27.03.2014 | 23:00
Tereza Čechová Humpolcová: Význam protikorupční výchovy zaměstnanců

Tereza Čechová Humpolcová: Význam protikorupční výchovy zaměstnanců

Příspěvek se zabývá problematikou protikorupční výchovy zaměstnanců. Na pozadí právních změn vysvětluje, proč by měla protikorupční výchova tvořit část vzdělávacích aktivit realizovaných zaměstnavateli k získání klíčových kompetencí jejich zaměstnanců. Na základě výsledků sociologického výzkumu realizovaného autorkou pak vymezuje ty oblasti, na které by měla být protikorupční výchova zaměřena přednostně.

Význam protikorupční výchovy zaměstnanců

The Importance of Anti-Corruption Education of Employees

Mgr. Tereza Čechová Humpolcová

Abstrakt. Příspěvek se zabývá problematikou protikorupční výchovy zaměstnanců. Na pozadí právních změn vysvětluje, proč by měla protikorupční výchova tvořit část vzdělávacích aktivit realizovaných zaměstnavateli k získání klíčových kompetencí jejich zaměstnanců. Na základě výsledků sociologického výzkumu realizovaného autorkou pak vymezuje ty oblasti, na které by měla být protikorupční výchova zaměřena přednostně.

Klíčová slova: protikorupční výchova, trestní odpovědnost právnických osob, sociologický výzkum, postoje zaměstnanců ke korupci, klíčové kompetence zaměstnanců

Abstract. The paper deals with the issue of anti-corruption education of employees. On the background of changes of penal law explains why the anti-corruption education should form part of educational activities carried out by employers to acquire the key competencies of their employees. On the basis of the results of the sociological research of the author then sets out the areas that should be prioritized in a anticorruption education.

Keywords: anti-corruption education, the criminal liability of legal persons, sociological research, employee attitudes to corruption, the key competencies of the employees

1 Protikorupční výchova zaměstnanců - ano, či ne?

Vysvětlit a zdůvodnit význam protikorupční výchovy není jednoduchým úkolem. Míra korupce není objektivně měřitelnou veličinou, a ač se objevují případy veřejně známé korupce, na jejich základě lze jen obtížně usuzovat na celkovou úroveň korupce u nás, a už vůbec není možné z těchto informací dovozovat postoj většiny společnosti k ní. Podle Pavla Friče "Korupce v ČR dospěla do systémového stádia a v současnosti je tou nejnebezpečnější patologií, která ohrožuje českou společnost".1 Tento závěr, byť vycházející z objektivních faktů zjištěných o známých kauzách klientelistických sítí, neposkytuje ovšem odpověď na otázku, zda se lidé stávají účastníky korupce, protože se s ní v principu ztotožňují, nebo jen proto, že jim v podstatě nic jiného nezbývá a přitom jí vnitřně odmítají.

Za této situace bych se na základě výsledků svého vlastního výzkumu ráda pokusila prokázat, že protikorupční výchova má význam, a že je relevantním prvkem v rámci výchovy k podnikatelství. Její obecný význam a smysl, ať se může zdát jakkoli samozřejmý, je totiž často spojen s časově vymezeným horizontem hodnot, jak je společnost v dané době považuje za prospěšné.

Je-li v současné době považováno za hlavní a nezřídka i jediné měřítko osobní úspěšnosti množství majetku, který osoba vlastní, velmi často dochází ze strany některých lidí k nesprávnému chápání, co takové podnikatelství vlastně znamená. Někteří jej v intencích hodnot současné společnosti chápou jako aktivitu zaměřenou na získání co největšího užitku pro sebe, bez ohledu na právní rámec daný zákony, na morální integritu a na důsledky jejich počínání pro širší okolí. Normální podnikavost, byť se nezřídka dostává na samou hranici zákona, protože to obvykle přináší největší zisky (např. různé daňové optimalizace, hledání cest k obchodním příležitostem v oborech dosud podléhajících přísné regulaci, aj.), se nesmí dostat za tuto tenkou, v čase se měnící a zpravidla nepříliš jasnou hranici, která jej dělí od kriminality. Naproti tomu bezohledná snaha získat pro sebe samotné co nejvíc, jakousi rychlou zkratkou a nikoliv cestou rozvíjení legálních příležitostí a profitování z jejich využití, je něčím úplně jiným. Vysvětlit a ukázat lidem tento rozdíl je právě úkolem antikorupční výchovy.

