26.05.2015 | 21:15
Andrej Dan Bárdoš: Romské etnikum v historii a současnosti

Andrej Dan Bárdoš: Romské etnikum v historii a současnosti

Základní problémy plynoucí z integrace etnika – menšiny, jsou postaveny na základech etnogeneze, migrace a společenském vývoji v jednotlivých dějinných epochách. Prameny studia lze rozdělit na hmotné (např. archeologické nálezy) a na písemné. Pramenem se stává také výtvarné pojetí doby. K primárním problémům integrace Romů do majoritní společnosti patří nepochybně sociální příslušnost Romů.

Romské etnikum v historii a současnosti

 

Mgr. Andrej Dan Bárdoš

 

Abstrakt:

 

Základní problémy plynoucí z integrace etnika – menšiny, jsou postaveny na základech etnogeneze, migrace a společenském vývoji v jednotlivých dějinných epochách. Prameny studia lze rozdělit na hmotné (např. archeologické nálezy) a na písemné. Pramenem se stává také výtvarné pojetí doby. K primárním problémům integrace Romů do majoritní společnosti patří nepochybně sociální příslušnost Romů.

 

Klíčová slova:

Národnostní menšiny, cizinci, Romové, integrace, migrace

Úvod

Změny ve společnosti po roce 1989 a zrcadlo doby daly základ k novému fenoménu, který z hlediska základních etických problémů nebyl v majoritní společnosti doposud vnímán. Novým fenoménem se stává pojem „národnostní menšina“, její definice, práva a povinnosti.

 

Základní definice menšin

Definice pojmu národnostní menšina dle OSN:

Národnostní menšina je skupina obyvatel státu, tvořící menšinu v nedominantní pozici uvnitř státu, disponující etnickými, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami, které jsou odlišné od charakteristik většiny obyvatel, mající vědomí vzájemné solidarity, motivované, byť jen implicitně kolektivní vůlí přežít, a jejímž cílem je dosáhnout rovnosti s většinou, jak ve skutečnosti, tak i podle zákona. (UN Doc. E/CN.4/Sub.2/1985/31 of 14/5/85 at para. 181.)

Vymezení pojmu národnostní menšina dle kulturních souvislostí

Národnostní/etnickou menšinou je každá skupina lidí, která se odlišuje významnými etnickými znaky od většinové společnosti (jazykem, kulturními tradicemi, mentalitou atd.), která nepřijímá národní identitu většinové společnosti, disponuje etnickým/národním vědomím a projevuje kolektivní vůli se deklarovat ve své osobitosti. V kulturních souvislostech může národnostní/etnická menšina odvozovat svou identitu ze základu etnického, jazykového, náboženského nebo kulturního ve smyslu kulturní tradice.

Vymezení pojmu národnostní menšina dle Zákona č. 273/2001 Sb tzv. menšinový zákon

Národnostní menšina je společenství občanů ČR žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považování za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.

Vymezení pojmu příslušník národnostní menšiny dle Zákona č. 273/2001 Sb tzv. menšinový zákon

Příslušníkem národnostní menšiny je občan ČR, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.

Statut národnostní menšiny je v současné době přiznán dvanácti menšinám: bulharské, chorvatské, maďarské, německé, polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské, srbské a ukrajinské. (zdroj MV ČR) Menšina jako sociologický, politologický a kulturně antropologický pojem označuje dobře vymezenou skupinu osob, jež se odlišuje od okolní "většinové" společnosti a obvykle se i sama jako skupina chápe. Menšinu v tomto sociologickém smyslu netvoří osoby, pokud se o nich nezačne veřejně diskutovat, nezačnou se sdružovat, případně vytvářet nějakou reprezentaci. V moderních pevně organizovaných a centralizovaných státech představují menšiny sociální i politický problém, a to v několika směrech: předně jsou ohroženy spontánním i organizovaným tlakem většinové společnosti a státu, který se je snaží asimilovat, a to někdy i násilnými kroky. Proti tomu směřuje koncept menšinových práv, jež mezinárodní společenství (OSN, Rada Evropy aj.) prosazuje do různých mezinárodních dokumentů i do zákonodárství jednotlivých států, mohou také významné a dobře organizované menšiny představovat vnitropolitický a sociální problém potud, pokud naopak ohrožují celistvost státu.

