27.03.2014 | 23:15
Tereza Čechová Humpolcová: Zamyšlení nad potřebností výzkumu v oblasti protikorupčních opatření u malých firem

Tereza Čechová Humpolcová: Zamyšlení nad potřebností výzkumu v oblasti protikorupčních opatření u malých firem

Příspěvek je zamyšlením nad potřebností výzkumu v oblasti protikorupčních opatření implementovaných malými firmami. Na pozadí nedávných změn v oblasti trestního práva vysvětluje, proč jsou tato opatření pro každou firmu, bez rozdílu její velikosti, důležitá. Usiluje o bližší vymezení oblastí, do kterých by měl být výzkum směřován především.

Zamyšlení nad potřebností výzkumu v oblasti protikorupčních opatření u malých firem

Reflections on the desirability research of anti-corruption measures in a small companies.

Abstrakt. Příspěvek je zamyšlením nad potřebností výzkumu v oblasti protikorupčních opatření implementovaných malými firmami. Na pozadí nedávných změn v oblasti trestního práva vysvětluje, proč jsou tato opatření pro každou firmu, bez rozdílu její velikosti, důležitá. Usiluje o bližší vymezení oblastí, do kterých by měl být výzkum směřován především.

Klíčová slova: malé firmy, marketing, protikorupční opatření, trestní odpovědnost právnických osob, sociologický výzkum, postoje zaměstnanců ke korupci

Abstract. This paper is a reflection on the desirability of research in the field of anti-corruption measures implemented by a small companies. On the background of recent changes of penal law explains why such measures are important for any company, regardless of its size. It seeks to further define the areas to which research should be directed especially.

Keywords: small companies, marketing, anti-corruption measures, the criminal liability of legal persons, sociological research, employee attitudes to corruption

1 Úvod

Po svých sociologických výzkumech šikanování učitelů a postojů středoškolských studentů ke korupci jsem dospěla k názoru, že tito mladí lidé, nezřídka si neuvědomující nebo podceňující závažnost protiprávního jednání vlastního, nebo jehož jsou svědky ve svém okolí, dříve či později nastoupí do prvního zaměstnání. Zaměstnanci s takovými postoji, za existence zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nepochybně představují pro firmu značné riziko. Vzhledem k novosti citované právní úpravy lze předpokládat, že pouze část firem bude rizika z toho plynoucí považovat za závažná, a jen menší část z nich pak bude činit aktivní kroky k jejich snížení. Lze předpokládat, že se bude jednat spíše o velké a nadnárodní společnosti, které zpravidla z obavy o vlastní budoucnost věnují poměrně značnou pozornost kompatibilitě používaných procesů a postupů s platnou právní úpravou. Je neméně známou skutečností, že nízké právní vědomí a malá úcta k právu obecně vedou u mnoha malých tuzemských firem k celé řadě problémů s dodržováním platného právního rámce, jak ve vztahu k externí veřejnosti (okolí firmy), tak ve vztahu k interní veřejnosti (zaměstnancům). Ve svém připravovaným výzkumu zaměřeném na zmapování protikorupčních opatření u malých firem do 50 zaměstnanců1, který hodlám realizovat v rámci svého doktorandského studia, nad jehož potřebností bych se v tomto příspěvku ráda zamyslela, se chci zaměřit na hledání klíčových momentů nefinanční motivace zaměstnanců za účelem jejich manažerského využití při implementaci protikorupčních opatření v rámci marketingu zaměřeného na vnitřního zákazníka (zaměstnance) a definici optimální marketingové strategie v rámci budování vnitřního prostředí firmy, cílené na to, aby zaměstnanci dobrovolně přijali takové postoje ke korupci, které jsou akceptovatelné jak z celospolečenského hlediska, tak z hlediska firmy samotné, byť sice mohou v krátkodobém horizontu přinést snížení hospodářských výsledků se všemi důsledky z toho plynoucími, avšak v dlouhodobém horizontu od nich lze očekávat, že přispějí ke stabilitě i bezpečí firmy.