Mohlo by se zdát kontraproduktivní, nadbytečné nebo přinejmenším nákladově neefektivní vychovávat vlastní zaměstnance k protikorupčním postojům. Do konce roku 2011 to tak do značné míry i platilo. Schopnost diskrétně korumpovat druhé byla na některých pozicích dokonce požadována, zejména pokud šlo o obstarávání obchodních příležitostí. Tolerance k zkorumpovanosti vlastních zaměstnanců pak samozřejmě neplatila absolutně, zejména pokud se korupční náklady negativně promítly do hospodářských výsledků firmy. Nicméně, občas byla vnímána i jako faktor zvyšující výkonnost a snižující mzdové náklady (zaměstnanci si část mzdy odpovídající zastávané pozici vlastně obstarali sami z externích zdrojů). Navýšení nákladů o hodnotu úplatků poskytnutých druhým za získání obchodní příležitosti nebo naopak o úplatky poskytnuté obchodním partnerem nákupčím firmy se zpravidla, resp. v případě veřejných zakázek prakticky vždy, dařilo promítat dále - do ceny pro koncového zákazníka. Pro firmu tedy nepředstavovalo zásadní problém. S nedostatečnou kvalitou vstupů to už sice bylo horší, avšak protože to tak dělali skoro všichni, pro celou řadu firem ani to nepředstavovalo nepřekonatelný problém.

S účinností od 1. ledna 2012 však došlo v českém trestním právu k podstatné změně nahlížení na to, kdo všechno může být pachatelem trestného činu. Až dosud se vycházelo z principu individuální odpovědnosti konkrétní fyzické osoby. Tedy, zkorumpovaný zaměstnanec, pokud došlo ke zjištění jeho jednání, byl odpovědný jenom sám za sebe. Firmy se od takového jednání distancovaly, byť bylo zcela zřejmé, že zaměstnanec uplácel v jejich zájmu, a často s ohledem na výši poskytnutého úplatku tak často ani nemohl konat bez přístupu ke zdrojům firmy (černé fondy). Firmy přes to vinu bezostyšně svalovaly na přistiženého zaměstnance. S účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, však mohou být trestně stíhány i osoby právnické, tedy obchodní společnosti, spolky, nadace, atd., tj. osoby, které fyzicky neexistují, jejichž právní subjektivita je odvozena od zápisu v určitém rejstříku. Právnické osobě může být přitom uložena řada sankcí, od uveřejnění rozsudku, přes peněžitý trest, zákaz plnění veřejných zakázek, zákaz účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, přes propadnutí věci nebo jiné majetkové podstaty, propadnutí majetku, až po zrušení právnické osoby. Této trestní odpovědnosti se nelze vyhnout ani převodem předmětu podnikání na jejího právního nástupce, protože trestní odpovědnost na něj přechází také. Dokonce ani to, že se nepodařilo zjistit konkrétní fyzickou osobu odpovědnou za protiprávní jednání, nebrání vyvození trestní odpovědnosti vůči právnické osobě. Vyvození trestní odpovědnosti přitom může znamenat i zánik firmy. Je zřejmé, že pro některé malé společnosti, založené spíše na kratší dobu, nebo ad hoc - jen za účelem využití nějaké konkrétní dočasné příležitosti na trhu, tato hrozba nemusí být odstrašující. Nicméně, velké a globální firmy s dlouhodobou historií a pracně budovaným „goodwill“ jsou v úplně jiné situaci. Zejména krajní možnosti by pro ně představovaly obrovskou a nenahraditelnou ztrátu.

Za této situace ovšem význam zajištění dodržování shody firemních procesů a politik se zákony a dalšími obecnými požadavky, obvykle označovaný jako „compliance“, dostává zcela jiný význam. Je také zřejmé, že dozorem ani organizačními opatřeními nelze předejít všem možným případům korupce ani jejich trestně právním následkům pro firmu. Daleko bezpečnější, levnější a současně účinnější cestou je prevence. Mimo jiné i proto, že podle citovaného zákona ke vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby postačí, aby orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která měly provést nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Vedle trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, ke kterému často dochází právě v souběhu s korupčními trestnými činy, korupce u nás díky svému rozšíření a zdomácnění v obchodní praxi představuje v současné době pro firmy největší hrozbu, byť skutků pro které mohou být trestně stíhány je daleko více. Protikorupční výchova, která může být chápána jako jedno z opatření, jež má citovaný zákon na mysli, proto nabyla nebývale na významu.

