02.03.2018 | 15:45
David Gross: Postpolitika

David Gross: Postpolitika

Čas politiky skončil. Ne však proto, že padla Berlínská zeď, jak by snad věřili fukuyamovci. Ale proto, že být politikem v časech, kdy už třídy neznají své zájmy, je nezodpovědné.

Postpolitika

Jedno slunce nestačí

Čas politiky skončil. Ne však proto, že padla Berlínská zeď, jak by snad věřili fukuyamovci. Ale proto, že být politikem v časech, kdy už třídy neznají své zájmy, je nezodpovědné.

Nerozumíte? Pokusím se to aspoň trochu vysvětlit. Pokusím se vysvětlit, co je postpolitika, a pokusím se ji též obhájit. Logiku to ovšem bude dávat jen ateistům.

-

Proč začínat esej o politice zmínkou o ateismu? Protože každá politika musí začínat filozofií, jinak není politikou, ale předpolitikou, prostým "mocenstvím".

Nevěřím v Boha. Nevěřím, že Bůh dal do člověka duši a má s ním nějaký záměr. Vidím člověka jako bytost krajně pochybnou. Bytost, která se vytrhla z přírody, z přirozeného řádu. Takto definovaný člověk má dvě volby. Může si jen prostě užívat revoltu a postavit své konání na popírání přírodního řádu, ovšem pak je pouhým nádorem a filozoficky není žádnou kauzou - je třeba ho vyříznout, anebo nádor vysaje a zahubí přírodní systém, a tím nakonec i sebe. Obě varianty mají nejen stejný výsledek, ale jsou i stejně banální.

Ale člověk také může budovat řád alternativní, tak řečenou kulturu. Pokud tak činí, stává se filozofickou otázkou. V tu chvíli lze člověka obhájit, byť pochybnosti o této obhajobě budou vždy vznikat. Obhajitelný člověk je tak ovšem odsouzen k řádu. K budování řádu, obraně řádu, k řádu jako ideologii. To je nutná "první politika". Základní politika. V dějinách dlouho postačovala. Má kořen ještě předmoderní, ovšem i v moderně jde o základní stupeň, bez nějž jsme ztraceni. Částí své moderní duše jsme všichni konzervativci. Bez této části bychom byli jen ideology nádoru.

Ovšem přesto o sobě neříkám, že jsem konzervativcem.

Jak společnost složitěla, jak přibývalo obyvatel, jak se koncentrovali do velkých sídel, a ta se zaplňovala technologií, ukázalo se, že je velmi ošidné udržovat řád pouze prostou konzervativní politikou. Byl nalezen velmi efektivní zpětnovazební systém organizace, jemuž říkáme trh. Dosti dobře nám organizuje především oběh zboží. Dodává rychle informace do center rozhodování, umožňuje rychle měnit obchodní strategie. A každý konzervativec nakonec musí zkonstatovat, že má-li být naděje na udržení řádu ve velmi složité a rozrůzněné společnosti, musíme si ulevit tím, že část společnosti ponecháme trhu, seberegulaci, a uvolníme si tím ruce pro udržení řádu v oblasti zákonů, společenských pravidel a vnitřního života. Každá moderní duše věří v trh, ať o tom ví či neví. Každý jsme částí své moderní duše liberálem.

Přesto o sobě neříkám ani to, že jsem liberál, nebo konzervativní liberál.

Trh má totiž dvě nepříjemné vlastnosti. Za prvé, snaží se expandovat do jiných oblastí života než je oběh zboží. Za druhé, a to je ještě mnohem významnější: ačkoli zpočátku vždy zvyšuje rovnost ve společnosti, nakonec tržní fungování projde bodem zlomu a počne nutně zvyšovat ve společnosti nerovnost.

Když trh napadne kupříkladu vnitřní organizaci člověka, může vzniknout utilitární, úplatné ego. Tomu konzervativní základ v nás nemůže přitakat.

