18.01.2016 | 17:00
Cory Doctorow: Proč jsem kopirváč

Cory Doctorow: Proč jsem kopirváč

Copak na nějaké reformě kopírovacího monopolu vůbec záleží? Copak bez toho můžeme o něco přijít?

Ano, o všechno.

Cory Doctorow

Proč jsem kopirváč

 

Copak na nějaké reformě kopírovacího monopolu vůbec záleží? Copak bez toho můžeme o něco přijít?

Ano, o všechno.

Až do velmi nedávné doby byl kopírovací monopol průmyslovou regulací. Abyste spadali pod působnost kopírovacího monopolu, museli jste provozovat nějaké neobvyklé průmyslové zařízení — tiskařský lis, filmovou kameru, lis na hudební nahrávky. Náklady na takové zařízení byly značné, takže pár tisícovek navíc za služby zkušeného autorskoprávního právníka byl proti tomu pakatel. Jen to do provozních nákladů firmy přidalo pár procentních bodů režie.

Když s chráněnou tvorbou přicházely do styku neprůmyslové subjekty (např. lidé, školy, farnosti, atd.), dělali věci, které s kopírovacím monopolem nijak nesouvisely: četli knihy, poslouchali hudbu, zpívali kolem klavíru nebo se chodili dívat na filmy. Mluvili o tom. Zpívali si ve sprše. Převypravovali to (s obměnami) dětem před spaním. Citovali to. Používali to jako námět pro vymalování dětského pokoje.

Pak přišlo první dějství kopirvačky: analogové období, kdy se objevily videorekordéry, kazetová dvojčata, fotokopírky a další primitivní kopírovací technologie. Najednou bylo možné jen s domácím vybavením provádět věci, které zasahovaly do oblasti regulované kopírovacím monopolem (kopírování, vystupování, vystavování, adaptace). Na festivalech se občas v burzovních koutcích objevovaly mizerně svázané fanouškovské „povídky“, puberťáci si navzájem předváděli vlastnoručně namixované kazety, mohli jste zajít k sousedovi s filmem z HBO na VHS kazetě a uspořádat si filmovou party.

A přitom tohle všechno bylo relativně bezpečné. Přestože tyto činnosti byly právně pochybné (samozřejmě, velcí držitelé práv je považovali za atomové bomby v kufříku, přirovnávali videorekordéry k Bostonskému škrtiči a slibovali, že „domácí nahrávání na kazety zabíjí hudbu“), cena jejich potírání byla příliš vysoká. Vydavatelé a nahrávací společnosti a studia nemohli sledovat, co děláte doma a v práci a na party a na festivalech, ne bez rozsáhlé sítě placených udavačů, jejichž platy by výrazně překročily jakékoliv finanční ztráty.

Pak přišel Internet a osobní počítače. Tyto dvě technologie představují smršť, která přenesla obyčejné aktivity obyčejných lidí do říše kopírovacího monopolu: každá domácnost má nástroje k páchání hromadného porušování monopolu (osobní počítač) a toto porušování probíhá přes veřejný kanál (Internet), který lze levně monitorovat, což umožňuje proti obyčejným lidem levně zasahovat po tisících.

Ba co víc, Internetový provoz je mnohem náchylnější k prohřeškům proti kopírovacímu monopolu než jeho offline obdoby. To protože každá transakce na Internetu vytváří kopie. Internet je systém na efektivní kopírování mezi počítači. Zatímco rozhovor ve vaší kuchyni vytváří jen deformace vzduchu zvukem, stejný rozhovor na síti vytváří tisíce kopií. Při každém stisknutí klávesy je informace o stisku několikrát zkopírována uvnitř vašeho počítače, pak do modemu, pak do celé řady routerů, dále (často) na server, který může vytvořit stovky jak dočasných, tak trvalých kopií, a pak druhé straně rozhovoru, kde mohou vzniknout další tucty kopií.