Při vymezování výchovných a vzdělávacích cílů firmy je nutné provádět reflexi a zhodnocení daného stavu korupce, aby na základě toho bylo možné usoudit na obsah zaměření protikorupční výchovy. V této souvislosti se ovšem vynořují nejrůznější otázky. Existuje určitý obecný návod jak takovou reflexi provádět? Víme vůbec, jak mnoho se změnila skutečnost a stav hodnot za posledních dvacet až padesát let? Jak promítnout budoucí potřeby firmy do obsahu protikorupční výchovy realizované v přítomnosti? Navíc přitom můžeme předpokládat, že vzhledem ke stále rychleji se proměňující skutečnosti se v budoucnosti může tento stav proměňovat ještě mnohem rychleji.2

J. Patočka spatřoval řešení podobných problémů ve využití filosofie, která umožňuje náhled jednoty smyslu světa: "uvažovat to, co dává světu i životu smysl v nadčasovém významu".3

Protikorupční výchova bude nepochybně za popsané situace od vedení společnosti i realizátora vyžadovat i určitou osobní odvahu - jít proti momentálně zavedenému společenskému proudu. Řada firem se pro takové kroky rozhodla až po velmi nepříjemné aféře (např. skandál Siemens4). Taková odvaha je nepochybně spojena s odpovědností za budoucnost firmy. H. Arendtová vyjádřila něco velmi podstatného, když zdůraznila, že ve výchově a vzdělávání jde o odpovědnost dvojí: odpovědnost vychovatele vůči vychovávanému a odpovědnost za pokračování světa. Tato odpovědnost nesplývá v jedno. Odpovědnost za vývoj vychovávaného se v jistém smyslu obrací proti světu, protože v daném případě boří zaběhnuté stereotypy, které řadě lidí vyhovují a činí svět pro ně přijatelným. Avšak také svět si žádá ochrany, aby nebyl pustošen a zůstal zachován pro další generace. Proto je výchova zároveň jak vztahem k lidskému rodu, tedy péčí o kontinuitu, tak i odpovědností vůči vychovávanému jedinci, protože mu musí poskytovat šanci zrodit něco nového, je tedy současně i péčí o diskontinuitu.5

Zde by bylo na místě upozornit, že některé metody firemních tréninků, jejichž cílem je „standardizace a unifikace“ zaměstnanců ve smyslu naprostého potlačení jejich vlastní osobnosti, nikoliv nepodobné „vymývání mozků“ jako běžné praktiky totalitních států, jsou často silně kontraproduktivní. Nejen že omezují možnosti dalšího rozvoje firmy tím, že ji zbavují zaměstnanců schopných produkovat nové vize, kteří zpravidla takovou firmu dříve či později opustí, ale přispívají také ke snadnému šíření zločinných praktik všeho druhu, pokud je zavádí někdo z vedení firmy, protože a priori eliminují možný odpor. Zde je na místě zdůraznit, že současná situace ve veřejné správě je často ještě horší - za základní a nezřídka i jediný kvalifikační předpoklad je považováno patolízalské poklonkování a tupé realizování pochybných nebo i nezákonných pokynů politicky dosazených vedoucích. Potřeba antikorupční výchovy se proto týká jak soukromé, tak mi veřejné sféry, a všech pracovníků, od základní úrovně, přes nižší a střední až po top management.

2 Zaměření protikorupční výchovy

V rámci svého předchozího studia jsem se pokusila o reflexi současného stavu - realizovala jsem sociologický výzkum zaměřený na zjištění názorů a postojů středoškolských studentů, z části studujících v prezenčním studiu a z části studujících při zaměstnání, ke korupci. Předpokládala jsem, že lidé těsně před vstupem do svého prvního zaměstnání, resp. připravující se na svůj první karierní postup v rámci firmy, budou představovat reprezentativní vzorek umožňující zjistit, zda je i u nich protikorupční výchova potřebná, případně jak by měla být zaměřena.