O ekonomické efektivitě velké nerovnosti ve společnosti se vedou spory. Co je však jasné, že vysoká míry nerovnosti rovněž napadá společenský řád. Statistiky jsou zde nemilosrdné. V zemích s vysokou mírou nerovnosti, jako jsou kupříkladu Spojené státy, Brazílie či Rusko, je vyšší kriminalita, vyšší nemocnost, více sebevražd a depresí, více korupce. Tyto jevy rozbíjejí řád, ničí civilizační naději, tedy jedinou naději na obhajobu člověka. Takové společnosti koketují s tím, že se promění v pouhý trh (a že v něj promění i krajinu, univerzitu či duši), v to, že si budou "hrát na přírodu" a stanou se prostě onkologickými. Naopak společnosti s vysokou mírou rovnosti (Švédsko, Dánsko, Norsko, Německo, Rakousko) mají kriminalitu nižší (dokud nenasají přistěhovalce, což je ovšem téma, jež nyní obejděme), mají vyšší kohezi, zvládají dobře krize a otřesy, mají vysokou kvalitu života, nízkou míru korupce i vysokou disciplínu při platbě daní. Někdy mohou mít bizarně rozbujelý byrokratický aparát (jako v Rakousku, kde od dob mocnářství snad nezrušili jediný úřad), ale přesto fungují. Neboli, spějí k řádu i při zachování trhu.

Vyšší míru koherence můžeme dosáhnout jen tím, že vybudujeme velkého vyvažovače trhu - silný moderní stát. Jen stát může dodatečnými zásahy snížit míru nerovnosti, kterou si vynucuje trh. Tím stát slouží řádu, ale nakonec i trhu, neboť ani trhu nesvědčí úplný rozpad společnosti (o čemž se lze přesvědčit ve státech s nejvyší mírou nerovnosti na světě, jako jsou především státy pod rovníkem Afriky). I trh, ač to nerad přiznává, nakonec stát potřebuje, i jemu ohlávka svědčí, neboť lépe je prodávat zboží v civilizaci než na území gangů. A pokud snad v nějaké nadnárodní korporaci opravdu kdy seděl někdo, kdo snil o konci států (já tomu ani nevěřím), má nyní možnost se uplatnit v Sýrii či v Libyi. Uvidíme, jak se tam bude dařit jeho "brandům".

Tedy být moderním znamená, být ve své duši i etatistou a socialistou. Je to nevyhnutelné k udržení naděje na řád a koneckonců i pro tržní síly, které by jinak dokázaly zahubit samy sebe. Je nevyhnutelné, aby socialistický stát přerozdělil bohatství, jež produkuje tržní systém, rozprostřel ho po celém spektru společnosti, aby se tato společnost nerozpadla a mohla stoupat jako celek. Ostatně, všem snům o trhu bez státu udělal definitivní přítrž George W. Bush po nástupu krize roku 2008. Byl to právě

Bush, který se stal pro neoliberalismus tím, čím byl Gorbačov pro komunismus. V jisté chvíli prostě prohlásil: na slabý stát si můžeme hrát za pěkného počasí, když však jde do tuhého, musí vše vzít na sebe. To, jak to konkrétně Bush udělal, je jistě sporné. Ale jasně nám všem ukázal, že moderní člověk, ať mává jakýmkoli praporem, musí být částí své duše socialistou. A je to vlastně samozřejmé.

Přesto o sobě neříkám, že jsem socialistou. Dokonce ani kombinace konzervativismu, liberalismu a socialismu totiž nestačí.

Aby stát mohl plnit svou funkci, aby mohl přerozdělit bohatství a udržet kohezi společnosti, musí tento svůj krok nějak legitimizovat. Potřebuje, aby společnost svíral duch solidarity a sounáležitosti, aby lidé vyjadřovali (nikoli nutně nahlas) souhlas s tímto dodatečným "rozhrnutím bohatství". Lidé musí být nejen jedním celkem, musí i věřit, že jsou jedním celkem, aby k tomuto budování celku dali souhlas. A tím celkem může být ve složité společnosti jedině národ. Národ sdílející stejné kulturní vzorce (ideálně jazyk) a národní historický mýtus. Hry s tím vyřadit nacionalismus z moderní společnosti, vyříznout ho z moderní duše jako cosi zastaralého, vždy skončily zle.

