Ivana Blahutová:PŘIJEĎTE POLÍBIT RUINY
PŘIJEĎTE POLÍBIT RUINY
Ivana Blahutová
PŘIJEĎTE POLÍBIT RUINY
V roce 2014 si lidstvo připomnělo 100. výročí vypuknutí 1. světové války a 75. výročí rozpoutání 2. světové války. Lidstvo je však nepoučitelné. A tak zatímco se vzpomínalo na mnohamilionové lidské oběti obou světových hekatomb, na četných místech se opět tvrdě bojovalo. Vedle lokálních ozbrojených konfliktů starších i čerstvých byla plnou parou zahájena také nová studená válka, která hrozí přerůst ve válku horkou. – Jak poznamenal klasik, dějiny obvykle probíhají dvakrát, poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. – Ale co při třetím a dalším opakování? – Rok 2014 – zvláště při pohledu do křivých zrcadel „euroatlantických“ masmédií – proběhl jako tragická fraška. Krvavá fraška.
V září 2014 vystoupil americký prezident Barack Obama na zasedání Valného shromáždění OSN s projevem, v němž se zabýval hlavními hrozbami v současném světě. Rozumí se, z velmocenského pohledu USA. – „Na prvním místě byla ebola, na druhém ruská agrese v Evropě a až na třetím Islámský stát a podobní teroristé,“ ironicky pak shrnul pořadí hrozeb podle Obamy ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Jeden kreslený vtip už předtím vložil Obamovi do úst trefný výrok: „Jsme připraveni bojovat s Ruskem do posledního Ukrajince!“
Ano, v krvavé geopolitické hře, kterou 21. 11. 2013 odstartovala první demonstrace na kyjevském Majdanu, nejde o Ukrajinu, nýbrž o Rusko. Jde o Rusko, jež se pod Putinovým vedením v rozporu s plány globálních oligarchů zvedlo z jelcinovského propadliště, kam se zřítilo po zhroucení socialistického systému a po rozpadu Sovětského svazu. Jde o vzmáhající se Rusko a také o mocensky prudce stoupající Čínu, která se právě stala největší ekonomikou světa a předběhla USA. Jde rovněž o Írán a další „neposlušné“ státy, hlavně z organizace BRICS… Jde o to, zda si vítěz studené války uchová své postavení jediné velmoci na věčné časy a nikdy jinak. Jde o střetnutí mezi systémem monopolárního světa, který už překročil svůj historický zenit, a světa multipolárního, který je na vzestupu. Jde o to, zda lidstvu nadále bude vládnout hrstka světové finanční elity, jejíž gigantická moc se opírá o dolar coby světovou rezervní měnu a o zbrojní sílu NATO v čele s U.S. Army… Jde o to, zda bude definitivně panovat celosvětová totalita – Nový světový řád (New World Order, NWO), nebo zda se vývoj bude ubírat jiným, přece jenom nadějnějším směrem. Právě tudy vede fronta všech bojů – vojenských, ekonomických, politických, ideologických, mediálních. Právě na této linii se vine zápalná šňůra třetí světové války. Vine se i malou Českou republikou. A tak např. úporná kampaň proti prý „nebezpečně proruskému“ prezidentu Zemanovi je pobočnou epizodou tohoto dramaticky širšího a osudovějšího zápasu, byť to dosud ještě mnozí občané nepochopili, jak se zdá. Nepochopili, k čemuž jim vydatně pomáhají oficiální masmédia v čele s tzv. veřejnoprávními, jejichž úkolem dávno není dodávání alespoň relativně objektivních zpráv, nýbrž ryze jednostranná propaganda, výroba manipulativních dezinformací a simulaker. Vždyť např. Česká televize si již dokonce dovolila cenzurovat i projev hlavy státu, konkrétně 13. 11. 2014, kdy svévolně z řeči prezidenta Zemana vystřihla kritickou zmínku o profláklém „nouveau riche“ Bakalovi! Vládnutí sedmé velmoci pokročilo do svého nejzrůdnějšího stadia: mediokratury.
Dění na Ukrajině od protestů na Majdanu v listopadu 2013 až po dnešek sleduji bedlivě a budu doufat, že čtenáři – stejně jako já – nezůstávají odkázáni pouze na oficiální rusofobní česká, příp. západní masmédia, ale mají na internetu přístup i ke zprávám z druhé strany fronty, tj. ke zdrojům ruským a novorossijským a k dalším alternativním zpravodajským serverům českým či zahraničním. Budu spoléhat rovněž na historickou paměť a kritický rozum, na schopnost třídění a srovnávání různých informací.
Zamířím však od aktuální situace a masmédií k beletrii. Pochopitelně ne k té nejsoučasnější, v níž výbušný dnešek ještě nestačil najít svůj umělecký odraz, pokud k tomu vůbec někdy dojde – vzhledem k drtivé převaze žánrů neholdujících ani uměleckému realismu, ani sociální angažovanosti, ani klíčovým problémům lidstva – takové problémy nepatří do seznamu komerčně úspěšných témat, pročež se jim ctižádostivější autoři zdaleka vyhýbají. A tak při pohledu na dramatické události roku 2014 objevuji jejich minulost, přítomnost i budoucnost v zrcadle výjimečných literárních děl 20. století. Nikoli náhodou. Jednou ze zázračných vlastností krásné literatury je totiž schopnost znovu ožívat v novém historicko-společenském kontextu a vypovídat o aktuálním dění mnohdy více, než na sebe prozrazuje sama živá, složitá a nepřehledná realita. Z četných próz silně souznících s naším časem vybírám tři příklady: román Bílá garda Michaila Bulgakova, román 1984 George Orwella a novelku Červený smích Leonida Andrejeva.
Bílá garda neboli Minulost
Michail Bulgakov (1891–1940), kyjevský rodák a jeden ze světově nejznámějších ruských spisovatelů sovětské éry, zachytil události občanské války, jak proběhly v Kyjevě na přelomu roku 1918 a 1919, v románu Bílá garda (Belaja gvardija) a v jeho přepracované divadelní verzi Dny Turbinových (Dni Turbinych). Zejména divadelní hra Dny Turbinových se už v době svého prvního uvedení v r. 1926 těšila popularitě na scéně MCHATu; těšila se dokonce i přízni Stalinově, a to navzdory tomu, že autor zde vyjádřil své otevřené sympatie příslušníkům bílého hnutí, lidem osobně mravným a čestným, kteří se však v důsledku společenského zlomu ocitli na straně historicky poražených sil. Takový dějinný nadhled byl v dané době odvážný, byť ne zcela ojedinělý, připomenu-li např. velkolepou čtyřdílnou epopej Michaila Šolochova Tichý Don (psanou v l. 1925–1940) nebo povídkovou knihu Isaaka Babela Rudá jízda (Konarmija, první vydání 1926), kde pro změnu na pozici socialistické revoluce nestojí zrovna ti nejvzornější hrdinové.
