Roman Kořán: Právo na duševní vlastnictví
Právo na duševní vlastnictví
Ing. Roman Kořán
Právo na duševní vlastnictví
Ing. Roman Kořán
Člověk je, ve své podstatě, tvor společenský. Komunikací s ostatními lidmi uspokojuje smysl svého života, proto má primární zájem komunikovat.
Déle trvající sklon k vyhýbání se jakýmkoli společenským kontaktům a vyprahnutí motivace ke komunikaci jsou známkou duševní abnormality. Potřeba komunikovat, dělit se o zážitky a sdílet je, je jednou ze základních potřeb člověka.
Ne jinak, dokonce se dá říct, že o to více, má tuto potřebu autor, který své dílo vytvořil také pro ostatní členy společnosti. Chce se s nimi podělit o své nápady, pocity, myšlenky a vize. Dává tedy své dílo k dispozici. To ale neznamená, že s tímto dílem může nakládat kdokoli, podle své vlastní vůle. Je etické a lidsky slušné řídit se autorským právem. Protože nejsem právník, vyhledal jsem odbornou literaturu, ze které si vám dovolím předložit několik informací a poznatků, které mne zaujaly.
Ve svém příspěvku jsem se zaměřil a vyhledal, jak je to s historií a současností ochrany duševního vlastnictví u nás.
Česká republika patří mezi země s relativně velmi dlouhou a bohatou tradicí duševního vlastnictví. Prvním normativním zakotvením autorsko právní úpravy bylo vydání Císařského patentu z 19. října 1846 č. 922 s. b. z .s. Tento právní předpis formuloval poprvé zásady pro ochranu děl literárních, hudebních a výtvarných, a to zejména proti neoprávněnému mechanickému rozmnožování, a u děl dramatických také proti neoprávněnému veřejnému provozování. Již v tomto právním předpisu bylo výrazně přihlíženo k ochraně zájmů autorů shora uvedených děl. Tento zákon byl novelizován Ministerským nařízením č.6/1859 ř.z. a zákonem č. 78/1893 ř.z.
Dalším mezníkem ve vývoji autorskoprávní ochrany byl zákon č. 197/1895 o právu původském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým. Oba uvedené právní předpisy, tj. rakouský i uherský byly v roce 1918 převzaty do právního řádu nově vzniklé Československé republiky. Jako první autorskoprávní zákon Československé republiky byl přijat zákon č. 106/1923 Sb., o nakladatelské smlouvě.
K unifikaci autorského práva na území Československa došlo ještě dříve než k unifikaci občanskoprávního zákonodárství samotného. Tímto jednotným autorskoprávním předpisem se stal zákon č. 218/1926 Sb. O původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým ( o právu autorském). Uvedený zákon byl novelizován v roce 1936 zákonem č. 120/1936 Sb. Teprve v roce 1953 byl tento zákon nahrazen nově přijatým zákonem č. 115/1953 Sb., o právu autorském ( autorský zákon). Tento nový právní předpis přizpůsoboval právní vztahy v této oblasti novým politickoekonomickým podmínkám, zároveň však byl reakcí na přijetí občanského zákoníku z roku
1950. Zákon z roku 1953 neupravoval pouze práva autorů, ale zabýval se také postavením autorskoprávních organizací a kulturních fondů, v části šesté zahrnoval rovněž ustanovení o právech příbuzných právu autorskému.
Po přijetí nového občanského zákoníku č.40/1964 Sb. došlo i k přijetí nového autorského zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Zmíněný zákon tvořil až do roku 2000 základ české právní úpravy. V průběhu let byl několikrát novelizován. V některých pasážích obsahoval řadu administrativních direktivních ustanovení, která nadbytečně zvýrazňovala úlohu státu při nakládání s dílem a při různých způsobech jeho využití.
Autorský zákon z roku 1965 byl nahrazen zcela novým autorským zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
Tato koncepce zcela nové autorskoprávní úpravy vychází z maximální snahy po harmonizaci českého autorského práva s právem komunitárním. Reaguje rovněž na některé nové skutečnosti a celkový stav působení tohoto zákona svědčí o přiměřeném vyvážení zájmů stran zúčastněných v tomto procesu, jakož i o přiměřeném zohlednění a zapracování směrnic Evropských společenství z této oblasti. Za daného stavu je možno konstatovat, že Česká republika má v současné chvíli pro oblast právní regulace autorského práva ve vztahu ke sjednocené Evropě kompatibilní právní předpis.