2.1 Jak se ke korupci staví budoucí zaměstnanci

Ohledně postojů testovaného vzorku populace je třeba vzít v úvahu, že žádný vývoj neprobíhá vždy úplně od začátku, ale obvykle navazuje na to, co už je k dispozici a co se osvědčilo. Jen proto, že člověk může těžit z dědictví po předchozích generacích, má šanci v životě obstát. Příroda mu k tomu pouze poskytla šanci, především obdobím relativně dlouhého dospívání a zajištěním rodičovské péče. V průběhu dlouhé řady let výchovy a vzdělávání následujících po narození se mladý člověk má naučit všechno to, co mu v jeho instinktivní výbavě chybí. Tato výhoda současně představuje i významnou nevýhodu. Mladý člověk má dost času na to přebrat a akceptovat jak žádoucí vzorce chování, tak i ty nevhodné. Na podstatu problémů, které v této souvislosti vznikají - relativní povahu slušnosti a od toho se odvíjející morální úroveň občana, (budoucího) zaměstnance a voliče, resp. ztrátu jakýchkoliv zábran u řady žáků - upozorňuje S. Bendl: "Lidská podstata se v průběhu historie prakticky nemění. Co se mění, jsou poznání, úroveň vědy, techniky, technologie a s nimi spojené možnosti člověka a způsoby zacházení s bližními. V tomto smyslu záleží, do jaké doby a do jaké společnosti se člověk narodí. Podmínky, prostředí a možnosti spojené s pokrokem jsou tím, co nás odlišuje od našich předků. Přesto však existují oproti dřívější době v určitých oblastech lidského chování posuny k horšímu. Věc je možné s trochou nadsázky stručně vyjádřit heslem - slušnost jako deviace. Dnes lze pomalu považovat za deviantního slušného člověka, jelikož se zdá, že slušných lidí je málo. Kdo se chová slušně, vymyká se, odchyluje se. Slušnost je v současné době mnohými vnímána jako nenormálnost či drahý luxus. Pokud bychom chtěli charakterizovat výrazný posun směrem k horšímu v oblasti chování dětí a mládeže, lze ho stručně vyjádřit tezí: Pro dnešní generaci dětí a mládeže neexistují žádná tabu. To se týká jak kriminální činnosti dětí a mládeže ve společnosti, tak neukázněného chování žáků a studentů ve školách." 6 Tento trend v současné době často vede i k nevybíravým útokům na autority (např. učitele, ale nejen na ně), které nezřídka hraničí s kriminálním jednáním. Děti obvykle velmi dobře znají svá práva a neváhají se jich domáhat, ovšem zpravidla zcela opomíjejí své povinnosti a odpovědnost za své jednání. Jako učitelka jsem měla možnost se o tom osobně přesvědčit. Tento můj závěr však vychází nejen z osobní zkušenosti, ale především z výsledků dotazníkového šetření, které jsem realizovala na toto téma mezi žáky (67 respondentů) v roce 2009, jehož výsledky jsem shrnula a zveřejnila na Internetu.7 Lze proto bohužel konstatovat, že výrok S. Bendla, jakkoli zní pesimisticky, vychází z objektivní reflexe reality. Lze rovněž konstatovat nevyvratitelný fakt, že se mladí lidé narodili do společnosti prolezlé skrz na skrz korupcí. Výchozí pozice pro utváření protikorupčních postojů mladé generace tedy nejsou nijak příznivé. Na druhou stranu, jedním z dlouhodobých trendů, zejména naší západní společnosti, je pozvolné omezování přebírání původně velmi široké oblasti kultury, v níž nebylo dovoleno něco měnit. Dlouhodobý vývoj „moderních“ společností vede k postupnému přebírání stále větší moci mladého člověka (již od raného věku) nad sebou samým, který se tak přirozeně dosti často zásadním způsobem vymezuje vůči všemu zavedenému. Ale ne vždy se tak děje cestou prosté negace autorit, jak jsem dříve zmínila. Často jde o hledání hlubšího smyslu života a snahu o návrat k základním hodnotám (láska, sounáležitost, potřeba být užitečný) a etickým principům. Celá řada mladých lidí se dnes snaží žít alternativními způsoby života, odmítá konzumní společnost a bezohlednost jako jeden z jejích základních atributů, resp. poměřování všech hodnot pouze penězi (např. různá ekologická hnutí, hnutí za prosazování občanské společnosti a pod.). Jejich počet je dokonce tak velký, že by se dalo říci, že ve společnosti existují dvě totálně odlišné paralelní kultury: konzumní (založená převážně na cash flow) a alternativní (založená převážně na distribuci a prosazování ideálů).

