18.01.2016 | 17:45
Mojmír Grygar: Ukrajinský labyrint

Mojmír Grygar: Ukrajinský labyrint

PhDr. Mojmír Grygar
Ukrajinský labyrint



Recenzoval prof. Leonid G.Bělkin, DrSc.PhDr. Mojmír Grygar
Ukrajinský labyrint



Recenzoval prof. Leonid G.Bělkin, DrSc.

PhDr. Mojmír Grygar                              

Ukrajinský labyrint

 

Recenzoval prof. Leonid G.Bělkin, DrSc.

 

1

Způsob, jakým američtí i evropští i politikové reagují na události v Ukrajině, vzbuzuje údiv spojený s obavami. Překvapuje, s jak povrchní znalostí věcí jsou tito významní hráči světové politické scény s to bez váhání zaujímat zásadní postoje. Zřejmě je měli připraveny již dřív, protože scénář Majdanu, jak o tom svědčí řada utajovaných souvislostí a faktů, byl sepisován s jejich podporou a iniciativou již o pár let dřív. Poněkud méně nás udiví, jak jejich argumenty novináři, rozhlasoví a televizní komentátoři ve svých projevech ještě více rozřeďují, jak fakta filtrují a cenzurují, aby mohli bez skrupulí vyjádřit rozhodující mocenské a ideologické stanovisko. Byl jsem otřesen, jak si někteří čeští novináři, ale i intelektuálové a politikové, od nichž bych to nečekal, rychle osvojili rétoriku studené války a již předem souhlasí nebo přímo vyžadují vojenský zásah proti Rusku. Obsazuje-li někdo v Kijevě násilím vládní budovy, je pro ně vlastenec, dělá-li to Rus na východě, je terorista.                                                                                                                          Buď jak buď, dnes někteří lidé již nevidí podstatný rozdíl mezi Ruskem a SSSR, Putina vykreslují jako novodobého Stalina, který právě začal nové tažení proti demokratickému Západu, a  tím se stává pro severoatlantickou civilizaci mimořádně nebezpečným. Putina přirovnávají k Hitlerovi a zapomínají, že představitelé tvrdé pěsti povstalců na Majdanu, členové strany Svobody a Pravého sektoru, už delší dobu jezdí do Německa pro poučení a podporu neonacistické strany NPD, která do té míry ostře kontrastuje s demokratickými stranami Německa, že jí hrozí zákaz. Protivládní, to znamená protiruští vzbouřenci nosí na rukávech emblém, který nápadně připomíná hákový kříž. Oleg Ťahnybok, předák strany Svobody, který již kandidoval na prezidentské místo, v programu hlásá novou Ukrajinu. V tomto státě principy liberální vlády ustoupí direktivním zákonům. Občané se budou klasifikovat podle etnického původu, veřejný informační prostor bude řídit stát, země se stane hrází proti Rusku, její bezpečnost bude zajišťovat vojenský pakt s USA a Velkou Británií. Přestože Ťahnyboka Wiesenthalovo centrum ve Vídni zařadilo mezi deset nejnebezpečnějších antisemitů, našim novinářům tato informace zůstala utajena nebo ji prostě zamlčují, aby na hrdinech majdanského povstání neulpěla žádná skvrna. Mezitím se šéf extremistické strany chlubí, že získá masovou podporu – do jeho strany prý denně vstupuje pět nových členů. Tak nevím, komu by víc slušel Hitlerův knírek.

                                                                                                                                Bez znalosti faktů a souvislostí se nikdy nevymotáme k ukrajinského labyrintu. Je to především labyrint dějin, v němž se Ukrajinci museli vymezovat a bránit vůči starším a mocnějším sousedům – Rusům, Polákům, Rakušanům, Němcům. Nezřetelnost geografických, jazykových a kulturních hranic ztěžovala a ztěžuje objektivní líčení těchto vzájemných vztahů, zejména pokud jde o Rusko. Dnešní statistiky ukazují, že Ukrajinu obývá 77,8 % Ukrajinců, ale mezi občany státu má ukrajinštinu jako mateřštinu pouze 67,8 %;  Rusů je 17 %, ale ruština je mateřštinou téměř 30 % obyvatel. Jak si máme vysvětlit, že bezmála třetině obyvatel je upírana možnost používat mateřštinu jako druhý úřední jazyk? Zákon namířený proti ruštině byl proklamován již v prvních dnech povstání. Jak mohli bruselští politikové přehlédnout toto omezování základního lidského práva? Zdá se, že tyto vady na kráse údajně demokratického hnutí zcela přehlušily argumenty a zájmy jiného druhu. Jak si máme vysvětlit veřejnou podporu amerických a evropských politiků, kteří povstacům na Majdanu dali již v prvních dnech protestů neuvěřitelný kredit? Aniž věděli, jak dramatická akce skončí (nebo možná právě proto, že to předem věděli), povstalce bezvýhradně podporovali – stojíme za vámi, věříme vám, ke zvolenému prezidentovi ani k jeho většině v parlamentu nemáme důvěru, těšíme se, že se  přimknete k Evropě a k NATO, že budete vyznávat hodnoty kapitalistické demokracie atlantického typu. Když někdo na náměstí dobýval a vypaloval vládní budovy, vrhal molotovovy koktejly, pálil a střílel po policistech, velkolepým způsobem organizoval zásobování, vytápění a ozbrojování mnohatisícového davu, bylo zřejmé, že někomu velmi záleželo na tom, aby dohoda mezi Janukovičem a třemi zahraničními ministry nikdy nevstoupila v platnost. Když Kličko se svými spojenci požadoval demisi prezidenta a vlády za podmínku vyjednávání, nikdo z vzácných hostů to nepovažoval za nesmysl. Nevadilo to senátorovi John McCainovi, příteli gruzínského prezidenta Saakašviliho, který se vyznamenal tím, že dal děly ostřelovat neposlušné občany vlastního státu, nevšimla si toho ani paní baronka Catherine Ashtonová, odpovědná za mezinárodní vztahy Evropské unie, nevěnoval tomu pozornost německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který z ne dost pochopitelného důvodu přiroval Rusko k Saudské Arábii, ani se tím nezabýval kdokoli jiný z vybrané suity zahraničních příznivců, podněcovatelů a rádců Majdanu. Všimli jste si, že mezi statečnými obránci demonstrantů byli také fotbaloví rowdies? Četl jsem se, že  jeden z ukrajinských spisovatelů bude o nich psát knihu: obětavou železnou pěst povstání je třeba oslavit. Ale nikde jsem se nedočetl, kdo zaplatil mnohatisícovému davu lidí ztráty, které utrpěli nepřítomností v zaměstnání, nikdo neřekl, kdo je živil a zařídil všechny nezbytné technické podmínky takového masového podniku. Jaké bylo vlastně složení shromáždění na Majdanu? Kolik tam bylo obyvatel Kijeva, kolik ze západní části a odjinud, kolik nezaměstnaných, kolik dělníků, lidí střední střídy, vzdělanců, kolik společensky nezařazených, deklasovaných, kolik Ukrajinců, Tatarů, cizinců, kolik lidí znalých vojenského řemesla, kolik výrostků, prvoslavných, katolíků, Židů, bezkonfesijních? Vím, že žádám po novinářích příliš mnoho, ale čím víc se události na Majdanu propadají do polomýtické, symbolické sféry, tím víc odpovědí na zmíněné otázky musíme mít. Jinak nemůžeme tvrdit, že dav na Majdanu reprezentoval většinu obyvatel Ukrajiny. O tom je však i bez přesných dat nutno pochybovat.

Překvapuje, kolik novinářů doma i na Západě nadšeně oslavuje zrod demokratické, občanské společnosti na Ukrajině, aniž si dnes vybavují elán, s jakým před lety vítali oranžovou revoluci v Kijevě, která skončila politickým i morálním fiaskem jejích protagonistů –  Juščenka a Tymošenkové. Na velkolepém, patetickém obraze majdanského povstání, jak je nám dnes v masmédiích předkládán, najde i povrchní pozorovatel skvrny, které, jak zní nápis na látkách v čistírnách, nelze odstranit bez poškození látky. Snad povahu těchto skvrn pochopíme, rozpoznáme-li jejich původ, vydáme-li se za nimi do temných a dnes záměrně zapomínaných koutů ukrajinského bludiště.

 

2

Politické myšlení nelze nahradit myšlením právním. Politik, není-li pro něho výhodné řešit zásadní existenční a historické otázky národů a států, může se odvolat k té nebo oné smlouvě, k tomu nebo onomu paragrafu. Když Obama a představitelé Evropské unie považovali plebiscit obyvatel Krymu za nelegální, odporující ukrajinské ústavě, jednali ne jako státníci, ale jako právníci. Přitom každý ví, že porušování zákonů, a nejen mezinárodních, patří k běžné praxi, které se často dopuštějí právě zastánci mezinárodních dohod. Ať první hodí kamenem, kdo je bez viny. Zahájení vojenské intervence USA v Afghánistánu a v Iráku porušovalo mezinárodní zákony, ale vytipování představitelů těchto států, které měly speciální jednotky armády zlikvidovat, je v rozporu i se zákony Spojených států. Status vězňů na Guantanamu neodpovídá žádné právní normě: nejsou to váleční zajatci, pouze je podezírají ze zločinů, které se jim teprve musí dokázat. Protože by je nemohli držet v žádné věznici v USA, uklidili je na vojenskou základnu na Kubě. Obama v prezidetské kampani slíbil, že tento právní nonsens napraví, ale dosud se tak nestalo. Kdo mu v tom brání? Proč některé vězně deportovali do Polska a snad i do jiných zemí, aby je tam podrobili výslechu? A proč se při týrání vězňů používaly metody, které jsou v rozporu s americkými zákony? Proč musí federální soud rozhodnout, zda násilné vyživování vězňů, kteří drží hladovku, je v souladu se zákony Spojených států? Proč je zákon o masovém sledování obyvatelstva, Patriotic  Act, který byl přijat po 11. září 2001 na omezenou lhůtu pěti let, stále v platnosti? Proč to americkým zákonodárcům nevadí, že hrubě porušuje základní články americké ústavy? Proč se náhle nebere ohled na paragrafy? A podle jakého zákona si americké výzvědné služby osobují právo kontrolovat telefonní hovory milionů občanů doma i za hranicemi? Elektroničtí i fyzičtí strážci bezpečnosti země, která přebírá odpovědnost za všechno, co se na této planetě děje, dokonce odposlouchávají i přední politiky spřátelených zemí. Jak se jen vyděsila paní Merkelová, když se nabourali i do jejího speciálního kancléřského mobilu opatřeného státním znakem. Zlobila se právem, ale špiclové na nejvyšším vrcholu nejmocnějšího státu světa mají v rukou větší trumf – moc silnějšího. Sice tím pošlapávají nejen mezinárodní zákony, nýbrž i základní pravidla slušnosti a zdvořilosti, ale co se dá dělat? Někdo se na půl huby omluví, někdo se otřepe; spřátelení politikové a političky se na sebe usmívají, podávají si ruce, všecko je v pořádku. Politika není pro slabé jedince.                    

 

3                                                                                             

Zahraniční politika USA se již od první světové války neřídí zakladní doktrinou  americké státnosti vyhlášenou v roce 1823. Podle prezidenta Jamese Monroea Evropa nemá právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu; na druhé straně Spojené státy zase nebudou zasahovat do válek v Evropě, a vojenskou moc použijí jen v případě vážného ohrožení své bezpečnosti. Od okamžiku, kdy se USA staly dominantním hráčem na světovém poli a rozšířily sféru svého životního zájmu do čtyř světadílů, američtí politikové považují za samozřejmé, že každé oslabení jejich pozice je důvodem k ráznému zásahu, nejen diplomatickému, ale i vojenskému.

Vyhlašuje-li jedna velmoc principy, které zaručují její bezpečnost zakotvenou v geopolitických a historických podmínkách, proč by se měly tyto principy odpírat jiným velmocem, jmenovitě Rusku nebo Číně? Která z velmocí by si přála mít na svých hranicích rakety a vojenská zařízení, která nikdy nemohou mít pouze obranný charakter?

Když prezident Janukovič v roce 2008 při jednání s velením NATO prohlásil, že Ukrajina  nevstoupí do západního vojenského paktu, protože je to v rozporu s přáním většiny obyvatelstva, netušil, že si tím vypsal ortel. Od té chvíle se v politických i vojenských kuloárech USA i některých států NATO začala odvíjet aktivita, která měla přivést Janukoviče k rozumu, nebo ho vystřídat jinými politiky, přesvědčenými, že ve vlastním zájmu Ukrajinců je, aby se jejich ne zcela přesně hystoricky a národnostně vymezené území stalo částí ochranně útočného nebo útočně ochranného východoevropského pásma, které má držet ruského medvěda na uzdě. Ukrajina nepředstavuje pro USA žádné životně důležité teritorium, ale pro Rusko by Ukrajina jako součást západního vojenského bloku znamenala nebezpečí číslo jedna. Vžil se prezident Obama a státníci řídící Evropskou unii do situace prezidenta Ruské federace? Uvědomili si, jakou mají zodpovědnost, když se nová ukrajinská vláda, která nebyla dosazena v souladu s ústavou, ale pod nátlakem rozvášněných demonstrantů, s nadšení vrhá do náruče Západu? Je podivné, když západní demokraté tleskají ozbrojencům, kteří podobně, jak to známe z dějin Ruska, Německa, Itálie, Iránu, Gruzie a dnes i některých arabských zemí, rozehnali parlament a vytvořili situaci, kdy platí právo toho, kdo má v jedné ruce pušku a v druhé molotovův koktejl? Proč západní média, ani oficiální analytikové nepřinesli a nepřinášejí přesná data o podivné proměně, která proběhla v několika hodinách uvnitř ukrajinského parlamentu? Zdá se, že někdy je pro demokraty určitého typu vhodnější, aby houževnatě lpěli na liteře zákona, jindy zase, aby dali přednost revolučnímu násilí. V případě ukrajinské krize politikové angažovaní v protiruském tažení současně uplatňují obojí taktiku, porušování zákona na Majdanu považují za legitimní, obsazení Krymu za nezákonné. Vypalují-li majdanští radikálové vládní budovy a házejí-li na vládní ozbrojence

hořící lahve, je to prý chvályhodná iniciativa občanských organizací, ale když se Rusové v  Oděse a ve městech na východě cítí ohroženi protiruským postojem, lze jejich chování označit za terorismus? U nás se tomu říká měřit dvojím metrem, v Holandsu se praví, že se někdo pokouší foukat z úst současně studené i horké.    