Kopírovací zákon považuje kopírování za vzácnou a výjimečnou událost. Na Internetu je kopírování automatické, hromadné, okamžité, neustálé a zadarmo. Přilepte si na dveře kanceláře jeden vytištěný díl Dilberta a kopírovací monopol tím neporušíte. Vyfoťte pak dveře svojí kanceláře a fotku nahrajte na svůj web, aby si ji mohli prohlížet ti samí kolegové, a porušili jste kopírovací monopol, a protože kopírovací zákon považuje kopírování za tak vzácnou činnost, stanovuje za to tresty v řádu stovek tisíc dolarů za každý prohřešek.

Pro všechny ty věci, které děláme s tvorbou — všechno to diskutování, převypravování, zpívání, herectví, kreslení a přemýšlení — máme název: říkáme tomu kultura.

Kultura existuje dlouho. Déle než kopírovací monopol.

Existence kultury je důvod, proč kopírovací monopol má hodnotu. Fakt, že máme neukojitelnou touhu po písních na společné zpívání, po příbězích ke společnému prožívání, po umění k prohlížení a přidávání do našeho vizuálního slovníku, je důvodem, proč lidé za tyto věci platí peníze.

Řeknu to ještě jinak: příčinou existence kopírovacího monopolu je fakt, že kultura vytváří trh pro tvorbu. Kdyby pro tvorbu neexistoval žádný trh, kopírovací monopol by postrádal smysl.

Nevládne obsah: vládne kultura. Na filmy se chodíme dívat, abychom měli o čem mluvit. Kdybych vás poslal na pustý ostrov a dal vám na výběr mezi vaší kolekcí hudby a vašimi přáteli, jen sociopat by si vybral hudbu.

Kulturní imperativ je šíření informací: kultura jsou sdílené informace. Čtenáři sci-fi tohle znají: ten maník naproti vám v metru s křiklavě barevnou sci-fi knížkou v ruce je člen vaší skupiny. Skoro určitě jste oba četli pár stejných knih, máte pár společných kulturních podkladů, pár témat k hovoru.

Když uslyšíte píseň, která se vám líbí, zahrajete ji lidem svého kmene. Když si přečtete knihu, kterou zbožňujete, strčíte ji do rukou svým přátelům a pobídnete je, aby si ji také přečetli. Když shlédnete skvělý pořad, přitáhnete své přátele k obrazovce, aby se dívali také — nebo najdete lidi, kteří už ho viděli, a dáte se s nimi do řeči.

Tedy každý člověk oslovený tvorbou cítí potřebu ji sdílet. A protože na Internetu je „sdílení“ to samé co „kopírování“, dostáváte se tím přímo do hledáčku kopírovacího monopolu. Všichni kopírují. Dan Glickman, bývalý kongresman a současný1 šéf Motion Picture Association of America (největší maximalista kopírovacího monopolu, jakého můžete potkat), se přiznal ke zkopírování dokumentu Kirbyho Dicka This Film is Not Yet Rated (drtivá kritika klasifikačního systému MPAA), ale omlouval to tím, že kopie byla „v [jeho] trezoru“. Předstírat, že vy nekopírujete, znamená předvádět stejné pokřivené pokrytectví jako Viktoriáni, kteří přísahali, že nikdy v životě nemasturbovali. Všichni věděli, že sami lžou, a spousta z nás ví, že i všichni ostatní lžou.

Jenže problém kopírovacího monopolu je, že většina kopírovačů se ke kopírování otevřeně přizná. Většina amerických uživatelů Internetu se účastní nelegálního sdílení. Kdyby se zítra povedlo sdílení zarazit, předávali by si ty samé soubory — a ještě mnohem víc — vyměňováním pevných disků, flash disků a paměťových karet (a kolovalo by tak víc dat, byť pomaleji).

