15.09.2016 | 14:30
Petr Žantovský: Historie se bohužel stále opakuje

Petr Žantovský: Historie se bohužel stále opakuje

(příspěvek na konferenci „Komu patří omluva“, Brno 25.5.2016)

Petr Žantovský

Historie se bohužel stále opakuje

(příspěvek na konferenci „Komu patří omluva“, Brno 25.5.2016)

Ačkoli většina lidí, kteří sledují poučeně a angažovaně současné dění na politické scéně a jsou právem udiveni, ba pohoršeni účastí zástupce české vlády na sjezdu sudetoněmeckého Landsmanschaftu, já bych rád toto zamyšlení věnoval událostem bezmála patnáct let starým. Vrátím se v té vzpomínce k jaru 2002. 8. dubna toho roku vydala skupina českých aktivistů výzvu adresovanou poslancům Poslanecké sněmovny s názvem Stop nacionalismu.(1) Čteme v ní následující věty:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky má na návrh svého předsedy Václava Klause a premiéra Miloše Zemana zaujmout jednoznačné stanovisko k těm dekretům prezidenta republiky z roku 1945, které připravily půdu pro násilné vysídlení sudetských Němců z tehdejší ČSR. Podle iniciátorů má na půdě PS zaznít, že jde o věci základního národního zájmu a že česká politická scéna je v nich jednotná.

Dekrety prezidenta republiky a násilné vysídlení Němců z ČSR představují bolestný problém, o němž je třeba v české společnosti, a to i na politické úrovni, vést otevřenou debatu. Místo toho jsme svědky pokusu využít rozpoutaných nacionálních vášní k demonstraci falešné národní jednoty, která by navrhovatelům získala body v předvolební kampani. Přitom hrozí nebezpečí, že se tak omezí politická a vůbec názorová pluralita v české společnosti, utrpí vztahy k našim sousedům a může se zkomplikovat proces našeho přistoupení k EU.

Vyzýváme poslance PSP ČR bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, jejich názor na dekrety a vysídlení Němců, aby projevili politickou odvahu a tento pokus o další rozdmýchávání nacionalistických vášní a omezení politické svobody i svobody přesvědčení jednoznačně odmítli.“

Mezi signatáři výzvy najdeme kritika Vladimíra Justa, hudebníka Michaela Kocába, herce Jana Krause, politologa Rudolfa Kučeru, někdejšího studenta, dnes politika Ondřeje Lišku, publicisty Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala, aktivistku Moniku Pajerovou, Břetislava Rychlíka, novináře Martina Schmarcze, Pavla Šafra, Jana Urbana, Petrušku Šustrovou, kněze Václava Halíka a další. Vesměs šlo o lidi, jejichž jména se objevují pod podobnými peticemi se železnou pravidelností po celá léta od roku 1989. Vždy se zmocní nějakého tématu, tehdy to byla otázka Benešových dekretů, dnes třeba migrace, a na něm demonstrují svoji patřičnost k jednomu názorovému proudu. Tito petenti rozpoutali velké mediální vášně, aby přes spřízněné žurnalisty dokázali svou výzvu náležitě vsugerovat veřejnosti. Oč totiž přesně šlo: v těch dnech zasedala Sněmovna, která se měla vyjádřit k požadavku sudetských Němců na finanční reparace za poválečný odsun ve výši přes 300 mld. korun, což bylo tehdy skoro 50% ročního rozpočtu celé České republiky.

Proti této politické snaze povstala spontánní lidová akce s názvem podobným, ale obsahem docela jiným. Její petice se jmenovala Stop demagogii (2) a obsahovala tento text:

„Už řadu měsíců pozorujeme, že nátlaková skupina politiků, novinářů a spřízněných tzv. intelektuálů zneužívá téma poválečného uspořádání Evropy a Benešových dekretů ke svým vlastním politickým cílům, přičemž tyto cíle vyjadřují zájmy sudetoněmecké, nikoli české. Vrcholem této aktivity je petice Stop nacionalismu, kterou obdržel dne 16.4.2002 petiční výbor Poslanecké sněmovny. Petice výslovně požaduje po zákonodárcích, aby se odmítli zabývat otázkou národních zájmů České republiky. Domníváme se, že demagogické akce tohoto typu poškozují přátelské vztahy České republiky se sousedními zeměmi, ohrožují emancipované postavení České republiky v evropském kontextu a snižují její šance na důstojný vstup do Evropské unie. Distancujeme se od těchto aktivit, odmítáme se na nich podílet a vyjadřujeme své pobouření nad tím, že skupina nikým nepověřených jedinců vystupuje jako jediný mluvčí české

inteligence a veřejnosti vůbec dovnitř i vně České republiky. Žádáme autory, šiřitele a signatáře petice Stop nacionalismu a podobných nátlakových mediálních akcí, aby nás přestali ,reprezentovat´. Naším zájmem je dobrý současný i budoucí osud České republiky.“