Dny Turbinových a navazující drama Útěk (Beg, 1927) z původně plánované, leč nedopsané trilogie se časem dočkaly i své filmové podoby (třídílný televizní film Dny Turbinových v r. 1976 v režii Vladimira Basova; film Útěk v r. 1970 v režii Alexandra Alova a Vladimira Naumova). Bílou gardu pak coby čtyřdílný výpravný ruský seriál natočil v r. 2012 režisér Sergej Sněžkin. Zatímco román je vystavěn jako kaleidoskop tu expresivních, tu lyrických scén a řada postav se jenom mihne v horečnatě kvapících výjevech, seriálová verze sleduje charaktery v souvislejší dějové linii a činí je mnohem životnějšími, sociálně a psychologicky jednoznačnějšími: např. u Bulgakova pouze zmíněná symbolická postava „ďábelského“ Špoljanského dostává v seriálu zásadní prostor, z tajemného Špoljanského se vyklubá komisař rudých, kteří nakonec dobudou Kyjev. Vzhledem k tomu, že se tato vynikající ruská minisérie zcela určitě neobjeví na obrazovkách českých TV kanálů, odkazuji případné zájemce na internet: jednak na archiv ruské televize Rossija, jednak na YouTube, kde je rovněž on-line k dispozici (ruština nutná). Jako interiér bytu Turbinových posloužil při filmování autentický dům, v němž Bulgakovovi žili v Kyjevě v l. 1906–1919 a v němž se nyní (zatím?) nachází spisovatelovo muzeum. Nakolik je seriálová Bílá garda nebezpečně aktuální, dokládá i to, že její vysílání je momentálně na Ukrajině zakázáno, obdobně jako jsou zakázány další ruské snímky, např. čerstvý velkofilm o ruském (rodem ukrajinském) Frištenském – „Poddubnyj“ (2014), nemluvě o vypnutí vysílání ruských televizí na ukrajinském území. Shodou okolností se už delší čas pracuje i na nové seriálové verzi zmíněného Šolochovova Tichého Donu, premiéra je naplánovaná k 110. výročí autorova narození (nar. 24. 5. 1905). Když režisér Sergej Ursuljak dokončoval v srpnu 2014 v Rostovské oblasti natáčení letních scén, účinkovali v nich jako statisté také běženci z jihovýchodní Ukrajiny, tou dobou pobývající v nedalekém utečeneckém táboře. Život je prostě nepřekonatelný autor! Ale zpět k románu Bílá garda:
Bulgakov byl očitým svědkem dění v Kyjevě v r. 1918 a později v jednom ze svých fejetonů napsal: „Kyjevané napočítali osmnáct převratů… Někteří z místních kronikářů se spokojili s dvanácti. Já to však mohu říct přesně: bylo jich čtrnáct, z toho deset jsem sám zažil.“
Neustálé střídání bizarních kyjevských vládců ve víru občanské války, naprostý rozklad ekonomický, politický i mravní, názorové antagonismy a ideová zmatenost obyvatelstva, dunění střelby v okolí města i kruté boje v ulicích, to všechno, co Bulgakov vykreslil v Bílé gardě, poprvé vydané v r. 1924, silně rezonuje se současnou atmosférou na Ukrajině – déja vu po devadesáti letech!
Bulgakovův románový Kyjev (v knize zvaný Město) se z pokojné metropole proměnil v bojovou zónu, ve které operovaly a terorizovaly civilní obyvatelstvo všemožné vojenské a partyzánské oddíly i zlodějské tlupy. Zvlášť výstižně spisovatel zachytil nenávist ukrajinských nacionalistů vůči Moskalům, tj. Rusům, včetně groteskně působícího důrazu na „vlastenecké“ používání ukrajinského jazyka v zemi, kde obyvatelé mluvili (a mluví) stejně běžně rusky jako ukrajinsky. V podstatě totéž platí pro současnou Ukrajinu a její města: od západního Lvova přes Kyjev, Dněpropetrovsk až po východní Charkov. Poslední kapkou, která zažehla povstání v převážně ruskojazyčné Doněcké a Luganské oblasti, nehovoře o jednoznačné negativní reakci Krymu, bylo zrušení jazykového zákona z r. 2012, který zaručoval užívání druhého úředního jazyka v regionech s více než 10% menšinou. Zrušení odhlasoval ukrajinský parlament 23. 2. 2014, tj. hned druhý den po ozbrojeném státním puči v Kyjevě. (Poznámka: ukrajinská jména v tomto textu přepisuji do latinky podle ruského, nikoli ukrajinského znění.)
V Bulgakovově Bílé gardě najdeme analogické konflikty, které otřásají i dnešní Ukrajinou: země je opět místem zájmového střetu mocností.
Tenkrát v r. 1918 šlo o Německo a Rakousko-Uhersko, vzápětí poté o nově se ustavující Polsko a sovětské Rusko. Mocenské záměry těchto států se proplétaly s cíli různorodých ukrajinských sil: vedle bolševiků také nacionalistů banditského ražení, jako byl Simon Petljura nebo anarchista a kozácký „baťka“ Nestor Machno; bělogvardějců (stoupenců kontinuity carského Ruska – kam ostatně patřil i „hejtman“ Pavlo Skoropadskij, jakkoli sehrál roli loutkového šéfa jepičí ukrajinské samostatnosti pod německým vojenským protektorstvím) a mnohých dalších. Tehdejší protižidovské pogromy jsou teď na Ukrajině nahrazeny pogromy protiruskými: Oděsa 2. 5. 2014; útoky na ruské novináře, média, firmy, ambasádu, konzuláty, na ukrajinské pravoslavné chrámy Moskevského patriarchátu, včetně Kyjevskopečerské lávry (!); na každého podezřelého ze sympatií k „Moskalům“… Při masakru v Oděse fašistické bojůvky z Pravého sektoru a strany Svobody, příslušníci „Nacgardy“ (Nacionalnoj gvardiji) a tzv. fotbalových ultras, zaživa upálili, utloukli a zastřelili minimálně 48 lidí (200 bylo zraněných) z řad antimajdanovců. Žádný ze skutečných viníků oděského lynče dosud nebyl zatčen. Zato jsou ode dne tragédie vězněni mnozí antimajdanovci, kteří „oděskou Chatyň“ v Domě odborů přežili. Právě je posadil fašistoidní kyjevský režim na lavici obžalovaných a v probíhajícím „soudním“ procesu se urputně snaží z těchto obětí učinit pachatele.
