Irena Žantovská: Kulturní Babylon
Kulturní Babylon
Aneb
Co nás spojuje a co nás rozděluje.
Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D.
Recenzovala:
PhDr. Viktoria Hradská
Kulturní Babylon
Aneb
Co nás spojuje a co nás rozděluje.
Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D.
Recenzovala:
PhDr. Viktoria Hradská
Abstrakt:
Postomderní a post-postmoderní hnutí v umění má řadu společných rysů s obdobnými trendy a tendencemi ve vývoji společnosti. Postomderní představa o rovnosti, a tedy nivelizaci (ba popření) hodnotových škál se promítá do vývoje politiky a negativně ovlivňuje současný svět. Reakce na to najdeme jak v uměleckém, tak ve společenském i politickém prostředí.
Klíčová slova:
Postmoderna, relativizace hodnot, politická korektnost, antidiskriminace, imigrace.
------------------------------------------------------------------------------------
Posledních skoro pět desítek let, zhruba od nástupu postmoderny, zaznamenáváme proces, který by se dal nazvat zjednodušeně dekonstrukcí kultury. Postmoderna nastolila relativizaci hodnot, zrušila hierarchii nejprve v estetické dimenzi, a poté i v dimenzi etické. Odtud byl jen krůček k tomu, abychom spolu s Beuysem (1) tvrdili, že každý člověk je tvůrce nebo dokonce umělec. To v překladu znamená, že každý je sám sobě demiurgem, sám sobě měřítkem a ustanovatelem hodnotových rámců. Životní styl je vším, duchovní základna ničím. Forma na celé čáře vítězí nad obsahem.
V umění přestalo být důležité, zda víme, na co navazujeme. Zda před námi byli nějací mistři renesance, baroka, klasicismu, secese, kubismu, expresionismu, surrealismu. Zhruba až po surrealismus je zřetelné, že umělec – jakkoli výbojný a experimentující, stále ví, z čeho vzešel, co bylo před ním – a tedy kam asi také sám směřuje. Počínaje pop artem a masivním vstupem komerce do umění začalo být důležité gesto, nikoli sdělení. A ke gestu nepotřebujete znát nejen kořeny a filosofii svého počínání, neboť gesto samo je touto jedinou filosofií, dá-li se to tak nazvat. Ke gestu potřebujete jen motivaci, a tou je zpravidla konglomerát osobního exhibicionismu a vidiny zisku. Je to však ještě stále umění?
Nad tím se trápí teoretikové celé to půlstoletí. Dokonce vznikl i nový umělecký a teoretický směr, stuckismus (2), který vrací umění ke kořenům, k dědictví historie a vědomí souvislostí, odmítá za umění vydávat jen pouhý nápad či výstřelek.
K čemu tento uměnovědný úvod? Jevy a tendence pozorovatelné v umění, lze dobře vysledovat také ve vývoji společnosti posledních padesáti, a ve vzepjaté podobě dejme tomu pětadvaceti let. Přičemž si pojem společnost zužme na euroatlantický prostor, který je sám do sebe vcelku pevně a dlouhodobě zapouzdřen, vykazuje určité společné vývojové znaky a poskytuje jisté, byť jen přibližné příležitosti k zobecnění.
Konec 60. let přinesl nejen pop art, hippies, negaci konzervativních hodnot a postupně negaci vlastně jakýchkoli pevně stanovených hodnot, on přinesl především velké stěhování národů. Jak se měnila atmosféra v určitých regionech euroatlantického prostoru, měnila se i struktura etnik, který tudy procházela. Jistý politický základ i vrchol tomu dala politika détente (3), tedy klidu zbraní mezi Washingtonem a Moskvou na přelomu 60. a 70. let, která byla jak jednou z příčin, tak i velice pevně postulovaným a relativně dlouhodobým důsledkem pádu různých reformních pokusů v nitru sovětského tábora. Tento předpoklad byl jedním z těch, které umožnily například masový přesun Chorvatů do Německa v 70. letech. To stěhování národů jistěže začalo už dříve a trochu jinde. Tím, jak se tisíce Alžířanů stěhovaly za prací a vidinou dostatku do Francie po válce, která Alžír roku 1962 dostala z francouzského područí. Touž dobou, tedy od roku 1961, kdy Německo s Tureckem podepsalo dohody o obchodu s pracovní silou, táhly tisíce Turků do Německa za prací (odtud pochází ono nepěkné a v podstatě sprosté slovo gastarbeiter)(4). Takže je dnes Turků v Německu přes 3 miliony, což jsou skoro 4 % veškerého obyvatelstva. Proč se tyto národy stěhovaly do Evropy? Inu proto, že Staroevropanům jisté druhy práce přestaly vonět, a krom toho gastarbeiter je mnohem levnější pracovní síla než i ten nejméně kvalifikovaný Hans či Francois. V podstatě šlo o pokračující formu ekonomického imperialismu. I nad tím přivírali oči v Moskvě i kdekoli jinde, nebylo to považováno za problém. Příchozí se aklimatizovali, asimilovali, zapracovali a stali se občany, byť řekněme jeden a půltého řádu. Jenže ačkoli tato první vlna neusilovala o proměnu starého systému, jehož pohostinství přijala, jejich děti a vnuci už ano. A pomáhá jim v tom stále sílící proud postmodernou odkojené politické korektnosti.
