Alexandr Dugin: GEOPOLITIKA AMERICKÝCH VOLEB

Zdroj: DUGIN, Alexander. Geopolitics of American Elections [online]. Katehon, 2020 [cit. 29.10.2020]. Dostupné z Katehon.com: https://katehon.com/en/article/geopolitics-american-elections

Překlad: Peter R. Schuster

Publikováno: 13. 10. 2020

GEOPOLITIKA AMERICKÝCH VOLEB

Alexandr Dugin

Překlad: Peter R. Schuster

Staletý konsenzus amerických elit

Samotný obrat „geopolitika amerických voleb“ zní velmi neobvykle a překvapivě. Od 30. let XX. století se konfrontace mezi dvěma hlavními americkými stranami – „červenými“ republikány („Čelnou starou partají“ – GrandOld Party – GOP)a„modrými“ demokraty – změnila v soutěž založenou na vzájemné shodě ohledně základních principů politiky, ideologie a geopolitiky. Politická elita Spojených států stavěla na hluboké a naprosté shodě – v prvé řadě na loajalitě ke kapitalistickému zřízení, liberalismu a konsolidaci postavení Spojených států coby vedoucí mocnosti Západu. Bez ohledu na to, zda jsme měli tu čest s „republikány“ či „demokraty“, mohli jsme si být jisti, že jejich světonázor je takřka identický, globalistický:

· liberální,

· unipolární,

· atlantistický a

· amerikocentristický.

Formálně tento jednotný postoj vyjadřovala Rada pro mezinárodní vztahy (Council of Foreign Relations – CFR), jež svedla dohromady zástupce obou stran. Ta vznikla v důsledku první světové války a byla založena během závěrečných jednání o Versailleské smlouvě. Role Rady soustavně rostla a po druhé světové válce se stala hlavním stanem sílícího globalismu.

V raných etapách studené války Rada přijímala myšlenku sbližování se Sovětským svazem na základě společně sdílených hodnot osvícenství. Leč vzhledem k prudkému oslabení socialistického tábora a zradě Gorbačova se „konvergence“ stala zbytečnou a úloha budovat společný světový dům se ocitla v rukou pouze jednoho centra – toho, které zvítězilo ve studené válce.

Začátek 90. let XX. století představoval minutu slávy globalistů a Rady samotné. Od toho mezníku byl konsensus amerických elit, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, ještě dále posílen. Politika Billa Clintona, George W. Bushe či Baracka Obamy byla – minimálně co se týče hlavních problémů zahraniční politiky a co do loajality vůči agendě globalistů – prakticky tatáž.

V Republikánské straně byl „pravicový směr“ globalistů, jinak reprezentovaný převážně demokraty, obsazen neokonzervativci, kteří od 80. let vytlačili tzv. paleokonzervativce. Tedy ty republikány, kteří se drželi tradic izolacionismu a zůstávali věrní konzervativním hodnotám, jež byly typické pro Republikánskou stranu na počátku XX.století a ještě dříve.

Demokraté a republikáni se samozřejmě rozcházeli v názorech na daňovou politiku, v otázkách zdravotnictví a pojištění (v této oblasti demokraté zastávali postoje levicové a republikáni pravicové), nicméně šlo o spor v rámci jednoho a téhožmodelu, který nijak zásadně neovlivňoval vektor interní politiky, nemluvě již o té zahraniční. Jinak řečeno, volby ve Spojených státech neměly z geopolitického hlediska žádný význam, tudíž slovní spojení, jakým je „geopolitika amerických voleb“, se neužívalo, neboť by bylo nesmyslné a bezobsažné.