                                                                                                                    Neutralita Ukrajiny byla v rozporu s dlouhodobým směřováním zahraniční politiky Spojených států, které, vědomy si svého vítězství ve studené válce, chtěly dovést spor dvou bloků do všech důsledků. Každý sebevědomý Američan je už od mládí vychováván

masovou kulturou domácí provnience – westerny, hvězdnými válkami, teminátory, supermany, osvojuje si etiku a taktiku těchto věčných evergreenů, vštěpuje se mu, že nepřítele je třeba nejen porazit, ale i ochromit, ponížit, zadupat. V případě říše Zla (oblíbený termín Ronalda Reagana) se jim to téměř podařilo. Ne náhodou popularita bondovek, v nichž nepřítele představují sověti nebo Rusové (není nutné mezi nimi rozlišovat – oba přicházejí z nebezpečného východu), ani po skončení studené války  neztratila na aktualitě a přitažlivosti.

 

                                                                                                                              4                                                                                                                               Na začátku 90. let, kdy se Sovětský svaz rozpadl, nenašel se nikdo, kdy by byl v politicky i hospodářsky zpustošené zemi, a tím méně za hranicemi, s to uvažovat o geopolitických důsledcích této katastrofy. Západ slíbil Gorbačovovi, že NATO bude respektovat bezpečnost Ruska, a sféru svého vlivu nerozšíří až na jeho hranice, ale on, v naivní víře, že dané slovo platí, si nevyžádal právní záruku a dopustil se fatální chyby – zapomněl odejít  z jednání s orazítkovaným glejtem v kapse. Na jedné straně je to projev politické naivity, na druhé pokrytectví. Dnes by věci týkající se Ukrajiny, Krymu i jiných strategických záležitostí mohly vypadat z právního hlediska docela jinak. Až se dostaneme k výkladu podivné anexe ruských oblastí Charkova, Oděsy, Donbasu a Krymu, k níž došlo v roce 1954, bude se jevit nespornost hranic Ukrajiny ve světle ještě horším. Političtí právníci nebo politikové podřizující principy státnosti liteře zákona se neptají na okolnosti, za nichž byl zákon přijat, vycházejí z daného stavu zákona, žádné ohledy na demografickou, historickou, nacionální nebo jazykovou realitu je nezajímají. Paragraf je paragraf. Na druhé straně přimhouří obě oči, aby přijali situaci, kterou nekryje žádná ústava, žádný zákon. Není třeba provádět složitou právní analýzu, abychom pochybovali o legalitě dnešní ukrajinské vlády. Nepotvrdila ji většina občanů země, nýbrž ne zcela dobře identifikovatelní vůdcové tisícového davu na Majdanu. Ani odvolání prezidenta Janukoviče neproběhlo v souladu s ústavou. Kam se podělo skrupulózní lpění západních politiků na liteře ústavy a zákona? Že by se jim náhle zalíbilo v revolučním řešení krizových situací? Ostatně v souladu s jakými právními normami provedly Spojené státy v roce 1954 anexi Havajských ostrovů? Když na konci 60. let začali Američané bombardovat Kambodžu, která Spojené státy nenapadla a ani neohrožovala, Nixon, Kissinger a jeho generálové jednali – zákon nezákon – podle své vojenské zvůle.

Z pohledu některých představitelů amerických politických, vojenských i průmyslových kruhů Rusko zůstávalo i po svém rozpadu zdrojem nebezpečí. Proto se stávalo terčem útoků pokaždé, kdy se pohrobkům nebo dědicům studené války na Západě zazdálo, že si ruský medvěd zase příliš dovoluje. Každý náznak sebemenší obnovy velkého hospodářského i kulturního potenciálu největší země světa hlídali západní analytici s obavami. Pamatuji si, jak mě někdy na začátku 90. let šokoval výrok bývalého amerického ministra války Weinbergera, který v české televizi prohlásil, že největším nepřítelem demokracie a Západu bylo a zůstává Rusko. U nás tehdy nebylo možné nic pozitivního říct o této zemi; zapomenuty byly oběti desítek tisíc krasnoarmějců, kteří padli v bojích s Němci na území Československa, ale lidé ještě měli v živé paměti tanky, které přijely rozdrtit politické naděje a inspirace Pražského jara. Vandalové tehdy ničili památníky padlých sovětských vojáků, aniž se v naší politické a kulturní reprezentaci našel někdo, kdo by protestoval a vysvětlil, že oběti sovětských lidí za druhé světové války nenesou nejmenší odpovědnost za nezodpovědné jednání sovětského politbyra pětadvacet let po ní. Po sametové revoluci oslavy konce války nabyly zcela jiné podoby: zájem politiků a médií se soustředil na účast amerických vojsk na západě Čech, o obětech sovětských vojáků se téměř neslušelo mluvit, veřejnost byla poučována, že rudoarmějci nás vlastně nepřišli osvobodit, nýbrž obsadit. Někteří historikové druhé světové války, a nebyli to pouze mluvčí  sudetských Němců, začali přepisovat její výsledek – tak jsme se dozvěděli, že jsme vlastně v květnu 1945 ani nebyli na straně vítězných mocností a států, Protektorát byl přece součástí Říše. Zamrazilo mě, když jsem si 15. března v Lidových novinách přečetl článek o obsazení okleštěného Československa německou armádou; autor v něm tvrdí, že 15. březen 1939 byl pro Čechy „vlastně šťastné datum“. Tento skandální výrok je výrazem tendence, která jako snydrom Druhé republiky již dvacet let podrývá národní sebevědomí. Podle postmoderní strategie je třeba zrušit zásadní protiklady na všech hodnotových škálách. Dosáhne se toho tím, že se mezi ně vloží  šedá, beztvará, neuchopitelná zóna polopravd a někdy i vyslovených lží. Každý má svou pravdu, válečný zločinec i jeho oběť – vyber si! (Křiklavým příkladem tohoto 'vyvažování' byl dokument o Banderovcích vysílaný v televizi.) Když přesuneme klíčové momenty českých dějin ze sféry společenské paměti do kompetence historiků, můžeme se dočkat neobyčejných paradoxů. Prostor dějin nikdy není jenseits von gut und böse, mimo dobro a zlo; tvrdí-li to někdo, zpravidla chce vystupit na straně toho zlého. Tak se dnes husitské hnutí dostává ze sféry předreformačního úsilí o nápravu církve i společnosti do oblasti neospravedlnitelných aktů lupičství a žhářství (tato hrubá falzifikace se ozvala i v uvedeném pořadu o Banderovcích); Bílá hora a následující rekatolizace již není genocidou, nýbrž jediným možným řešením složitých dějinných procesů, k nimž ostatně přispěli protestantští pánové sami; národní obrození neprávem ruší zemské dvojjazyčné vlastenectví barokní doby; vznik Československa neblaze přispěl k rozpadu Rakouska, po staletích obnovená česká státnost byla falsche Konstruktion, a  Beneš se dopustil fatální chyby, že nedal Němcům víc autonomie, víc svobody. K výroku o 15. březnu jako o “šťastném datu“ našich dějin se skvěle hodí výrok paní ministryně spravednosti (!), že si o odsunu sudetských Němců myslí jen to nejhorší a „že to u nás přece jen nebylo tak zlé“. Novinář z Lidovek ani paní ministryně nezaznamenali existenci a závažnost našeho odboje, ani to, že jeho úspěchy přiměly Hitlera, aby poslal na Čechy svého nejlepšího specialistu na potlačování ilegálního odporu. Paní ministryně se do jejího bavorského bydlišti asi nedostaly zprávy o tisících deportovaných a popravených Čechů a Moravanů, o zavření vysokých škol, o soustavné germanizaci, o přípravách na likvidaci českého národa, na nichž se podílel i Ernst Freiherr von Weizsäcker, státní sekretář Joachima Freiherr von Ribbentropa, člen Himmlerova štábu SS.

 

5

V době, kdy se po rozpadu Sovětského svazu čekal totální hospodářský bankrot, možnost katastrofického scénáře nevzbuzovala na Západě mnoho emocí, ba někteří lidé takové důsledky pádu rudého impéria považovali za zasloužený trest boží. Divoká privatizace nezměrného přírodního a průmyslového bohatství SSSR byla doprovázena plánovaným zbídačováním širokých vrstev obyvatelstva. Můj přítel Oleg Malevič, významný ruský bohemista, mi jednou vysvětloval čtyři fáze tohoto vývoje, kdy úměrně    s tím, jak se hromadilo pohádkové bohatsví v rukou hrstky vyvolených, naprostá většina obyčejných lidí byla okradena o poslední zbytky sociálních jistot. Když byl v roce 1993 zatčen Chodorkovskij, jehož majetek se odhadoval na 250 miliard dolarů, našlo se u nás několik lidí, reprezentujících politickou, novinářskou, vědeckou a literární elitu, kteří           v tomto činu viděli tak výrazné potlačování občanských svobod, že neváhali veřejně a manifestačně protestovat. Nikdo nebral v úvahu možné důsledky Chodorkovského záměru prodat svou firmu, která tvořila významný díl energetické základny země, Američanům. Zahraniční karikaturista tuto situaci vyjádřil kresbou, na které je Chodorkovskij vykreslen jako car trůnící na voze taženém nevolníkem Putinem. Putinovi se podařilo tuto noční můru zažehnat: nevolníkem se stal Chodorkovskij a na carský trůn dosedl Putin. Jak by se asi vyvíjely poměry na Rusi a za Uralem, kdyby bohatství země exploatovaly americké společnosti? Stále si naivně myslím, že zisk nerostného bohatství země by neměl plynout do ciziny, ale měl by sloužit k užitku domácích lidí. Nemám přehled o tom, jak se zahraniční společnosti už dnes a ještě víc v budoucnosti těší            z dosud ne zcela zprivatizovaného bohatství Ukrajiny. Kolují zprávy, že zahraniční společnosti již odkoupily licenci na dobývání břidlicového plynu; budou prý bez zábran těžit i v hustě osídlených onblastech. Nevím, proč nám novináři a znalci neposkytují o těchto ekonomických záležitostech víc informací. Nebo je to záležitostí neviditelné ruky trhu, která ani žádné státní hranice neuznává a nemusí se ohlížet na kontrolu veřejnosti?

 

Vůbec mě nenapadá, abych paušálně chválil všechno, co se děje v dnešním Rusku. Vyjadřuji se pouze k jedné složité a citlivé otázce ve snaze pochopit důvody, proč bylo Rusko před šedesáti lety škrtnutím pera zbaveno značné části svého evropského území. Také bych rád věděl, proč se tato otázka hned po rozpadu Sovětského svazu nestala předmětem mezinárodního jednání. Nezasadíme-li ji do souvislostí dnešních, včerejších i předvčerejších událostí evropského a světového dosahu, můžeme snadno v ukrajinském labyrintu zabloudit. Aktuální politické spory mají často složité historické kořeny. Kdo by se jimi zabýval, když stačí většina v tom nebo onom politickém grémiu, výboru nebo soudní síni, aby se zjistilo, na čí straně je pravda a právo?                                                          Západ, veden strategií konečného vítězství nad zbytky sovětské moci, se postaral o to, aby se na Balkáně rozpadla Jugoslávie. Ať hodnotíme tento stát jakkoli, neupřeme Titovi odvahu, s jakou vyvořil, proklínán Stalinem, alternativní typ socialistické společnosti, a pokusil se o diplomatické spojení států různého typu, které chtěly zůstat stranou bipolárního rozdělení světa. Spojeným státům, Anglii ani ostatním zemím Evropské unie málo záleželo na mezinárodním právu a na dohodách, k nimž docházelo za bratrovražedných bojích v Chorvatsku, Srbsku, Hercegovině, Makedonii. Gentscher, německý ministr zahraničí, a v podivé shodě s ním i mluvčí Vantikánu, byli první, kteří uznali  Chorvatskou republiku jako nezávislý stát. Nelze přitom nekonstatovat, že právě Chorvaté za druhé světové válce těžce kolaborovali s Německem a že přitom zvlášť trapnou úlohu sehráli představitelé chorvatské katolické církve. Byla to náhoda? Proč německý politik nepočkal na společné stanovisko Evropské unie, jak o to již od počátku balkánské krize usiloval prezident Mitterand? „Humanitární bombardování“ mělo Srbsko srazit na kolena (dovedeme si vybavit, co všechno 'polidští' 30 000 pum?); tento okřídlený výraz se stal symbolem pokrytectví, jež mělo ospravedlnit agresorovo jednání. Bylo zapotřebí, aby Západ podněcoval nepřátele Srbska, byť to byli lidé napojení na teroristická centra islamistů? Izegbegovič, předák muslimů v Hercegovině, se neskrýval svým plánem utvořit na svém teritoriu stát řídící se šarií, islámským právem. Američtí politikové a vojenští velitelé si tehdy neuvědomovali, že záměrným podněcováním mudžahedínů v Afghánistánu, motivovaným jediným cílem – vypudit sovětská vojska ze země, vypouštějí džina náboženského fanatismu z lahve. Dodnes se jim ho nepodařilo zahnat zpět. Taliban se jim stále vysmívá a mstí. Stratégové ve Washingtonu a v Kongresu si zřejmě ani dnes neuvědomují, jaké neviditelné, podprahové, emocionální síly se daly do pohybu na Ukrajině, jaký labyrint skrytých souvislostí je ve hře. Politikové, kterým jde o prosazení dlouhodobých strategických cílů, ani vojáci disponující dokonalou technikou, se zpravidla příliš nezdržují studiem a rozborem složitých nemateriálních a ideologicky nesnadno pojmenovatelných aspektů událostí v dalekých zemích. Je na místě se ptát, proč odborníci a poradci nevysvětlili Obamovi, jaké náboženským fanatismem inspirované síly vyvolaly občanskou válku v Sýrii. Také není jasné, proč američtí zpravodajci neodhalili, že osudné použití sarinu na předměstí Damašku bylo zosnováno odpůrci Bašára al Asada, kteří tím chtěli prezidentu Obamovi dodat důkaz, aby mohl zahájit válečné tažení proti syrské vládě. Hrozba, kterou Obama vyslovil a vzápětí odvolal, podryla jeho důvěryhodnost. Proč bychom měli dnes očekávat, že by americký prezident mohl potřebovat k odsouzení referenda na Krymu víc než jednoduchý argument právního typu. Zejména uvážíme-li, že vojenskou intervenci v Sýrii zažehnal Putin.