Anthony Browne ve své knize Úprk rozumu (5) s jistou, jen velmi malou nadsázkou popisuje, kdo je jedinec s největší pravděpodobností získání zaměstnání v dnešní Americe: 55tiletá invalidní negramotná portorikánská lesba. Protože se na ni vztahuje hned šest paragrafů politicky korektních antidiskriminačních pravidel: pohlaví, věk, tělesná zdatnost, gramotnost, národnost a sexuální orientace. Takovou dámu nemůžete nezaměstnat, protože vás dá k soudu a vyhraje, a to hned šestkrát. Můžete však odmítnout zaměstnat celé zástupy fyzicky a intelektuálně připravených amerických žen či mužů bílé pleti s úplnou heterosexuální rodinou. To nemůže zůstat bez následků.
Následky vidíme dnes v Evropě. V Německu, Velké Británii, Nizozemsku, Česku i jinde se bouří lidé proti tomu, aby do těchto zemí vlády nuceně importovaly uprchlíky ze zemí stižených válkami a humanitárními katastrofami. Na první pohled je to strašné: odmítnout pomoc někomu v nouzi není křesťanské, a my přece máme křesťanské kořeny i v preambuli základních eurounijních dokumentů. Jenomže se bavíme o důsledku. Příčina je jinde: v nerozumném rozhodování mocenských struktur „o nás bez nás“. Ve vytváření atmosféry, že – mimo jiné - normou zaměstnanosti je odlišná sexuální či etnická charakteristika. V navozování dojmu, že kdo si myslí něco jiného, je nepřítelem „společné věci“. V tom, jak obrovské prostředky se vynakládají z veřejných zdrojů na propagandu těchto politických praktik, které se stále více vzdalují přirozenému chápání, vnímání a zájmům majoritní veřejnosti. To nemůže dopadnout dobře.
Začali jsme u výtvarného umění a zmínili stuckismus. Stejně jako v něm se sdružili umělci a teoretici, kteří chtějí vrátit umění smysl, význam a publikum, také v politické a společenské realitě nejspíš dojde a – jak už bylo řečeno – jistým způsobem už dochází – ke vzniku myšlenky, že je třeba vrátit věcem jejich původní obsah, slovům jejich váhu a činům jejich odpovědnost. Žijeme v digitálním věku, a je tedy pravděpodobné, že takové snahy budou mít mnohem větší šanci na bleskurychlé rozšíření napříč veřejností. V analogovém věku bylo možno mít hlásné trouby sdělovacích prostředků pod kontrolou a provozovat víceméně bezostyšně a konec konců i efektivně propagandu postavenou na umělých ikonách nepřátel a hrozeb. V dnešním světě digitální interaktivní komunikace taková plošná kontrola vzájemné výměny myšlenek a názorů není možná. Lze tedy očekávat, že se dříve či později vzedme spontánní vlna informovaných a nezávislých jedinců, kteří budou chtít vrátit svět zpátky do jeho souřadnic. Dobu, která poněkud zešílela, vsadit zpět do jejích kloubů.
Poznámky:
1) Joseph Beyus: "Pouze umění má sílu vytvořit sociální organismus, tak jako se přistupuje k realizaci uměleckého díla, proto každý jedinec bude umělcem a úplné umění bude sociální zákon budoucnosti...". Více in: Rozhovory s Beuysem, Olomouc: Votobia 1999, ISBN 80-7198-378-0
2) Janás, R.. Stuckismus – malířské hnutí internetového věku. In: Art & Antiques magazine, September 2005., dostupné na: http://www.artantiques.cz/e/05/09/0509.htm
3) Podrobněji o tomto fenoménu např. Eichler, J. in: Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál 2009, ISBN 978-80-7367-540-0, s.47-48
4) Velmi detailně se touto problematikou zabývá kniha Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj,T., Islám v srdci Evropy, Academia, Praha 2007, ISBN: 978-80-200-1554-9
5) Browne, A. Úprk rozumu Praha: Dokořán 2009; ISBN: 978-80-7363-240-3