Trump láme konsensus

Vše se změnilo v roce 2016, kdy se neočekávaně dostal k moci stávající prezident Spojených států Donald Trump. V Americe jako takové byl jeho nástup naprosto výjimečnou událostí. Celý Trumpův volební program je založen na kritice globalismu a amerických vládnoucích elit. Jinými slovy, Trump představoval přímou výzvu bipartijnímu systému, včetně neokonzervativního křídla jeho vlastní Republikánské strany, a…zvítězil. Čtyři roky Trumpova prezidentování pochopitelně ukázaly, že je jednoduše nemožné kompletně přebudovat americkou politiku tak nevídaným způsobem, a Trump musel udělat řadu kompromisů – včetně jmenování neokonzervativce Johna Boltona do funkce národního poradce pro bezpečnost. Navzdory všem překážkám se pokoušel o prosazení své linie, což globalisty rozběsňovalo.

Trump tudíž dramaticky změnil samu strukturu vztahů mezi oběma hlavními americkými stranami. Pod jeho vedením se republikáni částečně vrátili k pozicím „Čelné staré partaje“ (Grand Old Party – GOP) – odkud pochází slogany „Amerika především!“ a „Učiňme Ameriku znovu velikou!“. To zapříčinilo radikalizaci demokratů, kteří od okamžiku, kdy se střetli Trump a Hillary Clintonová, vyhlásili Trumpovi a jeho podporovatelům skutečnou válku – politickou, ideologickou, mediální, ekonomickou atd.

Tato válka se po čtyři roky nezastavila ani na okamžik a v současné době, v předvečer nových voleb, dosáhla svého vrcholu. Manifestovala se přitom:

· v rozsáhlé destabilizaci sociálního systému;

· ve vzestupu extremistických elementů v důležitých městech Spojených států (provázených takřka otevřenou podporou anti-trumpovských sil ze strany Demokratické strany);

· v přímé démonizaci Trumpa a jeho stoupenců, kteří by v případě Bidenova vítězství čelili skutečné čistce, a to bez ohledu na pozici, na níž se nacházejí;

· v obviňování Trumpa a s ním všech amerických patriotů a nacionalistů z fašismu;

· v pokusu prezentovat Trumpa coby nástroj vnějších sil – v prvé řadě Putina – atd.

Tato ostrá stranická konfrontace, jíž se účastnila též část samotných republikánů oponujících Trumpovi –především neokonzervativců (takových jako Bill Kristol, hlavní ideolog neoconů) –, vedla k ostré polarizaci celé americké společnosti. A dnes, na podzim roku 2020 – na pozadí pokračující epidemie Covidu-19 a s ní spojených sociálních a ekonomických důsledků –, je stranické soupeření naprosto odlišné od toho, jakým bylo posledních sto let, počínaje konferencí ve Versailles, čtrnácti body globalismu Woodrowa Wilsona a vytvořením Rady (pro mezinárodní vztahy).

Devadesátá léta: minuta slávy globalistů

Nebyl to pochopitelně Donald Trump, kdo sám o sobě zrušil globalistický konsensus amerických elit a dostal Spojené státy na pokraj plnohodnotné občanské války. Trump se stal symptomem zásadních geopolitických procesů, počínaje ranými nultými roky nového tisíciletí. Během 90. let XX. století dosáhl globalismus svého vrcholu. Sovětský tábor ležel v troskách, přímí agenti Spojených států byli u moci v Rusku a Čína právě začala poslušně kopírovat kapitalistický systém. To vše vytvořilo iluzi „konce dějin“ (Francis Fukuyama). Ve stejné době globalizace narážela na otevřený odpor toliko ze strany nestátních struktur islámského fundamentalismu, střídavě kontrolovaných buď CIA, nebo americkými spojenci ze Saúdské Arábie a ostatních zemí Perského zálivu, aněkolika „darebáckých států“ typu šíitského Íránu čistále komunistické Severní Koreje, které samy o sobě nepředstavovaly vážnou hrozbu. Zdálo se, že panství globalismu je naprosté, liberalismus zůstal jedinou ideologií podřídivší si všechna společenství a kapitalismus zůstal jediným ekonomickým systémem. Jediný krok zbýval k vyhlášení Světové vlády, což je cíl globalistů, a speciálně vyvrcholení strategie Rady.