Kvůli existenci těchto dvou protichůdných tendencí bylo velmi těžké vytvořit seriózní vstupní hypotézy postojů testovaného vzorku populace ke korupci. Navíc jsem musela vzít v úvahu, že se jedná o výzkum procesů v sociálních systémech, do nichž vstupuje rozhodování člověka, které se proto řadí mezi tzv. "měkké systémy". Typickou vlastností měkkých systémů je, že jasně nedefinují vzájemné vazby mezi prvky. Do interakce vstupuje celá řada faktorů, z nichž pouze část je kvantifikovatelná. Vyskytují se proto neurčitosti, rizika a nejistoty. Uvědomovala jsem si proto, že získané informace nemusí být stoprocentně pravdivé, a navíc jsou vztažené jen k určitým, zejména sociálním vlastnostem daného okruhu respondentů. Předpokládala jsem i možnost nepravdivých odpovědí a projekt výzkumu byl proto připraven tak, aby pravděpodobně nepravdivé odpovědi byly vyloučeny z celkových výsledků. Výsledky výzkumu lze proto označit za relevantní. Přinesly značně nepříjemná, byť nikoliv neočekávaná a překvapivá zjištění. Ukázaly, že korupce u nás široce zdomácněla i mezi mladou generací.

Výzkumu se zúčastnilo celkem 98 respondentů. Genderové složení testované skupiny bylo 59% žen a 49% mužů. Věkové složení skupiny se sestavovalo ze 40% osob mladších 18 let a 60% osob starších 18 let. Spokojeno se svým sociálním statusem bylo 26% respondentů, zatímco většina - 74% byla nespokojena.

První nepříjemné zjištění představoval velký počet dotazníků vykazujících nestejné odpovědi na formulačně odlišné, avšak obsahově stejné otázky, použité ke zjišťování ochoty odpovídat pravdivě. Plných 31% odevzdaných dotazníků bylo třeba vyřadit, neboť v nich bylo překročeno přípustné „lžiskóre“. Je tedy zřejmé, že u testovaného vzorku populace ani anonymita příliš nezvýšila ochotu uvádět pravdivé údaje.

Vyhodnocením dotazníků propuštěných do dalšího zpracování pak bylo zjištěno:

S korupcí se osobně setkalo - byl jim nabízen nebo od nich vyžadován úplatek 50% žáků. O korupci v okruhu jejich blízkých pak bylo informováno dokonce 56% žáků.

Žáci si v obecné rovině uvědomují, že korupce je protiprávním jednáním za které by jim v rámci trestní odpovědnosti hrozil soudní postih: 62 % žáků má obavu z možných důsledků, pokud by sami nabízeli úplatek, ale jen 50 % procent má obavu z poskytnutí úplatku o který byli požádáni. Ochota poskytnout úplatek je tedy nepřímo úměrná obavám z vyzrazení korupčního jednání.

Žáci se ke korupci staví diferencovaně podle toho, zda se jedná o vyžadování úplatku, přijetí úplatku, nabídnutí úplatku nebo poskytnutí úplatku. Celkem 78 % žáků považuje za špatné úplatek požadovat, ale shodně pouze 59 % žáků považuje za špatné nabízený úplatek přijmout nebo ho nabízet.

Žáci považují korupci jako prostředek dosahování cílů v některých případech za akceptovatelnou, více jak tři čtvrtiny žáků - 76 %, se ztotožňuje s poskytnutím úplatku, když jim to usnadní vyřízení nějaké záležitosti.

Žáci některé druhy korupčního jednání - klientelismus a nepotismus nepovažují za korupci. Absolutní většina žáků, celkem 93 % považuje klientelismus za akceptovatelný, zatímco nepotismus považuje za akceptovatelný 87 % žáků. Zřejmě se zde projevila současná devalvace rodiny jako společenské instituce. Více žáků tak projevilo ochotu dopustit se protiprávního jednání s cílem pomoci kamarádům, než s cílem pomoci rodinným příslušníkům.