 

7

Stojí za to, podívat se zblízka na vratkost ústavních a jiných právních norem na Ukrajině   v době po rozpadu Sovětského svazu. V našem tisku se již objevily informace, týkající se nečekaného a svévolného rozšíření hranic Ukrajiny v roce 1954, které nebylo motivováno etnickými, jazykovými ani geografickými důvody. Chruščov, ukrajinský vlastenec, byl bezpochyby již ve třicátých letech roztrpčen a rozezlen Stalinovým nepřátelským stanoviskem k Ukrajincům. Ale katastrofální důsledky urychlené a násilné kolektivizace zemědělství nebyly motivovány národnostními, nýbrž třídními důvody. Stalin ve své ideologické posedlosti předpokládal, že hnací silou socialistického zemědělství budou chudí venkované bez rozdílu národnosti. Nejhorší následky dopadly na ukrajinské sedláky, kteří měli prosperující hospodářství a odmítali vstupovat do kolchozů. Vysídlení 30 000 kulackých rodin na východ dovršilo dílo zkázy. O hladomoru způsobeném násilnou kolektivizcí zemědělství se u nás již psalo a píše, ale méně je známo, že Chruščov již v roce 1944 požádal Stalina o změnu ukrajinsko-ruských hranic. Svůj návrh motivoval tím, že by Ukrajina měla být rozšířením teritoria symbolicky odměněna za válečné utrpení. Stalin návrh zamítl a Chruščov musel čekat ještě deset let, než se splnil jeho sen. (Dokonce ani dekret o předání Krymu a západních regionů Ruska Ukrajině nebyl schválen v souladu se zákonem; při hlasování v předsednictvu Nejvyššího sovětu bylo přítomno pouze 13 členů z 27, pro přijetí zákona nebylo dodrženo quorum.) Říká-li Putin, že to byl špatný zákon, má pravdu. Po rozpadu Sovětského svazu se rázem miliony Rusů octlo v cizí zemi, stali se občany druhé kategorie, a ukrajinští nacionalisté se netajili svou nevraživostí k moskalům. Jestliže Tymošenková si přeje vyhladit Rusko atomovým útokem, jak asi reagují miliony jejích obdivovatelů? Pokud by se v Kijevě dostala k moci vláda xenofóbní strany Svobody, Rusové by museli skládat zkoušku z ukrajinštiny a z dějin země (dovedu si představit, co by se tam o Rusku dozvěděli) a do legitimace by jim dali razítko „příslušník menšiny“. Pohled na současné statistiky, udávající frekvenci ukrajinštiny a ruštiny na Ukrajině, je  výmluvný. Vypovídá o snaze ukrajinských úřadů občany ruského původu ukrajinizovat. Od jednoho ukrajinského číšníka pracujícího na Krétě jsem se před lety dozvěděl, že se zavádí dabování starších oblíbených ruských filmů do ukrajinštiny – ale ne každý Rus jim potom rozumí. Dosahuje-li počet Ukrajinců v zemi téměř 77 %, pak z nich ruštinu jako mateřský jazyk má 10 %, to znamená, že ukrajinsky hovořících Ukrajinců je necelých 68 %. Rusů je podle sčítání víc než 17 %, ale ruština je mateřským jazykem téměř 30 % obyvatel země. Na Krymu, jímž se ještě budeme podrobně zabývat, je dorozumívacím jazykem ruština, přitom z 24 % Ukrajinců na poloostrově 10 % má ruštinu jako mateřský jazyk; ukrajinských Ukrajinců je na poloostrově pouze 14 %.  Nerozumím tomu, proč představitelé Evropské unie, kteří kladou na jazykovou otázku tak velký důraz, nepovažují toto hrubé porušení lidského práva ukrajinskými nacionalisty za nic důležitého, co by jim mělo vadit.                            

Po rozpadu Sovětského svazu 93 % obyvatel Krymu žádalo, aby poloostrov získal status autonomní oblasti, a vláda v Kijevě návrh schválila. (Poznamenávám, že představitelé pravicových nacionalistických stran se nejméně od dob oranžové revoluci programově vyslovovali proti autonomii Krymu.) V květnu 1991 proruská skupina vystupuje s požadavkem, aby byl Krym vyhlášen republikou a získal nezávislost. Vyhlášení srpnového referenda se podařilo ukrajinským úřadům překazit. Krize kulminuje v roce 1994, kdy

stoupenci samostatnosti získávají v místním zastupitelstvu většinu. V červnu prezident Kučma dosáhl toho, že krymští separatisté ustoupili; ve hře byl také příslib ekonomických výhod. Představme si, že by se většina obyvatelstva již před deseti lety v referendu vyslovila pro odtržení. Způsobilo by to mezinárodní pozdvižení? Bylo by Rusko cejchováno jako agresor, který ohrožuje Ukrajinu, západní Evropu i životní zájmy NATO? Po oranžové revoluci se situace zásadně zhoršila, prezident Juščenko se vezl na vlně ukrajinského nacionalismu, který se vyhraňoval především negativním vztahem                 k mocnému sousedu, Rusku. Juščenko, podporovaný Tymošenkovou, „ikonou oranžové revoluce“, hrozil vypověděním smluv, které přiznávaly městu Sevastopolu zvláštní status, a které Rusům zaručovaly pronájem přístavu do roku 2017. Kdyby se Juščenko nedostal do sporu s Tymošenkovou a kdyby se oba nemuseli vzdát svých funkcí –  byla na ně totiž uvalena žaloba pro korupci – , možná bychom se dočkali krymské krize o pár let dřív. Samozřejmě by se o porušování smluv Kijevem moc nemluvilo.

Na otázku, proč se na Západě našlo pár vlivných politiků, kteří přijali verzi Tymošenkové o  ryze politické motivaci jejího procesu, můžeme dát symetrickou odpověď: její zastánci      vsadili na budoucí politickou roli charismatické političky, a nějaké přidružené korupční záležitosti je nezajímaly. Umění politiky spočívá také ve schopnosti někdy něco nevidět.

 

8

Živnou půdou každého nacionalismu jsou romantické představy o výjimečnosti národa a všudypřítomnost nepřítele – ten je přitom také nezbytnou podmínkou existence každého vojenského seskupení. Moment nepřítele – u ukrajinských nacionalistů jsou to především Rusové – nechci zlehčovat. Krutý národnostní i sociální útisk, kterému Ukrajinci byli v průběhu staletí vystaveni, nelze zamlčovat ani podceňovat. Podílel se na tom carský režim, polští pánové, rakouští monarchisté a militéři, sovětští bolševici  a  – last but not least – Němci, jejichž armáda, v těsné spolupráci se zvláštími oddíly SS, čistila Ukrajinu od komunistů, Židů a všech podezřelých a rasově nečistých živlů. Zdaleka ne všichni ukrajinští občané považovali německé okupanty za spojence v boji s ruskými a židovskými nepřáteli. Pokud měli někteří na počátku války iluze, že Hitler uzná jejich samostatný stát, krutě se mýlili. Přesto Stěpan Bandera spoléhal na Hitlera a akceptoval podmínky hry, které führer stanovil a v případě nutnosti i měnil. Ne náhodou prezident Juščenko, hrdina oranžové revoluce, který se dostal do potíží a snažil se získat podporu krajní pravice, krátce před abdikací dekoroval Stěpana Banderu titulem Hrdiny ukrajinského národa. Toto rozhodnutí bylo vzápětí soudním rozhodnutím zrušeno, ale džin protiruských a protižidovských nálad byl vypuštěn z lahve a majdanská revoluce mu nahnala vítr do plachet. Velmi se obávám, že nová vláda vzešlá z plamenů na Majdanu a nastolená za potlesku amerických, bruselských, německých, polských (proč ne izraelských?) ministrů a poslanců, bude mít co dělat, aby tlumila euforii některých nových ukrajinských politiků.

 

Na Majdanu se zřetelně projevily skupiny lidí, kteří se manifestačně hlásili k Stěpanu Banderovi. Protože naše veřejnost není o něm a o činnosti jeho vojenských oddílů dostatečně informována, snadno se šíří polopravdy i vyslovené lži. Přečte-li si někdo vyjádření představitelky našeho odboje, která Juščenkovo rozhodnutí udělit Banderovi nejvyšší státní poctu přijala s uspokojením, řekne si, že to asi s jeho terorismem nebude tak zlé. Naproti tomu starší pamětníci, kteří zažili, s jakou krutostí a odhodláním si po válce banderovci razili cestu z východu do Rakouska a do Německa (sarkasticky bychom řekli heim nach Reich), nemohou nebýt šokováni, když mezi vlajkami, které nesli ukrajinští demonstranti v Praze, zahlédli také znaky Banderova hnutí. Na fotografii z Kijeva, kterou mám před sebou, pochoduje početný dav za velkým transparentem s nápisem Bander – naš geroj! Uprostřed jde silák s převislým knírem, v ukrajinském kožiše a kloboučku, křičí a mává zaťatou pěstí. Vedle něho kráčí muž ve vojenském svetru s  nápisem Svoboda a s emblémem strany –  je to sevřená pravá ruka se vztyčenými třemi prostředními prsty. Tentýž nápis a znak je vidět na početných vlajkách, které se vznášejí nad zástupem.

Lidé si kladou legitimní otázky: byl Bandera ukrajinský vlastenec, který zasluhuje úctu za statečný boj proti ruským bolševikům, nebo zaslepený stoupenec každého, kdo jde proti nim? Z jakých zdrojů pramenila jeho vášnivá láska k národu? Mohli bychom si představit, že by řekl s Jan Kollárem: Zvoláš-li Slovan, nechť se ti ozve člověk? Vždyť pro něho a jeho stoupence největšími nepřáteli byli Rusové a Poláci. Velmi si zakládali na rodové sounáležitosti, na genetické příslušnosti, ale ta je spíš izolovala než spojovala s etnicky blízkými sousedy. (Nemohu tu nepřipomenout slova vůdce slovenských nacionalistů Jozefa Tisa, který v roce 1939 prohlásil Čechy spolu s Židy za největší nepřátele slovenského národa. O maďarských grófech ani slovo. Také jméno válečného zločince Bély Tuky se v této souvislosti zamlčuje – kdo dnes ví, že tento politik maďarského původu byl slovenské veřejnosti doporučován heslem „Tiso Tuka, jedna ruka“?)

 

Přimknul se Bandera k Hitlerovi veden zásadou – nepřítel mého nepřítele je můj přítel – nebo ho spojovalo s nacisty ještě něco jiného? Bezpochyby ano – především přesvědčení o pokrevním, mýtickém založení vlastenectví, které se napájí, očišťuje a posiluje sepětím člověka s rodnou zemí, půdou. V našich masmédiích jsme se mohli v poslední době setkat se zřejmou falzifikací Banderova vztahu k nacistům. Takzvaní znalci ukrajinských dějin prohlašovali, že Bandera nechtěl slepě plnit Hitlerovy příkazy, a to byl důvod, proč ho dal führer internovat v koncentračním táboře Sachsenhausen. Kdo nezná podrobnosti této události, může z ní vyvodit nesprávné závěry. Bandera nebyl obyčejným häftlingem, právě tak, jako jím nebyl francouzský politik Léon Blum, Ferdinand Peroutka a další významné osobnosti porobených národů. Tyto politiky, novináře nebo vůdce odbojových skupin Hitler vyřadil z jejich prostředí, ale držel je v zajetí, které jim dovolovalo v přijatelných podmínkách dožít se chvíle, kdy by snad mohli být nacistům k užitku. Banderovi dokonce dovolili z vězení řídit bojovou činnost svých tajných oddílů. Proto nemá pravdu ukrajinský plukovník Litvin, o němž ještě uslyšíme, ani Juščenko, ani Ťahnybok, ani paní Kavalírová. Nebyl to hrdina a nemají pravdu někteří jeho obránci, kteří   se pokoušejí zachránit jeho památku tvrzením, že bojoval na obě strany. Bandera nebyl politickým vůdcem v ideovém, kulturním nebo osvětovém smyslu slova. Již v mládí ho fascinoval terorismus; jeho vzory byli ruští revolucionáři, narodovolci nebo nihilisté, předchůdci bolševiků, kteří viděli smysl svého odboje ve fyzické likvidaci představitelů carské moci. Lenin, jak známo, nebyl stoupenem individuálního teroru, nevěřil, že atentáty mohou změnit režim. Ne tak Bandera. Svůj nacionalismus dokazoval teroristickými činy; již jako pětadvacetiletý se podílel na zavraždění polského ministra vnitra Bronislava Pierackého. Trest smrti mu zmírnili na doživotní vězení, a za osvobození vděčil německé armádě, která v roce 1939 obsadila internační tábor, v němž si odpykával trest. Bandera našel se svými osvoboditeli rychle společnou řeč. Ještě před vypuknutím války Němci vycvičili dva dobrovolnické ukrajinské pluky, Nachtigal a Roland, které při obsazení Lvova pomáhaly wehrmachtu a zvláštním jednotkám SS čistit město a okolí od komunistů, Rusů, Poláků, Židů a jiných  podezřelých živlů. Nebyly to však jediné dobrovolnické ukrajinské oddíly zařazené do svazku SS. V roce 1943 Himmler provedl nábor dobrovolníků z Haliče, bývalých obyvatel Rakouské monarchie, u nichž nacisté předpokládali loajalitu vůči Německu. Na výzvu reagovalo 84 tisíc dobrovolníků, z nichž byly sestavy dvě Haličské divize. První padla do zajetí v bitvě u města Brody, druhou, která ještě neměla plný stav mužstva a zbraní, zničila Rudá armáda na konci války v Čechách.

 

Krvavé události ve Lvově a na západní Ukrajině v prvních týdnech a měsících války barvitě líčí americký spisovatel Jonathan Littell v románě Laskavé bohyně. Autor obeznámený s bohatým historickým materiálem líčí osoby, prostředí a události s maximální možnou objektivitou. Jeho schopnost vcítit se do mentality elitních důstojníků SS, zejména vzdělanců a intelektuálů, umožňuje postihnout dosud neznámé a nečekané aspekty nacistického vojenského a administrativního aparátu. Skutečnost, že fanatičtí ukrajinští nacionalisté vítali německé oddíly s nadšením, nelze zamlčet. Jejich působení nebylo zanedbatelné, seznámíme-li se s počtem Poláků, které Banderovy oddíly během bojových akcí zabily: sto tisíc lidí už představuje počet obyvatel velkého města. O tom, jaké ztráty Banderovy oddíly, nazývané Němci Banderabwehrung (Banderova obrana), způsobily Rudé armádě, jsem v dostupných statistikách nenašel žádné údaje.

V běžných historických materiálech jsem nikde nenarazil na fakta, která by svědčila o tom, že by se Banderovy oddíly střetly s Němci. V jedné německé stati jsem našel výrok, že se Banderovci dostali „ein wenig“ (trochu) i do konfliktu s německou brannou silou. Ale co toto „něco“ znamená, se mi nepodařilo zjistit. V žádném případě Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) neměla nic společného s akcemi ukrajinských partyzánů proti německým okupantům. Banderu s Hitlerem spojovala nenávist k Rusům a Židům, o nichž byli přesvědčeni, že mor bolševismu, který vynalezli a šíří, musí být stůj co stůj vyhlazen.  Někdy, postupně s tím, jak se krok za krokem přepisuje výsledek války, mám obavy, že přijde doba, kdy už k prohlášení Bandery za hrdinu bude stačit  j e n  jeho statečný boj proti Rusům, bolševikům. Dobře chápu ukrajinského plukovníka Litvina, že svůj obdiv k Banderově povstalecké armádě dost dobře nemohl motivovat  j e n  jejím bojem proti sovětské, ruské, bolševické moci. A dobře mu rozumím, proč pro jistotu řekl, že ne všichni banderovci byli hrdinové. Ale k tomu se ještě vrátíme.