Když kupříkladu do národní společnosti vpustíte 20 procent cizinců, kteří sdílejí jiné hodnoty, drží se svého náboženství, odmítají se učit váš jazyk, jinak se oblékají a trvají na udržení své jinakosti, výsledek je nevyhnutelný: je vyloučené, aby se "domorodci" trvale s těmito "jinými" solidarizovali. Začnou je vnímat jako cosi nepříslušného, neboť to nepříslušné je a ještě si to na nepříslušnosti zakládá. Nemusí jim chodit zapalovat domy. Mnohem pravděpodobněji je nechají žít pro sebe a sami si také začnou žít pro sebe. Zmizí vědomí celku, a s tím zmizí solidarita jako tmel společnosti. Dříve nebo později se tato ztráta musí projevit politicky a lidé přestanou tolerovat přerozdělující, rozprostírající a nivelizující úkol státu. Začnou tlačit na politickou sféru, aby prosadila "každý za své". Pokud existuje "právo na svou burku", musí existovat i právo na to nikomu jeho burku neplatit. Stát začne ustupovat a vyplní ho trh zvyšující rozdíly a zoufalý politický nacionalismus.

Ano, jsem nacionálem. Abych nemusel být zoufalým nacionalistou.

Neboli, pokud udržíme program národa a jeho kulturní jednotu, udržíme v chodu sociální stát, čímž udržíme kohezi společnosti, kterou by mohl narušit trh (který potřebujeme), a tím udržíme naději na řád, jímž jedině můžeme obhájit své vytržení z přírody.

Lze samozřejmě diskutovat o nuancích. Třeba: může malý národ vybudovat silný kulturní stroj, který z cizáků vyrobí Čechy? (myslím, že nemůže). Nebo: Kde je ve vašem systému zelené hnutí? (považuji ho za postmoderní verzi konzervatismu - naopak za tu nepovažuji neokonzervatismus, který vychází z náboženského základu a je tedy zcela mimo moderní systém). Ale v zásadě lze říci, že moderní sekulární politika má čtyři jádra, bez nichž nemáme jako civilizace šanci.

Jádro konzervativní, liberální, socialistické a nacionální.

-

A nyní k té postpolitice.

Moderní politika vznikla v 19. století. Tehdy byla společnost ještě poměrně málo složitá a byla rozvrstvená do přehledných tříd. Každé z jader moderní politiky - zejména to konzervativní, liberální a socialistické - jevilo se být prostým způsobem zájmem některé z tříd a skupin. Majitelé půdy byli konzervativní, městští podnikatelé liberální, dělnictvo socialistické. Nástup nacionalismu situaci trochu zesložitěl, neboť každá třída si budovala svůj osobitý nacionalismus (a maloburžoazie v něm třeba viděla v jisté chvíli jedinou spásu a ideologii dělanou jakoby přímo pro ni), leč karty byly jasně rozdány. V prosté třídní společnosti nebylo potřeba moudrých lidí. Nebylo potřeba psát eseje, jako je tento. Stačilo vybojovat otevřenou (řekněme demokratickou) politickou a kulturní arénu a umožnit aktérům se v ní projevovat. Když v ní každý hájil své třídní zájmy, všechna jádra se dostala ke slovu a vždy byl namíchán jakýs takýs koktejl ze všech potřebných moderních ideologií.

Pak přišlo 20. století. Na jedné straně ověřovalo výše uvedenou zákonitost, na druhé se stalo velkou laboratoří. Laboratoří, v níž se zkoumalo, co se stane, když jedno z jader převálcuje to druhé. Pokusy o supernacionální, supersocialistickou i superliberální společnost známe. Takřka vždy skončily katastrofou. Srovnání výsledků otevřených a superpolitických systémů bylo výmluvné. Vše bylo jasné: Jedno slunce nestačí. Moderní civilizace potřebuje minimálně čtyři.

Jenže souběžně s úspěchy čtyřsluncového systému a dramatickými a spektakulárními superpolitickými pokusy, jež zdánlivě 20. století vyplnily až po okraj a strhly na sebe trochu nebezpečně pozornost, se dělo ještě něco jiného. Moderní civilizace pozvolna stoupala na novou úroveň složitosti a diferencovanosti. Bohužel, ve změti explozí superpolitik si toho málokdo všiml.