2 Korupce u nás

Korupce je v současnosti prokazatelně jedním z nejzávažnějších problémů české společnosti. Na celosvětovém žebříčku CPI - Index vnímání korupce, sestavovaném nevládní organizací Transparency International, který v roce 2011 hodnotil podle míry vnímání korupce 183 zemí, se Česká republika umístila společně s Namibií a Saúdskou Arábií na 57. místě. Česká republika se sice v roce 2012 umístila na 54. místě, což by se mohlo jevit jako zlepšení o 3 místa v pořadí, nicméně k tomuto posunu bohužel došlo jen díky tomu, že v tomto roce bylo hodnoceno pouze 176 zemí. Česká republika tak v rámci Evropy a vyspělých zemí zůstala stále na úplném dnu a byla hodnocena stejně jako Malajsie, Litva a Turecko. Podle výsledků za rok 2013, zveřejněných právě v době psaní tohoto příspěvku, se ČR umístila na 57. - 60. místě spolu s Bahrajnem, Chorvatskem a Namibijí. V letošním roce bylo hodnoceno celkem 177 států. Ve skupině 31 západoevropských států, kterou tvoří země EU a Norsko, Švýcarsko a Island, je ČR na 25. místě v pořadí (48 bodů) společně s Chorvatskem. Ze zemí Evropské unie je na tom hůř než Česká republika o jedno místo v pořadí Slovensko (47 bodů), dále pak Itálie a Rumunsko (po 43 bodech), Bulharsko (41 bodů) a Řecko (40 bodů). Naopak výrazně lépe jsou na tom Polsko (60 bodů) a Maďarsko (54 bodů). Z neevropských zemí jsou na tom lépe i tak pro nás exotické země jako Rwanda (53 bodů) a Lesotho (49 bodů). Dlouhodobý vývojový trend tak zůstal i nadále negativní. Důvodem tohoto stavu je podle české pobočky Transparency International neschopnost dotahovat klíčová protikorupční opatření a zavést systémové změny, které by ČR konečně zařadily mezi vyspělé evropské státy. Korupce se stala všudypřítomnou, zasahuje do řady obchodních vztahů, nejen mezi privátními firmami (dále jen firmami) a státem, resp. mezi firmami a veřejnoprávními korporacemi (zakázky spadající většinou pod zákon o veřejných zakázkách), ale i mezi firmami navzájem. Ovlivňuje také důvěryhodnost ČR v mezinárodním měřítku a přímo tak působí na rozhodování zahraničních investorů. Má tedy výrazný dopad jak na ekonomiku firem samotných, tak i na ekonomiku celé země.

V širší veřejnosti se pak obecně vytvořilo povědomí, že hlavními viníky současného rozšíření korupce u nás jsou manažeři, ať již ve službách soukromých firem nebo státu, kteří svou chamtivostí, nezřídka spojenou s profesní neschopností, dávají počáteční impulzy ke korupci, na které se pak jako sněhová koule nabalují další a další případy.

Systémová korupce se kvůli tomu stala všudypřítomnou, institucionalizovanou a srostlou s ekonomickými a politickými institucemi. Permanentní překračování některých zákonů (např. o veřejných zakázkách) se stalo nedílnou součástí řady společenských procesů. V posledních letech lze v České republice pozorovat následující trend: malé administrativní korupce ubývá s tím, jak se veřejná správa postupně profesionalizuje a korupce se koncentruje do politické a hospodářské sféry. Stává se organizovanou a sofistikovanou činností, což činí její odhalování velmi obtížným. Elity vytváří korupční symbiózy a klientelistické kartely, které nejen negativně ovlivňují demokratičnost rozhodování o otázkách uspokojování veřejných zájmů, ale snaží se i přímo ovlivňovat vytváření pravidel hry (legislativu a podzákonné normy), aby svůj vliv dále upevnily a snížily možná rizika vyplývající pro ně z jejich nelegálních aktivit. I když je zřejmé, že uvnitř elitních kruhů naší společnosti se vytváří různě silné kliky, které mezi sebou zápasí o monopol nad korupčními příležitostmi v jednotlivých oblastech byznysu i veřejné správy, výhody korupční symbiózy jsou příliš zřejmé, než aby jim stálo za to je rozbít (Frič 1999). Nejedná se o náhodné případy, ale o systémovou poruchu, která snižuje kvalitu české demokracie.2

