26.06.2016 | 17:15
Michael Kroh: Euro Unii netmelí, ale rozkládá

Michael Kroh: Euro Unii netmelí, ale rozkládá

V souvislosti s Brexitem se konečně začalo otevřeně i na oficiální úrovni diskutovat o příčinách klesající popularity evropské integrace mezi občany členských států. Najednou se bortí dosud pečlivě zamlčovaná tabu a i dosud vůči hlasu veřejnosti imunní evropské elity musely přiznat, že řada integračních projektů nefunguje tak, jak bylo původně plánováno. Mezi nimi je na předním místě společná evropská měna, kterou bývalý europoslanec Vladimír Železný trefně nazval nejlepším spojencem euroskeptiků.

Euro Unii netmelí, ale rozkládá

Doc. Ing. Michael Kroh, CSc.

 

V souvislosti s Brexitem se konečně začalo otevřeně i na oficiální úrovni diskutovat o příčinách klesající popularity evropské integrace mezi občany členských států. Najednou se bortí dosud pečlivě zamlčovaná tabu a i dosud vůči hlasu veřejnosti imunní evropské elity musely přiznat, že řada integračních projektů nefunguje tak, jak bylo původně plánováno. Mezi nimi je na předním místě společná evropská měna, kterou bývalý europoslanec Vladimír Železný trefně nazval nejlepším spojencem euroskeptiků.

Projekt evropské měnové unie se rodil v 80. letech minulého století, kdy tehdejší Evropské hospodářské společenství prožívalo výrazný vzestup, a ve veřejném mínění převládal optimismus o další budoucnosti evropské integrace. Plán to byl nicméně odvážný, neboť dosavadní zkušenosti se zřídkavými pokusy o měnovou unii nebyly příliš dobré. Můžeme mluvit vlastně pouze o dvou projektech měnové unie, které se osvědčily. Pointou ovšem bylo, že se jednalo sice právně o měnovou unii, nicméně fakticky šlo o měnu jednoho hospodářského celku v rámci federalizovaného státu. Byly to rakousko-uherská koruna a německá marka, přičemž druhá jmenovaná formálně přetrvala až do roku 2002, kdy byla nahrazena eurem. O tom, že jde o „společnou“ měnu, však většina jejích uživatelů neměla ani potuchy. Naopak pokusy o vytvoření Latinské a Skandinávské měnové unie ztroskotaly dříve, než se stačily rozvinout. Pohřbila je rozdílná hospodářská politika a odlišné politické zájmy.

V době, kdy se rodily v tehdejším EHS plány na vytvoření společné měny, byla již k dispozici kvalitní teoretická základna spočívající v koncepci tzv. optimální měnové oblasti, kterou rozpracoval především kanadský ekonom Robert Mundell s dalšími následovníky. Mundell a jeho pokračovatelé (především Peter Kennen a Ronald McKinnon) vypracovali systém předpokladů pro optimální fungování společné měny. Jednalo se o tři ekonomické a tři politické podmínky.

Náklady sdílení společné měny by byly sníženy, pokud by pracovní síla a kapitál byly zcela přemístitelné přes hranice; přitom je předpokládáno, že kapitál je plně mobilní, takže hlavní překážkou je mobilita lidí (Mundellovo kritérium).

Optimální měnovou oblast tvoří země, jejichž výroba a vývozy jsou široce diverzifikovány a jsou podobné struktury (Kennenovo kritérium).

Optimální měnovou oblast tvoří země, které jsou velmi otevřené obchodu a úzce mezi sebou obchodují (McKinnonovo kritérium).

Optimální měnovou oblast tvoří země, které se dohodly na vzájemné kompenzaci nepříznivých hospodářských šoků.

Členské země měnové unie se musí skutečně shodovat v tom, jak se vypořádat s hospodářskými šoky, což zajišťuje pouze jednotná hospodářská politika. V eurozóně ji nahrazují limity tzv. maastrichtských kritérií, která upravují základy fiskální a protiinflační politiky členských zemí.

Když společná měnová politika vyvolá konflikty mezi národními zájmy, země, které tvoří měnovou oblast, musí přijmout tyto náklady ve jménu společného zájmu (kritérium soudržnosti).

Podívejme se nyní na uvedená kritéria trochu podrobněji. Mundellovo kritérium nemůže být nikdy absolutně splněno, protože překážky pro pohyb pracovní síly existují i v rámci samostatných států a v mezinárodním měřítku jsou ještě umocněny jazykovými bariérami, rozdílnou legislativou, podmínkami na trzích práce atd. Nicméně ani tyto problémy nebrání v zásadě používání jedné (společné či národní) měny. McKinnonovo kritérium je v rámci EU víceméně splněno. Podobně je tomu i s posledním, šestým kritériem, i když je splněno jen částečně kvůli velkým rozdílům v zájmech jednotlivých zemí či skupin zemí a také v důsledku politických volebních kalkulací. Co se týče maastrichtských kritérií, ta byla členskými zeměmi eurozóny často porušována, zejména v dobách oslabení konjunktury, kdy se země potýkaly s narůstajícími schodky veřejných rozpočtů. V poslední době byla navíc ještě „zjemněna“ zavedením subkritéria strukturálního deficitu (deficitu očištěného od státem nezaviněných a neovlivnitelných dopadů) s cílem vylepšit pozici společné měny u ratingových agentur.

