19.08.2016 | 13:00
Michael Kroh: Náš politologický Babylon

Michael Kroh: Náš politologický Babylon

Rozvoj internetu a sociálních sítí vtáhl do politických diskusí mnoho nových politologů – amatérů, kteří mají potřebu se vyjádřit ke všemu možnému. Je to pozitivní jev, který obecně pomáhá rozvoji demokracie. Nicméně má i své záporné stránky, způsobené především malou odborností velké části bloggerů, kteří nekriticky přejímají názory a termíny podobně založených osob a spolu s nimi vytvářejí nová slovní klišé.

Doc. PhDr. Michael Kroh, CSc.

Náš politologický Babylon

 

Rozvoj internetu a sociálních sítí vtáhl do politických diskusí mnoho nových politologů – amatérů, kteří mají potřebu se vyjádřit ke všemu možnému. Je to pozitivní jev, který obecně pomáhá rozvoji demokracie. Nicméně má i své záporné stránky, způsobené především malou odborností velké části bloggerů, kteří nekriticky přejímají názory a termíny podobně založených osob a spolu s nimi vytvářejí nová slovní klišé.

Na rozdíl od chladného rozumářství vědců se bloggeři vyznačují větší emotivností, což vytváří příznivou situaci pro šíření jejich názorů. Suchopárné a složité vědecké publikace skoro nikdo nečte, zatímco se příspěvky na sociálních sítích šíří rychlostí blesku a jsou sdíleny početnou komunitou podobně smýšlejících.

To vše by bylo v naprostém pořádku, pokud by se spolu s upřímně míněnými stanovisky a postoji nešířily i nepřesné či dokonce zcela mylné interpretace různých pojmů a jejich neustálé opakování z nich nevytvářel obecně přijímaný diskurs. Smutně proslulý Goebbels by měl radost, kdyby viděl, jak jsou jeho metody propagandy, zejména „tvoření pravdy“ neustálým opakováním, i po osmdesáti letech stále životaschopné a účelné. V zájmu objektivnosti však musíme podotknout, že na rozdíl od fanatického nacisty šíří současní bloggeři různé omyly neúmyslně, jaksi „v zápalu boje“. Přesto však se jejich individuální projevy slévají v živelně se utvářející systém amatérské politologie, na který se velmi dovedně napojují propagandisté a její pochybné výsledky dále přetavují v dogmatický „newspeak“ s cílem prosadit tu či onu politickou koncepci nebo stranu.

Rozebírat všechny přešlapy amatérských politologů by vydalo na objemnou knihu. V omezeném prostoru se proto pokusím rozebrat pouze dva často se vyskytující příklady: tzv. krajní pravici a neomarxismus. Za krajní pravici bývají označovány strany, které akcentují národní či vlasteneckou ideu a z tohoto důvodu vystupují logicky proti migrantům a současné podobě Evropské unie. Zde musím spravedlivě konstatovat, že původci tohoto označení nejsou bloggeři, ale ti je přejali od novinářů, některých politických aktivistů či aktivistických politologů, aby je dále rozvíjeli a šířili. Ti méně znalostmi políbení si dovolují dokonce nazývat vlastenecké strany nacistickými či xenofobními.

Jenže - je šíření vlastenectví samo o sobě pravicovým fenoménem? Krajní pravici charakterizoval šovinismus, což je vypjatá forma nacionalismu spojená minimálně s pohrdlivými až nenávistnými postoji k národům jiným. Takto se chovali němečtí nacisté i další představitelé historické krajní pravice. Ale hlásá toto Marie Le-Penová, německá Alternativa, náš Úsvit či SPD? Kritici poukazují na jejich odpor k migraci, jenže zde logika kulhá. Motivem takových postojů totiž není rasismus či pocit nadřazenosti, nýbrž obavy ze sociálních

konfliktů a z přílišného ustupování migrantům, z nichž velká část nesplňuje kritéria nároku na azyl.

„Krajně pravicové“ strany akcentují pocity nikoli nevýznamné části veřejnosti, a proto jejich popularita stoupá. Napomáhají tomu i jejich programy, kde se kromě vlastenectví objevují i sociální požadavky a návrhy, charakteristické spíše pro levici. Je například prosazování přímé demokracie švýcarského typu pravicové? I sociální programy zmíněných stran jsou rozhodně vstřícnější vůči zaměstnancům, než programy klasické pravice či dokonce sociální demokracie.

„Krajní pravici“ bývá také vytýkáno, že slibuje nesplnitelné. Zde je kritika do jisté míry oprávněná, protože zmíněné strany představují směr, který seriózní odborníci nazývají populistickým. Nicméně míra populismu zde příliš nepřekračuje předvolební počínání zavedených stran a zdaleka nedosahuje intenzity probíhající prezidentské kampaně v USA.

Jistou míru oprávněnosti má i tvrzení, že strany tak zvané krajní pravice nejsou dostatečně ideologicky ukotvené. Nejsou to totiž strany v pravém slova smyslu, ale spíše hnutí, jehož představitele spojují postoje k tématům, které nepatří ke kritériím dělení klasické pravice a levice. Navíc právě tato výtka vyvrací dosti jasně oprávněnost označení „krajní pravice“, protože právě tato část politického spektra bývá velmi jasně ideologicky vyhraněna. Zapomíná se také, že nacionalistické strany prošly vývojem a prvky nostalgie po totalitě a latentní rasismus mladší generace politiků již oficiálně zavrhla i za cenu rozchodu s „otci zakladateli“.