Současná kyjevská junta, jež se dostala k moci v r. 2014 únorovým ozbrojeným převratem a jež nyní odvozuje svou spornou legitimitu od výsledků nestandardních říjnových parlamentních voleb, vede nevyhlášenou válku proti „proruským separatistům“ v oblasti Donbasu, na území staronově pojmenovaném Novorossija. V tzv. zóně ATO (Antitěrorističeskaja operacija) na straně kyjevského režimu bojuje jak regulérní armáda (na leden 2015 je plánovaná už čtvrtá vlna mobilizace), tak desítka privátních eskader smrti, v nichž působí i zahraniční žoldáci, ba i někteří „samoplátci“ – cizí sadističtí dobrodruzi, kteří si přijeli zastřílet na živé terče na donbaské safari. Dosavadní údaje o počtu obětí se
rozcházejí, jde ale o mnoho tisíc mrtvých na obou stranách konfliktu. Řádově milion lidí se ocitl v postavení běženců, z toho tři čtvrtiny našly dočasné či trvalé útočiště v Rusku.
Z Bulgakovova románu chci upozornit na dva symbolické obrazy: obraz Semjona alias Simona Petljury coby vůdce ukrajinského lidu a obraz masy Kyjevanů shromážděných na náměstí k Petljurově uvítání. – Přiznám se, že právě tento výjev se mi hned varovně vybavil, když jsem koncem roku 2013 začala sledovat záběry demonstrací na Majdanu.
V Bílé gardě není Petljura představen jako historicky konkrétní osoba, ale naopak jako osoba iluzorní, příznačně tajemná, opředená pověstmi a dohady, osoba, o níž se v knize pouze a výhradně mluví a o níž nikdo nic určitého neví. Většina obyvatel Města vkládá do Petljury nejrozličnější a často protikladné naděje, aniž mají tušení, o koho vlastně jde; jiní – mezi nimi rodina Turbinových, věrná popravenému carovi – Petljuru nenávidí jako jednoho z reprezentantů nepřátelského režimu. Rozsáhlá scéna vítání Petljury coby dalšího osvoboditele/dobyvatele Města patří k vrcholům románu. Dav na náměstí se účastní oslavné manifestace, jejímuž smyslu vlastně nerozumí:
„Budou sloužit děkovnou mši.“ – „Bude procesí.“ – „Mši za konečné vítězství revolučních zbraní lidové ukrajinské armády.“ – „Prosím vás, jaképak vítězství? Přece už jednou zvítězili.“ – „Ještě není dobojováno.“ – „Chystá se tažení.“ – „Jaké tažení?“ – „Na Moskvu.“ – „Na jakou Moskvu?“ – „No přece na ruskou.“ – „To je trochu velké sousto.“ – „Co jste to řek? Opakujte to! Mládenci, slyšíte ho?“ – „Nic jsem neříkal.“ – „Chyťte ho, zloděje, držte ho!“ – „Marusjo, utíkej druhým vchodem, tudy neprojdem. Petljura je prej na náměstí. Chcem vidět Petljuru.“ – „Káčo hloupá, Petljura je v kostele.“ – „Ty seš káča hloupá! Říkají, že jede na bílým koni.“ – „Sláva Petljurovi! Ať žije Ukrajinská lidová republika!“ (Překlad Alena Morávková.)
Mše, manifestace a vojenská přehlídka na náměstí končí překvapivým vystoupením jiného řečníka – bolševického provokatéra; následuje všeobecná panika, střelba a davové pronásledování náhodných obětí. Hlavního oslavence Petljuru však na shromáždění nikdo na vlastní oči nespatří. – Jde o působivé symbolické vyjádření skrytosti, oddělenosti a nadřazenosti Moci, jíž znovu a znovu podléhá lidské stádo, zmanipulované jak okázalým vnějším divadlem, tak vlastními strachy a přáními. – Kdo je Petljura a jaké cíle skutečně sleduje…? A kde vůbec je? Místo něho lidé zahlédnou jen některé jeho zástupce… A obdobně se lze ptát, kdo vlastně stojí za Porošenkem, Jaceňukem, Turčinovem, Ljaškem, Timošenkovou, Kličkem, Jarošem, Ťahnibokem…? Jaké cíle opravdu sledují? Kdo a proč tahá za provázky? Vědí to vůbec Ukrajinci?
Po rozpadu SSSR postavili Simonovi Petljurovi na Ukrajině několik pomníků. Právě tehdy začala na samostatné Ukrajině a v Pobaltí cílená, státní mocí posvěcená glorifikace někdejších nacistů. Bandy krvežíznivých mladých majdanovců s černo-rudými vlajkami a svastikami se dnes hrdě hlásí k Stěpanu Banderovi, fašistovi a šéfovi Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která nejbrutálnějšími metodami a v kolaboraci s německými okupanty vyvraždila přes sto tisíc Poláků, Židů, Rusů, ukrajinských komunistů a dalších civilních obyvatel na západní a jižní Ukrajině. Největším masakrem provedeným UPA byla tzv. Volyňská řež v červenci 1943, jíž padlo za oběť nejméně 60 tisíc Poláků.
„Sláva Ukrajině! – Hrdinům sláva!“ Takto se nyní povinně zdraví nejenom ukrajinští vojáci, ale i všichni loajální občané. Zejména řízní hoši z „Nacgardy“ se zdraví hezky po banderovsky, mašírují s planoucími pochodněmi, citují Hitlera, vyhrožují, rabují, lynčují, upalují, mordují… K čemuž všemu je euroříšský protektor záměrně hluchý a slepý a americký führer zatím posílá další dodávky zbraní proti „proruským separatistům“.
Pokud jde o masmediální „informace“ o skutečném dění na Ukrajině a o skutečné roli USA, EU a Ruska v této krizi, euroatlantická mediokratura překonává nejvyšší mety goebbelsovské propagandy a mccarthyovské zběsilosti. Jenom pouhý výčet nestydatých lží a polopravd vyrobených v zuřící mediální válce proti Rusku a Novorossijsku by vydal na
hodně tlustou a stále tloustnoucí bichli. Jako veselá perlička by se v ní vyjímalo prohlášení Valerije Geleteje, krátkodobého ukrajinského ministra „obrany“, který 20. 9. 2014 při návratu ze státní návštěvy Polska sdělil novináři, že Rusko zasáhlo letiště v Lugansku (tehdy ještě obsazené ukrajinskou armádou) „dvěma taktickými jadernými zbraněmi“! – Ruské ministerstvo obrany v reakci na tento blábol doporučilo pomatenému Geletejovi, aby příště žádný zázračný elixír nepil.