Klíčová pro posouzení celkového stavu eurozóny jsou však kritéria dvě a čtyři, tj. Kennenovo a „transferové“. K tomu, abychom zjistili, jak je kritérium diverzifikace v rámci eurozóny plněno, stačí srovnat ekonomiku Řecka (nízkodiverzifikovaná ekonomika) a zemí evropského Severu (Německo, Rakousko., Nizozemí atd.). Nedávno téměř bez povšimnutí (událost byla mediálně „překryta“ Brexitem) proběhla tiskem zpráva, že německá poradenská a investiční společnost Flossbach und Storch zveřejnila studii, ve které na základě analýzy statistických dat jednoznačně prokazuje, že silnější státy (Německo, Rakousko, Nizozemí …) vykazují až dvojnásobně rychlejší růst bohatství, než jejich jižní partneři z eurozóny. Z toho vyplývá jednoznačný závěr: zavedení společné měny prohlubuje asymetrické rozdělení komparativních výhod v rámci společného trhu a tudíž logicky i rozpory mezi členskými zeměmi. A když je v eurozóně zakázána kompenzace nepříznivého hospodářského vývoje (který nemusí být způsoben jen vnějšími vlivy, ale jeho příčinou může být i agresivní exportní expanze silnějších ekonomik v čele s Německem), protože pilná a přičinlivá švábská hospodyňka přece nebude doplácet na líné a neschopné Řeky, postup je přesně opačný, než je definován zmíněným kritériem. Přitom „neviditelné“ finanční transfery

z bohatších regionů směrem k chudším jsou základem soudržnosti jakéhokoli státu, protože ani v těch nejrozvinutějších neexistuje dokonalá hospodářská homogenita. Na rozdíl od mezinárodní úrovně jsou v národním hospodářství pokládány za něco naprosto přirozeného a v zásadě proti nim nikdo neprotestuje. Cílem těchto transferů není přitom vyrovnat životní úroveň mezi obyvateli center a periferií, nýbrž zajistit jim rovnocenné sociální a vzdělávací standardy, potažmo zdravotní péči. To se v eurozóně, ale ani v EU neděje a výsledkem je rostoucí frustrace obyvatel méně rozvinutých členských zemí a regionů z nesplněného snu o rychlém vyrovnávání ekonomické výkonnosti a životní úrovně.

Někdo zde může namítnout, že transfery v rámci EU přece existují v podobě dotací ze strukturálních a kohezních fondů. To je pravda, ale nadměrná byrokratizace, složité administrování a různé pojistky proti narušení „volné soutěže“ jejich účinek snižuje. Navíc tam, kde se s jejich pomocí přece jen podaří nastartovat růst, vznikají v důsledku jednostranného zaměření různé „bubliny“, které v době ochlazení konjunktury praskají a způsobují větší propady, než je tomu u čistých přispívatelů z řad hospodářsky silnějších zemí. Takovým příkladem bylo Irsko, které se po několika letech konjunktury propadlo do hluboké finanční krize. Podobně silné reakce na hospodářské výkyvy má i Česká republika.

V čem spočívá příčina zvětšování ekonomických rozdílů v rámci eurozóny? Jednoduše řečeno, v neexistenci pohyblivého měnového kursu, který může alespoň částečně kompenzovat hospodářskou nehomogenitu a asymetrii. Kurs eura je jakýmsi pomyslným váženým průměrem síly ekonomik zemí eurozóny. To znamená, že pro Německo a některé další státy, které by za existence národních měn vykazovaly jejich vysoký kurs a tím se jim vlastní zboží relativně zdražovalo, je v rámci společné měny situace přesně opačná a jejich exportní produkce se relativně zlevňuje. To podporuje vývozní expanzi směrem do slabších partnerských zemí, které naopak trpí relativním zdražením produktů. Euro je tedy výraznou konkurenční výhodou Německa a na něj navázané země evropského Severu.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá jednoznačný závěr. Euro působí opačně, že jeho „otcové“ před třiceti lety navzdory špatným zkušenostem z minulosti a varováním teorie zamýšleli. Představovali si naivně, že samotná existence společné měny bude samo o sobě stmelovat Evropskou unii, nutit ji ke sbližování hospodářských politik a k stále těsnější politické integraci, v podstatě k vytvoření nějaké federace po vzoru USA. To se však v současných podmínkách ukázalo jako iluze. Představa, že by i obyvatel zapadlé vesničky někde v rumunském Banátu měl mít užitek z úspěchu německých exportérů, je pro velkou část evropské veřejnosti i politiků mimo rámec chápání. A pokud by měla být spásou společné měny plná sociálně – politická integrace Evropské unie, čili to, co nikdo nechce, pak nelze nad tímto předčasně rozšířeným projektem udělat nic jiného, než pomyslný kříž. Pokud by euro mělo zůstat, tak jedině jako zúčtovací jednotka či čistě elektronická měna pro byznys, tj. jako něco, co relativně úspěšně

fungovalo před zavedením společné měny. Jako iluzorní a stále více nefunkční se ukazuje i původní koncepce evropské integrace jako elitního klubu, ke kterému se postupně přidávají další. Dnes je nutno hledat jiný model, který bude nikoli bránit, ale naopak stimulovat sbližování ekonomické a životní úrovně integrujících se regionů.