediného „správného“ názoru projevuje v souvislosti s mezinárodním geopolitickým děním. Ideologický boj přerůstá meze sekretariátů a redakcí a nachází podobu specializovaných útvarů ministerstva vnitra, jež dávají najevo, že jejich pravým úkolem je boj proti vnitřnímu nepříteli, i kdyby jím měla být zdrcující většina (podle všech průzkumů cca 80% obyvatel). Politické elity ztrácejí nervy, protože si uvědomují, že tradiční propagandistické nástroje, jak byli zvyklí z analogových mediálních dob, přestávají v digitální éře postačovat, ba dokonce zcela fungovat. Postupně dominující postavení na trhu s informacemi přebírá internet, který různé meziřádkové (či dokonce zcela ostentativní a nepokrytě propagandistické) fígle ostatních médií dokáže hbitě odhalit a relativizovat. To je jeden z důležitých, ale samozřejmě ne jediných důvodů k radosti nad tím, že internetová média posilují, získávají respekt, konkurují médiím ostatním, stávají se významným hráčem v poněkud již atrofovaném mediálním terénu.

Vrátíme-li se závěrem zpátky k politickému kontextu, v němž média operují, je třeba konstatovat, že ani ten nebyl bez vývoje. Politici mnohem víc než dříve znají cenu a sílu médií, dokážou s médii často efektivněji pracovat, někdy až bezostyšně je využívat pro své cíle. Už proto je požadavek politické a obecně věcné nestrannosti médií tak fatálně důležitý. Pro čtenáře, občany a společenskou atmosféru v zemi, ale i pro samotná média a jejich renomé, které se stejně jako u lidí velmi snadno ztrácí, ale zoufale těžko dobývá zpět.

Závěrem

Chceme-li se zamyslet nad budoucností seriózních médií, tak dojdeme k prostému závěru: seriózní média mají takovou šanci, jakou si sama vybojují – svou tématickou prozíravostí, věcnou korektností a názorovou nestranností. Myslím, že všem je dnes už jasné, že zejména printy ztratily svou dominantní roli na trhu s informacemi. Už se nevrátí časy třičtvrtěmilionových nákladů deníků za krámskou cenu jedné koruny. Tisková média se budou specializovat a hledat speciální publikum, a o to víc bude záležet na jejich důvěryhodnosti a profesionalitě, či chcete-li, serióznosti. A jinými slovy totéž lze říci i o médiích elektronických Budou-li opravdu seriózní, mají vystaráno i v nastalé konkurenci médií webových. Ale musí si zvyknout, že už nikdy nebudou hegemonním držitelem a šiřitelem informací.

 

Literatura:

Kol.: Bulvarizace českých médií. Praha: Medias Res 2016. ISBN 978-80-87957-08-0

Žantovský, P.: Česká média a politika po roce 1989. Praha: IVK 2013. ISBN 978-. 80-87806-02-9.