Organizaci Human Rights Watch však Rusové 5. 12. 2014 předali už třetí doplněné vydání Bílé knihy, která přesně dokumentuje válečné zločiny a porušování lidských práv, k nimž dochází na Ukrajině během válečného konfliktu. Právě o těchto zvěrstvech západní masmédia zarytě mlčí, případně je oproti všem důkazům, faktům a logice dávají za vinu domobrancům (opolčencům) a údajným infiltrovaným „ruským“ vojákům. Nikdo netají, že na straně Luganské a Doněcké národní republiky bojují i dobrovolníci z Ruska, nikoli však ruští placení žoldáci, natož příslušníci regulérní armády.
Kolosální prolhanost a jednostrannost euroatlantické mediokratury už pobouřila i ty, od kterých bychom to asi nečekali: potomky bělogvardějců žijící na Západě. Prohlášení žádající, aby západní masmédia skoncovala s agresivní rétorikou a přestala apriorně vinit Rusko ze všech možných zločinů, formuloval koncem r. 2014 kníže Dmitrij Šachovskoj (potomek dynastie Romanovců) a jeho žena Tamara. Deklaraci na obranu staré vlasti před mediálními pomluvami a hospodářskými sankcemi podepsalo 124 příslušníků někdejší ruské šlechty, mezi nimiž jsou jména Puškin, Šeremetěv, Volkonskaja aj.
A doplním ještě dva zpravodajské střípky: počátkem prosince 2014 v Kyjevě otevřeli výstavu stovky nejlepších agitačních plakátů pod titulem Ubej kolorada!, přičemž na obrázku je pruhovaná mandelinka bramborová. Jenomže o mandelinku se nejedná. Kolorad je posměšná ukrajinská přezdívka pro Rusa odkazující na černo-oranžově pruhovanou georgijevskou (svatojiřskou) stuhu, součást ruských vojenských vyznamenání od dob Kateřiny Veliké. Výstava tedy nese název: Zabij Rusáka! – A aby nebyla věc tak jednoduchá, musím dodat, že autorem zmíněného titulního plakátu je – Rus, občan RF. Ano, pátá kolona v Rusku pořád čeká v plné bojové pohotovosti na svou příležitost.
Stejnou dobou v ukrajinském městě Nikolajevě, kde zrovna obyvatelé protestovali proti hromadnému vypínání elektřiny, žáci tamního gymnázia uspořádali trh s vlastnoručně vyrobenými sladkostmi. Výtěžek z prodeje byl určen na pomoc ukrajinským vojákům bojujícím v tzv. zóně ATO, tj. proti Doněcké a Luganské národní republice. Studenti nazvali své pamlsky příkladně patrioticky: Tanky na Moskvu, Mozek Žirinovského, Krev ruských mimin, Modro-žluté hvězdy Kremlu, Sladký Ljaško na Donbasu…
Bulgakov definitivní verzi Bílé gardy uzavřel obrazem spícího dítěte, symbolem šťastnější budoucnosti: „Peťka byl malý, a tudíž ho nezajímali ani bolševici, ani Petljura, ani sám ďábel. Zdál se mu dětsky veselý sen, kulatý jako sluneční míč.“
Jaké sny se asi dneska zdají studentíkům z Nikolajeva? Dětem z Kyjeva, Lvova, Charkova, Dněpropetrovsku…? A dětem ze zničeného Slavjansku, z bombardovaného Doněcku a Lugansku…?
1984 neboli Přítomnost
Teprve při psaní textu jsem si všimla, že jako nějaké mystické znamení se v něm opakuje číslo čtyři: 2014, 1914, 1924… A v další části navíc připomenu rok 1904. Ale dříve zde – jak jinak – 1984. Ano, mrazivý předobraz dnešní mediokratury coby totalitní metody ovládání společnosti představuje román „1984“ (Nineteen Eighty-Four) anglického spisovatele George Orwella (1903–1950). Román vyšel poprvé v r. 1949, krátce před autorovou smrtí.
Velmi dlouho byla tato slavná románová antiutopie o totalitním režimu interpretována jednostranně, tj. jako román o stalinismu či „komunismu“, přičemž se cudně zapomínalo na
totalitní tendence přítomné v tzv. západních demokraciích v čele s USA. Státy někdejšího socialistického bloku, vítězem studené války reklamně značkované logem „komunistické“, již čtvrtstoletí neexistují, nemluvě o tom, že bývalý reálný socialismus a Orwellův Angsoc měly jen málo společného. Zato v USA i v EU nyní totalitní manýry vládnutí nevidí pouze slepý. Na Orwellův román se proto dneska odvolávají především odpůrci globalizace a diktátu nadnárodního kapitálu. Nutno poznamenat, že sám Orwell stalinistický systém osobně nepoznal. Zato velmi dobře poznal britskou třídní hierarchii a elitářství (na studia na prestižním Etonu nemohl z finančních důvodů navázat dalším vzděláváním); poznal britskou koloniální nadvládu (působil jako policista v Barmě); poznal život pouličního žebráka; poznal zrůdnost fašismu, proti němuž bojoval (a byl zraněn) ve španělské občanské válce na straně levicové republikánské vlády, konkrétně po boku trockistického POUMu – jedině zde zažil ostrý konflikt mezi trockisty plus anarchisty versus „stalinistickými“ komunisty. Za druhé světové války potom Orwell dokonale poznal fungování žurnalistické propagandy, když pracoval jako novinář a rozhlasový redaktor ve vysílání BBC. V Orwellových politických názorech i činech je mnoho ideových rozporů a zmatků, což však nikterak neubírá jeho dílu na velikosti. Možná právě naopak. Román 1984 psal autor těžce nemocný tuberkulózou a vedle varovné prognózy společenského vývoje lze tuto knihu snad chápat i jako svébytnou formu osobní zpovědi: jak vyšlo v r. 1996 najevo, Orwell – obdobně jako jeho hlavní hrdina Winston Smith – udal po válce britské tajné službě na 130 lidí jakožto „kryptokomunisty“. Na rozdíl od Winstona je ale udal dobrovolně a z přesvědčení.
Takřka všechno, co Orwell před pětašedesáti lety s mistrnou sugestivností vložil do románu 1984, je již dneska běžnou součástí našeho života:
Coby „posvátné zásady Angsocu“ nám politici a mediální politruci každodenně vtloukají do mozku kolovrátkové fráze o jakési mlhavé, obecné Pravdě, Lásce a sv. Svobodě, o Lidských právech (rozuměj maximálně formálních občanských), o sv. Demokracii a sv. Euroatlantických hodnotách, o sv. USA, sv. EU a sv. NATO, o sv. Tržním hospodářství a sv. Konzumu, o sv. Pravici a kleté Levici, o Svaté válce proti terorismu, o ďábelských zločinech komunistických, ruských, čínských… atd.; o hloupých, líných a závistivých sockách, které si za všechno mohou samy (s občasnou výjimkou cikánů vulgo Romů); o slastech sv. Multikulti, o sv. Blablabla…
Kdo o těchto výrocích pochybuje, či je dokonce kritizuje, je ocejchován masmediální a zaměstnavatelskou ideopolicií jako ideozločinec, zatím „toliko“ v rovině morální, politické a sociální (existenční).