Jedině tak lze vysvětlit absurdní situace, kdy občas vznikají nové orgány (ve veřejné správě a společnostech ovládaných státem3), jejichž sice skrytým, ale jediným skutečným účelem je vytváření dobře placených míst bez odpovídajících pracovních povinností (tzv. trafik jako protislužby vyhozeným politikům nebo vedoucím úředníkům veřejné správy za jejich předchozí „stranické“ a jiné partikulární zásluhy), uzavírání extrémně štědře placených kontraktů s externími konzultanty bez odpovídajícího protiplnění z jejich strany (např. poskytování právních služeb externími dodavateli za existence in house právníků, kteří by mohli obstarat totéž v rámci svého pracovního poměru k zadavateli4), či přímo pro vyžadování úplatků5 (posunutí inkasa výnosu dále od toho, kdo na základě korupce skutečně rozhoduje). Je veřejným tajemstvím, a dost možná bude v některé ze současných velkých korupčních kauz konečně prokázáno i soudem, že část výnosů tzv. velké korupce končí v pokladnách politických stran. Korupce je tak vlastně nepřímo garantována a podporována státem a vzniká korupční stát.

Veřejnost hledá viníky a požaduje jejich potrestání. Manažeři představují k tomu účelu ideální cíl, především díky svým privilegiím, většinovému arogantnímu chování a často i kvůli nezaslouženě vysokým odměnám. Navíc, mnozí manažeři nijak neusilují o zvyšování a další rozvoj svých odborných kompetencí a řídí se představou, že jejich statut je opravňuje neučit se ničemu novému. Tento stav je o to horší, že ve specifických českých podmínkách má významné multiplikativní důsledky. V této souvislosti také nelze nezmínit sice již dříve vyslovený, nicméně stále platný názor německé psycholožky Sylvie Schrol - Machl: "Důležitý český kulturní standard je orientace na toho druhého, na jinou osobu. U Čechů je pro jednání stále pevným, zdůrazňujícím a rozhodujícím prvek vztahů vzájemná (kamarádská) vazba, více než obsah činnosti. Věcná rovina je podřazována v každém jednání teprve až na druhé místo. Na prvním místě stojí vždy kamarád (zúčastněná osoba), tedy personální rovina. Tento orientační vzor je v křiklavém nepoměru k německé orientaci na věcnou rovinu, při níž platí právě opačná priorita, která v Německu v pracovním životě vždy dominuje." 6 Právě tento aspekt silně ovlivňuje personální politiku některých firem a povšechně pak veřejné správy a významně přispívá jak k nekompetentnosti řady manažerů a zaměstnanců (úředníků), tak k latenci korupce i dalšího protiprávního jednání. Takto vzniklé těsně semknuté skupiny

důvěrně spřátelených osob se brání přijmout mezi sebe někoho „cizího“, což významně deformuje trh práce, ve svých důsledcích brání kariernímu růstu schopnějších, resp. těch co se nechtějí do tohoto pokřiveného systému zapojit, a také významnou měrou ztěžuje odhalování korupce, protože to předem eliminuje ochotu postavit se případnému protiprávnímu jednání kolegů a nadřízených. Ostatně, odpor, který se napříč politickým spektrem zvedl proti připravované právní úpravě ochrany „whistleblowerů“ a v podstatě zmařil přijetí skutečně efektivní právní úpravy, také o mnohém vypovídá. V podstatě lze říci, že nikdo z těch, co byli tou dobou u moci (první polovina roku 2013), neměl zájem na zprůhlednění interních procesů firem a státu ani za situace, pokud by tyto procesy byly v příkrém rozporu s veřejným zájmem vyjádřeným zákony.

Proto došlo, jak pod vlivem osobních zkušeností, tak pod vlivem sdělovacích prostředků, ke ztrátě důvěry širší veřejnosti ve schopnosti manažerů plnit vůdcovskou roli v současném státu. Veřejnost nezřídka považuje manažery privátní sféry v podstatě za podvodníky - zejména díky bezohlednému chování některých velkých firem k zákazníkům (např. telefonní operátoři, nebankovní finanční instituce aj.), a manažery veřejné správy za parazity (zejména kvůli způsobu obsazování těchto míst a četným nejrůznějším skandálům). Navzdory tomu je úloha manažerů v obou sektorech nenahraditelná. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že vyvést dnešní organizace a stát ze slepých uliček korupce mohou jenom a pouze schopní manažeři. Personální změny na postech manažerů či úředníků veřejné správy ad hoc, jakkoliv jsou v řadě případů nezbytné, uvedené problémy nevyřeší. Přímo ukázkovým případem takových vleklých či řetězových selhání integrity jsou výměny na vedoucích místech některých veřejnoprávních korporací (obce, kraje) či v ústředních správních úřadech (ministerstva), kdy za nového vedení dojde jen ke „kosmetickým“ změnám, nikoliv však o odstranění příčin korupčních problémů. Jediným skutečným řešením tohoto dilematu je změna pojetí a výkonu stávajících manažerských rolí. Jejím motorem se musí stát výrazná inovace procesů managementu moderních organizací i státu, založená na uplatnění nových znalostí a dovedností profesně plně kompetentních manažerů. Požadavek profesionalizace managementu, který je ve společnosti, mj. i pod vlivem současné vleklé ekonomické krize vnímán jako zásadní, je jimi mnohdy odmítán s poukazem na to, že již delší dobu tvoří specifickou profesní skupinu stojící mimo většinovou společnost.