 

9

Banderu a mnoho ukrajinských nacionalistů spojoval s fašismem jeden významný moment – antisemitismus. Halič, kde se narodil v patriarchální rodině řeckokatolického popa, patřila k území, kde pravidelně docházelo ke krvavým protižidovským pogromům. Zabíjení desetitisíců Židů během povstání Bohdana Chmelnického v 17. století se nemohlo nezapsat hluboko do povědomí venkovanů přesvědčených, že židovští farizejové nesou odpovědnost za ukřižování Ježíše Krista (evengelium sv. Matouše 27, 25). Na druhé straně mínění mnohých pověrčivých lidí, kteří považovali Židy za přirozené spojence bolševiků, mohlo vzniknout jen v zemi, kde většina Židů patřila k chudině. Nacistická propaganda, která nazývala komunisty židobolševiky, našla u Bandery a jeho stoupenců živý ohlas. Bandera neměl žádné zásadní důvody, aby se stavěl proti německým nacistům. Potvrzují to i základní fakta jeho životopisu, který jsme sledovali do chvíle, kdy byl ohleduplně internován v Sachsenhausenu a v Krakově. V září 1944 byl spolu s několika svými stoupenci propuštěn na svobodu, odjel do Berlína a se stal spolupracovníkem Abwehru, německé výzvědné služby. Jeho krycí jméno bylo Sěryj, Šedivý. V únoru 1945 se ujal velení UPA a celý jeho další život byl spjat se západním Německem, které mu poskytlo nezbytné podmínky k životu a činnosti včetně osobní ochrany. Čím mohl být Bandera Adenauerovu státu a americké nebo britské okupační moci prospěšný? Především svým vlivem mezi ukrajinskými emigranty, kteří po boku wehrmachtu a Gestapa bojovali proti Sovětskému svazu. Ve chvíli, kdy podle Churchillových slov spadla na východě železná opona a rozhořela se studená válka (naštěstí slovo rozhořela je pouhý oxymóron), západní spojenci se začali zabývat tzv. 'neuvěřitelným plánem' (Churchillův termín), který zahrnoval nezbytné přípravy na předpokládaný vpád Stalinových vojsk do západní Evropy. Tehdy, sotva uschla krev posledních obětí války, udeřila hvězdná hodina hrdinů protisovětské války. Hitlerovy vojenské, zpravodajské, novinářské, diplomatické i vědecké elity dostaly zelenou. (Odkazuji na německý sborník Hitler's Eliten nach 1945 redigovaný Norbertem Freiem, 2003.) Na tomto boomu nového křižáckého tažení na Východ se bohatě přiživovali němečtí vysídlenci spolu s utečenci z východu, z Pobaltí, z Ukrajiny, z Balkánu i odjinud. Autoři televizního dokumentárního filmu o Banderovi nás neušetřili vzrušených výpovědí  očitých svědků hrdinných činů banderovců. Je těžko uvěřitelné, že sedmdesát let po porážce Hitlerova Německa jsme mohli na obrazovkách vidět otevřenou obhajobu válečných zločinců, že nám budou hrdí svědkové ukazovat oprátku, na které věšeli bolševiky, zrádce a různou cizí – i českou – havěť. Není vyloučeno, že mnozí banderovci probíjející se po válce na západ se už těšili, jak podpoří Antibolševický blok národů, který v roce 1943 řídil Banderův přítel Jaroslav Stěcko.

V únoru 1946 ukrajinský básník Mykola Bažan obžaloval na plénu OSN Banderu jako

válečného zločince. Ale Američané ho nechali na pokoji. Britové také, protože jejich výzvědné službě po válce pomohl identifikovat podezřelé osoby.

Bandera zemřel podle rčení 'čím kdo zachází, tím také schází'. Německým policejním službám se podařilo Banderu ochránit před šesti (!) pokusy o atentát, ale sedmý, bezmála v přítomnosti osobní ochrany, rázem ukončil jeho dobrodružný život. Stalo se tak v jeho mnichovském domě 15. října 1959. 

 

10

Představa, že Krym je součástí Ukrajiny, byla pro ruské obyvatele poloostrova i pro místní Tatary za vlády sovětského režimu něčím nepodstatným. O změně hranic se rozhodlo někde v Kremlu, život lidí na Krymu to nijak neovlivnilo. Situace se radikálně změnila po rozpadu SSSR. Ruská duma v roce 1992 zrušila platnost Chruščovova zákona o přičlenění Krymu k Ukrajině a o rok později poslanci udělili Sevastopolu status ruského města, které, podobně jako Gibraltar, leží na území cizího státu. Přání ruského parlamentu i většiny obyvatel Krymu nevyslyšel ani Jelcin ani ukrajinský parlament.

Situaci, která nastala na Krymu po rozpadu Sovětského svazu, dokumentuje soubor proslovů, přednášek, rozhovorů a statí plukovníka Sergije Litvina nazvaný Za ukrainskij Krim vydaný v Kijevě 1997. Všechny projevy jsou spojeny jedinou myšlenkou, jediným cílem – provést nekompromisní ukrajinizaci poloostrova. Podle plukovníka, který  vystupuje spíš jako politruk než jako voják, boj o poloostrov není dobojován, řešení  otázky, komu patří Krym, se dotýká samých principů ukrajinské státnosti. Zásadně je proti jakémukoli separatismu, nesouhlasí s federalizací, autonomií, samosprávou, dvojjazyčností. V roce 1992 vystoupil proti referendu, které nazval útokem proti ukrajinské státnosti. Plukovník nestojí stranou přímých politických a ideologických bojů, naopak zaujímá vyhraněné stranické a ideologické postoje, které lze vystihnout jednou základní pohnutkou, jednou hnací silou. Tou je – nenávist k Rusům, odvěkým utlačovatelům ukrajinského lidu. Nečiní přitom rozdíl mezi Rusy a jejich vládou ztělesňující carský nebo sovětský režim. Sovětizaci Ukrajiny v roce 1919, kterou vojensky řídil Ukrajinec Antonov-Ovsienko (Ovsjejenko) považuje za neštěstí, nezmíní se však o tom, že ve dvacátých letech, kdy se ještě uplatňovala Leninova idea osvobozování národů, získala ukrajinština a některé formy kulturní tvořivost podporu, o jaké se jí v carském Rusku ani nezdálo. Je velmi zlé – nejen pro Ukrajince, ale i pro ostatní národy SSSR včetně Rusů, že tu vzápětí vstupujeme do jedné z nejtemnějších chodeb dějinného labyrintu této části východní Evropy. Stalin usurpoval ve 30. letech veškerou moc pro sebe a začal uplatňovat svou vlastní národnostní politiku, za kterou se dostal již po revoluci s Leninem do sporu. Tehdy mu Lenin vyčetl, že jeho emisaři si dovolují jednat s lidmi v regionach hůř, než si troufli carští úředníci.                                                                                                                Hrůzy, které prožili venkované ve 30. letech, patří k jedněm z nejhorších důsledků Stalinovy diktatury. Chruščovovo přání, aby byli Ukrajinci aspoň symbolicky odškodněni za hladomor 30. let zvětšením hranic svého území (tento důvod samozřejmě musel zamlčet, uvedl proto válečné utrpení), nebylo vůbec šťastné – jednak tím v té době nikomu nepomohl, jednak připravil v budoucnosti, kterou si nemohl vybavit ani v nejčernějších myšlenkách, konfliktní situaci hrozící výbuchem. S ní se dnes potýkají nejen politikové, ale především obyčejní lidé na Ukrajině i v Rusku. Konflikt, který má hluboké  kořeny v nedávné i daleké minulosti,  se stal dnes nebezpečnou kauzou, ve které si Spojené státy a Evropská unie vyřizují své nevyřešené a historicky podmíněné spory s Ruskem.

Po této odbočce vraťme se ještě ke spisku plukovníka Litvina. Jeho pohled na minulost Ukrajiny a Sovětského svazu totiž evokuje zásadní otázky, které se vynořily z dýmu pneumatik na Majdanu a dodnes zamořují možnost mírového řešení starých národnostních sporů. Jde o hodnocení Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která bojovala po boku německé armády a speciálních oddílů SS. Bandera a jeho stoupenci byli nacistům vděčni, že si mohou po jejich boku vyřizovat s nenáviděnými utlačovateli staré účty. Plukovník Litvin přivítal oslavy 50. výročí založení této armády, a její působení glorifikoval tvrzením, že to byli ukrajinští vlastenci, kteří hrdinně bojovali proti přesile dvou nepřátel – proti sovětům i proti nacistům. Ve skutečnosti Němci, ani když pásy svých tanků rozrývali ukrajinskou půdu a zapalovali vesnice a města, nevzbuzovali v ukrajinských nacionalistech (rozlišujme mezi vlastenci a nacionalisty) žádnou nevůli, tím méně nenávist. Nadšeně vítali sílu, která rozvrátí nenáviděné panství ruských bolševiků, polských pánů a židovských vykořisťovatelů.

 

11

Němci podporovali boj Banderovců proti společnému sovětskému nepříteli, ale měli výhrady vůči jejich vypjatému nacionalistickému cítění. Němečtí nacisté uznávali pouze nacionalimus germánských národů, naproti tomu Slovany považovali za méněcennou rasu a jakýkoli uvědomělý národní cit u kteréhokoli slovanského národa považovali za něco nepatřičného, pokleslého, nežádoucího. Ukrajinští nacionalisté si nedovedli nebo nechtěli představit, že nacisté nemají v plánu je po válce oceňovat ani tolerovat – již předem byli připraveni podrobit je stejnému ponížení, jaké uchystali Rusům, Polákům, Srbům nebo Čechům. Bandera a jeho stoupenci nečetli Hitlerův Mein Kampf nebo některé jeho výrokynebrali v úvahu. Uniklo jim, co psal o Rusku: „Organizace ruského státního útvaru nebyla výsledkem státnických a politických schopností Slovanů v Rusku, nýbrž spíše jen zázračným příkladem germánského prvku v podřadné rase.“ Na druhé straně zřejmě s Hitlerem souhlasili, když se dovídali z nacistického tisku a brožur o tom, že za bolševismu se Ruska zmocnili Židé. Také následující führerova slova odpovídala jejich přesvědčení, které bylo, jako v mnoha podobných případech, otcem přání: „Obrovská říše na východě je před zhroucením. A konec židovského panství v Rusku bude také konec Ruska jako státu.“

Myslím, že Oleg Ťahnybok, mluvčí strany Svobody, by nebyl tímto výrokem pobouřen. Již v roce 2004, v záři oranžové svobody, pronesl památná slova k Ukrajincům; vyzval je, aby se nabáli „popadnout automat“ a jít do boje „s moskaly, s židovskou špínou a jinou nečistotou“, která chce uchvátit ukrajinskou zem. Uvážíme-li, že v programu jeho strany je požadavek získat atomovou zbraň, pak výrok paní Tymošenkové, třeštící národní modly, která si přeje, aby se Rusko stalo spálenou zemí, dostane zvláštní příchuť. V této souvislosti se mi vybavil výrok jednoho amerického kongresmana, republikána, který řekl, že po přečtení otevřeného dopisu občanům Spojených států A plea for caution from Russia (Naléhavá prosba o obezřetnost z Ruska, International New York Times, 13. 9. 2013), v němž Putin varoval před podporou islamistických teroristů v Sýrii, mu prý bylo na zvracení. Zatím jsem neslyšel o jediném americkém ani západoevropském politikovi, v němž by výrok Tymošenkové vyvolal podobný hnus. Jak vidět, u politika i zažívání podléhá ideologické kontrole.

Účast extrémních pravicových sil na Majadanu, jak se zdá, nebere americký prezident ani představitelé Evropské unie v úvahu. Hovoří s novým premiérem Ukrajiny, který svým vzezřením, vázankou, studentskými brýlemi a  obstojnou angličtinou je pro západní politiky salonfähig, ale přitom jim nevadí, že nový prezident a nová vláda by se zřejmě  nedostali tak snadno k veslu bez přičinění vrhačů molotovových koktejlů, podpalovačů vládních budov a mstitelů připravených šturmovat parlament a Janukoviče i jeho blízké vyřídit krátkou cestou. Velmi pochybuji o tom, že se majdanští příznivcii Stěpana Bandery, obdivovatelé německého wehrmachtu, nepřátelé moskalů a židovské nečisti, vzdají svých cílů, že poslušně složí zbraně a zařadí se mezi slušné demokratické strany. Média, a nejen u nás, se snaží veřejnost uklidnit, že tyto „ultranacionalistické a radikální pravicové skupiny a rowdies fotbalového Dynama Kijev se sice velmi zasloužily o ochranu pokojných demonstrantů“, ale že „šlo o okrajovou a těžko ovladatelnou část protestního hnutí, jak už to při lidových hnutích bývá“. Citát vybírám z článku pracovníka organizace Člověk v tísni, ( Lidové noviny, 15. 3.), jen nerozumím tomu, proč se výrazně pravicová politická aktivita některých členů kryje firmou této dobročinné organizace.

Velmi bych si přál, aby se politická situace na Ukrajině uklidnila, aby volby prezidenta i parlamentu proběhly, jak se sluší a patří, aby v zemi vznikly podmínky pro společenský smír, pro pokojné soužití všech složek obyvatelstva bez rozdílu jazyka, národnosti, náboženství. Ale bojím se, řečeno s Nerudou, že „cestě ke spasení ještě konce není“. Bude zřejmě dlouhá a bolestná. Kdo zaručí, že v zemi, kde se volně pohybují ozbrojené jednotky pravicových extremistů, budou moct lidé nerušeně volit? Skutečnost, že předáci těchto seskupení odmítli posílat své muže do dobrovolnických oddílů organizovaných vládou, je výmluvná – oni se nechtějí přizpůsobit žádné nadřazené moci: v rukou mají kalašnikovy, to je jejich první a poslední argument. Situaci také vyhrocují válečné výzvy dnes již trochu omšelé „ikony oranžové revoluce“; jakmile se jí téměř zázračně usadily ploténky odolávající dlouhé léčbě v charkovské nemocnici, vyjádřila přání, za které by se nemusel stydět ani představitel Talibánu nebo Al Kajdy. Čekal jsem, že po tomto výroku již nikdo z demokratů v Evropě a kdekoli na světě nebude chtít mít s touto bohyní pomsty nic společného, ale mýlil jsem se. Komentátoři a média o ní dál mluví jako o regulérní adeptce prezidentského křesla Ukrajiny. Nikdo proti tomu nic nenamítá. Nikomu není na zvracení. Dokonce i Le Monde ji požádal o rozhovor, ale francouzský novinář její skandální výrok taktně zamlčel. Zato nadávky hrnoucí se na Putina by se daly odhazovat vidlemi.

 

12                                                                                                                        Lidé, kteří odepírají Rusku právo na Krym, mají krátkou paměť. Vycházejí z Chruščovova dekretu z roku 1954, a neohlížejí se na staletou a tisíciletou historii poloostrova. To, co se odehrávalo před více než tisíci lety, bývá často jen zapomenutou bájí, o které se ve školách někdy učí, jindy zase ne. Přesto nebo právě proto nebude na škodu dnes, kdy historická paměť, systematicky vymývaná sdělovacími prostředky, trpí anémií, připomenout některá dávná i včerejší data.