A všechna ta frázovitá slova jsou vykastrovaná, zprzněná, zneužitá, zmrzačená, zbavená svého autentického, původního významu… Všechna ta slova se stala pouhými etiketami, jež lze dle momentální mocenské potřeby libovolně nalepit na cokoli. Státní převraty a puče jsou velebeny coby revoluce. Revoluce jsou zatracovány coby puče. Vojenské agrese jsou opěvovány coby humanitární bombardování a mírové mise. „Válka je mír,“ praví jedno ze tří základních hesel orwellovského Angsocu.
Jazyk byl nahrazen newspeakem. Rostoucí chudoba a vulgarizace slovní zásoby jsou už pouhými doprovodnými detaily obludně deformované komunikace. Oproti Orwellovu newspeaku programově zbavenému emocí se však lišíme naopak přemírou falešných emocí. Exaltovanost a expresivita banálních vyjádření, záplava infantilních zdrobnělin, smajlíci za každou hloupou SMS, přívaly vzteklých nadávek v komentářích na síti… A ještě jeden přesný opak: zatímco Angsoc zakazoval sex, v dnešní společnosti je sex (nejlépe perverzní) univerzální komoditou a zároveň všudypřítomným nástrojem vymývání mozků. Mediokratura v zájmu sv. Konzumu a sv. Debilizace bulvarizuje veřejný život a kulturu a činí ze sexu jedno z hlavních zástupných témat masového vědomí. – „Nevědomost je síla,“ hlásá
další ze tří základních hesel Angsocu. (A pářit se přece umí kdejaký živočich. Pouhý živočich, nic víc.)
„Big Brother is watching you!“ – Velký Bratr tě sleduje! – Tento výrok patří patrně k nejznámějším citacím z Orwellova románu 1984. I bez WikiLeaks Juliana Assange a bez odhalení Edwarda Snowdena, i bez skandálů CIA s odposloucháváním „spojenců“ dnes už nikdo nepochybuje, že každého z nás sleduje, případně může sledovat Velký Bratr. Kdykoli a kdekoli. Tiché špionážní družice dávno krouží nad našimi hlavami, Echelon dávno napíná uši, GPS nás navádí i stopuje, kamerové systémy monitorují a špehují města, dopravu, pracoviště, školní učebny…; digitální síť se rozpíná jako vesmír. Všechno je pod kontrolou, mobily, maily, kreditní karty, auta, vlaky, letadla, lodě, chodci na ulicích. Kam se na internetu hnu, tam mi jde v patách reklama z e-shopu, v němž jsem si kdysi koupila šátek či konvici. Kdo ví, kdo vás zrovna teď šmíruje očkem webkamery na vašem PC, radši si ho přelepte! A mikrofon také! Vytáhněte baterii z mobilu. Kdo ví… Všechny ty IP adresy, biometrické údaje, vzorky DNA, čipy pro pejsánky, čipičky pro lidičky… Velký Bratr nás sleduje a mediokratura vyrábí a kontroluje veřejné mínění a masová pakultura vychovává unifikované zástupy zpitomělých dobrovolných otroků.
Navzdory každodenní kontrole byl však rok 2014 dokonce i v sídle Velkého U.S. Bratra kupodivu skoro majdanovsky horký. Od srpnových pouličních bouří ve Fergusonu přes opakující se protestní občanské pochody ve velkých městech, včetně Washingtonu. Proti policejní zvůli a rasové diskriminaci i proti sociální nespravedlnosti. Černý prezident Obama musel uklidňovat zejména své černé spoluobčany (pardon, Afroameričany). Vztek amerických prolétů na chvíli vzkypěl. A jistě opět utichne. Jakmile zmizí z médií. Vždyť co média nevyrobí, nebylo, není a nebude. Mediokratura všechno správně „ošetří“.
Dne 9. 12. 2014 vyšetřovací výbor amerického Senátu zveřejnil pět z více než šesti tisíc stran dokumentu o metodách mučení, které používala (používá) CIA při vyslýchání podezřelých, pochopitelně prý kvůli ochraně amerických občanů před teroristy. Žádné překvapení, neboť zvěsti tohoto typu už dříve několikrát prosákly na veřejnost. Dotyční vězňové byli údajní příslušníci Al-Káidy, tj. cizí občané bez soudu arestovaní v Afghánistánu, na základně Guantánamo, v bohabojném Polsku a kdovíkde ještě… Lidé surově trýznění podle vědeckého návodu vypracovaného odborníky. Zatím americká tajná služba mučila hlavně vnější nepřátele. Všechno však nasvědčuje tomu, že už brzy přijdou na řadu i nepřátelé vnitřní.
Panečku, Orwell by žasl! Dnešní mediokratura je totiž neskonale dokonalejší než režimní propaganda v románové Oceánii. Jaképak porušení lidských práv či mezinárodních úmluv! A tak pobouření po zveřejnění zprávy o mučírnách CIA bleskově vyprchalo. A hned se objevil moc hezký průzkum veřejného mínění, konkrétně deníku The Washington Post a televize ABC News, podle něhož „většina Američanů schvaluje brutální praktiky, které CIA užívala při výsleších lidí podezřelých z terorismu“. – „Svoboda je otroctví,“ praví jedno ze tří základních hesel Angsocu.
Románového Winstona Smitha nechal Velký Bratr rovněž brutálně týrat. Podrobil ho kruté resocializaci, po níž převychovaný Winston Smith začal Velkého Bratra oddaně a navždy milovat.
Kdo či Co je Velký Bratr, který nás sleduje, řídí, ovládá, zotročuje, rozhoduje o našem bytí či nebytí? – Románový Winston Smith to nevypátral. Za viditelnými osobami, za viditelnými představiteli moci se skrývá ta skutečná Moc a ti skuteční Mocní. Loutky a loutkovodiči. – Jeden plakát s nápisem Big Brother is watching you! použil vybělenou vizáž Baracka Obamy. Prvního amerického prezidenta, o jehož minulosti se více neví, než ví. Dovolím si hádat, prvního amerického pimprlového prezidenta zgruntu předem vyrobeného na zakázku Mocných.