Tyto snahy o zakonzervování statusu quo jsou ovšem zcela protichůdné jednomu z nejcharakterističtějších rysů naší současnosti, mimořádné turbulenci a komplexnosti, která je proto často také nazývaná informační či znalostní společnost. Všeobecná nestabilita jevů a procesů vedou k tomu, že rapidně roste naše závislost na okolním prostředí, které se však pro nás současně stává stále méně srozumitelným. Bez relevantní informace se předchozí znalosti, ať již jakkoliv rozsáhlé, stávají v praktickém životě reálně nepoužitelné. Naopak, pro dosažení řady i velmi významných efektů, či odvrácení zásadních problémů, postačí mít relevantní informaci a jen nevelké obecné znalosti, postačující právě k jejímu efektivnímu využití. Význam informací tak podporuje extenzivní rozvoj ve smyslu „více a rychleji“. Současný management se tak zpravidla zaměřuje na dosažení účinnosti (efficiency) a pokud vůbec věnuje pozornost účelnosti (effectiveness), pak pouze v krátkém časovém horizontu a úzkém okruhu vlastních zájmů. Vzhledem k důrazu, který je kladen na význam informací, u znalostí jsou uvažovány pouze jejich pragmatické aspekty. To na jedné straně vede k devalvaci jak významu formálního vzdělání, tak morálních axiomů, na druhé straně pak k nárůstu významu schopnosti obstarat si relevantní informace. Dochází k určitému oddělení vědění a praxe, kdy obecné vědění se stává v praxi obtížně využitelné a naproti tomu orientace pouze na praktické využití aktuálních informací bez jejich zasazení do širšího rámce vede k managementu orientovanému na přežití ze dne na den. Takové pojetí managementu vede k tomu, že se do vedoucích rolí dostávají především lidé s plochým uvažováním a nezřídka i takovými osobnostními rysy, které jsou přinejmenším na hranici patologie.

Navzdory tomu, že dnes existuje ustálený obsah pojmu „Management Science“ (věda o řízení), nechová se praktický management většinou podle paradigma této vědecké disciplíny. Je to dáno tím, že základní paradigma Management Science vzniklo výzkumem „tvrdých" systémů pracujících s tzv. dobře strukturovanými úlohami. U nich vstupní i výstupní data (parametry) mají převážně kvantitativní charakter. Typickou vlastností těchto systémů je jejich přesnost (vztahy mezi vstupy a výstupy lze exaktně popsat), a malá variabilita procesů (nalezené vztahy jsou platné ve značném počtu případů a v rámci delšího časového období). Řešení problémů v těchto systémech lze prakticky vždy algoritmizovat a jejich řízení je většinou možné svěřit počítačům. Úlohou člověka pak zůstává jen navrhnout takový automatizovaný systém řízení, aby bylo dosaženo žádoucích cílů (výstupů, chování) systému. Jako typický příklad může posloužit řešení manažerských úloh v oblasti logistiky. Později sice došlo k výraznému posunu paradigma managementu směrem k respektování poznatků „měkkých“ vědních disciplin, zejména sociologie a psychologie. Měkké systémy jsou spojovány s tzv. špatně strukturovanými úlohami, kdy struktura systému většinou jasně nedefinuje vzájemné vazby mezi prvky systému ani jejich požadované vlastnosti. Tyto systémy jsou ovšem daleko blíže komplexnosti reálného světa. Do interakce vstupuje celá řada faktorů, z nichž pouze některé jsou kvantifikovatelné. Vyskytují se neurčitosti, rizika a nejistoty, vstupní informace nemusí být stoprocentně pravdivé a jsou často jen přibližně odhadnutelné. Je tomu tak proto, že do rozhodování a řízení těchto systémů vstupuje osobnost člověka, který ovšem pracuje s informacemi zpravidla jinak než automatizovaný systém řízení. Osobnostní charakteristiky, vzdělání, předchozí zkušenost nebo naopak její absence, stejně jako momentální duševní rozpoložení či fyzická únava, se tak mohou za určitých vlastností systému stát faktory významnějšími než data kvantitativního charakteru.