Platný autorský zákon byl doposud novelizován čtyřikrát, a to zákony č. 81/2005 Sb., č. 61/2006 Sb., č. 186/2006 Sb. A č. 216/2006 Sb., přičemž významné jsou především novela prvá, která vznikla z poslanecké iniciativy a je známa především zavedením kontroverzní výjimky z placení odměn kolektivním správcům za provozování vysílání v hotelových pokojích, která je předmětem kritiky i ze strany orgánů Evropských společenství, a čtvrtá, která vznikla z iniciativy vládní a jejímž cílem bylo především transponovat směrnice Evropských společenství přijaté po schválení autorského zákona. Tato, poměrně rozsáhlá, novela proto bývá označována jako „euronovela“ a nabyla účinnosti 22.května 2006. Úplné znění autorského zákona bylo vyhlášeno pod. č. 398/2006 Sb.
Duševní vlastnictví je z historického i současného hlediska významným a nepostradatelným prvkem v pokroku a rozvoji lidstva. Týká se prakticky všech oblastí lidského konání. Lze říci, že to byla právě vynalézavost, smysl pro objevování a tvořivé zdokonalování již dosaženého, co v průběhu dějin posouvalo možnosti a schopnosti člověka v materiální i nemateriální oblasti. Od primitivní tvorby prehistorických obrazů, přes vynález kola či prvních astronomických a geometrických přístrojů, přes vynález tiskařského lisu či vynález elektrického proudu nebo spalovacího motoru, až po objev penicilinu či počítačové technologie, to byla právě duševní schopnost člověka, která umožnila vykonat cestu od jeskynních počátků k současné technické a technologické úrovni, jakou dnes lidstvo disponuje.
Od samého počátku se jednalo zároveň o obohacení duševní sféry člověka, působením na emotivní stránky osobnosti a navozování estetických prožitků. I na této cestě od prehistorických rituálů, počátků tance, hudby a zpěvu přes první jeskynní malby, v různých podobách zachycené psané slovo a snahu o dramatické vyjádření světa prošlo lidstvo dlouhým vývojem. V jeho poslední, zhruba stoleté etapě lze najít různé možnosti zachycení zvuku i obrazu, filmový pás, bezdrátové vysílání zvuku i obrazu či digitální nahrávky všeho druhu. I v této sféře lidstvo definuje samo sebe prostřednictvím kulturní tvořivosti, která je, stejně jako v oblasti technické tvořivosti, výrazem duševních tvůrčích schopností, kterými je v obou těchto sférách člověk nadán a jež co do jejich výsledku lze označovat za duševní vlastnictví.
Způsobilost k vytváření nehmotných hodnot není dána všem členům lidské společnosti ve stejné míře, rozsahu či zaměření. Základním cílem veškerých právních systémů směřujících k regulaci vztahů v oblasti tvorby a užití výsledků tvůrčí činnosti je snaha o vytváření rovných podmínek při nakládání s nemateriálními hodnotami. Význam fungování takového systému spočívá v nastolení rovnovážných vztahů při materiální i morální stimulaci tvůrců na straně jedné a ve vytváření vhodného prostředí pro užití a přístup k výsledkům jejich činnosti na straně druhé.
Duševní vlastnictví tak má zásadní dopad na celou lidskou společnost, neboť na výsledcích kulturního a technického rozvoje závisí i úroveň vzdělání a další rozvoj společnosti jako celku. Z tohoto hlediska je další mobilizace, vzdělání i celkové zvyšování úrovně lidských zdrojů jedním ze základních předpokladů jakéhokoli dalšího vývoje. Podstatnou skutečností je rovněž možnost globální komunikace, zpřístupnění a výměny kulturních a technických informací i hodnot, a to též prostřednictvím novodobých komunikačních prostředků, jakými jsou bezdrátové či satelitní vysílání, nebo internet.
Za této situace, kdy dochází k obecné a téměř neomezené přístupnosti výsledků duševní tvůrčí činnosti, nabývá právní úprava vztahů v této oblasti na svém významu.
Stejně jako v předchozí právní úpravě je i v platném zákoně výslovně vyjádřena zásada, podle které je předmětem autorského práva jakékoli autorské dílo bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Tato skutečnost má zásadní význam při posuzování děl malého rozsahu, resp. jiných atypických útvarů, které jsou výsledkem duševní tvůrčí činnosti. V ustanovení §5 zákona je výslovně vyjádřen a formulován autorský princip, podle kterého je původním subjektem autorského práva, kterému původně vzniká autorské právo, vždy pouze autor jako fyzická osoba, jež dílo skutečně vytvořila. Toto právo vzniká danému autorovi okamžikem vytvoření jeho díla, tj. okamžikem faktického vzniku díla. Zákon tak vychází jednoznačně ze zásady pravdivosti, podle které původním subjektem autorského práva může být pouze fyzická osoba, která dílo vyhovující pojmovým znakům uvedeným v § 2 odst. 1, případně v § 2 odst. 2 autorského zákona, vytvoří na základě své vlastní tvůrčí činnosti. Pouze tato osoba jako autor je nadána schopností takový výsledek vytvořit. Osoba právnická tuto schopnost postrádá, proto může být pouze odvozeným subjektem práva autorského.