Ideologickou nevyhraněnost lze dokumentovat i tím, že umístit nacionalistické strany na klasickém pravolevém diagramu je velmi těžké, protože mají v sobě prvky obou základních politických táborů. Ať tak či tak, k pravému okraji je dostanete jen s velkou dávkou fantazie. Jenže levicoví i středopraví aktivisté je tam potřebují mít, aby se proti nim mohli lépe vymezovat a mobilizovat proti „náckům“. A protože s nimi sympatizují i někteří politologové, prachobyčejná nálepka se mění v „odborné označení“ ochotně přebírané médii. S přísně vědeckým postojem má tato propaganda ovšem pramálo společného.

Jestliže se přehmatů a bludů v otázce tzv. „krajní pravice“ dopouštějí především levicoví či křesťanští aktivisté, nelze nevidět podobné hříchy ani na straně opačné. V poslední době se stalo módou označovat všechny stoupence EU či „vítače“ migrantů za neomarxisty. Tento pojem se neustále rozšiřuje na další a další politické subjekty i jednotlivce, a tak je za neomarxistu označován tu předseda Evropské komise Juncker, Angela Merkelová a dokonce byla tímto „hanlivým“ označením obdařena i Hillary Clintonová. Čekám pouze, kdy se tohoto přídomku dočká i Donald Trump.

Kde se ale vzala taková změť bludů a dezinterpretací? Co mají výše jmenovaní s Karlem Marxem? Je to poněkud složité zřetězení příčin a účinků, interpretací a dezinterpretací. Na počátku všeho byla tak zvaná Frankfurtská škola – skupina filosofů v čele s Theodorem Adornem a Herbertem Marcusem, která v dvacátých letech minulého století v Německu a po nástupu nacismu pak v USA rozvíjela svérázný levicový koncept na základě eklektického mixu Marxe, Hegela, Freuda, Heideggera a dalších společenskovědních teoretiků. Frankfurtští

vycházeli se zřejmých změn ve struktuře i postojích zaměstnanců, především dělníků a správně pochopili, že dělnická třída není schopna naplnit roli hrobaře kapitalismu, kterou jí přisoudil Marx. V době konjunktury po první světové válce se postavení dělnictva radikálně zlepšilo a postupně se vytrácel její původně tvrdě antikapitalistický třídní postoj. V tom jim dal pozdější vývoj za pravdu a nic na tom nemění ani 70 let existence sovětského systému, jehož byli nesmlouvavými kritiky. S Marxem frankfurtské spojovalo hledání hrobaře kapitalismu, kterého ovšem hledali mimo ekonomicko-politický systém, do něhož se podle nich již plně zapojila i dělnická třída. Neměli mnoho na výběr, a proto se nejvíce soustředili na studenty a mládež. V roce 1968 aktivně podpořili revoltující studenty, nicméně po potlačení těchto rebelií následovalo mladší křídlo Frankfurtské školy bývalé bouřliváky, opustilo revolučně antikapitalistické postoje a omezilo se na intelektuálskou kritiku společenských problémů, tentokrát již pod názvem „kritická teorie“. K Marxovi se až na výjimky již moc nehlásí, spíše navazují na Hegela a akcentují ekologické otázky, v čemž se blíží teoriím Římského klubu a politice Zelených. Za neomarxisty můžeme proto označit s určitou tolerancí pouze zakladatele této filosofické školy, těžko však jejich současné pokračovatele.

S původním konceptem Frankfurtské školy mají novodobí „kritici“ společné hledání subjektů, které jsou sociálně či kulturně „vyloučeny“ a bojují za své, hegelovsky pojaté „uznání“, analogicky slavnému dialogu pána a raba z Fenomenologie ducha. Ve středu pozornosti jsou už nikoli ekonomicky určené subjekty, ale sociální, etnické, sexuální, náboženské či kulturní minority. Občanští aktivisté přitom přebírají ideje křesťanského paternalismu, podle něhož je úkolem levice se starat a prosazovat zájmy výše uvedených menšin, do nichž logicky zařazují i migranty. To již nemá s Marxem pranic společného a označení „neomarxisté“ se stává pouze bezobsažnou nálepkou. Skutečný „neomarxismus“ naproti tomu zachovává původní poslání politické levice, které spočívá v úsilí o podíl na politické moci a jejím prostřednictvím prosazené společenské reformy. Při jejich uskutečňování hrají samozřejmě významnou úlohu i různé sociální, charitativní, kulturní a jiné občanské aktivity, odbory atd., nejde však o úlohu rozhodující.

Šíření nepřesných a zavádějících interpretací prostřednictvím internetu bude samozřejmě pokračovat, tomu nelze při zachování svobody projevu zabránit. Co však chybí, jsou zásadní veřejně komunikované postoje odborníků, které by ukázaly i jiné než výše uvedené interpretační varianty.