I v ostatních rysech se náš dnešní („euroatlantický“) svět až bolestně nápadně podobá Oceánii z Orwellova románu. I zde funguje doublethink. I zde patří většina společnosti mezi „proléty“. I zde většina lidí neočekává od budoucnosti nic optimistického – nebo snad znáte nějaké současné vědecké studie a prognózy, které by předpovídaly lidstvu lepší zítřky? I zde nás média zaplavují nejenom každodenními Dvěma minutami nenávisti a pravidelnými Týdny nenávisti, nýbrž jedinou nepřetržitou Nenávistí, v „Česku“ probíhající plynule již čtvrtstoletí. S Orwellovu temnou vizí souhlasí také čím dál zuřivější přepisování minulosti, které tak dobře známe v podání vítězů studené války. Příznačný příklad za všechny: nenávistné přepisování historie dospělo v r. 2014 již tak daleko, že moderátorka veřejnoprávní České televize Jana Peroutková 18. 9. 2014 sdělila divákům ranních zpráv Studia 6 (po 34:29 minutě vysílání): „Polsko si připomnělo 75 let od ruské invaze. Akce, která se odehrála 17. září 1939, zahájila 2. světovou válku v Evropě…“. Peroutková tak bez mrknutí našminkovaného víčka vyškrtla z dějin zahájení 2. světové války 1. 9. 1939, a to přepadením Polska nacistickým Německem. Tady už nejde o nepříčetnou démonizaci Ruska, tady jde o praktické uplatnění hesel „Nevědomost je síla“ a „Válka je mír“. Tady jde o orwellovskou permanentní „udržovací“ vojnu mezi Oceánií, Eurasií a Eustasií, kterou v našem světě od pádu sovětského bloku vede NATO v čele s USA proti různým státům (Afghánistán, Irák, Jugoslávie, Libye, Sýrie…). Po 11. září 2001 dostala tato udržovací válka vznešený název „válka proti terorismu“. V této souvislosti už ani nepřekvapí informace, že podle Edwarda Snowdena, jakož i různých analytiků, je i nynější agresivní Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) nejenom dalším důsledkem destruktivní americké politiky, ale záměrným produktem tajných služeb USA, Izraele a jejich arabských satelitů. K těmto psychopatickým americkým „válečným“ projektům přibyla v r. 2014 ještě stejně účelově a hanebně vykonstruovaná „válka proti ruské agresi“. A po ní se jistě záhy objeví i válka proti „žlutému nebezpečí“.
Červený smích neboli Budoucnost
V r. 1904, napsal ruský spisovatel Leonid Andrejev (1871–1919) novelku s názvem Červený smích (Krasnyj smech). Toto vizionářské dílo vytvořil v krizové atmosféře rusko-
-japonské války (1904–1905), a ačkoli tehdejší válečné utrpení nezažil na vlastní kůži, zachytil je se sugestivní naléhavostí, varovností a nadčasovostí. Červený smích je geniální uměleckou anticipací, je naplněným literárním proroctvím tragiky celého 20. i počátku 21. století. Andrejevův expresionistický a symbolický obraz historicky a místně neurčené, děsivě iracionální, zvěrsky surové a donekonečna se stupňující války musíme s postupující dobou číst jako realistickou zprávu o stále se vracející apokalypse – o 1. světové válce, jež propukla přesně o deset let později, poté o občanské válce v Rusku… a následně o všech vojnách všude na zeměkouli, o 2. světové válce i lokálních konfliktech, o dnešní válce „proti terorismu“, i o té občanské na jihovýchodě Ukrajiny.
Červený smích se mi při pohledu na dnešní nemocný svět vrací na mysl nejčastěji a nejbolestněji. Jeho symboličnost je burcující a absolutní:
„… to byli naši. Uprostřed toho divného zmatku, který v posledních měsících pronásledoval obě armády – naši i nepřátelskou – a rušil všechny rozkazy a plány, jsme byli přesvědčeni, že na nás útočí nepřítel. Už bylo všechno připraveno k útoku, když někdo z nás dalekohledem rozeznal naše uniformy, a po deseti minutách se ta domněnka proměnila v klidnou a šťastnou jistotu: byli to naši. Také oni nás zřejmě poznali. Mířili k nám naprosto klidně. Vycítili jsme z toho mírného pohybu jejich štěstí nad nečekaným setkáním.
A když začali střílet, nemohli jsme ještě nějakou dobu pochopit, co to znamená, a stále jsme se usmívali v tom krupobití šrapnelů a střel, které se na nás sesypalo a rázem vyrvalo z našich řad stovky lidí. Někdo vykřikl, že to je omyl, a my všichni – na to se spolehlivě pamatuji – my všichni poznali, že to jsou nepřátelé, a okamžitě jsme odpověděli
palbou. Asi za nějakých patnáct minut poté, co vypukla ta podivná bitva, mi šrapnel utrhl obě nohy a já se vzpamatoval až v lazaretu po amputaci.“ (Překlad Zdeňka Psůtková.)
Z Andrejevova příběhu o válečném běsnění a zešílevším lidstvu není jasné, zda lidstvo zešílelo z války, či naopak zda válčí, protože je šílené. Akcentována je mytická síla masové psychologické mašinerie, která rostoucím tempem a z nepochopitelných důvodů nezvratně mění normální jedince v krvežíznivé, animálně redukované členy pudově vraždícího stáda.
Autor představuje válku (Válku, jak měl znít původní titul) jako všemocný živel, jako Zkázu přicházející zpoza hranic všeho lidského, a proto z člověčího hlediska nevysvětlitelnou. Je to chtonická moc, nikoli však ve významu úzce podsvětním, nýbrž ve smyslu „nad světem“ a „proti světu“: moc, která racionálně uspořádanou civilizaci z neznámých důvodů uvrhává do iracionální sebelikvidace; moc, která sice vypadá jako čistě přírodní živel, leč ve své podstatě musí být nadána nějakým bestiálním ratiem – musí mít svůj ničivý plán, svůj program genocidy, jejž neoblomně uskutečňuje, proměňujíc každého člověka v oběť a vraha zároveň.
Nabízí se asociace se slavnou hororovou povídkou Edgara Allana Poea Maska červené smrti, ale navzdory vší efektnosti se za Poeovou symbolickou Maskou skrývá vyšší moc lidstvu dobře známá: morová nákaza; obecněji pak smrt, která nakonec dostihne každého z nás. Andrejevův Červený smích však představuje Moc sui generis, Moc absolutně nepochopitelnou, a tudíž neporazitelnou. Paradoxně se obraz Červeného smíchu jako rudého šklebu kosícího svět mnohem více podobá strašidelnému zubení kočky Šklíby z pohádkové knížky Lewise Carolla. Kočičímu úsměvu visícímu ve vzduchu i poté, co Šklíba zmizí.