Jak již v úvodu bylo zmíněno, nový fenomén doby – národnostní menšina – pojal i skupinu obyvatelstva, hlásící se k romskému etniku. Ale doba přinesla i svoje ekonomické, sociální a s tím spojené i etické problémy v integraci do majoritní společnosti.

Samostatnou a historicky významnou častí výzkumu se stala doba od počátků XV. století až do sklonku XVI. století. Doba, která již písemně zachycuje listiny, tzv. privilegia (z dob humanismu a renesanci), které značně přispěly k hodnověrnosti dalších poznatků.

 

Quo vadis romanales?

 

„Romové pocházejí z Indie, odešli odtud před více než tisíciletím, putovali přes Persii, Turecko a Balkán a odtud dál do střední Evropy, druhá vlna postupovala severem Afriky přes Gibraltar do Španělska a odtud rovněž dál do Středu Evropy. V posledním století se šíří z Evropy na americký a australský kontinent, ale i do Japonska a jiných pro nás exotických zemí.“ (Výchova k toleranci a proti rasizmu s. 123)

Dobu první migrace lze velice těžko časově stanovit. Vychází se jenom z dosavadních písemných pramenů, které uvádějí pravděpodobnost již usazení v oblastech Male Asie a Egypta již kolem VIII. - VII. st.př.n. l. Objevování nových území, se časem začalo projevovat v usazování v nových krajinách a to postupně od Řecka přes poddunajsko až do středu Evropy. Vše nasvědčuje tomu, že uplynula velice dlouhá doba mezi rozptýlením Romů ještě na půdě indické a kolonizací v Médii, v Persii a podmaněním v severní Africe, Egyptě, než pod expanzivními výboji Turků vstoupili do Evropy. Uplynulo několik tisíc let, kdy vlivem expanzí a válek se dostali do křesťanských částí Evropy.

První zmínky o integraci se uvádějí v době XIV. – XV. století a to hlavně v oblasti řeky Dunaj (Uhry). Pro posouzení úlohy Romů ve starší době je důležitá jejich aktivní účast v protitureckých válkách. V této době se zlepšilo i ekonomické a sociální postavení Romů.

Samostatnou a historicky významnou častí výzkumu se stala doba od počátků XV. století až do sklonku XVI. století. Doba, která již písemně zachycuje listiny, tzv. privilegia (z dob humanizmu a renesanci), které značně přispěly k hodnověrnosti dalších poznatků.

Přes všechny aspekty pozitivního vývoje Romů v předcházejícím období od doby habsburské počínají vládní orgány proti Romům zakročovat. Pohnutky k tomu byly několikeré: přibývající romské houfy z jihovýchodní Evropy rozmnožují počet tuláků, povalečů a škůdců veřejné bezpečnosti.

 

Doba tereziánských reforem

 

Tereziánská reformace monarchie se dotýká i Romů. Vláda pozoruje, že na základě pozitivního vývoje Romů, se vytvářejí příznivé podmínky pro trvalé usazování stále se množících potulných skupin. Různá zákonná opatření doby neměla jenom čistě humánní význam vůči romské komunitě. V první řadě zde byl nalezen vysoký potenciál pracovní síly. Výsledkem různých regulačních zákonů, které určovaly možný počet romského obyvatelstva v dané lokalitě, vedlo hlavně k tomu, že nenásilným způsobem se Romové začali připoutávat k dané lokalitě a tak přizpůsobovat životu okolitých obyvatel.

Usedlost života kočovného národa vede k tomu, že je potřeba začít hledat zdroj obživy. Zde se vlivem faktu „levné pracovní síly“ v zemědělství zajímají o specializované odbory úzce spojené s danou lokalitou. Takto se začínají specializovat na kovářství, zámečnictví a časem přibude i obchod s dobytkem a koňmi. Tereziánsko-josefovská doba vlivem různých ediktů dané doby dává také základy vzdělanosti ne jenom pro majoritní společnost, ale také i pro menšinové obyvatelstvo dané lokality. Tato doba začíná také dělit romské obyvatelstvo dle jejich hmotného zajištěni. Po nabytí triviálního vzdělání, vyššího vzdělání na některém lokálním lyceu se dostává i dětem z Romských rodin.