První známky multipolarity

Jenomže od počátku nultých let XXI. stoletíse cosi pokazilo. Dezintegrace a pokračující degradace Ruska s Putinem v čele se zastavily, přičemž jeho zmizení ze světové arény bylo nezbytnou podmínkou pro triumf globalistů. Rusko urazilo dlouhou cestu za těch 20 let, během kterých vykročilo směrem k obnovení své suverenity a stalo se jedním z nejdůležitějších pólů světové politiky. Jeho moc je samozřejmě ve srovnání se Sovětským svazem a socialistickým táborem mnohem menší, nicméně již není otrocky podřízené Západu, jak tomu bylo v 90. letech.

Souběžně s tím si v Číně, vyzbrojené ekonomickou liberalizací, podržela moc komunistická strana. Země se vyhnula osudu SSSR, kolapsu, chaosu, „demokratizaci“ dle liberálních standardů, a postupně se stala největší hospodářskou velmocí, srovnatelnou se Spojenými státy.

Jinými slovy, byly zde předpoklady pro multipolární světový řád, který vedle samotného Západu (Spojené státy a země NATO) měl minimálně ještě další významné a důležité póly – putinské Rusko a Čínu. A jak čas běžel, tím jasnější obrysy tento alternativní obraz světa získával. Vedle liberálního a globalistického Západuzde o sobě dávaly vědět další civilizace, založené na sílících mocenských centrech – komunistická Čína a konzervativní Rusko.

V obou těchto zemích jsou přítomny prvky kapitalismu a liberalismu. Nejsou prozatím skutečnou ideologickou alternativou, kontra-hegemonií (v pojetí Antonia Gramsciho), ale již mají svůj význam. Aniž by se stal plnohodnotně multipolárním, přestal být svět na počátku XXI. století jednoznačně unipolárním. Globalismus sešel ze zamýšlené dráhy a začal se dusit. To doprovodilo štěpení svazku mezi Spojenými státy a západní Evropou. K tomu všemu ještě v zemích Západu započal vzestup pravicového a levicového populismu, ve kterém se manifestovala rostoucí nespokojenost společnosti s hegemonií liberálních globalistických elit.

Muslimský svět rovněž nepřestal zápasit o hodnoty islámu, jenž však přestal být ztotožňován výhradně s fundamentalismem (tím či oním způsobem kontrolovaným globalisty) a začal nabývat zřetelnějších geopolitických forem –

· vzestupem šíitského islámu na Středním východě (Írán, Irák, Libanon, částečně Sýrie);

· růstem nezávislosti Erdoganova sunnitského Turecka – vedoucím až na hranici konfliktu s USA a NATO;

· kolísáním zemí Perského zálivu mezi Západem a ostatními mocenskými póly (Ruskem, Čínou) atd.

Trumpova chvíle: velký obrat

Volby ve Spojených státech v roce 2016, v nichž zvítězil Donald Trump, probíhaly přesně v tomto kontextu – v době závažné krize globalismu, a tudíž i krize vládnoucích globálních elit.

Právě v té chvíli, přese všechny předpovědi liberálního konsensu, vynořila se nová síla – ona část americké společnosti, která se nechtěla identifikovat s vládnoucími globalistickými elitami. Podpora Trumpa se stala hlasem těch, kdož neměli žádnou důvěru ve strategii globalismu –nejenom toho demokratického, aleani republikánského. Z toho důvodu se zjevila trhlina přímo v samotné citadele unipolárního světa, v hlavním stanu globalizace.

A tak se navzdory veškerému pohrdání objevili – zavrženci, tichá většina, vyvlastněná většina (pojmy WilmotaRobertsona). Trump se stal symbolem probuzení amerického populismu.