Lze shrnout, že v nějaké podobě se s korupcí setkala většina žáků. Většina žáků rovněž ví, že korupce je nezákonná. Vice než nezákonnost jim vadí nutnost vydávat své peníze, zejména za situace, kdy si nejsou zcela jisti výsledkem. Většina žáků považuje korupci za akceptovatelnou, pokud jim pomůže dosáhnout jejich cílů. Některé druhy korupce – klientelismus a nepotismus pak nepovažují za korupci nebo jsou k nim velmi tolerantní.

Kompletní výsledky zde ve zkrácené podobě citovaného výzkumu, včetně informací o použitých metodách popisu výzkumného nástroje a grafického zobrazení všech výsledků lze získat na mých stránkách: www.terezacechova.cz.

2.2 Priority v rámci antikorupční výchovy zaměstnanců

Vzdělávání a výchova, podle názorů různých pedagogů, spolu sice souvisí, ale fungují i odděleně. Kupříkladu N. K. Gončarov rozlišuje pojmy podle obsahu a soudí, že vzdělání zahrnuje vždy rozumovou výchovu a výchova v užším slova smyslu pak výchovu mravní.8 F. Drtina považuje výchovu za proces formování a vzdělávání za jeho výsledek.9 J. F. Herbart soudí, že každým vyučováním automaticky vychováváme.10 A. S. Makarenko je ovšem opačného názoru, když míní, že je možné vyučovat a nevychovávat a vychovávat aniž vyučujeme.11 Odhlédneme-li od faktického a ideologického pozadí, na kterém se tento jeho názor formoval, to je organizování výchovného pracovního tábora pro delikventní a potulnou mládež ve 20 - 30 letech v bývalém SSSR, podle mého názoru dosti dobře vystihuje současné problémy absence předání etických rozměrů vyučovaných znalostí.

Výchova a vzdělávání vůči sobě nejsou v postavení nadřízenosti ani podřízenosti, často se prolínají a realizují prostřednictvím stejné aktivity a některé jejich prvky se mohou překrývat nebo splývat:

v aktivitách jimž školitel záměrně usiluje o vytvoření určitých kvalit osobnosti jedince,

je-li výchova uskutečňována prostřednictvím racionálních a činností,

jsou-li výchovné aktivity realizovány pomocí emocí (např. hraní her) a vzorů, které nelze zvládnout rozumově.

Podle J. Pelikána "Výchova je cílevědomým a záměrným vytvářením a ovlivňováním podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi stimulujícími jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností".12

Mnohostranná výchova by měla zaměstnance všestranně připravit pro jejich současné i budoucí role ve firmě a proto by měla být i sociálně orientovaná. Při plánovaní firemních vzdělávacích aktivit je třeba mít na paměti, že asociální jednání (tedy ani korupce) nejsou omezeny na osoby s nedostatečnými odbornými znalostmi, ale právě absence etického rozměru předávaných informací je to, co naopak může činit některé znalosti do jisté míry nebezpečné. Ostatně, právě proto bývá kriminalita tzv. „bílých límečků“ velmi sofistikovaná, společensky nebezpečná a obtížně odhalitelná.

Hledáním cest jak zvládnout důsledky současných společenských trendů prostřednictvím vzdělání se zabývají i mezinárodní vládní organizace, jako je např. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Ve zprávě mezinárodní komise UNESCO „Vzdělávání pro 21. století" je mj. zmíněn i tzv. Delorsův koncept čtyř pilířů, který představuje koncept čtyř cílů vzdělávání pro 21. století.

Učit se žít společně - v současnosti jeden z hlavních problémů vzdělávání. Je možné navrhnout nějakou formu vzdělávání, jež by umožnila vyhýbat se konfliktům nebo je mírumilovně řešit rozvíjením úcty k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám? Vzdělávání musí volit dvě cesty, které se navzájem doplňují - učit lidi postupně objevovat, že kromě nás jsou i jiní lidé a jiné kultury a navozovat zkušenost společně sdílených cílů. Přijetí vzájemné závislosti na jiných lidech, účast na společných projektech, chápat hodnotu pluralismu, vzájemného porozumění a míru.

