22.11.2020 | 14:15
Jan Keller: O knize Cesta z nevolnictví

Jan Keller: O knize Cesta z nevolnictví

Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb.

O knize Cesta z nevolnictví

 

Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb.

Název jeho nové knihy je příznačný. Narážkou na Hayekovu práci o cestě do nevolnictví autor upozorňuje, že existují nikoliv jeden, ale hned dva způsoby, jak ohrozit trh coby garanta lidské svobody. Nejen nadměrné zásahy státní moci, ale také panství nadnárodních firemních kolosů nad státní mocí může být pro svobodu osudné.

Autor popisuje situaci, kdy vítězové v podobě globalizované mocenské elity vytvářejí celosvětově vysoce byrokratizované prostředí, zatímco poraženým, tedy většinovým populacím v zemích našeho civilizačního okruhu hrozí, že budou vyvlastněni od své národní kultury. Alternativou ke kulturně konzervativnímu postoji je totiž jen rozpuštění všech v jakémsi obřím tyglíku, z něhož bude vytékat poddajná masa.

V tomto rámci popisuje Petr Hampl to, co nazývá přelomovým generačním konfliktem. Nejedná se o obyčejné spory mezi příslušníky různých generací, ty zde byly odnepaměti. Jde o to, zda nové generace neopustí právě ty hodnoty a principy, které si přes všechny dílčí spory dokázaly mezi sebou generace předchozí až dosud předávat.

Zlomovým se tento okamžik stává proto, že mentalita mladších generací je poprvé v dějinách masově formována tlaky nejmocnějších byrokracií všech dob. Jedná se o mechanismy, které tvoří organizační kostru velkých nadnárodních společností. Mezi principy jejich fungování nepatří nic, co by jakkoliv souviselo s hodnotami, jako je pocit náležení a uchování vlastní kultury, co by nějak souviselo s právem mít svůj vlastní domov.

Globální korporace samy žádný domov nemají a ani jim nechybí. Představují na první pohled krajně podivné propojení obrovského majetku a ekonomického i politického vlivu s ideologií neomarxismu.

Toto propojení je jen zdánlivě tak absurdní. Velké korporace, které jsou ekonomicky silnější než jednotlivé státy a které nerespektují kulturní odlišnosti národů, přijaly zcela přirozeně za svou takovou ideologii, jež státy opovrhuje a národní prvek dehonestuje. I ty nejvýstřednější teze neomarxismu dnes zcela spolehlivě dokáží posloužit vítězům globalizace k tomu, aby poražené v procesu globalizace navíc ještě stigmatizovali jakožto nepřátele pokroku.

Praktiky globálních korporací a jejich ideologie tak ve skutečnosti kompromitují jak pravici, tak levici. Globální korporace dokázaly zdeformovat princip trhu, který patří k hlavním hodnotám pravicového myšlení, a ideologie neomarxismu, která jim bezezbytku slouží, provádí karikaturu solidarity a emancipace, jež bývaly hlavní hodnotou myšlení levicového.

Do této historické konstelace, tedy do světa, kde korporativní elity kážou pravdy neomarxismu, se narodili mileniálové. S oporou ve statistických údajích autor dokládá, že patrně nikdy v minulosti nežila generace, u které by byl tak obrovský rozdíl mezi vysněnými ambicemi a reálnými možnostmi. Oproti svým rodičům a prarodičům mají mladí lidé v zemích označovaných jako ekonomicky vyspělé v průměru nižší šanci získat srovnatelně kvalitní bydlení, zato jsou ve vyšší míře ohroženi nezaměstnaností, musejí počítat s rostoucí křehkostí rodiny a jsou vystaveni mnohem větší nejistotě profesní kariéry.

Tytéž statistiky přitom potvrzují zvláštní povahový rys mladších generací. Jsou zároveň méně kritičtí, a přitom snadněji podléhají iluzím než ti starší. Ve svých stanoviscích a názorech jsou zvyklí předjímat ty postoje, které patří k předpokladům kariérního postupu ve vysoce byrokratizovaném prostředí, tedy v prostředí, ve kterém image hraje neskonale větší roli než podaný výkon. Zároveň s touto tvárností rezonuje v mentalitě velké části příslušníků mladších generací jeden z charakteristických prvků neomarxismu – odpor k předávání dědictví stupňovaný mnohdy až do nenávisti k vlastnímu národu a jeho dějinám. To vše se stává přímo jedním z kvalifikačních předpokladů úspěchu v nadnárodních organizacích, ať již vyvíjejí aktivitu ve světě finančnictví, masové velkovýroby anebo čistě neziskového poskytování charity.

Nejen ti, kteří najdou ve velkých organizacích iluzorní náhražku domova, ale také ti, jejichž globalizovaná touha nebude vyslyšena a zbude na ně jen hůře odměňovaná práce v pobočkách poboček, si nacvičují postoje, které je mají povznést do vyšších pater korporátní aristokracie. Jsou to postoje často až nápadně vnitřně rozporné. Jsou však přesto (či spíše právě kvůli tomu) velice dobře slučitelné s procesy, které hrozí vyústit v civilizační obměnu Evropy a v její ovládnutí jinou kulturou.

Petr Hampl nad situací nelamentuje. Hledá mezi mladými lidmi ostrůvky nesouhlasu, projevy vlastního myšlení, které by se mohly, pokud je ještě čas, postavit podivné alianci obří ekonomické moci a obludného ideologického blouznění.