Autorským právem v objektivním smyslu se rozumí soubor právních norem, které upravují vztahy vznikající při vytváření a společenském uplatnění autorských děl.
Autorským právem v subjektivním slova smyslu se rozumí daná konkrétní práva (oprávnění), jež náleží autorovi k dílu, které svou duševní tvůrčí činností vytvořil.
Vedle práva autora k jeho dílu, práv výkonného umělce k jím vytvořenému uměleckému výkonu, práva výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu a práva rozhlasového nebo televizního vysílatele k jeho vysílání, uplatňuje platný autorský zákon ve skupině práv souvisejících právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu, právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu, k němuž uplynula doba trvání majetkových práv a právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny jim vydaného díla pro osobní potřebu.
Jako právo zvláštního druhu je v tomto zákoně upraveno, v souladu s evropským komunitárním právem, rovněž právo pořizovatele k jím pořízené
databázi. Součástí platné právní úpravy je i komplexní systém úpravy kolektivní správy práv autorských a práv souvisejících s autorským právem.
Autorský zákon je občanskoprávním zákonem se vztahem speciality k občanskému zákoníku, případně k obchodnímu zákoníku.
V rámci občanského práva autorské právo tvoří zvláštní, relativně samostatnou oblast upravovanou zvláštními právními normami a ovládanou zvláštními zásadami vyplývajícími jak ze zákona, tak i ze zvláštní povahy autorských děl a vztahů k nim vznikajících.
Pro řešení vztahů vzniklých v souvislosti s vytvořením a společenským uplatněním autorských děl je proto třeba použít autorského zákona ve všech případech, kde tento zákon obsahuje vlastní, přímou právní úpravu těchto vztahů. Pokud vlastní přímou úpravu autorský zákon neobsahuje, je třeba zkoumat, zda takovou úpravu obsahuje občanský zákoník. Pokud by ani autorský zákon, ani občanský zákoník takovou úpravu neobsahovaly, je na místě použít obdoby – analogie, a to tak, že nejprve se použije analogie autorského zákona a poté analogie občanského zákoníku.
Z tak zvané generální klauzule vyplývají tyto pojmové znaky autorského díla.
Musí jít o:
- dílo umělecké či vědecké
- jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora (s tím, že základem je tvůrčí činnost jakožto činnost duševní)
- vyjádření v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické), a to nezávisle na tom, zda trvale, nebo pouze dočasně, nezávisle na rozsahu díla, účelu či významu, tj. bez jakékoli relevance času, rozsahu, účelu i významu.
Autorským dílem jsou i díla vzniklá tvůrčím zpracováním jiného díla včetně překladu díla do jiného jazyka, splňují-li výše zmíněné pojmové znaky generální klauzule.
Zákon rozlišuje mezi díly uměleckými a díly vědeckými. Díla literární vymezuje pouze gramaticky a logicky jako druh díla uměleckého. Zákon tyto pojmy jinak blíže nevymezuje.
Pro autorskoprávní ochranu není podstatné, z jaké oblasti dílo je, nýbrž jakou tvůrčí formou bylo vytvořeno. To je významné zejména u děl vědeckých. Aby dílo mohlo být autorským dílem vědeckým, nestačí, aby bylo z oblasti vědy, nýbrž je třeba, aby bylo vytvořeno vědeckou tvůrčí formou. Stejně tak je i
literární tvůrčí forma rozhodující pro dílo literární, zatímco jiná tvůrčí forma umělecká pro jiná díla umělecká.
Druhy děl jsou zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a hudebně dramatické, dílo choreografické a pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobných fotografií, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a kartografické.
S dalším rozvojem techniky lze očekávat možnost vzniku nových druhů autorských děl a jejich vyjádření.
Použitý zdroj odborné literatury:
Knappová M., Švestka J., Dvořák J. a kolektiv: Občanské právo hmotné 3, 4. vydání,Aspi a.s. Praha, ISBN 978-80-7357-231-3 (díl pátý Autorské a patentové právo).