Tato doba přinesla různá pozitiva pro Romy, ale také ukázala, že řešení této otázky je dlouhodobé, nelze je postavit jenom na represivních hodnotách. Otázka integrace ale přinesla kladné výsledky, především to, že byli osvobozeni od přímého fyzického násilí.

 

Sociální postavení Romů ve vlastní komunitě.

 

Další časová osa nepřináší hodně důkazů o integraci minority do majority. Lze zhodnotit, že dosavadní dosažené výsledky v integraci negradují. Demokratický přístup k integraci ovlivnil samotnou strukturu obyvatelstva romského původu. Dochází k nejrozmanitějšímu sociálnímu rozvrstvení. Jedna skupina i nadále provozuje kočovný způsob života, což je pro romskou populaci typické. Tato skupina romského obyvatelstva se vlivem svého kočovného života věnuje činnostem typickým romskému etniku jako je např. věštba, výrobky z proutí, ale lze potkat i brusiče a potulné šumaře.

Druhá integrovaná skupina romského obyvatelstva, polousedlé a usedlé skupiny se živily prací vztahující se k danému místu. Lze zde pozorovat také vzájemné nepřijímání mezi usedlíky a kočovníky. Samostatnou skupinu mezi Romy tvořili hudebníci. Uvádí se, že v dané době byli považováni za romskou aristokracii. Mezi jejich přednosti patřila privilegia jako např. stavět dům přímo ve městě.

U skupiny kočovných Romů, tzv. olašských Romů, se způsob života v průběhu času moc neměnil. I nadále provozují řemesla typické kočovnému životu jako např. broušení, věštění, ale svoje podnikatelské záměry také rozšiřují o provozování zábavních podniků jako je např. kolotoč, střelnice. Samostatnou skupinu romského etnika, byla skupina interně označována jako „lovárí“. Jde o skupinu Romů, pro které je typické obchodování s koňmi. První zmínky perzekuce kočovných Romů nacházíme až v době fašistické okupace, kdy bylo kočování ukončeno pod hrozbou žaláře. Povinnost evidence romského obyvatelstva na území pobytu dala plnohodnotné podklady pro pozdější likvidaci romského etnika fašistickým režimem.

 

Teorie integrace Romů v socialistickém státě.

 

Poválečná doba staví na již započaté práci v integraci Romů. Zákonná opatření staví romské obyvatelstvo na roveň majoritnímu obyvatelstvu se všemi právy i povinnostmi.

Ideologie doby vůči Romům se z dosavadní kriminálně bezpečnostní sféry dostává do sféry řešení základních problémů v oblasti zdravotní, sociální, edukační a kulturní.

První známky nové „integrace Romů do společnosti“ dle „socialistické etiky“ lze pozorovat ve směrnici „Úprava poměrů osob cikánského původu“ byla do výsledné podoby zformulována zásadní změna v řešení tzv. cikánské otázky, změna, která odpovídala proměně politické a společenské reality v tomto období. (Romové v české republice, s. 155)

Plány realizace integrace Romů se v zásadě opíraly o několik bodů mj.: neustálé vytváření rovnoprávných podmínek mezi občany, integrace formou trvalého zaměstnání, usídlení, účast na společensko-kulturním životě majoritní společnosti, podpora kulturního vyžití formou tradičních řemesel. Ideály majoritní společnosti o formě integrace však nepřinesly předpokládané výsledky. Problémy integrace v tehdejší době nejsou lokálně řešeny z toho důvodu, že právo řešení a usměrnění jednotlivých problémů v lokalitách je autoritativně dané vzorem k řešení problémů jako např. „usnesením ÚV KSČ z dubna 1958 ve věci řešení bytové otázky Romů“ . (Romové v ČR s.161)

Další pokus integrace romského obyvatelstva byl v době 70. let minulého století, a to často vlivem pracovní migrace. Z dosavadních výsledků řešení romské otázky bylo patrné, že dílčí úspěchy a značné neúspěchy státních i stranických orgánů v oblasti integrace nemohou dále touto cestou pokračovat. Nová etapa integrace se nese v duchu materialisticko - technokratickém. Základní myšlenka i nadále zůstává v popředí, a to je konečná asimilace.

Podstatná část slovenských Romů se přesídluje na sever Česka (Ostrava) a pak na západní hranice (Ústí), ale nelze nevzpomenout ani Prahu, Brno, nebo jiná města s vybudovanou infrastrukturou.