Je tedy zřejmé, že budeme-li u nás chtít dosáhnout snížení míry korupce, bude nezbytné orientovat se především na ovlivnění myšlení lidí v rozhodujícím postavení. Mimo jiné i proto, že současný stav neregulovaného, nepřehledného a za politickou korupci často zaměňovaného lobbyingu v mnoha případech dospěl až do stádia „State Capture“. Snaha omezit korupci čistě legislativní cestou, plošně a najednou, je tedy v podstatě nerealizovatelná, neboť neexistuje reálná a realizovatelná politická poptávka na přijetí skutečně účinných a vzájemně provázaných protikorupčních zákonů. Nezbývá tedy než vydat se právě opačnou cestou. Nikoliv potlačovat korupci shora, ale vytvářet protikorupční klima a tlak zdola, až do té doby, než na to budou politické špičky nuceny odpovídajícím způsobem reagovat (možná i proti své vůli a přesvědčení, takříkajíc z pudu sebezáchovy).

Zatím jsme ovšem zvažovali jako důvod pro omezování korupce jen občanskou nespokojenost se stavem společnosti. Jak jsem již zmínila v úvodu, s účinností od 1. ledna 2012 došlo v českém trestním právu k podstatné změně nahlížení na to, kdo všechno může být pachatelem trestného činu. Až dosud se vycházelo z principu individuální odpovědnosti konkrétní fyzické osoby. Korupce tedy byla osobní záležitostí. Jinak řečeno, zkorumpovaný zaměstnanec, pokud došlo ke zjištění jeho jednání, byl odpovědný jenom sám za sebe. Firmy se od takového jednání distancovaly, byť často bylo zcela zřejmé, že zaměstnanec uplácel v jejich zájmu, a s ohledem na výši poskytnutého úplatku tak často ani nemohl konat bez přístupu ke zdrojům firmy (černé fondy). Firmy zpravidla svou přes to vinu bezostyšně svalovaly na přistiženého zaměstnance. S účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, však mohou být trestně stíhány i osoby právnické, tedy obchodní společnosti, spolky, nadace, atd., tj. osoby, které fyzicky neexistují, jejichž právní subjektivita je odvozena od zápisu v určitém rejstříku. Právnické osobě může být přitom uložena řada sankcí, od uveřejnění rozsudku, přes peněžitý trest, zákaz plnění veřejných zakázek, zákaz účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, zákaz přijímání dotací a subvencí, přes propadnutí věci nebo jiné majetkové podstaty, propadnutí majetku, až po její zrušení. Této trestní odpovědnosti se právnická osoba nemůže zprostit ani převodem předmětu podnikání na svého právního nástupce, protože trestní odpovědnost na něj přechází také. Dokonce ani to, že se nepodařilo zjistit konkrétní fyzickou osobu odpovědnou za protiprávní jednání, nebrání vyvození trestní odpovědnosti vůči právnické osobě. Vyvození trestní odpovědnosti přitom může znamenat i zánik firmy. Je zřejmé, že pro některé malé společnosti, založené spíše na kratší dobu, nebo ad hoc - jen za účelem využití nějaké konkrétní dočasné příležitosti na trhu tato hrozba nemusí být dostatečně odstrašující. Nicméně, velké a globální firmy s dlouhodobou historií a pracně budovaným „goodwill“ jsou v diametrálně odlišné situaci. Zejména krajní možnosti by pro ně představovaly obrovskou a nenahraditelnou ztrátu. Přitom je také zřejmé, že dozorem a organizačními opatřeními nelze předejít všem možným případům korupce ani jejich případným trestně právním následkům pro firmu. Daleko bezpečnější, levnější a současně účinnější cestou je prevence. Mimo jiné i proto, že podle citovaného zákona ke vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby postačí, aby orgány právnické osoby neprovedly taková opatření, která měly provést nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Zatímco postoje velkých a nadnárodních společností jsou vesměs známy a firmy sdílejí některé své zkušenosti např. v rámci prestižního „Fraud Fora“ organizovaného poradenskou společností PricewatehouseCoopers Česká republika, postoje malých firem známy většinou nejsou.