V Andrejevově novele je okrajově, nicméně opakovaně a dostatečně důrazně naznačena rovněž ničivá úloha tisku při šíření válečného šílenství. Ani v tom se autor nemýlil:
„A noviny den co den žádají nová vojska a novou krev, a já tomu všemu stále méně rozumím. Včera jsem četl jeden velmi podezřelý článek, kde se tvrdilo, že se mezi lidmi pohybuje mnoho špiónů a zrádců, že musíme být opatrní a pozorní a že hněv národa sám najde viníky. Jaké viníky? Čím se provinili? Když jsem se vracel tramvají z nádraží, zaslechl jsem divný rozhovor – zřejmě na toto téma.
Každého mají oběsit bez soudu, říkal jeden muž a pátravě se rozhlížel po ostatních, i po mně. Každý zrádce patří na šibenici.
Bez slitování, souhlasil druhý. Už je litovali dost dlouho.
Vyskočil jsem z vozu. Jakási krvavá mlha zastírá zemi a zakaluje lidem zrak, a já vskutku začínám věřit, že nadchází chvíle světové katastrofy. Červený smích, který viděl můj bratr. Odtud, z těch rzivých krvavých polí jde šílenství a já cítím ve vzduchu jeho studený dech.“ (Překlad Zdeňka Psůtková.)
V Červeném smíchu nechává Andrejev své postavy, především dva vypravěče (bratry), čelit nejprve hrůzám na frontě a potom v zázemí, kam se přenáší běsnění jako nějaká pandemie, takže se rychle stírá rozdíl mezi bitevním polem a civilním týlem a všichni zabíjejí všechny. – Jak jasnozřivá předpověď budoucnosti, vyslovená na samém počátku 20. století! Oba vypravěči si sice uchovávají – na rozdíl od choromyslností nakažených davů – schopnost kritického distancování, avšak o to strašlivější je jejich bezmocnost cokoli změnit na probíhajících masakrech, či alespoň uniknout někam do bezpečí. Žádný únik není možný, žádné bezpečí už nikde neexistuje! Zůstává pouze hrstka osamělých jedinců – živých i mrtvých příslušníků jedné rodiny, kteří se z okna svého domu dívají na vršící se mrtvá těla a neodvratně přicházející smrtonosný Červený smích. – V této souvislosti nelze nepřipomenout obdobná témata a motivy u Karla Čapka (Bílá nemoc, Matka), reagující na podobně vyhrocenou dobovou situaci.
Přestože novela má jako hlavní postavy postupně dva vypravěče, opravdovou a jedinou hlavní postavou je Válka. Válka zosobněná symbolem Červeného smíchu – zlého božstva nepocházejícího z člověčí dimenze. Zeitgeist přelomu 19. a 20. století se tak spojil s Andrejevovým jedinečným uměleckým vhledem: autor vytvořil negativní, pesimistický obraz společnosti jako individuu odcizeného a nesmyslně (sebe)trestajícího kolektivního stroje, čímž bezprostředně předešel např. Franze Kafku či Jevgenije Zamjatina, jakož svým způsobem předešel i poříjnovou ruskou (sovětskou) literaturu usilující o zachycení kolektivního revolučního hrdiny, tentokrát s pozitivním a optimistickým znaménkem (Vladimir Majakovskij, Alexandr Malyškin, Alexandr Serafimovič…). Pokud bych chtěla dovádět tuto vývojovou tendenci dále, nutně bych došla k autorům, jako Aldous Huxley, již zmíněný George Orwell, Ray Bradbury, nemluvě o lavině současných literárních, a především filmových antiutopií v žánru sci-fi, hororu, fantasy…
Zatímco v dystopiích jmenovaných i nejmenovaných tvůrců je nestvůrná racionalita odcizeného společenského organismu nakonec vždycky lidsky dešifrovatelná a příčiny a způsoby jejího fungování jsou lidsky (individuálně či skupinově) motivované, u Andrejevova Červeného smíchu tomu tak není. Právě nahrazení racionálního hybatele dějů hybatelem iracionálním však spojuje Andrejeva paradoxně ještě pevněji s naším stoletím než s tím předchozím. Už nikoli Bůh, Ďábel, Idea, přírodní živel, touha po moci a majetku, vládnoucí Řád či Pán, vzpoura porobených či spiknutí zloduchů, příp. útok mimozemšťanů…, už nikoli zamaskovaný Velký Bratr, nýbrž cosi Nepochopitelného a Neovlivnitelného záměrně a bezdůvodně uvrhává lidskou společnost do sebevražedné katastrofy. Dějiny civilizace končí ve slepé uličce masového šílenství – v krvavém a absolutním triumfu Červeného smíchu. Chaos definitivně porazil Řád. – A přece! A přece tušíme, že Červený smích musí (!) mít svůj plán, musí (!) mít svůj rozumný důvod (!). Vždyť proč by se nám jinak tak sadisticky vysmíval?! Červený smích je nejenom symbolem, je metasymbolem – symbolem symbolu.
Musím srovnat Andrejevovo pojetí nepřátelské a skryté Moci v Červeném smíchu s již uvedenou Bulgakovovou Bílou gardou a Orwellovým románem 1984, tj. s prózami historicky mladšími. Bulgakovův Petljura a Orwellův Velký Bratr symbolizují nepřátelskou Moc sice skrytou, avšak přece jenom člověkem poznatelnou (vypátratelnou), z hlediska cílů odhalitelnou a potenciálně ovlivnitelnou, územně limitovanou, a u Bulgakova ještě i zákonitě porazitelnou. Andrejevův Červený smích představuje nepřátelskou Moc, jejíž krvavé impérium zahrnuje všechny bez milosti. Moc absolutní – stojící nad lidstvem, mimo lidstvo a proti lidstvu v nedosažitelných sférách. V tomto významu je Andrejevovo pojetí „světové“ Moci („světovlády“) naší současnosti nejbližší – nikoli z hlediska čistě gnozeologického, nýbrž z hlediska masové psychologie, důsledně deformované a drezírované mediokraturou. Nehumánní charakter světovládné Moci opevněné hradbou mediokratury ruší meze dosavadních válečných hekatomb a směřuje k planetární jaderné zkáze. Světový hegemon sám sebe vyřazuje z kategorie člověčenstva, jelikož je připraven kvůli zachování svého upadajícího panství obětovat i samo lidstvo. Nic už nemůže být šílenějšího než tento vražedný výsměch celým lidským dějinám.