Učit se poznávat - zvládání samotných nástrojů poznávání. Dosáhnout pocitu uspokojení z toho, že chápu, poznávám a objevuji. Jedná se tedy o prostředek i cíl. Znamená to učit se učit, a to tak, aby bylo možno těžit ze vzdělávacích příležitostí v průběhu celého života. Učit se jednat v podmínkách různých sociálních a pracovních činností, které lidé vykonávají.

Učit se jednat - a učit se poznávat jsou vlastně neoddělitelné, jednání je však spíše spojeno s otázkami profesní přípravy: Jak učit zaměstnance, aby to, co se naučili, využili v praxi a uměli se vyrovnávat s různými situacemi a pracovat v týmech?

Učit se být - vzdělávání musí přispívat k všestrannému rozvoji každého jedince. Je zde obava, že svět bude dehumanizován v důsledku vývoje techniky. Vzdělávání musí každému jedinci umožnit řešit své vlastní problémy, činit vlastní rozhodnutí a nést odpovědnost sám za sebe. Jde i o individuální a kompletní rozvoj, člověk za to pak převezme odpovědnost.

Lze tedy říci, že klíčovým prvkem k dosažení těchto cílů je etika. Etická výchova se v poslední době dostává do popředí pozornosti v řadě zemí, protože za jednu z nejzávažnějších mezer v současném výchovném systému je považován nedostatek pozornosti věnované aspektům mezilidských a sociálních vztahů. Etická výchova v užším smyslu má čtyři podstatné složky, které se vzájemně podmiňují a tvoří jeden celek:

Výchovný program - rozvíjí faktory podmiňující nebo podporující pozitivní vývoj osobnosti zaměstnanců. K těmto faktorům patří např. schopnost sebeoceňování, pozitivní hodnocení druhých, kompetence v mezilidských vztazích, empatie aj.. Rozhodujícím z těchto faktorů je prosociálnost, tj. ochota a schopnost přijmout a pochopit jiné, případně pro ně něco udělat a to i tehdy, když z toho dotyčný nemá přímý a bezprostřední prospěch.

Styl výchovy - především přijetím osobnosti zaměstnance a vyjádřením pozitivních citů k němu, připisováním mu pozitivních vlastností, získáním ke spolupráci a pod. Takový styl výchovy vytváří atmosféru, která se podobá atmosféře v dobré rodině.

Používání specifických výchovných metod - umožnění utvořit si na lidi, věci a jevy vlastní úsudek. Proto jsou tyto metody někdy označovány jako tzv. "zážitkové učení". Lidé se učí z vlastního prožívání a zážitků, které přirozeným způsobem ovlivňují jejich postoje a chování. Školitel přitom zůstává v pozadí a jeho hlavním úkolem je vytvoření zajímavé situace o které nechá publikum uvažovat, diskutovat, učinit si vlastní zkušenost a experimentovat.

Rozvíjení prosociálnosti - styl, metody a způsoby výchovy jsou zvoleny tak, aby podporovaly prosociálnost. Nebýt této složky, mohlo by se stát, že ze zaměstnance bude vychováván dobře společensky adaptovaný, vzdělaný, tvořivý, ale egoistický a bezohledný člověk.

Prosociální chování teprve nedávno začalo být chápáno jako odlišné od asociálního. Například agresivitě a soutěživosti bylo a často dosud je věnováno daleko více pozornosti. Vyskytovaly se, a dodnes se vyskytují názory, že agresivní chování a soutěživost jsou původnější a tudíž mohou být v menší míře ovlivněny výchovou než altruismus, filantropismus nebo schopnost kooperace.13