Tímto se do Spojených států vrátila skutečná politika. Znovu došlo na ideologické pře, hnutí „kulturoborectví“ (cancel culture) a „Na černých životech záleží“ (Black Lives Matter – BLM). Ničení památníků americké historie stalo se výrazem hlubokého rozdělení americké společnosti v těch nejzákladnějších otázkách.

Americký konsensus se zhroutil. Od nynějška se elity a masy, globalisté a patrioti, demokraté a republikáni, progresivisté a konzervativci změnili v plnohodnotné a nezávislé póly – každý z nich se svými vlastními strategiemi, programy, názory, hodnoceními, žebříčky hodnot. Trump vyhodil Ameriku do povětří, smetl konsensus elit, zmařil globalizaci.

Pochopitelně to nedokázal jen on sám. Avšak směle – zřejmě pod určitým ideologickým vlivemnetradičního konzervativce a antiglobalisty Steva Bannona, který představuje vzácný případ amerického intelektuála seznámeného s evropským konzervativním myšlením, a dokonce s tradicionalismem Reného Guénona a Giulia (Julia) Evoly –, vykročil z dominantního liberálního diskursu, a otevřel tak nejnovější stránku příběhů americké politiky. Na této stránce zřetelně čteme vzorec „geopolitiky amerických voleb“.

Americké volby 2020: v sázce je všechno

Výsledek voleb v listopadu 2020 rozhoduje o:

· architektuře světového pořádku (přechod k nacionalismu a de facto k multipolaritě v případě Trumpa, pokračující agonie globalizace v případě Bidena);

· globální geopolitické strategii Spojených států („Amerika především“ v případě Trumpa, zoufalý pokus o nastolení Světové vlády v případě Bidena);

· osudu paktu NATO (u Trumpa jeho rozpuštění ve prospěch struktury, která bude přísněji reflektovat zájmy Spojených států – v tomto případě coby státu, nikoli coby všeobecné citadely globalizace –, nebo v případě Bidena uchování Atlantického bloku coby nástroje nadnárodních elit);

· dominantní ideologii (pravicový konzervativismus, americký nacionalismus v případě

Trumpa, levicově liberální globalismus, definitivní eliminace americké identity v případě Bidena);

· polarizaci demokratů a republikánů (pokračující růst vlivu paleokonzervativců v GOP v případě Trumpa), nebo návrat k bipartijnímu konsensu (v případě vítězství Bidena, s novým zvýšením vlivu neoconů v Republikánské straně);

· dokonce též o osudu druhého dodatku k ústavě (jeho uchování v případě vítězství Trumpa a možné zrušení v případě vítězství Bidena).

Tak vážné momenty, jako je osud zdravotnické péče, Trumpovy zdi, a dokonce vztahy s Ruskem, Čínou a Íránem, se dostávají co do důležitosti až na druhý plán.

Spojené státy jsou natolik hluboce a zásadně rozděleny, že vyvstává otázka, zda země vůbec přežije tak bezprecedentní volbu. Tentokráte je boj mezi demokraty a republikány, mezi Bidenem a Trumpem, bojem mezi dvěma společnostmi stojícími útočně proti sobě, a nikoli bezvýznamným divadlem, na jehož výsledcích nijak zvláště nezáleží. Amerika dospěla k osudové hranici. Ať již bude výsledek voleb jakýkoli, Spojené státy již nikdy nebudou stejné. Něco se nezvratně změnilo. To je důvod, proč hovoříme o „geopolitice amerických voleb“ a proč je toto téma tak důležité. Osud Spojených států je v mnoha ohledech osudem celého moderního světa.

Fenomén Srdce země (Heartlandu)

Nejdůležitější koncept geopolitiky od éry Halforda Mackindera, zakladatele této vědecké disciplíny, je pojem Heartland,„Srdce/Jádrozemě“. To je centrem „civilizace souše“ oproti „civilizaci moře“.