Také tento text se pyšnil oněmi zákonem danými nezbytnými třemi sty podpisy, aby o petici vůbec mohl jednat příslušný výbor Poslanecké sněmovny. Mezi těmito petenty najdeme jména spisovatelů Jiřího Žáčka, Martina Nezvala, Benjamina Kurase, Alexe Koenigsmarka, filmového režiséra Jiřího Svobodu, hudebníka Pavla Foltána, historika Zdeňka Klanicu, ekonoma Karla Kříže, psychiatra Jana Cimického, psycholožku Hanu Fifkovou a další, vesměs jména lidí z tzv. občanských profesí, umělce, lékaře, podnikatele, kteří se většinou do politických aktivit nepouštěli, ale zde ucítili potřebu vyjádřit se k agresivní mediální kampani rozpoutané aktivisty motivovanými ze strany sudetoněmeckých organizací.

Vzpomínám si na to velmi dobře, byl jsem jedním z podepsaných. Doprovodili jsme tehdy text petice průvodním dopisem zákonodárcům v tomto znění:

„Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci!

 

Protože víme, že Vás v těchto dnech čeká projednávání stanovisek k tzv. Benešovým dekretům, a protože víme, že jste již obdrželi petici Stop nacionalismu, kterou vytvořili a podepsali někteří občané České republiky a kterou tito tvůrci vyzvali členy PS PČR, aby odmítli snahu vydat jednotné stanovisko v této věci, dovolujeme si Vám sdělit, že osoby spjaté s peticí Stop nacionalismu nevyjadřují naše stanovisko a mluví pouze za sebe. Protože už jsme svědky nejméně čtvrtého pokusu stále stejných osob vyvolat v ČR dojem, že tzv. intelektuální elity jsou jediným reprezentantem občanských iniciativ, a přestože jako normální občané ČR zpravidla nemáme čas ani chuť vyjadřovat se k věcem, které patří do

rozhodovací pravomoci demokraticky zvolených zákonodárných sborů, volíme tentokrát i my cestu veřejné občanské iniciativy. Chceme, abyste věděli, že názory občanské veřejnosti jsou rozmanité a pluralitní, a to napříč osobními politickými postoji či preferencemi. Využíváme svoji nezcizitelnou svobodu veřejně vyjádřit tento svůj názor a myslíme, že by mohl přispět i k efektivitě Vaší sněmovní rozpravy.

Chápejte, prosím, naši výzvu Stop demagogii jako skutečně občanskou iniciativu, která není nijak a ničím spjatá s činností politických stran, což je ostatně patrné i ze souhrnu níže podepsaných signatářů.

Přejeme Vám, vážení zákonodárci, abyste rozhodovali moudře a rozumně. Svobodně jsme si Vás zvolili a plně Vám důvěřujeme.“

Tehdy ještě jsme žili v zemi, kde nakonec vítězil rozum a zákonnost. Proto poslanci v plném rozsahu odmítli návrhy na revizi dekretů a reparace sudetských Němců a shodli se na tom, že společná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997, je nepřestupitelná a nebude se k ní nic přidávat ani z ní ubírat, protože nejlépe vyjadřuje společné přesvědčení, že „spáchané křivdy náležejí minulosti, a (oba státy) tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě,“ pročež „obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“(3)

Usnesení Poslanecké sněmovny v této věci ze dne 24. dubna 2002 znělo takto:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

odmítajíc snahy o otevírání otázek souvisejících s koncem a výsledky 2. světové války,

vyzdvihujíc pozitivní význam Česko-německé deklarace a v ní vyjádřenou vůli nezatěžovat budoucnost politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,

potvrzujíc, že dobré sousedské vztahy a plnoprávné členství České republiky v Evropské unii patří k zahraničně politickým prioritám České republiky,

vycházejíc z toho, že rozsah a podmínky restitučního zákonodárství jsou zcela a výlučně v pravomoci českých ústavních orgánů,

prohlašuje, že:

1. československé zákonodárství z let 1945 - 1946, včetně dekretů prezidenta republiky, vzniklo podobně jako v jiných evropských zemích v důsledku války a porážky nacismu;

2. poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky se realizovaly, byly konzumovány v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy;

3. právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.

(Z přítomných 169 poslanců 169 hlasovalo pro, nikdo nebyl proti.)“

Jestliže tedy dnes naše vláda zastoupená jedním či více svými členy podniká jakékoli kroky v rozporu s tímto usnesením, jedná protizákonně a měla by být pohnána k jednoznačné odpovědnosti. A my ostatní, kteří bychom ji tam měli hnát, bychom si měli uvědomit, že historie se stále opakuje – ale jen tehdy, když jí to sami dovolíme.

 

Poznámky: 1) Dostupné na: http://www.bohumildolezal.cz/texty/vyzva.htm 2) Dostupné na: http://www.bohumildolezal.cz/texty/u078-05.htm

3) Dostupné na: http://www.mzv.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html

4) Dostupné na http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/049schuz/s049033.htm