Dějiny byzantského Krymu se dokonce na konci 8. století setkaly s počátky křesťanství na Velké Moravě a v Čechách. Konstantin a Metoděj byli ještě před svou velkomoravskou misí pověřeni najít hrob  sv. Konstantina, který zemřel ve vyhnanství v dalekém Krymu. Nález hrobu na ostrově nedaleko Chersonu se stal významnou událostí v dějinách východního křesťanství. Nebyla to samozřejmě náhoda, že rotundu na Levém Hradci byzantští kněží zasvětili tomuto světci. Někteří novodobí historikové se domnívají, že v babtistériu řeckého Chersonu se o sto let později odehrál křest sv. Vladimíra, otevírající novou kapitolu ruské vzdělanosti i státnosti. Po pádu byzantské říše Krym obsadili Osmané, kteří jej osídlovali muslimy, nepřáteli křesťanství. Vláda tureckých sultánů trvala tři sta let, poloostrov dobyla carevna Kateřina Veliká, která na místě Chersonu založila Sevastopol; toto opevněné město sehrálo v dějinách ruské říše významnou úlohu. Když se v roce 1854 pokoušela vojska Turecka, Francie a Anglie obsadit Krym, Sevastopol se půl druhého roku bránil přesile. Tehdy sloužil v ruské armádě Lev Tolstoj; ve svých Sevastopolských povídkách oslavil nepatetické hrdinství obyčejných vojáků, kteří opustili město teprve tehdy, kdy se obrátilo v neobyvatelnou hromadu trosek. Podobný průběh mělo dobývání města německou armádou o devadesát let později. Přestože německá vojska již obsadila poloostrov a postupovala dál na východ, pevnost stále odolávala. Pro Hitlera se dobytí významného vojenského cíle stalo prestižní věcí, neváhal proto dopravit po železnici houfnici největšího kalibru, která zasypávala město tisíci mnohatunových střel. Když pevnost po sedmi měsících padla, Sevastopol se změnil v jedno obrovské rumiště a Goebbels považoval za důležité vysvětlit Němcům, proč obránci vydrželi tak dlouho – prý ve chvíli smrtelného nebezpečí propadli instinktivní zuřivosti, která je vlastní lidem podřadné rasy.                                                                                                                Nebyli to jen politikové uměle okleštěného Ruska, kteří po pádu Sovětského svazu těžce nesli ztrátu Krymu, nýbrž i většina ruské veřejnosti. Proč? Protože se ztotožňovali s imperiální politikou carské říše? Protože se nemohli zbavit nostalgie po sovětském režimu, po Stalinovi? Protože považují okupaci Krymu za začátek velkého tažení na západ, jak nám to denně předkládájí politicky korektní politikové i žurnalisté doma i v evroatlantickém prostoru? Myslím, že tomu mohou věřit jen lidé podléhající psychóze studené války. Ale Rusové  se ptají: proč Turci s Brity a Francouzi napadli Krym necelých padesát let po Bonapartově tažení na Moskvu? Měli na to právo? A proč německá vojska v červnu 1941 napadla Sovětský svaz a během pěti let barbarským způsobem zničila velkou část západního Ruska a Ukrajiny?                                                                                                                                                                                             Nebyli to pouze představitelé carské aristokracie, vojevůdci, gubernátoři, představitelé pravoslaví a kupci, kteří obsadili území osmanské říše a zabydleli se na něm. Daleko důležitějšími osídlenci poloostrova byli ruští básníci, spisovatelé, malíři, umělci, vědci. Kdo by mohl z dějin krymské kultury vymazat Puškinovu poému Bachčisarajská fontána, Tolstého Sevastopolské povídky, prózy Antona Pavloviče Čechova, jehož dům v Jaltě je po generace poutním místem početných ruských i zahraničních návštěvníků, obdivovatelů velkého ruského spisovatele, lékaře, humanisty? Krym si osvojili také ruští básníci a umělci 20. století. Rád vzpomínám, jak jsem před lety se studenty slavistiky v Amsterodamu četl a rozebíral půvabnou veršovanou secesní pohádku U samého moře, ve které Anna Achmatovová těží ze svých dívčích vzpomínek prožitých na břehu Černého moře. Se stejným zájmem holandští studenti sledovali pobyt skupiny mladých uměleckých rebelů na statku v Čerňance nedaleko Chersonu, kde v přímořské idyle, jen pár let před běsněním války, básníci kubofuturisté se učili u svých přátel, malířů, jak i v umění slova napodobit Picassovu vzpouru proti akademismu, realismu, dekorativismu. Nevím, zda širší veřejnosti něco řeknou jména, jako Velimir Chlebnikov, Benedikt Lifšic, David, Vladimír a Nikolaj Burljukovi, jako jejich sestra Ludmila, Vasilij Kamenskij nebo Aleksej Kručonych, ale tito průkopníci nových uměleckých proudů osloví každého ruského vzdělance, kterému leží na srdci moderní ruská umělecká tvorba. Při této příležitosti nemohu nepoznamenat, že otec početných sourozenců Burljuků pocházel z hejmanského rodu záporožských Ukrajinců a jejich matka byla Běloruska. Ale koho by tehdy vůbec napadlo vést dělítko mezi třemi bratrskými národy? Právě tak Čechov s oblibou trávil léto na statku svých přátel na Ukrajině, a nikoho nenapadlo, že by jel do ciziny; když jednou v okolí vypukl tyfus nebo cholera, přerušil dovolenou a jako lékař se ihned a bezplatně věnoval záchraně nemocných.                                           Spisovatel Viktor Jerofejev, známý odpůrce Putina a obdivovatel punkové skupiny Prostopášné píči (Pussy riot), v článku Černé moře spisovatelů, uveřejněném v italském listu La Repubblica (9.3.), uvádí řadu dalších jmen významných ruských básníků a umělců, kteří pobývali na Krymu a tomuto krásnému subtropickému přímoří vtiskli pečeť svého severského původu. Jerofějev připomíná básníka, filozofa, průkopníka nudismu Maxmiliana Vološina, jehož dům v Koktěbelu se stal Mekkou významných ruských básníků 20. století – Adreje Bělého, Mariny Cvetajevové, Osipa Mandělštama, Michaila Bulgakova a mnoha dalších. Jerofejev, jehož otec byl Stalinovým oblíbeným tlumočníkem, vzpomíná s neskrývanou nostalgií, jak v šedesátých letech se svými přáteli, Andrejem Vozněsenským, Jevgeniem Jevtušenkem, Vasilijem Aksjonovem a dalšími, trávil v novém Domě spisovatelů v Koktěbelu krásné dny uprostřed zeleně, nedaleko modrého moře zalitého sluncem. Autor lituje, že dnes se Krym nemůže stát místem setkání dvou národů a kultur, ale zapomíná, že Ukrajinci, jak o tom svědčí názory plukovníka Litvina, usilovali o plnou ukrajinizaci Krymu, v jeho správní a jazykové autonomii viděli ohrožení ukrajinské státnosti, přítomnost ruské vojenské základny na poloostrově jim byla trnem v oku a myšlenka, že by Sevastopol získal status ruského exteritoriálního města, jim byla zcela nepřijatelná. (Dokonce zakotvili v zákonech, že Sevastopol a Kijev jsou jediná města ve státě, jejichž starosty obyvatelé nevolí, nýbrž je dosazuje vláda.) Jerofejev se domnívá, že smíru mezi Ukrajinci a Rusy vadí militaristická politika Putinova, vyvěrající ze zaostalé sovětské mentality. V jiném článku uveřejněném v New York Times (10.10. 2013) uvažuje o tom, že Evropany najdete jen v Moskvě a ve větších městech – venkov je zaostalý, ultranacionalistický. Potom se zmiňuje o paradoxní alternativě a o jejím ještě podivnějším důsledku: „Vyvolat liberální povstání a nastolit liberální diktaturu?“ Asi netušil, že anticipoval události, které v Kijevě vypukly o několik měsíců později. Obávám se, že opravdových Evropanů je víc v Charkově a v Sevastopolu než ve Lvově a v Žitomiru a že ukrajinský ultranacionalismus nevládne pouze na venkově – pronikl i do samého hlavního města. Zato termín „liberální diktatura“ je výstižný; obávám se, aby vývoj událostí nadal Jerofejevovi za pravdu. V žádném případě Ukrajina bude muset prodělat velmi mnoho změn, než se bude moci režim v Kijevě považovat za liberální.                                  

 

13                                                                                                                                   Když se  Sovětský svaz v roce 1991 rozpadl, Nedrun Hadžioglu, šéfredaktor tureckého deníku Hürriyet, žádal připojení Krymu k Turecku. Nevím, kolik krymských Tatarů, tureckých politiků, představitelů muslimské obce a historiků sdílelo tento názor, ale zřejmě nebyl se svým extrémním požadavkem sám. Krymské Tatary spojovala s tureckými muslimy víra v Alláha a přesvědčení, které dávají dnes někteří z nich hlasitě najevo, že oni jsou původními osídlenci poloostrova, zatímco Rusové, ač je jich většina, jsou přistěhovalci, vetřelci. Turecký novinář si uvědomoval, že takový historický výklad je zranitelný (cožpak Krym neosídlily dávno před Osmany slovanské kmeny, cožpak v Chersonu nebylo byzantské babtistérium již v dobách, kdy Osmané byli teprve hnáni Mongoly ze svých sídlišť z dalekého východu do Přední Ázie?), proto sáhl k právnímu argumentu, který, zdá se, v dnešní ukrajinské krizi hraje zásadní roli. Hadžioglu našel ve smlouvě, která roku 1774 ukončila rusko-tureckou válku, pozoruhodný paragraf; píše se v něm, že v případě, když Krym vyhlásí nezávislost, automaticky bude připojen k Turecku.                                                                                                                          Buď jak buď,       významnou roli v dějinách Krymu hráli muslimští přistěhovalci, jejichž potomci z důvodů, o nichž ještě budeme hovořit, dnes ve většině dávají přednost spíš Ukrajině než Rusku. Vždyť to dali znát přítomností svých předáků na Majdanu; mezi ukrajinskými, banderovskými a unijními prapory se objevily i 'jejich' vlajky, přesněji řečeno vlajky Turecka, které zřejmě považují za své. Na internetu se objevila informace, že krymští Tataři působili na Majdanu jako pořádková služba. (Uvažuji, jak by se kalifornské nebo texaské úřady tvářily, kdyby na některé z místních parád někdo nečekaně rozvinul prapor Mexika a vlajkonoši žádali návrat západních států Mexiku.)                               Krym nikdy nebyl součástí Ukrajiny a skutečnost, že se jí stal dekretem, který ve své době nijak neovlivnil život lidí na Krymu ani v Rusku ani na Ukrajině, vedl po rozpadu Sovětského svazu k podivným důsledkům. Rusové, přestože tvořili na poloostrově většinu, náhle se stali obyvateli cizího státu, a vláda v Kijevě neměla zájem vycházet vstříc jejich jazykovým a kulturním, tím méně pak politickým nárokům a zájmům. Statistiky národnostního složení krymského obyvatelstva uvádějí různá čísla – jednak podle toho, kdo zadával soupis, jednak proto, že mnoho Krymčanů (z osobní zkušenosti vím, že s tímto označením jsem se na poloostrově setkal již před šedesáti lety) nerozlišovalo běžná jazyková a národnostní kritéria. Ve statistice Kijevského mezinárodního sociologického ústavu z roku 2003 se uvádí, že rusky mluvících obyvatel na Krymu je 82,3 %, ukrajinštinu používá 12,4 % a  rusko-ukrajinským interdialektem, tzv suržikem, mluví 5,2 %. Skutečnost, že ukrajinská vláda vycházela Tatarskému obyvatelstvu od počátku vstříc, zatímco nároky Rusů odmítala, je nepřirozená, paradoxní. Nerozhodovala totiž blízkost jazyků a literatur, ani společné dějiny, náboženství, zvyky; potlačování etnického a kulturního spříznění dvou bratrských národů bylo motivováno aktuálním zájmem státním a politickým.                                                                                                                                                                                                                                                           V přehledu novodobých dějinách Krymu nelze opomenout jednu z nejhorších kapitol – násilné přesídlení tatarského obyvatelstva. V květnu a červnu 1944 vydal Stalin dektret o vysídlení Tatarů, Bulharů, Řeků a Arménů z Krymu. Počet Tatarů se odhadoval na čtvrt milionu, ostatních „přisluhovačů německých okupantů“ bylo necelých 40 000. Utrpení vysídlenců do tři tisíce kilometrů vzdáleného území ve Střední Ázii se dá těžko vyjádřit. Chruščov na XX. sjezdu strany v roce 1956 v rámci kritiky Stalinovy vlády odsoudil násilné vyhánění početných skupin obyvatelstva do řídce osídlených krajin. Zmínil se přitom také o Stalinově nenávisti k Ukrajincům (oleje do ohně přilila účast ukrajinských povstalců a dezertérů v bojích proti Rudé armádě) a poznamenal, že „se jim vyhnul osud vyhnanců, protože jich bylo mnoho a nebylo je kam vysídlit. Ale i je by vyhnal.“                        

Sovětské dekrety, které otevřely vyhnancům cestu domů a měly napravit křivdy, mohly svůj účel splnit jen zčásti. Když jsem se zabýval touto otázkou, narazil jsem na podivný paradox. Stalin, jak známo, vůbec se nezabýval vinou jednotlivců, případně obcí a některých skupin obyvatelstva, a na všechny příslušníky Tatarů, případně Bulharů, Řeků nebo Arménů, uvalil kolektivní trest. Jednal spíš v duchu práva byzantského než římského –  potrestání viníků dával přednost před vyvážnou rovnicí viny a trestu. Jsou-li mezi potrestanými i nevinní, soudili byzantinci, Bůh je odmění. Na druhé straně Stalinova zvůle jakoby zcela anulovala otázku kolaborace zmíněných etnických skupin – hromadný trest by si již našel své hříšníky. O účasti Tatarů, Bulharů nebo Arménů v ozbrojeném boji po boku Němců se již nemluví. Ale dezerce se přece trestá smrtí. Jak to vlastně všechno bylo? (V Německu se pozůstalí po popravených dezertérech snažili po válce dosáhnout rehabilitace svých blízkých, ale soud jejich žalobu zamítl s odvoláním na platnost vojenské přísahy a zákona.) Když jsem se v článku uveřejněném v Le Monde (9. 3. 2006) dočetl o osudu Lemana Ametova, jehož otec Likia Mamutov se stal již v mládí přesvědčeným bolševikem, uvědomil jsem si celou hrůzu Stalinova rozhodnutí. Přestože Likia Mamutov bojoval proti Němcům v řadách Rudé armády, úřady to nebraly v úvahu – i se svojí ženou Usnié byl vyhnán ze svého domu v Bachčisaraji a v dalekém Samarkandu, kde se živil jako truhlář, s notalgií vzpomínal na Krym. Ve vzpomínkách krymských exulantů žádná země nebyla krásnější a úrodnější, než ta jejich, nikde nerostla hustší tráva, šťavnatější réva, vonnější tabák, nikde ovce neměly hustší vlnu.                                       Myslím, že navzdory Stalinovým dekretům, nebo snad právě kvůli nim, je třeba věnovat pozornost kolaboraci Tatarů a událostem, které se na Krymu za války odehrávaly.