Jak Mackinder sám, tak zejména Carl Schmitt, jenž rozvíjel jeho ideje a intuice, zahrnovali do svých úvah nikoli pouze strategické rozvržení sil v geografickém kontextu, nýbrž i konfrontaci mezi oběma typy civilizací.

„Civilizace moře“ v sobě ztělesňuje expanzi, obchod, kolonizaci, leč také „pokrok“, „technologie“, neustálou změnu společnosti a jejích struktur, odrážejíc samu podstatu živlu tvořícího oceán – to je tekutá společnost Zygmunta Baumana.

Je to civilizace bez kořenů, mobilní, pohyblivá, „kočovnická“.

Oproti tomu „civilizace souše“ je spojována s konzervatismem, trváním, identitou, stabilitou, se všeobecnou převahou meritokracie a neměnných hodnot. Je to kultura vkořeněná, usazená.

Tudíž pojem „Srdce země“, „Heartland“, získává význam civilizační – není to jen teritoriálně vymezená oblast, nacházející se co nejdále od břehů a mořských prostor, nýbrž jde o matrici konzervativní identity – o oblast silných kořenů, oblast maximální koncentrace identičnosti.

Aplikací geopolitické vědy na současnou strukturu Spojených států dostaneme pozoruhodně zřetelný obraz. Specifikou Spojených států je jejich lokalizace mezi dva oceánské prostory – mezi Atlantický a Tichý oceán. Narozdíl od Ruska Spojené státy postrádají tak jednoznačný posun svého jádra k jednomu z obou pólů

– byť dějiny Spojených států započaly na východním pobřeží a postupně se přesouvaly na západ, obě jejich příbřežní oblasti se do určité míry podstatně rozvinuly a představují dva segmenty silně vyhraněné „civilizace moře“.

Státy a volební geopolitika

A potése začíná to nejzajímavější. Pokud si vezmeme politickou mapu Spojených států a vykreslíme ji barvami obou hlavních stran podle toho, kteří guvernéři a která ze stran v tom kterém ze států dominují, dostaneme tři pásy –

· Východní pobřeží bude modré. Jsou zde koncentrované rozsáhlé městské oblasti a v souladu s tím tu dominují demokraté.

· Centrální část USA, málo osídlené vnitrozemské státy, průmyslové a zemědělské oblasti, (včetně oné „jednopatrové Ameriky“ – Ameriky nízkých domů), to jestSrdce země (Heartland)– to je zbarveno takřka kompletně červeně (jde o oblast vlivu republikánů).

· Západní pobřeží je opět oblastí megapolí, center vyspělých technologií, a v souladu s tím i modré barvy demokratů.

Vítejte v klasické geopolitice – to jest na frontové linii „velké války kontinentů“.

Spojené státy se v roce 2020 tím pádem skládají nikoli z několika, nýbrž přesně ze dvou civilizační okruhů –

centrálního Srdce země (Heartlandu) a dvou teritorií pobřežních, představujících více méně jeden a ten samý socio-ekonomický systém, který se od Srdce země ostře liší. Příbřežní zóny jsou oblastmi demokratů. Jsou pařeništi, v nichž nalezneme ty nejaktivnější protesty BLM, LGTB+, feministek a levicových extremistů (teroristických skupin Antifa), zapojených do volební kampaně demokratů ve prospěch Bidena a stojících proti Trumpovi.

Do nástupu Trumpa to vypadalo, jakoby Spojené státy byly tvořeny toliko příbřežními oblastmi. Trump dal zaznít hlasu americkéhoSrdce země (amerického Heartlandu). A tak byl zaktivizován červený střed Spojených států a vržen do boje. Trump je prezidentem „druhé Ameriky“, která takřka není zastoupena v politických elitách a nemá nic do činění s agendou globalistů. Je to Amerika malých měst, křesťanských komunit a sekt, farem, ba dokonce i velkých průmyslových center, která byla zdevastována a opuštěna kvůli delokalizaci výroby a přesunu pozornosti do oblastí s levnější pracovní silou.

