30.05.2020 | 15:45
Jiří Kobza: Historie se bude opakovat?

Jiří Kobza: Historie se bude opakovat?

V souvislosti s masivní vlnou přepisování našich novodobých dějin – včetně moderního obrazoborectví a stále více expandující veřejnou adorací otevřeného nacismu – se, chtě nechtě, vrací do popředí naší pozornosti otázka historie vývoje podoby česko (československo) – německých vztahů.

Historie se bude opakovat?

Jiří Kobza

V souvislosti s masivní vlnou přepisování našich novodobých dějin – včetně moderního obrazoborectví a stále více expandující veřejnou adorací otevřeného nacismu – se, chtě nechtě, vrací do popředí naší pozornosti otázka historie vývoje podoby česko (československo) – německých vztahů. Anebo, slovy klasika, historie našeho „Stýkání a potýkání se s Němci“. Pokud nyní ponecháme stranou historický „pravěk“ a odrazíme se od zásadního data 28.10. 1918, vyvíjely se (bouřlivé) události tímto směrem:

Bezprostředně po skončení první světové války Němci, usazení v Československu, požadovali jeho rozdělení podle etnického klíče a připojení území s německým osídlením k Německému Rakousku resp. přímo k Německu. 21. října 1918 němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik samostatného Československa a oznámili svůj úmysl české země takto rozdělit a vzniklou německou část od nich separovat. 30. října 1918, pak bylo vyhlášeno tzv. Německé Rakousko. Součástí tohoto celku měly být i čtyři tzv. „sudetoněmecké“ provincie:

Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren)  - a také  tři německé exklávy - Brno, Jihlava a Olomouc. Zásadní antičeskoslovenská a antičeská averze nebyla tedy žádným nacistickým nebo henleinovským specifikem, ale programem českých Němců od samého počátku vzniku naší samostatné republiky.

11. listopadu 1918, v den vyhlášení republiky v Německu, Německé Rakousko oznámilo do Berlína přání se k Německu připojit, a další den, 12. listopadu 1918, toto připojení oficiálně vyhlásilo. Velice kompromisní návrhy české strany (němečtí ministři v československé vládě, tři převážně samosprávné německé župy, němčina jako druhý oficiální jazyk země, spravedlivá školská a kulturní politika, atp.) čeští Němci rezolutně odmítli.

Československá státní reprezentace se odmítla pohraničních území vzdát s odůvodněním, že nový československý stát nemůže ekonomicky, sociálně ani politicky přežít bez svého pohraničí jinak, než jako protektorát Velkého Německa. Rozhodla se proto pro vojenské obsazení příslušných území. 

K největším bojům došlo v Mostě, u Postoloprt, v Louce u Litvínova, v Tanvaldu, Jablonci nad Nisou, v Liberci či Chebu. Tvrdě se bojovalo i na Moravě a ve Slezsku -  v Bílovci, v Šumperku, v Moravském Berouně, ve Slavonicích, Znojmě a v Mikulově. Lze konstatovat, že šlo o regulérní (občanskou) válku národnostního charakteru – navíc s cizí vojenskou  podporou a účastí, a to  intervencí ze strany Rakouska a jeho armády.

Opravdu, milí krajané, hned od počátku soužití….

Mimochodem, statut prvorepublikových hranic potvrdila dohoda z Versailles z června 1919, konkrétně články 81-86, podle nichž se Německo zavázalo uznat Československou republiku a Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti učinily v zájmu ochrany menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versailleské smlouvy byly přesné definice podoby československých hranic s Německem a Rakouskem.

Sudetská politika před válkou

Sudetoněmecká strana byla založena 1. října 1933 Konradem Henleinem původně pod názvem Sudetendeutsche Heimatfront (SHF, Sudetoněmecká vlastenecká fronta). Nově vzniklá strana měla navenek hlásat loajalitu k Československu tak, aby byla ze strany státu nenapadnutelná. Zároveň měla dosáhnout maxima německých národních cílů. Nezapomeňme, že zde mluvíme o období po nástupu Adolfa Hitlera. V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo a tamní německá menšina. Ale nezapomínejme, že toto nebyl žádný blesk z čistého nebe. Iredentismus německé národnostní entity, která ve své většině nikdy nepřijala Československo za vlastní stát a nikdy k němu nebyla loajální, zde byl  ihned od vzniku naší novodobé samostatnosti.