Němci v roce 1942 zrušili kolchozy a založili malá hospodářství, jejichž výnosy se odváděly vojenské správě. V dubnu se tatarští nacionalisté pokoušeli zřídit vlastní vládu opírající se o muslimské výbory, o parlament a ozbrojené oddíly, ale Němci tuto aktivitu zakázali a zřídili tatarské výbory, které byly řízeny zvláštními vojenskými útvary. V dokumentech partyzánských oddílů na Krymu se nachází mnoho dokumentů týkajících se spolupráce Tatarů s Němci. V únoru 1942 bojovalo několik tatarských oddílů na Kerčské frontě, později bylo v rámci německé armády vyzbrojeno asi 20 tisíc dobrovolníků; mnozí z nich byli dezertéři. Němci využívali Tatary v boji s partyzány. Štáb německé 11. armády dostal žádost místních Tatarů, aby byli ozbrojeni a nasazeni do boje s partyzány. V hlášení partyzánských oddílů se objevují zprávy, vypočítávající desítky vesnic, jejichž obyvatelé jsou ozbrojeni a připraveni zaútočit v lesích a horách. První zprávy partizánských komisařů z let 1941 a 1942 jsou relativně optimistické (pravděpodobně ještě vyjadřují vžité představy sovětské propagandy), píše se v nich, že většina tatarského obyvatelstva na perifériích měst i v horách je naladěna protifašisticky. Situace se však postupně začíná měnit. V jednom raportu si partizánský velitel stěžuje, že mnozí jeho lidé považují všechny Tatary za náhončí Němců, a nejsou s to rozlišovat, kdo je nepřítel a kdo ne.

 

V dokumentech o Krymu za druhé světové války se najdou listiny, které dokazují zájem Turecka pomáhat Němcům. Turecký generál Erkelet v roce 1942 doporučuje německému vyslanci v Istanbulu advokáta Mustafu Fazila a spisovatele Egide Kemala, kteří jsou připraveni odjet na Krym, aby tam byli nápomocni krymským Turkům v boji proti společnému německo-tureckému nepříteli. (Je příznačné, že turecké dokumenty krymské Tatary důsledně nazývají Turky. Vybavuje se mi, že ani Velimir Chlebnikov ve verších inspirovaných pobytem na Krymu nemluví o Tatarech, nýbrž o Turcích.) Nezávislost Krymu a kavkazských zemí prosazoval Nuri Paša (Nuri Kurgill), generál, který velel turecké legii SS. Němci vítali ozbojenou pomoc tureckých dobrovolníků, ale neměli zájem na vytvoření Velkého Turecka; Krym chtěli přičlenit k Německu a osídlit jej výlučně německými osadníky. Pokusy začít uskutečňovat tento plán již za války se však nesetkaly s úspěchem.                                                                                                                                                                                                                                               

14

Mezi zámořskými příznivci a sponzory Euromajdanu nemohl scházet senátor John McCain, známý jestřáb, důsledný reprezentant ideologie studené války, přítel Míši Saakašviliho, bývalého prezidenta Gruzie, jeden z věrných a bdělých dědiců idejí a vášní studené války. V jeho blízkosti často zahlédneme Karla Schwarzenberga, který nevynechá příležitost blýsknout se svými antiruskými konexemi a zájmy. Občas mu v tom pomáhá dobročinná organizace Člověk v tísni. V kuloárech kijevských hotelů, stranou barikád a hořících gum, jsme zahlédli také zkušené politiky působící v Bushově kabinetu a v celé řadě institucí, jež se zabývají strategickými a taktickými otázkami zahraniční politiky USA. Nepřekvapuje, že v této společnosti neschází Goeorg Soros, iniciátor a mecenáš sametových, oranžových a jiných revolucí, vybuchujících v oblastech, které dříve ovládal Sovětský svaz. Na Ukrajině působí stovky zahraničních nevládních organizací, jejichž názvy krášlí slova  jako “otevřená společnost“, „mezinárodní obroda“ , „demokracie“, „pomoc“, „liberalismus“ a podobně. O tom, že tyto dobročinné společnosti měly lví podíl na oranžové i majdanské revoluci (která už podstatně ztemnila barvu), nemůže být pochyb. Není divu, že Putinovi se  tyto zahraniční organizace do té míry nelíbily, že je zakázal. Další důvod, aby byl nazván dikátorem.

 

Vraťme se k základní otázce. Máme se do té míry ztotožnit s  nepřátelským stanoviskem ukrajinských, pobaltských, kavkazských i jiných národů se sovětskou nadvládou, že budeme jejich dobrovolnou účast v řadách SS považovat za něco ospravedlnitelného a že nás nepobouří pomníky, které se jim dnes v některých postsovětských státech vztyčují a okrašlují? Můžeme schvalovat nebo tolerovat oslavování lidí, kteří byli loutkami v rukou Hitlerova Německa a proti Rudé armádě bojovali se zbraní v ruce? Jejich odpor proti nešvarům Stalinovy vlády se zvrhnul v boj proti milionům obyčejných ruských, ale také ukrajinských, polských, lotyšských, estonských nebo uzbeckých vojáků, z nichž mnozí si již během několika týdnů války uvědomili, že tu jde o bytí a nebytí nikoliv panujícího režimu, nýbrž o záchranu holé existence vlastního národa i ostatních, které si chtěl Hitler podmanit a vyhubit. Ukrajinští, pobaltští, tatarští nebo čečenští nacionalisté v uniformách SS bojovali nejen proti rudoarmějcům, nýbrž proti všem vojákům antifašistické fronty. S každým zabitým ruským nebo sovětským vojákem snižovali i naději každého anglického, amerického, francouzského, polského nebo českého vojáka, že se dožije nezraněn konce války.                                                                                                                             Historie se nepíše u zeleného stolu. Hitler v knize Mein Kampf tvrdil, že Německo nemá nikdy bojovat současně proti Rusku a Anglii. To již dávno předtím tvrdil Bismarck, ale císař Vilém II. tuto zásadu porušil a Hitler tento hazard o dvacet let později opakoval. Někteří západní politikové a ideologové sice již od poloviny 30. let Hitlerovi naznačovali, aby svou vojenskou agresi obrátil výlučně na východ (co jiného znamenal Mnichovský diktát, než pokyn, aby se německá agresivní strategie držela tradičního východního směru?), ale došlo ke komplikaci, a Západní mocnosti považovaly za nutné uzavřít se Stalinem vojenský pakt. Z hlediska zásadního sporu mezi socialistickou zemí a kapitalistickými státy to byl paradox, ale z hlediska uchování základních principů mezinárodního dorozumění, z hlediska nebezpečí ohrožujícího západní demokracie, a nejen ty, to byl čin rozumný a nutný.                            

Ve chvíli, kdy se nad Evropou a světem opět zatahují mračna studené války, bývalí Hitlerovi spojenci mají za to, že se opět mohou otevřeně hlásit ke svým hrdinským činům spáchaným v boji proti Rudé armádě, Rusům, Židům a jiným nepřátelům hákového kříže.  V této souvislosti není od věci připomenout, že Hitler si základní složky svého světového názoru a programu vůbec nevymyslel. Ať to byl vypjatý nacionalismus, rasismus, princip nadřazeného národa, antisemitismus, vize dobytí životního prostoru (Lebensraum) na Východě (Drang nach Osten) – všechny tyto ideologické prvky vznikly v Německu dávno před založením nacistického hnutí. Narazíte-li dnes na některé starší i nedávné dokumenty týkající se vzniku druhé světové války,  zamrazí vás. Na budoucí mapě Evropy, kterou sestavil německý generální štáb v roce 1911, vidíme červeně označené teritorium Německé konfederace zahrnující Holandsko, Flandry, Lucembursko, Rakousko, České země, Slovensko, Maďarsko včetně Polska a Pobaltí.  Pod protektorátem měl být Balkán včetně Řecka a Otomanské říše. Železnice Berlín – Bagdad vyznačovala jihovýchodní obměnu tradičního Drang nach Osten. Ale i vojenští odborníci dobře věděli, že Ukrajina, obilnice Evropy, je na dosah ruky.

 

15 

Postmoderní filozofie či spíš mentalita nesnáší antagonistická stanoviska. Každý má právo na svou pravdu, nikdo nemá nikomu vnucovat svůj názor. Vzniká tendence vytvořit mezi krajními póly šedou zónu, ve které si každý najde to své. Tato taktika neplatí úplně ani ve vztazích mezi lidmi – kompromisy bývají nutné, aby se lidé domluvili. Ale i v 'malé historii' individuálních osudů platí protilehlé póly, nikdy je nelze zcela sprovodit ze světa. Zatušování a likvidace zásadních rozporů ve 'velké historii' jsou však neodpustitelné. Nad zájmy dílčími – národnostními, třídními, náboženskými, ieologickými – panují nadřazené hodnoty, s nimi stojí a padá každá společnost, která se neváže partikulárními zájmy, ale hledá obecně platná pravidla existování a bytí celého lidstva. Bez nich se nemohou společnosti založené na různých principech dohodnout. Není to jen otázka abstraktně pojatých lidských práv, která, zbavena sociálního, historického, dobového obsahu, mohou být zapřežena do káry partikulárních velmocenských ambicí, není to ani otázka mezinárodních právních smluv ani nedotknutelnosti státních hranic, nýbrž věc zásadního významu. Krym patří z mnoha již uvedených důvodů k Rusku, ale pokud budou nastoleny demokratické vztahy mezi sousedními státy a regiony, pokud se jeden stát (Ukrajina) nestane vojenským nástupištěm namířeným proti druhému státu (Rusku), pokud významná politička, kandidátka na prezidentské místo jednoho státu (Tymošenková) nebude vyhrožovat sousední zemi, že ji atomovým útokem promění ve spáleniště, pak  se vztahy mezi státy mohou upravit do té míry, aby neprostupnost hranic, zaručující jejich domov, nehrála zásadní úlohu. Každé zvyšování napětí mezi státy upevňuje hranice a vede k tomu, že se znepřátelené zóny vybaví vysokými ploty, minovými poli, příkopy, elektronickými čidly. Kolik takových plotů vzniklo jen v poslední době? Proč se tyčí na americko-mexické hranici, v Israeli, v Saudské Arábii? Proč se Indie opevňuje proti Pakistánu, Thajsko proti Malajsii, Španělsko proti Maroku, Řecko a Bulharsko proti Turecku? Vznikne-li neprostupná zeď mezi Ukrajinou a Ruskem, neprospěje to ani Ukrajincům, ani milionům Rusů oddělěným od svých bratrů a sester na východě. Pokud budou na Ukrajině působit politické strany a hnutí, která považují Stěpana Banderu za hrdinu národa (představitelé Pravého sektoru a strany Svoboda dokonce tvrdí, že nejsou běžnými stranami), potom jejich přítomnost, ideologie a praktiky budou bránit, aby se Ukrajina mohla kdy s Ruskem dohodnout na pozitivním řešení společných otázek a sporů. Za těchto okolností nejen politická reprezentace Ruské federace, ale ani zdrcující většina obyvatelstva této země nemůže pohlížet na Ukrajinu jako na spřátelený stát. Zvláštní otázky vzbuzuje Německo, které se snaží své hegemonní postavení v Evropské unii podepřít obnovou vojenského potenciálu (ne bez důvodu v zahraničních novinách tuto zprávu opatřili titulkem Staří démoni nad Angelou Merkelovou) a které v přípravě ukrajinské krize sehrálo a stále hraje významnou úlohu. Pokud německé nadace spojené s pravicovými stranami budou platit opoziční politiky cizích států, aby doma hráli hru, která odpovídá zájmům Washingtonu nebo Berlína, pokud německý ministr přirovná přičlenění Krymu k Rusku k Hitlerově anexi Sudet, nemůžeme čekat, že Rusko bude vůči těmto akcím lhostejné.                                                                                                                 Čím větší nátlak bude Západ vytvářet proti Rusku, čím víc bude sahat k diplomatickým, hospodářským i vojenskými hrozbám, s tím ostřejšími reakcemi z opačné strany se bude setkávat. Na vině není Putinova zavilost, plyne to ze samé podstaty sporu: hrozby a preventivní akce proti velmoci jsou vždy kontraproduktivní. Helmut Schmidt to řekl 26. března v rozhovoru s redaktory Die Zeit. Jeho slova  ve prospěch ruského prezidenta dopadají v diplomatických a vojenských kuloárech Západu jako hrách na stěnu. Představitelé unijní politiky je přijímají jako naivitu nebo něco nepatřičného; bývalý kancléř totiž vyzývá Putinovy protivníky, aby se pokusili vžít do jeho situace (Indiánské přísloví praví – nenachodíš-li sto mil v mokasínech svého souseda, nemůžeš ho soudit), a  neváhá prohlásit, že on sám na jeho místě by postupoval stejně, protože „historický vývoj Krymu je důležitější než mezinárodní právo“. Na druhé straně je potěšující, že mezi více než pěti sty čtenáři, kteří na internetu Die Zeit reagovali na tento rozhovor, naprostá většina s názorem Helmuta Schmidta souhlasila.                                                                                        V situaci, která nastala v důsledku násilí na Majdanu, nejde již jen o Krym nebo Charkov, ale o bezpečnost celé Ruské federace. Nejde tu o zneužití nespokojenosti Ukrajinců, kteří očekávali již od oranžové revoluce zlepšení hospodářských, politických, kulturních poměrů, a dočkali se plíživého bankrotu? Nejde tu o záměnu viníků? Proč je dnes Tymošenková, která už před lety spolu s Juščenkem politicky i morálně ztroskotala (oba byli soudně stíhání za defraudaci), západním politikům bližší než Janukovič? Odpověď je  nabíledni – Janukovič nesouhlasil s připojením Ukrajiny do NATO, dával přednost košili před kabátem, Rusku před Evropskou unií i před německými wahlverwandschaften

 