Máme-li hodnotit integraci Romů z hlediska časové osy 1945-1967, lze zde pozorovat, že různé formy integrace do většinové společnosti byly nesystematické. Můžeme pozorovat takové znaky jako např. sociální marginalita, chudoba, násilné asimilační tlaky, sociální, etnická a rasová nevraživost a jiné. Výzkum také ukazuje na to, že integrace tak specifického obyvatelstva, jako je romské etnikum, není záležitostí krátkého časového úseku. Došlo-li ke změnám v integraci Romů, nebylo to ale způsobeno jako výsledek vygenerování cíle, způsobu a postupu k integraci, ale přirozenou adaptační cestou čerpanou z vlastního potenciálu.

Teorie integrace Romů v druhé polovině 20. století se na základě předešlých zkušeností, analýzy minulé praxe dostává do úplně nových rozměrů. Vytyčují se nové priority, které mají napomoci k integraci a to zejména:

 

evidence cikánských občanů (často na základě předešlé trestné činnosti)

sociální kurátoři (vysoká míra odbornosti, integrační kategorie, sociální práce ve prospěch znevýhodněné skupiny)

zdravotní stav (dispenzární péče se zvláštním zacházením)

porodnost (sterilizace jako ekonomický stimul)

edukace (přednostní umísťování v předškolním zařízení a finanční zvýhodnění)

armáda (zvláštní jednotky s edukačními programy, pracovní kvalifikace)

zaměstnání, migrace, bydlení (nízká vzdělanost, vysídlovaní-likvidace ghett, vznik nových enkláv, migrace do průmyslových aglomerací)

 

 

Transformační proces od socialistického zřízení k tržní demokracii.

 

Změny na trhu práce, jako důsledek sociální a ekonomické transformace země, měly neblahé důsledky na většinové obyvatelstvo, ale především na romskou populaci.

Závěr 20. století ovlivnily na poli integrace ekonomické aspekty. Romské obyvatelstvo se začíná mezi prvními potkávat s tím, že dosavadní základní sociální jistoty nejsou trvalého rázu.

Migraci a vzniku nových enkláv, které později jsou označené jako vyloučené lokality, v první řadě vévodí nová ekonomická situace. V některých případech vlivem restitucí a navrácení majetku původnímu majiteli, se mnoho romů ocitá tzv. „na ulici“. Nečinnost státu, který vzhledem na liberální euforii tento problém neřeší, v pozdější době se snaží problém integrace přenést na obce, které se k problému staví nejednoznačně. Na jedné straně se snaží prosazovat nový typ hesla: „starejte se sami o sebe“ a na druhé straně, pod silným tlakem společnosti, vyhlašují „my to za vás rozhodneme“. Zde je vidět obraz posunu od kapitalistické ideologie až k latentnímu, skoro otevřenému, rasismu.

Evropa jako celek přijala křesťanství s jeho civilizačním vlivem. Proto i mentalita středoevropských národů je velice podobná. Ale jinak je tomu s Romy – jiný jazyk, jiné hodnotové řebříčky, jiné rodinné vztahy, odlišný způsob života, pronásledování, vyvražďování, ponižování, segregace a diskriminace. (Výchova k toleranci .. s.123)

 

Literatura: JAKOUBEK, Marek a HIRT Tomáš. Romové:kulturologické etudy, Vyd. 1, Plzeň 2014, 383 s., ISBN 80-86473-83-X

ŠIMÍKOVÁ I., VAŠEČKA I. a kol., Mechanizmy solárního vyčleňování romských komunit na lokální úrovni a nástroje integrace, Vyd. 1, Brno 2004, 211 s., ISBN 80-7364-009-0

ŠIŠKOVÁ Tatjana, Váchova k toleranci a proti rasizmu, Vyd. 2, Praha 2008, 273 s., ISBN 978-80-7367-182-2

SEŠITY PRO SOCIÁLNÍ POLITIKU, SOCIOKLUB 1999, Vyd. 1, s. 558, ISBN 80-902260-7-8

DANIEL Bartoloměj, Dějiny romů, Univerzita Palackého Olomouc 1994, vyd. 1., s. 197, ISBN 80-7067-395-8