Henleinova vnější politická rétorika dlouho respektovala vnitropolitickou realitu první republiky. Ve svých projevech (až do roku 1937), zdůrazňoval odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. V roce 1934 tak Henlein např. prohlásil, že odsuzuje jak pangermanismus, tak panslavismus a odsuzuje i fašismus, nacismus a bezbřehý liberalismus. Doslova řekl: „Říkám jasně, že jsem s hitlerismem nikdy neměl a nemám nic společného. Německý nacionální socialismus končí pro nás na hranicích, stejně jako tam končí SHF.“ Asi nemusím zdůrazňovat, že lhal. Sudetoněmecká politická strana vznikla až poté, co se Henlein setkal s Hitlerem.

Od roku 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na Sudetendeutsche Partei (SdP), aby se jako politická strana pak mohlo zúčastnit parlamentních voleb. Od listopadu 1937 vedení SdP koordinovalo svoji politiku s vedením NSDAP tak, aby došlo k oddělení Sudet od československého státu a došlo k integraci oblastí s převážně německým obyvatelstvem s německým státem. 

Když vedle toho položíme všechny ty Hitlerovy bilaterální diplomatické úskoky z 30.let (smlouvy o spolupráci a neútočení s Polskem, Anglií, Francií, pobaltskými státy, a až úplně nakonec pakt s Molotovem), je zřejmé, že Němci v Říši i mimo ni byli dlouhodobě připraveni vést tažení za svůj „lebensraum“ (životní prostor). Česky řečeno – vojensky obsadit zbytek Evropy. Všechny Hitlerovy i Henleinovy (para)diplomatické mise byly jen způsobem, jak to oddálit, neboť Německo nebylo ještě v druhé půlce 30. let na válku připraveno.

Navzdory tomu, že Československá vláda 18. února 1937 přijala Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců, SdP dokument odmítla. Sám Henlein to později (1941) komentoval takto: „Právě zde, v dunajské kotlině a Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde zapustila kořeny idea pangermanismu… Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. … Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…“

Pointa? Již delší čas před Mnichovským diktátem byla SdP formálně přičleněna k NSDAP a Henlein ustanoven jako její sudetský vůdce. Další události z let 1938-9 jsou snad obecně známy. Vytlačení 350 000 Čechoslováků z pohraničí (mají pamětní desku na Masarykově nádraží v Praze), ztráta jejich majetku, vyvraždění četnické stanice a lynčování českých žen v Habartově a další vraždy československých celníků, policistů a příslušníků Stráže obrany státu. Celkem sudetoněmečtí nacisté v českém pohraničí v září roku 1938 zavraždili celkem 110 lidí. Mimochodem, za tyto vraždy a vysídlení Čechoslováků se dosud nikdo z představitelů Landsmanschaftu oficiálně neomluvil.

Změnilo se něco od té doby?

Proč to vlastně připomínat? Když se dnes podíváme na politiku EU a zejména pak Německa, neslyšíme sice fráze o „Lebensraumu“ a přímé pohrůžky anexí států stojících německým zájmům v cestě. Co je ale shodné, jsou právě ty zájmy. Podívejme se na pár zdánlivě málo souvisejících faktů. Předsedkyní Evropské komise byla ustanovena bývalá ministryně obrany německé vlády von der Leyenová. Německá premiérka si „udělala čas“ na návštěvu koncentráku v Osvětimi až v prosinci loňského roku, po bezmála patnácti letech v čele země. Komentátor Petráček v Lidových novinách před pár dny vyslovil velmi zajímavou větu: „S Merkelovou pomalu končí i éra německé velkorysosti navenek a začíná se prosazovat Německo uplatňující své priority.“ A dodává: „Německo prosazuje svou vizi světa. Ale jisté je, že tyto myšlenky v Německu sílí.“ A bez obalu pointuje: „Úspory na unijním rozpočtu (budou v Německu) politicky prodávat jako lekce pro „ušmudlance“ z východu EU.“

Jak tomu všemu rozumět? Německo se minimálně dvacet let staví jako hegemon evropského děni, ať v politické, či ekonomické rovině. Hraje si na dobráka, například když transferuje peníze z německých bank do Řecka, aby odtamtud odešly zhodnocené okamžitě zpět do německých bank k sanaci dávných dluhů, čímž Řecko stupňovitě ožebračuje a ničí. Hraje na eurounijním písečku piškvorky na „potrestání“ zlobivých středo- a východoevropských států, posílá kontrolory a špicly do Polska, Maďarska i k nám s poukazem na různé „porušování svobod“. Ve finále pak konstatuje, že těmto neposlušným budou odepřeny dotace a stanou se tak výlučně platícími členy. Co se všemi těmito siláckými gesty sleduje, je zřejmé: postrašit a pokořit menší státy vně Německa, vehnat je do role vazalů. Koneckonců největší domácí zlato v podobě mladoboleslavské Škodovky věnoval za hubičku Němcům už někdejší český premiér Pithart. Navíc jim nadělil desetileté daňové prázdniny. A dnes chodí po světě a agituje za zrušení Benešových dekretů.