16                                                                                                                                  Není pravda, že všechny významné osobnosti USA a Evropské unie jednoznačně stojí za prohlášením prezidenta Obamy a bruselských politiků. Henry Kissinger, harcovník z doby sudené války, a v souladu s ním i Zbygniew Brzezinski, poradce prezidenta Cartera i prezidenta Obamy, žádají, aby Ukrajina získala plnou samostatnost, aby si uchovala v strategicky citlivém prostoru neutralitu a využívala výhod, které jí plynou jak z kontaktů s Ruskem, tak také se Západem. John J. Mearsheimer, profesor politologie na Chicagské univerzitě, autor knihy The Tragedy of Great Power Politics (Tragédie velmocenské politiky) v článku uveřejněném v International New York Times (14. 3. 2014) vyslovuje nesouhlas s Obamovou podporou nové ukrajinské vládě. Podle jeho názoru ukrajinskou krizi nerozpoutal Putin; ruský prezident jednal v souladu s geopolitickými důvody, kterými se řídí každá světová velmoc. Rusko tolerovalo začlenění Polska  a Pobaltí do NATO, ale nesouhlasí s tím, aby se americké rakety octly v Gruzii a na Ukrajině. To už není u sousedů, ale přímo na prahu Ruska. Autor odmítá podporu, kterou američtí politikové a diplomati udělili vzbouřencům na Majdanu, a prohlášení amerického vyslance v Kijevě, který prohlásil, že je svědkem dne, který vejde do dějin, odmítl jako fatální omyl. Je v zájmu USA, aby ukrajinská vláda respektovala lidská práva, aby menšiny nebyly utlačovány a ruština získala status státního jazyka. Podobné názory zastává také Ian Bremmer, profesor Newyorské Univerzity, specialista na otázky Euroazie. (INYT, 26. 3.) Události na Ukrajině se zájmů USA bezprostředně nedotýkají, ale Rusko v nich vidí bezprostředné ohrožení vlastní bezpečnosti. Ukrajinská vláda považuje sankce Západu vůči Rusku za „komáří štípnutí“, ale i s těmito opatřeními mají mnohé evropské státy potíže. Příliš silná prohlášení USA proti připojení Krymu k Rusku nejsou rozumná, protože budoucnost jejich oprávnění nepotvrdí, a jakýkoli krok zpět, jak se stalo v případě nedávných hrozeb vůči Syrii, bývá nesnadný a zahanbující. Spojené státy by měly uznávat životní zájmy Ruska a ukrajinskou vládu by měly odrazovat od extrémních reakcí, které situaci jen zhoršují a u Rusů vyvolávají odpovědi podobného rázu. Nikolai N. Petro, profesor politologie na univerzitě v Rhode Island, v článku uveřejněném 3. prosince  minulého roku v INYT, varoval západní politiky, aby nevytvářeli tlak na Ukrajinu, který by ji měl postavit proti Rusku. Je nesprávné stavět Ukrajince před „civilizační výběr“ – buď budete patřit k Evropě, nebo se posunete někam dál na východ. Evropští politikové nedovolili, aby se Ukrajina stala součástí Evropské unie, kdyby současně využívala výhod plynoucích z členství v Celní unii, která předcházela vzniku Euroazijské unie. Rusko jako iniciátor východního seskupení nemělo proti tomuto řešení námitky. Proč to vadilo bruselským politikům? Proč Západ nevyužil možnosti, aby se Ukrajina, která je tisíci pouty spojena se svým východním sousedem, nestala  bariérou mezi Evropou a Ruskem, ale naopak mostem usnadňujícím spojení mezi západem a východem kontinentu? Proč se západní politikové snaží začleněním Ukrajiny do EU vyrýt hlubokou hranici oddělující 'civilizovanou' Evropu od 'zaostalého' Ruska? Vždyť i Rusové patří do Evropy. Autor upozorňuje na to, že obyvatelstvo Ukrajiny se bude nesnadno přizpůsobovat liberálním normám, které jsou na Západě běžné. Kolik času, kolik generací budou potřebovat obyvatelé Ukrajiny, zejména na venkově, aby si osvojili nebo aspoň tolerovali odlišné morální a mentální postoje, které jim bude v politice, školství, náboženství vnucovat Západ? (Dovedete si představit pochod gayů ve Lvově nebo v Žitomiru?) Evropa by neměla vystupovat jako elitní klub, který žadatele o vstup podrobuje ponižujícím procedurám. Autor, znalec evropských poměrů, varuje před přílišnými nadějemi, které část Ukrajinců spojuje s rychlým členstvím v EU. Vstup evropských a amerických hospodářských, finančních a obchodních společenství spíš ještě víc oslabí ekonomiku země (nedojde zase k nové léčbě šokem?) a povede k jednostranné závislosti země na cizí hospodářské, politické i vojenské moci. Ministerský předseda Jaceňuk, aniž by ho volby potvrdily ve funkci, se již obrátil na kancéřku Merkelovou s žádostí o pomoc při přezbrojování armády, která by neměla být závislá na zastaralé ruské technice. Není to forma odměny za přátelskou pomoc při přípravách a organizaci Majdanu?                 Ne náhodou kritické hlasy k extrémním postojům politiků (někdy oficiální rétorika líčí Rusko jako potenciální nebezpečí hrozící bezmála celému světu) zaznívají z oblasti univerzitních odborníků, historiků, politologů, kteří neopírají svou argumentaci o  ideologické, někdy i citově podbarvené důvody, nýbrž o znalost faktů, historických souvislostí, racionálních úvah a prognóz.                                                            

 

17                                                                                                                        Ukrajinská krize přichází ve chvíli, kdy se Spojené státy i Rusko nacházejí v citlivém bodě svého vývoje po velkém dějinném předělu, jímž bylo ukončení studené války. Zatímco američtí politikové i veřejnost si tehdy vychutnávali vítězství nad dlouholetým nepřítelem číslo jedna, Sovětský svaz se rozpadl a Rusko i jeho okrajové státy a oblasti prodělávaly hlubokou politickou, ekonomickou, duchovní, morální krizi. Dnes čtvrt století po velkém třesku se situace mění. Proč? Protože zásadní dějinný a geopolitický přelom nebyl proveden rozumně, nedošlo k úmluvám, které by na dlouhou dobu zaručily mír. Vítězové cítlili převahu, která vede k sebeklamu, a obyvatelé Sovětského svazu museli čelit chaosu nejen hospodářskému a politickému, ale také ideovému, kulturnímu, mentálnímu. Přestože si USA stále udržují prvenství ve špičkových vědách, v laboratorních výzkumech a technologiích a přestože žádná jiná země se ani náznakem nemůže rovnat vojenské síle Pentagonu, dnešní americká společnost již řadu let prodělává změny, které životní podmínky a psychologickou rovnováhu obyvatel zhoršují. Dosud téměř neotřesitelné sebevědomí Američanů stále podrývá finanční krize 2008, kterou se dodnes někteří komentátoři snaží bagatelizovat, přestože její následky stále přetrvávají. Jak je možné, že mamutí banky a mezinárodní společnosti se znovu vracejí k starým praktikám, které vedou k pověstným bublinám (nepovede překotná těžba břidlicového plynu k podobnému fiasku?); proč Detroit, kdysi přední průmyslové centrum země, vyhlásilo bankrot; proč stát nebyl s to omezit a odtranit následky povodní na jihu země a proč se neustále vrací

přízrak rasové nanávisti? Mínění lidí skličují nedokončené, vleklé a pustošivé války na Předním východě a v Afghánistánu. Situaci zhoršuje obrovský státní dluh, strmý hospodářský růst Číny, rostoucí sebevědomí jihoamerických republik vymaňujících se z tradiční závislosti na USA, rozbití bipolárního dělení světa, nejistota politické a vojenské strategie vůči převratům v arabských zemích a další podobné faktory. Všechny tyto viditelné změny se negativně odrážejí v každodenním životě Američanů, vytvářejí pocit nejistoty, strachu z budoucnosti, ohrožení tradičních hodnot, hledání rychlého východiska. Masová kultura, reprezentovaná v první řadě holywoodským filmem, tyto změny výrazně odráží a stupňuje. Knižní kultura se v důsledku krize a změnách ve výrobě a distribuci octla na dně, z něhož není úniku. (Zaznamenal někdo u nás, že velkoobchod Amazon zdecimoval malá knhkupectví a že se chystá ovládnout výrobu knih?) Ne náhodou nejčastějšími náměty masové kultury jsou katastrofy, války, násilí; diváci jsou již od útlého mládí vychováváni k tomu, že zlu lze čelit jen se zbraní (pokud možno zázračnou), že od budoucnosti nelze očekávat nic dobrého, že strach, krev a slzy patří k životu a že existenciální podmínky člověka, lidský úděl, condition humaine, může zmírnit pouze osobní statečnost, vytvalost, neústupnost. Zvlášť negativním příznakem a důsledkem zmíněných změn je postupné oslabení, drolení americké střední třídy, která odedávna určovala životní způsoby i mentalitu Američanů a vytvářela tak bezpečnou základnu demokracie. Již dříve se sice kde kdo v Americe chtěl stát z kamelota milionářem, ale lidé věděli, že si to musí zasloužit prací, vzděláním, znalostmi. Touha po vysoké profesionalitě, zejména v přírodních vědách a v technice, vedla dříve mladé lidi ke studiu a usilovné práci. Dnes se stává ideálem chlapců a dívek střední třídy spíš životní styl miliardářů, dobře však vědí, že cesta k němu nevede před technické, praktické obory, ale přes bankovnictví, hru na burze, obchodování s cennými papíry. Vědí také, že k tomu potřebují hráčské ctnosti, odvahu k hazardu, schopnost dostat se včas k tajným informacím, osvojit si chytrost a chladnokrevnost. Nápadný je nejen pokles zájmu o exaktní vědy, ale přímo odpor k nim. Racionalitu nahrazuje obskurantismus, pověrčivost, spoléhání na Boha, kterého si může každý, včetně rituálů, vytvořit podle svého gusta. Falešní proroci, vášniví kazatelé napodobují triky populárních popových hvězd. Nescházejí ideologové, kteří obhajují aktuální stav alarmující nerovnováhy. Tvrdí, že nebetyčný rozdíl v majetku by byl zavrženíhodný, kdyby se privilegovaná hrstka dostala k penězům v rozporu s právem, ale k tomu prý v USA nedochází, na to jsou soudy přísné – tak proč se rozčilovat? Jiný ideolog spěchá, aby střední třídu vyřídil jako zapšklou maloměšťáckou vrstvu, která brání plynulé spolupráci těch nahoře, high brow, a těch dole, down brow. Náš slavný filmař v USA zase varuje před socialismem a chválí harmonické soužití všech se všemi.      Vědomí, že USA ztrácejí svou výjimečnost a převahu, naplňuje mnohé Američany vášnivou touhou, aby se vrátily staré dobré časy, kdy pochodeň svobody ozařovala nejen celý kontinent, ale i ostatní země světa tonoucí v temnotách zaostalosti, útlaku, tyranie.

Tuto nostalgii začalo výrazně vyjadřovat pravicové hnutí Tea Party, které je sice v Kongresu zastoupeno pouze 20 % stoupenců, přesto však hraje v táboře republikánů rozhodující roli. Obama a demokraté jsou napadáni jako lidé, kteří neztělesňují americké ideály, pošlapávají americký sen statečných dobyvatelů Západu, spolčují se s nepřáteli svobody a demokracie, váhají rázně zakročit proti každému, kdo poškozuje zájmy USA, zájmy země vyvolené Bohem a posvěcené prací, modlitbami a ozbrojeným bojem desítek generací předků. Obama v některých svých projevech mírnil excesy 'čajového' patriotismu, dal najevo, že výlučnost a vyvolenost si přisvojují i lidé jiných národů, ras a náboženství, ale tím jen přiléval oleje do ohně. Poslední jeho nejistota a zaváhání ve věci syrských chemických zbraní nepřispěla k zesílení jeho prestiže doma ani ve světě. Naopak, pozitivní body sklízel Putin. Místo toho, aby seděl jako šéf poražené velmoci skromně v koutku, troufl si obnovovat prestiž Ruska, upozorňoval, že se s ním nedá jednat jako s chudým příbuzným. Když do těchto souvislostí vpadla ukrajinská krize, Obamovi se naskytla příležitost, aby rázně umlčel své domácí oponenty a nepřátele. Jeho rychlé obrácení kormidla jistě ovlivnily i jiné důvody, o nichž se můžeme jen dohadovat, ale zdá se, že motivy ekonomické ustoupily před argumenty politickými, mocenskými, právními, ideologickými, psychologickými.

         

18 

Stručná charakteristika dnešního Ruska (vím, že každá stručnost nese v sobě riziko nepřesného zobecnění) bezpochyby může Putinovo chování v ukrajinské krizi objasnit tím, že je zasadíme do důležitých souvislostí, jež si mnozí lidé, a nejen u nás, neuvědomují. Když Václav Havel ve svém vystoupení v americkém Kongresu v roce 1990 žádal, aby USA pomohly Rusku, nevím přesně, co měl na mysli. Ale již v té době jsem se podivil, že Jelcyn odmítl pomoc ekonomů, kteří, jako Paul Krugman nebo Joseph Stieglitz, byli odpůrci neoliberální doktríny Chicagské školy, a přijal v Kremlu protěžované 'harvardské hochy', emigranta Andreje Šlejfera (Andrei Shleifer) a Jonathana Haye, stoupence nekompromisní léčby šokem. Za to, že radili Anatoliji Čubajsovi, otci ruské privatizace, byli placeni americkou státní organizací, přitom však neváhali využít tuto mimořádnou pozici pro osobní obohacení. Za zpronevěru mnohamilionové částky byli souzeni americkým soudem a stín dokonce dopadl i na Lawrence Sammerse, jejich chráněnce, prezidenta Harvardské univerzity, finančního experta, který radil americkým prezidentům, kdykoli v okolních zemích propukaly finanční krize. Lidé v Rusku dobře vědí, jak dopadla Američany řízená Čubajsova reforma. Byla to spíš katastrofa, která vedla u 70 % obyvatel k citelnému snížení životní úrovně, zato však dala vznik malé jednoprocentní elitě superbohatých lidí, oligarchů. Čubajs privatizaci hájil tím, že to byla jediná možnost, jak zlomit vliv komunistů. Jelcyn zase prohlásil, že nemohl ignorovat rady Mezinárodního měnového fondu. Lidé v Rusku, a nemusí to být jen znalci ekonomických zákonů, si dnes, kdy jsou zpřístupněny dokumenty o Jelcinově násilném zavádění kapitalismu, uvědomují, jaké síly byly ve hře. Když slyší o pomoci USA Ukrajině, Polsku nebo jiným postsovětským zemím, nemohou se zbavit nepříjemných pocitů. Někteří domácí odpůrci Putina, kteří by rádi Rusko co nejrychleji zliberalizovali a z nichž nejeden kritiku ruské politiky publikuje v amerických i jiných západních časopisech, si zřejmě neuvědomují, že naprostá většina Rusů nechce žít podle západního vzoru. Cizí je jim životní styl, mentalita, povýšenost úspěšných – to znamená bohatých jedinců, kult komiksových hrdinů, individualismus, soutěživost, ztráta historického vědomí a další atributy podněcované systémem kapitalistického společnosti, která se koncentruje, jak hlásají ideologové amerického neoliberalismu, do jediného ústředního bodu – do osobního obohacování, do honby za penězi. Nejbohatší a nejmocnější země světa obyčejným lidem v Rusku neimponuje, naprostá většina z nich nevěří v hodnoty západního luxusu. Můžeme si o tom myslet, co chceme, můžeme to považovat za oblomovštinu, zaostalost, nedostatek osobní iniciativy, ale nic na tom nezměníme. Tuto skutečnost nemůžeme ignorovat. Viktor Jerofejev sám v jednom článku napsal, že Putin někdy zmírňuje nálady, nostalgie, přesudky, které panují v ruské společnosti. Bezpochyby tam najdeme názory, zvyky a mravy, s nimiž nemůžeme souhlasit. Ale můžeme souhlasit s poměry v Saudské Arábii, v Kuvajtu a jiných státech ovládaných nepočetnou náboženskou a militantní elitou? Můžeme souhlasit s tím, že se na americko-mexické hranici střílí, že tam teče krev? Představme si, že by Itálie nebo Španělsko podobným způsobem hájila neprostupnost svých hranic. Nejen v Rusku, ale ani na Ukrajině a v kterékoli zemi světa nemůže řešení ekonomických a politických otázek nebrat v úvahu společenský kontext, aktuální i historické tradice a souvislosti.