Dovětek neboli Ruský smích
Nemohu končit vesele. Avšak přesto chci uzavřít svou těkavou úvahu smíchem. Smíchem sarkastickým a ve svém jádru vážným, ledovým, výstražným – smíchem ruským. Déle než rok jsem sledovala zprávy a reportáže z Ukrajiny a Ruska, od jara 2014 pak hlavně z Luganské a Doněcké oblasti, z bojové zóny i z utečeneckých táborů na ruském území… A mimo jiné jsem si uvědomila, jak výrazně se v extrémních situacích, jako je válka či jiná katastrofa, liší ruský humor od českého. A současně jsem si všimla – poprvé – jak velmi se humor Jaroslava Haška naopak podobá ruskému způsobu humoru, zejména ruskému sarkasmu. Určitě zde měly svůj vliv i Haškovy zkušenosti z pobytu v Rusku. Bez seriózní
studie zní sice toto tvrzení troufale, leč jsem přesvědčena, že Haškův Švejk je po určité stránce charakter více ruský než český! Snad proto je u ruských čtenářů tak nesmírně oblíbený. A snad proto mají s interpretací Švejka někteří Češi problém – mají problém s jeho groteskně snaživou, byť destruktivní aktivitou na straně jedné a s důsledným fatalismem na straně druhé. Právě Švejkův fatalismus je blízký fatalismu ruskému. Není bezmocnou, slabošskou či lokajskou rezignací vůči těm silnějším či vůči útrapám osudu, není ani pohodlností hlupáka nebo ústupností zbabělce, jenž radši nechává věci volně plynout, a to pokud možno bez osobní újmy. Ruský fatalismus je důstojným, houževnatým a trpělivým snášením jakkoli těžkého životního údělu spolu s vyrovnanou vírou v konečnou „boží“ či lidskou spravedlnost. Švejkův velkorysý, svého druhu ruský fatalismus v absurdní kombinaci se služební horlivostí se dostává do střetu s vypočítavou pokorou, pokrytectvím a pragmatismem c. k. rakouského a českého prostředí a působí v prvním plánu buďto jako velmi mazaný výsměch, nebo jako velmi prostoduchá naivita. Co ale ve druhém plánu…? Švejk je totiž charakter trvale schovaný pod veřejnou maskou, tj. účinkuje nikoli v intimních, nýbrž výhradně ve veřejných rolích: není ani manžel, ani milenec, ani důvěrný přítel, ani otec, ani bratr atd. Jeho vztahy k lidem jsou nesoukromého rázu, zbavené skutečného citového pojítka: je zaměstnavatelem paní Müllerové, pokoutním obchodníkem se psy, štamgastem v Palivcově hostinci, je objektem policejního, psychiatrického a lékařského vyšetřování, je mobilizovaným soldátem, pucflekem feldkuráta Katze a nadporučíka Lukáše, je ordonancí, válečným zajatcem a odsouzencem… a opět vojákem. – Kdo tedy může vědět, jaký Švejk doopravdy „tam uvnitř“ vůbec je? Odtud pramení nejistota o jeho pravé nátuře, morálce, motivacích, cílech, míře inteligence… A jen občas pod maskou dobrosrdečného, rozšafného, ochotného, upovídaného bracha probleskne chladný, skoro cynický pohled člověka, který sice vzbuzuje iluzi prosťáčka, avšak sám žádnými iluzemi netrpí…. Švejkovo vzorné ztotožnění se s jednotlivými maskami „veřejných“ sociálních rolí představuje hlavní Haškovu satirickou zbraň. Všechna Švejkova absolutní služební snaživost a občanská loajalita jsou v tehdejším rakousko-českém kontextu dekódovány jako pravý opak. Švejk není žádným zosobněním „české národní povahy“, za což je vydáván, a to nezřídka v pejorativním významu. Švejk je totiž nucen sloužit v nečeské armádě, a to za nečeské a protičeské zájmy! A přestože se jako literární postava zrodil ještě před 1. světovou válkou a před Haškovou „ruskou“ životní zkušeností, jsem přesvědčená, že jako ucelený charakter vyrostl teprve v Rusku – v zajateckém táboře, kde se Hašek ke Švejkovi znovu vrátil, tentokrát už s rodícími se románovými ambicemi. Mám-li to vyjádřit stručně: Švejkův fatalismus je ruský, antimilitaristická satira je česká. Groteskní šibal („pitomec u kumpanie“, jak zněla původní autorova inspirace) dozrál ve světové válce v lidový protiválečný symbol. A ještě něco ruského je ve Švejkově vztahu ke světu: širý prostor! Vždyť jeho budějovická anabáze vyvolává dojem, jako by šlo o pouť územím neskonale rozlehlejším, takřka stepně rozmáchlým.
Vrátím se však k ruskému (nebo rusko-ukrajinskému) „švejkovskému“ čili „fatálnímu“ sarkasmu, jak jsem na něj několikrát narazila v aktuálních záběrech z občanské války na jihovýchodě Ukrajiny. V paměti mi utkvěla raněná dívenka, asi tak třináctiletá, ležící ve sklepení domu ostřelovaného ukrajinskými „karateli“. Jemným, nevzrušeným hláskem „děkovala“ panu Porošenkovi za to, že si může tak pěkně užívat dětství, zraněná a hladová ležet v temném sklepě vedle umírajících kamarádů… Rovněž si vybavuji skupinku ošumělých ukrajinských vojáků, z nichž jeden mrazivě klidným tónem telefonoval mobilem svému veliteli: Haló, veliteli! Přikázal jste nám, ať táhneme na Doněck. Tak hlásíme, že jsme tady. Už jsme tu! V Doněcku. – V zajetí. Všichni ostatní zůstali mrtví vzadu na poli.
Mnohé další výjevy jako by vystoupily ze stránek Haškova románu. Na závěr uvedu ještě poslední (k nalezení jako video na YouTube pod titulkem Absurdita doby): Domobranci v přední bojové linii na Donbasu zvoní mobil, volá mu úřednice z banky z Kyjeva, aby ho upozornila, že nesplatil půjčku. Absurdita situace je umocněna specifickým ruským sarkasmem, jelikož domobranec vede s úřednicí hovor ve zdvořilém duchu. Na naléhání, aby zaplatil dluh, pokojně odpovídá do mobilu: „… Odpouštím všem, kterým dlužím. Ale těm, co dluží nám, neodpustím. (…) Když vám u vás říkají, že tu není válka, tak sem přijeďte. Můžete s sebou vzít celou banku. (…) Slečno, já už nemám ani dům, ani práci. Protože váš slavný kyjevský režim shodil bomby jak na naše závody, tak na domy. Nic tu nezbylo. (…) Kde? Já nebydlím nikde. Jsem ve válce. V přední linii. (…) Představte si, koliko tady už zahynulo lidí, co měli úvěry. Co budete chtít po nich? Věřte mi, vaše banka nezchudne. (…) Moment, slečno, do jaké banky že to mám jít? (…) (Jsem) u Mariupolu. Jen si představte tu dálku! Tak akorát sem přijet políbit ruiny. Políbit ruiny, poněvadž tady už není ani město, ani banka. Slečno, radši sem přijeďte. Přivítám vás. Na rukou vás odnesu do zákopu.“