A jsme zase na začátku. Nemáme tu sice v důsledku usnesení postupimské dohody početnou německou menšinu, žádající ono slavné Heim ins Reich. Máme tu ale notnou řádku prodejných vrcholových politiků (i ministrů a ministryň, spolu s nimi vicepremiér, diplomaté), novinářů a tzv. liberálních intelektuálů, kteří se nestydí i opakovaně jezdit na sudetoněmecké srazy, kde je oslovují „Milí krajané“ a poté lobbují za jejich požadavky v české politické krajině.

Namátkou můžeme jmenovat exministryni práce a soc. věcí Marksovou-Tominovou za ČSSD, exministra kultury Hermana a exvicepremiéra  Bělobrádka za KDU-ČSL (všichni ovšem pobyli na srazu v době, kdy vykonávali své státní funkce). Návštěva a pronesená zdravice českým velvyslancem v Německu Podivinským, kterého na sudetský sraz v roce 2019 vyslal ministr zahraničí Petříček, také neproběhla jen tak pro nic za nic.

Krátce před naším vstupem do EU, v roce 2000, jezdil do Prahy tehdejší komisař pro rozšíření Verheugen a tlačil na naše politiky, aby obětovali Benešovy dekrety vstupu do EU. Dokonce tehdy vyčíslil majetkové požadavky odsunutých Němců na částku vyšší než 300 mld.

Sudetoněmecká kancelářuž je dokonce i v Praze, její vztah k ČSSD a ke KDU-ČSL je rovněž pozoruhodný. Že by se ale sudeťáci navzdory všem svým prohlášením vzdali chutě restituovat české pohraničí vzápětí potom, co díky svým nohsledům v ČR prolomí Benešovy dekrety, tak tomu nevěřím. Dokonce je to tak, že když některý  jim „věrný“ český politik upadne v nemilost voličů, postarají se o něj a umístí jej no svých struktur. Např. bývalý ministr Herman je předsedou Sdružení Ackermann Gemeinde v ČR.

Nějak to do sebe všechno nepěkně zapadá.

Jak na tom tedy suma sumárum teď jsme? Evropská ekonomika jde ke dnu – jednak díky nesmyslné dotační politice a různým ekofašistickým nápadům, jednak díky nezvladatelným migrantům („Wirshaffendas“, to přece arogantně říkala Merkelová, když je zvala do Německa, aby je pak vnucovala po celé Evropě!), a teprve až nakonec kvůli koronakrizi, na kterou se ale ve finále celý ten kolaps jednoduše svede.

Německo začne být chudší, a tudíž netrpělivější. Poučeno nacismem nebude migranty zavírat do lágrů, ale bude je nuceně exportovat do okolních zemí (aby si uchránilo aspoň ten vlastní lebensraum). Pokusí se donutit dosavadní nečleny eurozóny, aby do ní vstoupili, a tedy aby se podíleli na sanaci problémů, které by nenastaly, nebýt samotné eurozóny, jako prostoru, v němž neplatí tržní ekonomické vztahy (euro není podloženo stavem ekonomiky země, v níž platí, je to jen Potěmkinova vesnice). A až se to celé rozloží do zcela bezbřehého chaosu, přijde velké Německo a řekne: „Je nás nejvíc, umíme to nejlíp, tak nás poslouchejte. A plaťte.“

Jistý čas se na nás budou ještě němečtí vrchnostové usmívat, jako se usmíval ašský učitel tělocviku Konrád Henlein. Ale v notýsku už měl rozplánované, jak se zmocnit toho, co mu nepatří. Faktem je, že sudetské linky do české vysoké politiky „tradičních partají“ prostě vedou. Jenže jejich kontakty, i díky tlaku vlasteneckých stran, ztrácí vliv i politickou sílu. Tak to podle všeho  zkouší prostřednictvím provokací a demonstrací na ulici. Otázkou tedy je, kam a komu všude sudetské peníze asi tak dotečou. Bojím se, že složitá česko-sudetská historie se chystá v nějaké podobě se zopakovat.