Kopírovači buď vědí, že porušují zákony, a je jim to jedno, nebo nevěří, že by zákon něco takového vůbec mohl postihovat, a myslí si, že trestné jsou jen mnohem závažnější případy, například prodej pirátských DVD na ulici. Ve skutečnosti kopírovací zákon trestá prodej DVD mnohem menší sazbou než bezplatné sdílení těch samých filmů po Internetu, a při nákupu takových DVD riskujete mnohem méně (díky mnohem vyšším nákladům na dopadení lidí operujících ve skutečném světě) než při online stahování2.

Navíc kopírovači pilně budují promyšlený étos co se smí a nesmí sdílet, s kým a za jakých podmínek. Stávají se členy privátních sdílecích skupin, dohadují se mezi sebou o pravidlech a slovy i činy vytvářejí přehršel metazákonů, které odrážejí jejich kulturní chápání toho, co by měli dělat.

Smutné je, že tyto metazákony nemají vůbec nic společného s platným kopírovacím zákonem. Ať je dodržujete sebepečlivěji, pořád nejspíš porušujete zákon — takže když například děláte anime hudební videa (videa s populární hudbou vytvořená jako důmyslný sestřih klipů z anime filmů — vygooglujte si „amv“ pro příklady), můžete dodržovat veškerá pravidla své skupiny, že je nesmíte pouštět lidem z venku a že smíte používat jen určité zdroje hudby a videa, ale pořád pokaždé, když usednete ke klávesnici, pácháte porušení kopírovacího monopolu za miliony dolarů.

Není tedy moc překvapivé, že metazákony a kopírovací zákon existují v úplně jiných světech. Vždyť přece kopírovací zákon reguluje co mezi sebou dělají obří firmy. Metazákony regulují co spolu dělají jednotlivci v kulturním prostředí. Co je tak překvapivého na tom, že mezi těmito sadami pravidel je tak propastný rozdíl?

Je dost dobře možné, že mezi kopírovači a držiteli kopírovacího monopolu by se dalo dosáhnout smíru: sady pravidel, pod kterou bude spadat pouze „kultura“ a ne „průmysl“. Jenže kopírovači usednou k vyjednávacímu stolu jen když se přestane prosazovat, že veškeré neschválené kopírování je krádež a zločin a špatné. Když to slyší lidé, kteří vědí, že kopírování je jednoduché, dobré a prospěšné, myslí si, že buď plácáte nesmysly, nebo mluvíte o někom jiném.

Protože kdyby zítra bylo na Internetu vymýceno kopírování, byl by to zároveň konec kultury na Internetu. YouTube by bez své studnice monopol porušujících videí zmizel; LiveJournal by bez všech těch zajímavých malých uživatelských ikonek a fascinujících pastebomb z knih, novinových článků a blogů vypadal mrtvě; Flickr by bez všech těch fotek předmětů, děl a scenérií chráněných kopírovacím monopolem, ochrannou známkou nebo čímkoliv jiným uschl a rozfoukal by ho vítr.

Takové diskuze jsou důvodem, proč chceme věci, o kterých diskutujeme. Fanfikci píší milovníci knih. Autoři videí na YouTube vás chtějí přimět sledovat pořady, ze kterých je video sestříhané, a diskutovat o nich. Ikonky na LiveJournalu dávají najevo blízký vztah k určité tvorbě.

Jestli kultura prohraje válku o kopírovací monopol, smysl kopírovacího monopolu zemře s ní.

 

Poznámky:

 

1) Článek byl napsán v roce 2008. Dan Glickman z vedení MPAA odstoupil v dubnu 2010.

2) Dle rozsudku Nejvyššího soudu je stahování audiovizuálních děl pro osobní potřebu v ČR legální, protože spadá pod výjimku v § 30 kopírovacího zákona (121/2000 Sb.); software se tato výjimka netýká. V některých zemích je trestné i stahování audiovizuálních děl.

 

Původní zdroj: Cory Doctorow Why I Copyfight.

Překlad Martin Doucha

Převzato se souhlasem vydavatele: Pirátské noviny - ISSN 1804-5197

 

nejčtenější