3 Jak mohou výsledky výzkumu přispět v boji proti korupci

Především si musíme ujasnit, co jsme schopni v rámci zamýšleného výzkumu zjistit a na základě jeho výsledků později ovlivnit. Přitom je zapotřebí vzít v úvahu, že skutečné chování manažerů a zaměstnanců v řadě konkrétních případů nemusí z čistě subjektivních příčin, tkvících v jejich kvalifikaci a osobnostních charakteristikách, odpovídat závislostem zjištěným na větším vzorku - možné problémy s vnitřní validitou použitých poznatků, vyplývající zejména z výběru vzorku či rozptylu výsledků. Dále, že mezi formulací doporučení a jejich aplikací nelze ani za normální ekonomické situace, natož pak v současné době krize, uplatnit zásadu „ceteris paribus“ (za stejných podmínek) - možné problémy s vnější validitou, která může kolísat v závislosti na náhlých a extrémních změnách vnějších i vnitřních podmínek ovlivňujících firmu, tj. legislativním rámci, změnách trhů, změnách sociálního statusu jednajících osob atd.

Je veřejným tajemstvím, že řada firem se naučila v současném společenském prostředí žít a využívat úplatky jako způsob zajišťování zakázek - svéráznou vnější marketingovou strategii zaměřenou na odbyt svých výrobků a služeb, v kvalitě nebo za cenu jinak na trhu nerealizovatelné. Tedy, některé firmy od svých zaměstnanců ochotu a schopnost korumpovat mlčky očekávají či v horším případě přímo vyžadují.

Jistě, firma sama o sobě nemá vlastní vůli, ani nemůže činit žádné právní úkony. Všechny kroky, ať již legální nebo nelegální, realizuje prostřednictvím osob oprávněných jednat jejím jménem - management a pověření zaměstnanci. Tyto osoby rozhodují o tom, zda je uskuteční i o jejich obsahu, a udávají tak firmě či instituci směr. Osobní život jednotlivce je přinejmenším ekonomicky v naprosté většině případů svázán se životem profesním. A tak, je-li v současné době považováno za hlavní a nezřídka i jediné měřítko osobní úspěšnosti množství vlastněného majetku, velmi často dochází ze strany některých lidí k nesprávnému chápání, co takové podnikání vlastně znamená. Někteří jej v intencích hodnot současné společnosti chápou jako aktivitu zaměřenou na získání co nejvyšší renty, bez ohledu na právní rámec daný zákony, na morální integritu a na důsledky jejich počínání pro širší okolí. Normální podnikavost, byť se nezřídka dostává na samou hranici zákona, protože to obvykle přináší největší zisky (např. různé daňové optimalizace, hledání cest k obchodním příležitostem v oborech dosud podléhajících přísné regulaci, aj.), se nesmí dostat za tuto tenkou, v čase se měnící a zpravidla nepříliš jasnou hranici, která jej dělí od kriminality. Naproti tomu bezohledná snaha získat co nejvíc pro firmu, sebe samotné, nebo pro obě strany zároveň prostřednictvím korupce, tedy jakousi rychlou zkratkou a nikoliv cestou rozvíjení legálních příležitostí a profitování z jejich využití, je už za touto hranicí.

Halasná proklamativní prohlášení, které nepochybně většina firem na otázku postoje ke korupci učiní, ani různé písemné protikorupční programy nemají žádnou reálnou vypovídací hodnotu. Jediné, na základě čeho bude možné usuzovat na skutečné postoje ke korupci, bude vazba firemních antikorupčních programů na způsob hodnocení a odměňování osob odpovědných za odbyt výrobků a služeb. Dále pak mechanismus jakým jsou realizovány vlastní nákupy. V této souvislosti je asi nejvýstižnější vyjádření představitelů firmy Siemens. My již našim obchodním zástupcům nezakazujeme dávat úplatky (formální zákaz totiž nic neřešil, byla-li jediným kritériem hodnocení úspěšnost zástupců), my jim dnes říkáme, že už je dávat nemusí. Jinak řečeno, zástupce nebude špatně hodnocen za nerealizovaný obchod, pokud k němu nedošlo jen proto, že odmítl poskytnout druhé straně úplatek. Cesta k tomuto poznání byla ovšem pro tuto firmu trnitá a také dosti drahá.7