Sudetoněmecký landsmannschaft (SL), vrcholná organizace tzv. sudetských Němců,  dle vlastních stanov, sleduje kromě jiných tyto priority:

  • spolupůsobit při spravedlivém národnostním uspořádání Evropy,
  • prosadit právní nárok na domov, jeho znovuzískání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny,
  • zastupovat nárok národnostní skupiny a jednotlivých krajanů na navrácení uloupeného majetku a z toho vyplývající nároky na odškodnění,
  • zastávat zájmy národnostní skupiny v přijímacích oblastech,
  • udržovat tradice,
  • podporovat radou a činem krajany, kteří zůstali doma

Struktura SL se dělí na dvě základní linie organizovanosti. První linie organizuje členy podle místa bydliště ve Spolkové republice Německo (Gebietsgliederung) a druhá podle někdejšího místa původu či bydliště členů nebo jejich předků v České republice (Heimatsgliederung). Organizovanost podle místa současného bydliště se opírá o správní členění Spolkové republiky, což znamená členění na okresní a krajské skupiny SL. Tyto skupiny jsou pak zastoupeny v příslušné zemské organizaci a zemské organizace nakonec zastřešuje celospolkový svaz. Podle údajů z roku 2000 sdružuje SL více než 2000 místních a přes 350 okresních skupin.

Organizovanost podle místa původu či někdejšího bydliště v ČR (tzv. domovský princip) se do značné míry opírá o správní rozdělení někdejší tzv. sudetské župy, a to především pokud jde o tzv. domovské okresy. Nejnižším organizačním prvkem této linie jsou tzv. domovské obce, které mají odpovídat politickým obcím v ČR. Druhým stupněm tzv. domovského členění jsou pak tzv. domovské okresy, které podle "Spolkového řádu pro domovská členění" "mají odpovídat politickým okresům vlasti (zemským či městským), pokud zvláštní okolnosti nevyžadují jejich rozdělení na soudní okresy nebo sloučení politických okresů,"

Vyšším stupněm tzv. domovského členění jsou potom tzv. domovské kraje, jejichž určení vychází ze "spojitosti členů kulturním dědictvím," (čl. V. spolkového řádu). V rámci struktury tzv. domovského členění bylo tedy zřízeno 14 „krajů“ (Chebsko, Šumava, Orlické hory, Praděd, Beskydy, Polabí, Krušné hory, Kravařsko, Středohoří, Ploučnice-Lužická Nisa-Nizozemí, Krkonoše, Hřebečsko, Jižní Morava  - a také tzv. jazykové ostrovy Praha, Brno, Jihlava, Vyškov). Toto má být ono Česko-německou deklarací z 90. let „neotevíráí otázek minulosti“?

SL rovněž zastřešuje všechny dosud existující sudetoněmecké organizace, přičemž čtyři jeho nejdůležitější společenství tvořili a tvoří:

V čele Witikobundu dlouho stáli přímí hitlerovští exponenti – především Walter Becher (bývalý redaktor novinDie Zeit, které vydávala Sudetoněmecká strana), Walter Brand (bývalý vedoucí Henleinovy kanceláře a šéfideolog Sudetoněmecké strany) a Siegfried Zoglmann (bývalý oblastní vedoucí Hitlerovy mládeže v Protektorátu Čechy a Morava). Návaznost na nacismus je tedy jednoznačná.

Když shrneme vše výše uvedené, tak myšlenka uspořádat sudetoněmecký sraz v ČR mi přijde až neskutečně arogantní.

Je jasné, že sudeťáci rozhodně nevzdávají své snahy dosáhnout prolomení Benešových dekretů a proto podporují jakoukoliv snahu o revizi výsledků 2. světové války. Například prohlášení Sovětského svazu za iniciátora rozpoutání tohoto konfliktu by mohlo znamenat i zneplatnění Postupimské dohody a tím by Benešovy dekrety ztratily mezinárodněprávní oporu. Nezbývá než pečlivě sledovat aktivity všech sudetoněmeckých spolků na českém území a zejména finanční toky, pokud to již nedělá BIS (o čemž pochybuji). Je sympatické, že jejich snahy postupně ztrácejí v ČR politickou podporu souběžně s tím, jak tzv. liberální a ultralevicoví politici ztrácí voliče.  Je to znamením toho, že si stále více a více voličů uvědomuje reálnou situaci a to je asi na celé věci to nejsympatičtější.

Seliger Gemeinde je tedy organizací, se kterou spolupracuje česká sociální demokracie. Na katolickou Ackermann Gemeindejsou zase napojeni čeští politici z KDU-ČSL a TOP 09.