Společnost se rozrůznila vyšším způsobem. Není snad beztřídní, ale je posttřídní. Zmizelo třídní vědomí. Ne proto, že by buržoazie vtloukala lidem do hlav jakési falešné vědomí (v což pevně doufají poslední marxisté, kteří se tak mění ve zvláštní druh satanistů: zahánějí ďábla, v němž jako jediní věří, a tím ho udržují při životě), ale prostě proto, že v jisté fázi složitosti společnosti se třídy stávají jakýmisi fraktály. Rozkvétají do podtříd. Ideologie podtříd je však už nefatální, podtřídy si ideologii volí netřídně, kulturně, leckdy esteticky, nevyzpytatelně.

A to je problém. Prostá demokracie jako aréna, do níž vpustíme politiku, už nezajišťuje správnou organizaci civilizace. Podtřídy nevysílají do této arény nutně všechna jádra a nevysílají je tam v žádném případě v racionálním poměru. Koktejl, který na této aréně vzniká, je často kuriózní. Stále více se objevují opravdové zvláštnosti, babišovského typu. Někdo jim dokonce říká postpolitici. Ale to nejsou postpolitici. Jsou to jen zmatené produkty postpolitické éry. Skuteční postpolitici budou muset teprve přijít.

Ano, posttřídní svět na nás naloží břímě návratu k filozofii. Musíme naše myšlení učinit celostním. Musíme umět myslet globálně, civilizačně. Každý politik, který je stále ještě pouhým skutečným politikem (stále ještě věří v to, že jedno z jader moderní politiky je nadřazené jiným), je dnes již extremistou. Jakkoli dělá jen to, co dělali jeho ctihodní předchůdci, dělá to již v jiném kontextu - v situaci, kdy by mu lidé mohli opravdu uvěřit. V třídní společnosti to možné nebylo, víra v nadřazenost jednoho jádra narazila nutně na třídní bariéry. V posttřídní (či podtřídní) společnosti tuto jistotu nemáme. Nemáme ani jistotu, že estetizované skupiny vyšlou do arény všechna potřebná jádra. Proto musejí politici odejít ze scény, neboť jsou v nových podmínkách systémovou hrozbou. Mohou udělat superpolitické škody i v rámci otevřeného, pluralitního, ba demokratického systému.

Problém, jemuž čelíme, je v zásadě kybernetický. Politika v posttřídním světě se zahřívá na superpolitickou teplotu (anebo zamrzává na teplotu předpolitickou). Tuto součástku je zkrátka třeba vyměnit.

Má-li civilizace přežít, musí nastoupit generace postpolitiků (kteří vědí, že jsou postpolitiky a vědí proč - znovu opakuji, že postpolitikem není ten, kdo věří, že stačí, když bude makat pro lidi). Postpolitik ví, že civilizace potřebuje všechna čtyři modernistická jádra. Že jedno bez druhého nedává logiku a nefunguje. Ví, že věří ve všechny čtyři. A vstupuje do arény již s koktejlem těchto čtyř ideologií. Postpolitici se budou od sebe odlišovat poměrem jednotlivých složek v koktejlu.

-

Žijeme s politiky v postpolitické situaci. Někteří nic nechápou a mohou hodně škodit. Jiní něco tuší a na místě improvizují (proto se třeba někteří čeští sociální demokraté zcela nesociálnědemokraticky staví proti přijetí vlny přistěhovalců - jsou ještě v dresu politiky, ale praxe je už nutí jednat postpoliticky). Pak tu máme ty, kteří se snaží těžit z rozporu politiky a postpolitické situace či zoufale na tyto rozpory upozornit naddimenzováním zdánlivě opomíjeného "slunce" (třebas okamurovská pravice). A pak jsou tu ti, co naivně vítězí, když lidem říkají "chce to něco jiného", ač sami nevědí co. Zkrátka, máme politiky, máme postpolitické politiky, ale dosud nemáme postpolitiky.

Postpolitická situace je nebezpečná. Může být však šancí na budování racionálnější, tedy vyšší civilizace, pokud jí dorostou skuteční postpolitici.

-

Budoucnost je otevřená.

Ale donekonečna na nás čekat nebude. Jednoho dne se dveře zabouchnou.