To je Amerika opuštěná, zrazená, zapomenutá a ponížená. Je to domovina ubožáků, skutečných původních Američanů – těch,kteří mají kořeny, a je jedno, zda jsou bílí nebo barevní, protestanté či katolíci. A tato Amerika Srdce země rychle mizí, utlačená příbřežními oblastmi.

Ideologie amerického Srdce země: demokracie starého stylu

Je příznačné, že Američané sami nedávno odhalili tento geopolitický rozměr Spojených států. V tomto smyslu je zásadní iniciativa k zformování celého Institutu pro ekonomický rozvoj (Institute for Economic Development), který se soustřeďuje na plány ku znovuoživení maloměst, městysů a průmyslových center v srdci Spojených států.Název institutu sám o sobě říká:„Kupředu, Heartlande, kupředu!“ Ve své podstatě jde o geopolitickou a geoekononomickou interpretaci Trumpova sloganu „Učiňme Ameriku znovu velikou!“.

V nedávné stati konzervativního magazínu „American Affairs“(Fall 2020 / Volume IV, Number 3) publikoval politický analytik Joel Kotkin zásadní materiál „Znovuzrození Srdce země“, zasvěcený tomuto tématu – obnovení Heartlandu. A byť J. Kotkin zcela nedospěl k úplnému pochopení, že „červené státy“ ve skutečnosti reprezentují ve srovnání s příbřežními oblastmi odlišnou civilizaci, blíží se k tomuto závěru – vycházeje přitom ze svých pragmatických a více na ekonomiku orientovaných pozic.

Centrální část Spojených států je velmi specifická oblast, s osídlením, jemuž dominuje paradigma „staré Ameriky“ a její „staré demokracie“, „starého individualismu“ a „starého“ pojetí svobody. Tento systém hodnot nemá nic společného s xenofobií, rasismem, segregacionismem či jakýmkoli jiným pejorativním označením, kterými arogantní intelektuálové a žurnalisté urbanizovaných částí země a celostátních kanálů častují obyčejné Američany.

Toto je Amerika se všemi svými charakteristickými rysy. Je to však Amerika bývalá, mírně ustrnuvší na své původní vůli k individuální svobodě pocházející z dob Otců zakladatelů. Nejjasněji je reprezentovaná sektou amishů, odívajících se stále ještě ve stylu 18.století, či mezi mormony z Utahu, vyznávajícími groteskní, avšak čistě americkou víru, jež „křesťanství“ připomíná jen velice vzdáleně. V této staré Americe může mít člověk jakékoli vyznání, říkat a myslet si, cokoli se mu jen zlíbí.

Zde je původ amerického pragmatismu – nic nesmí limitovat subjekt či objekt a všechny vztahy mezi nimi se vyjasňují v procesu robustního činu. A opět, takový čin je poměřován jediným měřítkem – buď je funkční, nebo ne. A to je vše. Nikdo nemůže diktovat tomuto „starému liberalismu“, jak individuum musí přemýšlet, mluvit nebo psát. Pojem politické korektnosti zde nemá smysl. Doporučeníhodné je pouze vyjádřit vaši myšlenku jasně, přičemž teoreticky může být, jaká jen chcete. Tato svoboda k čemukoli, doslova čemukoli, je podstatou „amerického snu“.

Druhý dodatek ústavy: obrana svobody a důstojnosti se zbraní v ruce

Americké Srdce země v sobě zahrnuje více než ekonomickou a sociologickou komponentu. Má vlastní ideologii. Je to bytostně americká ideologie – mimo to je více republikánská, částečně protievropská (zvláště protibritská), přijímající rovnost práv a neporušitelnost svobod. A právě tento legislativní individualismus je vtělen v právu na volné držení a nošení zbraní – druhý dodatek k ústavě je sumář celé „červené“ (máme tu na mysli barvu GOP) Ameriky. „Neberu ti tvou zbraň, a ty se nedotkneš té mojí.“ Toto shrnující konstatování platí pro nože, pistole, pušky, ba dokonce i pro samopaly nebo kulomety. A nevztahuje se pouze na materiální předměty – platí také pro různá přesvědčení, způsoby myšlení a volnost politické volby, pro pojem sebeúcty.