Vyhodnocením poznatků získaných výzkumem tedy budeme moci zjistit, jak vážně to zúčastněné firmy se svým bojem s korupcí myslí. Budeme moci zjistit, zda vůbec a případně jaká opatření používají. Tato zjištění budou nepochybně velmi zajímavá protože o této oblasti prakticky nejsou dostupné žádné informace. Informace jsou dostupné pouze z prostředí velkých firem, které této oblasti většinou věnují značnou pozornost a obvykle na to mají i speciální pracoviště „compliance“. V této souvislosti je si třeba také uvědomit, že se zřejmě nebude jednat o přímou aplikaci opatření používaných velkými firmami, protože přímá aplikace např. současné praxe firmy Siemens je v případě malých firem s největší pravděpodobností nerealizovatelná. Ztráta již jedné významnější zakázky totiž může být pro malou firmu kritická, nad to znepřátelení si zadavatele z prostředí státu nebo veřejnoprávních korporací, vzhledem k malé vyjednávací síle takové firmy, pak může znamenat nutnost opuštění celého tržního segmentu. Je tedy třeba počítat i s možností takového zjištění, že za současného stavu společnosti v některých oborech činnosti prostě neexistuje možnost vyhnout se korupci, nepočítáme-li v to dobrovolné opuštění celého tržního segmentu nebo změnu předmětu činnosti.

Právě vzhledem k tomu, že se jedná o velmi citlivou oblast praktického přežití malých firem v současných složitých společenských podmínkách, navíc komplikovaných hospodářskou recesí, která omezuje možnosti nahradit případný výpadek odbytu zapříčiněný neposkytnutím úplatku nalezením jiného zákazníka, mohou výsledky výzkumu buď pomoci ostatním firmám převzít postupy, které se osvědčily, resp. nebudou-li takové postupy zjištěny, mohou alespoň přinést argumenty pro ty politiky, kteří se usilují dosáhnout zlepšení stavu pomocí systémových změn na úrovni legislativy.

Reference

[1] BUCHANAN, M., J. Politika očima ekonoma. Praha: Liberální institut, 2002. ISBN: 80-86389-21-9.

[2] ČAKRT, M. Typologie osobnosti. Praha: Management Press, 2008. ISBN 978-80-85943-12-2.

[3] ČECH, M. K. Možnosti omezování korupce v Ozbrojených silách ČR managerskými metodami s využitím vnitřní kontroly. Disertační práce v programu DBA. Praha: Escuela Superior de Marketing y Administración Barcelona, Czech Management Institute Praha, 2010.

[4] ČECHOVÁ HUMPOLCOVÁ, T. Význam výchovy v boji proti korupci. Magisterská práce na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Praha 2012.

[5] CHMELÍK, J.; KOLEKTIV AUTORŮ. Pozornost, úplatek a korupce. Praha: Linde, a. s., 2003. ISBN 80-7201-434-X.

[6] DANČÁK, B.; HLOUŠEK, V.; ŠIMÍČEK, V. Korupce: projevy a potírání v České republice a Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006. ISBN: 80-210-4062-9.

[7] DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha : 1998. ISBN 80-7184-141-2

[8] FRIČ, P. Jak (ne) bojujeme proti korupci. In Literární noviny. 7.10.2010, č. 40. ISSN: 1210-0021.

[9] HUMPOLCOVÁ, T. Problematika šikanování učitelů [online]. 2009 [cit. 2013-11-02]. Dostupné z: <http://sikanovaniucitelu.nazory.cz/zaci.html>

[10] KOLEKTIV AUTORŮ. Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Skripta ke stejnojmennému vzdělávacímu programu Transparency International – Česká republika, Praha, únor 2005. Dostupné z: <http:/www.transparency.cz/pdrf/skripta.pdf> [cit. 2013-11-02].

[11] SCHROL - MACHL, S. Verstehen und verstanden werden (Tschechen und Deutsche im Berufsleben - Češi a Němci v pracovním životě) PLUS - Časopis Česko - německé obchodní a průmyslové komory. (12/2003).

[12] VOLEJNÍKOVÁ, J. Korupce v ekonomické teorii a praxi. Praha: Profess Consulting, 2007. ISBN: 978-80-7259-055-1.