Privatizace jelcinovské éry je jedním velkým historickým omylem nebo – přesněji – krádeží obrovských majetků, jíž se obohatila hrstka představitelů nastupující elity dožívajícího režimu. Výmluvné je Sorosovo varování adresované příteli Berezovskému, s jehož privatizačními praktikami nesouhlasil, varoval ho, aby nepřekračoval hranice zákonů, jakkoli byly na začátku 90. let notně oslabeny.                                                      Západní politikové, experti a komentátoři, nadšeni porážkou sovětského impéria, nevěnovali bohužel příliš pozornosti tomu, co se v těch přelomových dobách dálo v myslích obyvatel Ruské federace. Neuvědomovali si jejich frustraci, zklamání, hněv i ztrátu iluzí z včerejší i předvčerejší minulosti, neměli zájem prožívat s nimi nejistotu z neznámé budoucnosti diktované u cizích zelených stolů. Pro idealisty, jako byl Gorbačov nebo Sacharov, nebylo místa. Skutečnost, že se Putinovi během několika let podařilo situaci uklidnit, že v zemi zavládl relativní klid, že se lidé poněkud vzpamatovali z historického šoku a že zase nabyli, ne-li  sebedůvěry, tak aspoň vědomí, že jejich budoucnost již není beznadějná, – tyto procesy nevzbudily u vedoucích politiků v USA a v Evropě uspokojení, spíš naopak. Zatímco Jelcyn se choval, jak se slušelo na představitele poražené mocnosti, Putin není ochoten pokračovat v této roli, nesedí v koutě, dokonce dává najevo, že je reprezentantem země, která se vzpamatovává z dlouhodobé nemoci.

 

19

Zvlášť citlivým bodem se stává vztah Rusů i členů jiných bývalých sovětských národů ke druhé světové válce. Odpůrci bolševismu nebyli jen primitivní vojáci z Hitlerových ozbrojených oddílů SA a SS, ale také vzdělaná a šlechtickými tituly ověnčená generalita wehrmachtu a elita právníků zastávající významná místa v Ribbentropově diplomacii. Mezi lidmi, které fascinovalo Hitlerovo hnutí, bylo i mnoho cizinců. Anály kolaborace, spolupráce s nacisty, ukazují, jak křehké bylo původní demokratické, socialistické nebo náboženské přesvědčení některých evropských politiků, spisovatelů, umělců. V této společnosti najdeme i Josepha P. Kennedyho, zakladatele slavného amerického rodinného klanu, Angličana barona Oswalda Mosleyho, spisovatele Ferdinanda Célina, Hamsuna, Ezru Pounda a mnoho dalších. Rozpaky vzbuzuje i skutečnost, že v první fázi války, kdy Hitlerova armáda slavila úspěchy na všech evropských bojištích, mezi vyznavači nacistické agrese najdeme i věhlasné německé filozofy, právníky, vědce – M. Heideggera, C. Schmitta, W. Heisenberga, Richarda a C. F. Weizsäckera, E. Jüngera a další. Když v rozhodující fázi války největší tíha německého úderu dopadla na Sovětský svaz, západní politikové dovedli překonat rozpory mezi západním kapitalismem a východním komunismem. Tato spolupráce umožnila porazit a zažehnat hrozbu totálního krachu základních kulturních a civilizačních hodnot celého lidstva.                                 Ve chvíli, kdy bylo Německo poraženo, staré rozpory se rychle zaktualizovaly. Málo je znám fakt, že Roosevelt zemřel 12. dubna 1945, téhož dne, kdy se zabýval odpovědí na Stalinův dopis. Byl to jeho poslední, nedopsaný dopis. Sovětský diktátor si stěžoval, že americká strana nedodržuje dohodnutou smlouvu o hospodářské pomoci, a Roosevelt, znepokojen touto stížností, zařizoval, co bylo potřebné. Američtí ani britští politikové však už neměli zájem Stalina podporovat. Podle Trumana a Churchilla již nebylo možné ani správné udržovat se Sovětským svazem přátelskou spolupráci. Ve hře se opět objevila bolševická hrozba, nastala éra studené války. Oliver Stone a Peter Kuznick v knize Historie Spojených států, o které se nemluví (The Untold History of United States, 2019) uvádějí důkazy o tom, že Stalinovo drastické přitahování opratí v evropských zemích pod jeho kontrolou začátkem 50. let bylo důsledkem aktuální vojenské hrozby, kterou Truman  i Churchill nemínili jen jako plané řinčení zbraněmi. A nezapomeňme – v rukou měli atomovou zbraň. V té době se západní zpravodajské služby snažily všemi dostupnými prostředky podněcovat vnitřní opozici v komunistických zemích. Stalin na tyto vyhrůžky reagoval po svém, jak byl zvyklý. Klade se otázka, zda by za příznivějších mezinárodních  okolností nemohly země, jako Československo nebo Jugoslávie, jít k socialismu svou cestou. Studená válka podřizující všechno vojenským kritériím takový vývoj znemožnila. Křehká rovnováha sil, která svět několikrát posunula na práh horké války, skončila porážkou sovětského bloku. Nastala chvíle, aby se znovu zamíchaly a rozdaly karty. Jak plynula léta a přímých účastníků a obětí druhé světové války ubývalo, otevřeně i skrytě se začaly oživovat staré lži o tom, že vlastně Hitler měl pravdu, když hájil Evropu proti východním hordám (co jen se již za první světové války popsalo novinového i knižního papíru o nebezpečných barbarech z Východu!), kolik historiků, novinářů a politiků se našlo, kteří tak či onak začali výsledek druhé světové války relativizovat a pustili se dokonce do neuvěřitelných historických alternativ. S jednou takovou ničím neomluvitelnou úvahou přišel polský historik (!) Pavel Wieczorkowski, který v článku uveřejněném v deníku Rzeczpospolita (28. září 2005) projevil lítost, že se koncem 30. let nepodařilo Polsku uzavřít spojenectví s Německem a že se polská armáda nemohla podílet na dobytí nenáviděné sovětské říše. “Mohli jsme – lituje polský historik – najít své místo po boku Říše, téměř stejné jako Itálie... Potom bychom byli v Moskvě, kde by Hitler a Rytz-Szmygli po jeho boku sledovali přehlídku vítězných polsko-německých vojsk.“ Pravicoví politikové polští udělali, co mohli, aby vyšli Hitlerovi vstříc (Göringa ne zbůhdarma zvali na hony do polských lesů, ne náhodou se ihned po Mnichovu přidali k Němcům a Maďarům, aby si s radostí urvali kus československého teritoria, a uvažovali dokonce, že uvolní wehrmachtu koridor při útoku na Sovětský svaz). Ani oni, ani Wieczorkowski, podobě jako Stěpan Bandera a mnozí jiní nepřátelé Sovětského svazu, náležející k 'rasově méněcenným' východním a jižním národům, si nepřečetli Mein Kampf a nezamysleli se nad základními tezemi Hitlerova kréda.

V našich novinách se objevila fotografie z demonstrace na Krymu ukazující starou ženu, která třímá Stalinovu fotografii z nějakého časopisu nebo kalendáře. Měl-li tento snímek  posloužit jako důkaz toho, že Putin kráčí ve šlépějích sovětského diktátora a že tedy vzbouřenci na Majdnu mají sto důvodů čelit tomuto nebezpečí (podobně jak mu vzdorovali jejich otcové a dědové v jednotkách Banderabwehru), pak to byl trik velmi pochybný. Tu starou Rusku nemůže nikdo podezírat, že by tím barvotiskem propagovala Stalinovy zločiny, ona jen připomíná dobu, kdy Rusko pod Stalinovým vedením vyhrálo Velkou vlasteneckou válku. Toto vítězství zachránilo nejen miliony obyvatel SSSR, ale i ostatní evropské národy před krutým útlakem a vyhlazováním. Někdo u nás i nedaleko od našich hranic má zřejmě zájem, aby se zapomnělo, že na prvním místě v řadě endlösungů, konečných řešení národnostních otázek, byli právě obyvatelé české kotliny, moravského a slezského území. Proč akademické ústavy, zabývající se válkou a jejími důsledky, již dávno nevydaly německé dokumenty, kde stojí černé na bílém, jak vyčistit českomoravský prostor od nežádoucího etnika, které se – podle Hitlerova výroku – zabodlo do boku německého těla? 

 

Nejsem nekritickým obdivovatelem a obhájcem Putinovy vlády a některé jevy a tendence politického, kulturního a duchovního života v Rusku mě naplňují obavami. Nesouhlasím s knihami, články a projevy, v nichž se oživují stará ruská traumata. Nelíbily se mi jednostranné oslavné statě věnované jubileu Nikolaje Danilevského, který v knize Rusko a Evropa (1871) vyjádřil přesvědčení o velkolepém poslání Ruska a dalších slovanských národů, jejichž vnitřní integritu narušují zhoubné vlivy Západu. Není mi lhostejno, když čtu články, jejichž autoři odmítají moderní ruské umění, Maleviče, Kandinského, Filonova, Chlebnikova, Šnittka a další protagonisty nových uměleckých výbojů jako osoby pomýlené, poplatné cizím úpadkovým vlivům. Ale přitom jsem si vědom toho, že některé projevy dnešního ruského undergroundu diskreditují hledání nových tvůrčích možností a patří spíš do oblasti společenské patologie. Na druhé straně se však nemohu zbavit nedůvěry, když se v Rusku oživují staří démoni velkoruského patriotismu, když se velebí carská Rus a její planetární spasitelská úloha, když ochránci patriarchálních hodnot propadají xenofóbii a obořují se na stoupence nových ideových, filozofických, uměleckých proudů. Míra vzájemné nesnášenlivosti konzervativců a liberálů (jsem si vědom schematičnosti těchto označení) dosahuje v ruské kultuře neobvyklé intenzity. Svědčí o tom polemická výměna názorů i nadávek mezi exulanty (!) Solženicynem a Sinjavským v 80. letech i dnešní stále se prohlubující propast mezi extremisty různého typu (patří k nim právě tak Limonov spojující narudlý nacionalismus s amoralitou, jako dívky bojující s Putinem prostředky náboženské blasfémie a obscenity) a 'politicky korektními' umělci, kteří sklízejí pochvalu politické elity, ale i značné části  veřejnosti. Mezi těmito póly se pak pohybují tvůrci, kteří koneckonců nevyhovují ani podzemním rebelům ani dekorovaným básníkům nebo malířům. Sergej Jerofejev a další dnešní ruští liberální spisovatelé a umělci si možná upřímně přejí, aby ruská kultura, nejen umělecká, udržovala živý styk se vším tvořivým, co vzniká ve světě. Ale této misi nemohou dobře dostát tím, že budou bydlet v cizině a své námitky – za hlasité pochvaly západního politického establishmentu – budou hlásat v západních novinách a revuích. Když čtu prohlášení jednoho z nich o tom, že při volbě mezi dřívějším pořádkem a dnešním chaosem, mezi 'nudou' a 'krví', dává přednost krvi, nemohu než pokrčit rameny. Co se vlastně skrývá za touto falešnou a za vlasy přitaženou volbou? Připomíná mi to výrok jednoho našeho rockera, který se uchytil ve vysoké politice: Mám-li volit mezi dobrem a svobodou, volím svobodu!

Není dobré, že Rusko je dnes hnáno do izolace. Jako by se tím navracel neblahý stav, který Stalina přiměl uskutečňovat nový společenský řád na ostrově obklopeném nepřátelským mořem. Syndrom obklíčení vedl k důsledkům téměř paranoidním. Lidé v SSSR se od konce 20. let mohli spoléhat jen sami na sebe; tento pocit v nich vyvolával neblahé přesvědčení o mesiášském poslání sovětského Ruska spojený s podezíravým vztahem ke všemu cizímu, zahraničnímu, nekomunistickému.                              Bude-li Západ opakovat kardinální chybu a vytvoří kolem Ruska izolační zeď, zježenou raketami, radary a novými elektronickými zbraněmi, bude-li Rusy dráždit odstrašováním (to už zní téměř jako pověstné humanitární bombardování), nemohou od oblíčence čekat nic jiného než stupňovanou reakci – zvýšené podráždění, podezíravost, glorifikaci armády, vzbuzení neblahých duchů starého patriotismu. Viděli jsme, jak přehnaně reagovala na útok teroristů 9/10 země považovaná za kolébku demokracie. Prezident Bush vyhlásil v hodině nebezpečí heslo, které situaci jen zhoršilo: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Bylo by velmi zlé, kdyby oblíčení vzbudilo v Rusku staré démony, nejen z dob sovětských, ale i carských, pravoslavných, samoděržavných.

 

 20                                                                                                                         Je nějaké východisko z ukrajinského labyrintu? Vzejde-li z voleb vláda, kterou uzná Ruská federace, a podaří-li se nové vládě eliminovat extrémní pravicové živly, bude-li ruským regionům a všem menšinám zaručena autonomie, mohou se společně řešit palčivé otázky. Bojím se však, že vrhači molotovových koktejlů a Banderovi fanatičtí potomci se nevzdají jen tak. Hrozí, že se bude opakovat scénář, kteří Američané uplatnili v boji proti sovětům v Afghánistánu. Vsadili tehdy na kartu islámského fanatismu, podnikli všechno možné, aby jej oživili a posílili, a dočkali se – Talibanu. Bude-li i v případě Ukrajiny platit známá teze, že státy se při životě udržují zásadami a silami, které jej vyvolaly v život, v buducnosti se ještě dají čekat krušné chvíle.

Co můžeme ukrajinskému lidu přát víc, než aby se jeho země nestala objektem a nástojem hospodářských a politických ambicí žádné velmoci. Jako samostatný stát na pomezí západní a východní, severní a jižní Evropy, nepodléhající žádnému vnucenému vojenskému ani politickému paktu, by mohla a měla rozvinout všechny své hospodářské, politické a kulturní možnosti ve prospěch svůj i svých sousedů.

Je tato perspektiva fikcí? Snem? Zbožným přáním? Naivitou?