Přes to existují metody, které jsou použitelné a funkční na úrovni běžné každodenní praxi řízení a ne jen v rámci experimentální psychologie, jež jsou při správné aplikaci způsobilé působit na zaměstnance v tom směru, aby dokázali odlišit dva protikladné póly - prosociálnost a antisociálnost. Schopnost odlišit obě alternativy chování, jednání nebo postoje v jedné a téže situaci, je přitom z hlediska prosociální výchovy zcela zásadní. Těmito metodami jsou zejména:

respektování lidské důstojnosti jiných zaměstnanců a podporování jejich sebeúcty,

přisuzování důstojnosti a hodnoty sobě a ostatním lidem v okolí,

oceňování prosociálního jednání jiných lidí,

zdůrazňování, že většina problémů má více alternativ řešení,

odbourávání strachu z neznámého,

prezentování technik vyrovnávání se s konflikty, jak vnějšími, tak vnitřními,

podpora aktivit vyžadujících od zaměstnanců vůli a vytrvalost,

budování komunikačních dovedností, včetně schopnosti vyjadřovat vlastní city a odmítavé postoje,

budování schopnosti empatie,

nácvik asertivního chování a schopnosti odlišit jej vlastní sebekontrolou od nežádoucí agresivity,

nácvik přijímání negativních aspektů života, které nemůže zaměstnanec ovlivnit,

prezentace prosociálních vzorů chování a jejich porovnávání s asociálními.

Bohužel, jak už jsem zmínila, řada současných firemních školících programů je orientována buď jen na získání čistě odborných kompetencí nebo na výuku obchodních technik vedoucích k maximalizaci prodejů. Jdou tedy přesně opačným směrem, když vychází ze základního konceptu, že dobře poučený, dravý a bezohledný zaměstnanec, jednostranně orientovaný jen na dosahování stanovených cílů bez

vnímání jejich společenských přesahů, je přesně to, co potřebují k překonání současných těžkých podmínek, které s sebou přináší hospodářská recese.

3 Závěr

Výzkum jednoznačně prokázal, že zaměstnanci vstupující do svého prvního zaměstnání nebo krátce po svém nástupu v naprosté většině případů považují korupci za běžnou součást života a v zásadě i za legitimní prostředek k dosahování cílů. V případech některých druhů korupce, např. klientelismu, si vůbec nejsou schopni uvědomit, že se jedná o nedovolené jednání a považují je za naprostou samozřejmost. Je zřejmé, že tento stav za existence zákona o trestní odpovědnosti právnických osob představuje pro firmy jedno z rizik, které je nutné vzít v úvahu, zvážit jeho významnost a na základě toho případně přijmout vhodná opatření pro jeho snížení.

Minimálně z tohoto úhlu pohledu, tedy z čistě utilitárně ekonomického hlediska, má protikorupční výchova význam. Její význam dále roste s tím, jak si konkrétní firma připouští také svou společenskou odpovědnost.

Reference

[1] ARENDTOVÁ, H. Krize kultury. Čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0424-4.

[2] BENDL, S. Kázeňské problémy ve škole. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-453-5.

[3] ČECHOVÁ HUMPOLCOVÁ, T. Význam výchovy v boji proti korupci. Magisterská práce na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Praha 2012.

[4] FRIČ, P. Jak (ne) bojujeme proti korupci. In Literární noviny. 7.10.2010, č. 40. ISSN: 1210-0021.

[5] HERBART, J., F. Všeobecná pedagogika z cíle výchovy odvozená. 1806

[6] HUMPOLCOVÁ, T. Problematika šikanování učitelů [online]. 2009 [cit. 2012-09-16]. Dostupné z: http://sikanovaniucitelu.nazory.cz/zaci.html

[7] JESIPOV, B., P, GONČAROV, N., K. Pedagogika. Praha: SPN, 1954.

[8] MAKARENKO, A., S. ???????? ??????????? ??????????????? ???????? (1936-1937) [online]. 2013 [cit. 2013-11-12]. Dostupný z WWW: <http: //www. makarenko.edu.ru/biblio.htm>

[9] OLIVAR, R., B. Etická výchova. Bratislava: Orbis Pictus Istropolitana, 1992. ISBN 80-7158-001-5.

[10] PATOČKA, J. Filosofie výchovy. In Studia paedagogica, Vol. 1997, No. 18. Praha: UK PedF, 1997. ISSN 1803-7437.

[11] PELIKAN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, 2004. ISBN 80-7184-569-8.

[12] ŠTURZOVÁ, J. Tematizace významu ve výchově. Paideia: Philosophical e-journal of Charles Univerzity. [online] Červen 2009, číslo 3-4. ISSN: 1214-8725 [cit. 2012-12-03]. Dostupný z WWW: <http: //www.pedf.cuni.cz/paideia>