S Ackerman Gemeindedlouhodobě a úzce spolupracujeČeská křesťanská akademie pod vedením Tomáše Halíka. Už v 90. letech byly knihy Tomáše Halíka i jejich překlady dotovány z Německa, proto Tomáš Halík už od dob  90. let ostře hájí zájmy sudetských Němců i EU. Českou kancelář Ackerman Gemeinde založil katolický kněz Anton Otte, narozen 15. srpna 1939 v Norimberku. Tento Anton Otte byl posléze  jmenován vyšehradským kanovníkem a stal se také místopředsedou komise pro vyhnance, kterou zřídila německá biskupská konference, a v roce 1996 byl vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Ackerman Gemeinde jako první z německých organizací po listopadu 1989 projevila zájem o tzv. česko-sudetoněmecký dialog, a jejím protějškem se v ČR stala právě Česká křesťanská akademie. Česká křesťanská akademie ostatně sídlí na stejné adrese jako česká organizace Ackerman Gemeinde.

Historicky první kongres mezinárodní Ackerman Gemeinde se konal v srpnu 2009 v Plzni. Na toto setkání pozval všechny křesťanské krajanské organizace Ackerman Gemeinde římskokatolický biskup František Radkovský, který obdržel v srpnu 2009 nejvyšší ocenění a vyznamenání Ackerman Gemeinde Medaili smíření. Tu obdržel třeba i kardinál Miloslav Vlk.Tohoto sudetoněmeckého kongresu v Plzni 9. září 2016 zúčastnil i brněnský primátor Petr Vokřál (ANO 2011), exministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).

Další součást pobočkou sudetoněmeckého landsmanschaftu, sociálnědemokratická Seliger Gemeinde,byla založena 4. června 1951
v Mnichově. Tato organizace rekrutuje členy z německých sociálních demokratů. Spolupracuje s ní úzce ČSSD.

Sjezdů této sociálnědemokratické frakce sudetoněmeckého landsmannschaftu, se zúčastňoval hojně opět exeuroposlanec Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu. Dále i expremiér  Vladimír Špidla, exšéf sboru poradců expremiéra Bohuslava Sobotky. Seliger Gemeinde také úzce spolupracuje s politickým institutem ČSSD, Masarykovou demokratickou akademií, při pořádání nejrůznějších akcí a projektů.

Dále stojí za pozornosti existence  Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které vzniklo 17. března 2015. V čele tohoto spolku stojí tříčlenný výkonný výbor: W. Habermann, T. Pecina a J. Šinágl. Šinágl se dokonce zúčastnil v říjnu 2011 výroční schůze nejradikálnější frakce sudetoněmeckého Landsmanschaftu, Witikobundu.

Witikobund, nejradikálnější složka sudetoněmeckého landsmannschaftu, byla založená v roce 1950 řadou sudetoněmeckých otevřených nacistů. Programem této organizace je odstranění „zločinných Benešových dekretů a odčinění údajných válečných zločinů Spojenců a jejich stoupenců na německém národě.“ Dále program obsahuje „vymýcení takzvaných lží o zločinech Němců za druhé světové války a pranýřování takzvané holocaustové kultury jakožto projevu neněmeckého způsobu myšlení.“

S Witikobundem bylo, minimálně personálně, propojeno v ČR Centrum Adalberta Stiftera. Tato nezisková organizace vznikla 26. května 1997. V této společnosti působí např. Horst Löffler, který je jejím největším společníkem – a zároveň  je členem a vysokým funkcionářem Witikobundu. Jednatelem  této společnosti byl advokát a exstarosta Prahy 1 Mgr. Pavel Čižinský (dříve ČSSD, poté Praha 1 sobě), bratr poslance a starosty Prahy 7, Jana Čižinského (ex-KDU-ČSL+ Praha sobě), který se také účastnil výše zmíněného sudetoněmeckého kongresu v Plzni v roce 2016 – a často obhajuje sudetskou agendu.

A ještě dodejme, že dlouholetý vůdce SL Bernd Posselt je zároveň šéfem německé pobočky organizace Panevropská unie. Předsedou moravské sekce této organizace býval současný předseda ODS Petr Fiala. Náhoda?

Podávám tento obšírný materiál k veřejné informaci a k diskusi, protože standardní média, včetně České televize, se touto vážnou, leč ožehavou, problematikou jaksi nezabývají. Jeden se může jenom domýšlet: proč asi?