Leč příbřežní oblasti, území americké „civilizacemoře“,modré státy, toto narušují. Taková „stará demokracie“, tento typ „individualismu“, taková „svoboda“ nemají nic společného s normami politické korektnosti, se stále více a více netolerantním a agresivním „kulturoborectvím“, s ničením památníků hrdinů občanské války a líbáním nohou Afroameričanů, s transgendery a jinými podivnými uskupeními. „Civilizace moře“ vidí „starou Ameriku“ coby tlupu ubožáků (slovy Hillary Clintonové), „fašizoidů“ svého druhu a „podlidí“. V New Yorku, Seattlu, Los Angeles a San Franciscu máme co do činění s jinou Amerikou – s modrou Amerikou liberálů, globalistů, postmoderních profesorů, advokátů zvráceného a útočně preskriptivního ateismu, kteří vylučují z oblasti dovolenéhovše, co jen připomíná náboženství, rodinu či tradici vůbec.

Velká válka kontinentů v USA: blízkost konce

Tyto dvě Ameriky – Amerika souše a Amerika moře – se dnes sešly v nesmiřitelném souboji o svého prezidenta.

Mimo to jak demokraté, tak republikáni očividně nehodlají uznat vítěze, pokud vzejde z opačného tábora. Biden je přesvědčen, že Trump „již zfalšoval volební výsledky“ a jeho „přítel“ Putin „do nich již zasáhl“ s pomocí GRU, novičoku, „Olžiných trollů“ a dalších mnohočetných ekosystémů „ruské propagandy“. Proto demokraté nemají v úmyslu uznat Trumpovo vítězství. Není to pro ně vítězství, nýbrž podvod.

Prakticky to samé je zvažováno těmi nejkonzistentnějšími republikány. Demokraté užívají při volební kampani nelegálních metod – ve skutečnosti v samotných Spojených státech probíhá barevná revoluce namířená proti Trumpovi a jeho administrativě. A za ní jsou naprosto jasné stopy jejích organizátorů, hlavních globalistů a oponentů Trumpa, jako jsou George Soros, Bill Gates a další fanatici „nové demokracie“, nejjasnější a nejdůslednější představitelé americké „civilizace moře“. Republikáni jsou tudíž hotovi jít až do důsledků. Zvláště vzhledem k tomu, že zahořklost demokratů proti Trumpovi a jeho nominantům je v posledních čtyřech letech taková, že pokud Biden skončí v Bílém domě, politické represe obrácené proti části amerického establishmentu – minimálně proti Trumpovým nominantům – budou mít bezprecedentní rozsah.

Tak se nám ta tabulka americké čokolády láme před očima –trhlina, jež se v ní rýsuje, stává se frontou skutečné války.

Toto již není pouhá volební kampaň – toto je první etapa plnohodnotné občanské války. V této válce se utkají dvě Ameriky – dvě ideologie, dva typy demokracie, dva pohledy na svobodu, dvě identity, dva vzájemně se vylučující hodnotové systémy, dva politici, dvě ekonomiky a dvě geopolitické koncepce.

Pokud pochopíme, jak důležitá je nyní geopolitika amerických voleb, pak by měl svět zatajit dech a neměl by myslet na nic jiného – bez ohledu na pandemii Covidu-19 či lokální války, konflikty a neštěstí. Právě geopolitika amerických voleb se nyní nachází v centru světových dějin, určujíc budoucí osudy lidstva – je to americké jeviště, kde probíhá „velká válka kontinentů“, válka americké Souše proti americkému Moři.