30.12.2015 | 00:00
Irena Žantovská: Dnešní svět: příběh s otevřeným koncem

Irena Žantovská: Dnešní svět: příběh s otevřeným koncem

Dnešní svět: příběh s otevřeným koncem

Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D.

Dnešní svět: příběh s otevřeným koncem

Ing. Mgr. Irena Žantovská, Ph.D.

 

V souvislosti s aktuální politickou i společenskou dynamikou si stále častěji klademe otázku po perspektivě světa, jaký známe dnes. Chceme-li se ptát po budoucnosti, musíme se nejprve pokusit vymezit si půdorys tohoto přemýšlení. Tedy říci, jaká vůbec je ta “dnešní společnost”, co ji charakterizuje, formuje, deformuje; a je-li z tohoto stavu vůbec úniku, vyplyne až z této rekognice. První tezí je konstatování, že proměny společenského a politického života s sebou přinášejí i proměny podob mezilidské, masové, mediální a jakkoli jinak kulturně a společensky definovatelné komunikace. Klíčovým výchozím bodem pro takovou úvahu tedy je míra proměny celkového společenského vývoje od moderny k postmoderně a specifika vývoje od totalitních k demokratickým společenským strukturám řízení společnosti. A protože se celoživotně zabývám uměním, ať už v jeho aktivní podobě - jako divadelní režisérka, nebo analyticky – jako sociolog kultury, zůstanu ve většině svých konstatování v kulturním rámci. Záhy se však ukáže, že jednotlivá konstatování mají platnost obecnější, celospolečenskou.

 

1. Společenské změny v poslední třetině 20.století

 

O přechodu společnosti k postmaterialistické a postmoderní době se hovoří od sedmdesátých let minulého století. Tehdy totiž došlo podle sociologů k dramatické proměně hodnotových představ a do popředí se dostaly faktory jako je seberealizace a zábava (tzv. civilizace touhy). Nastala doba posouvání hranic, variabilních významů, odtabuizovaných témat a celkového uvolnění. V kulturní sféře začala doba spektakulárních událostí, zážitkového průmyslu, citátománie a mediálních vzorů, v oblasti masových médií nastala druhá revoluce ve vysílání s nástupem kabelové a satelitní placené televize, později i formátových rádií. Francouzský filosof Gilles Lipovetsky konstatuje: ,,Postmodernost nezačíná nějakým zvláštním uměleckým jevem, nýbrž tím, že historicky začal převládat proces personalizace a veškeré jeho sociální aspekty se podřídily novým zákonům“.(1) Umělecké možnosti avantgardy se postupně vyčerpaly a došlo k celkovému rozvolnění a uvolnění kulturního prostoru ve smyslu eklekticismu,

hybridnosti stylů, kultury negace, ale též hravosti, dekorativnosti a otevřené tolerance na principu volitelnosti. Mezi charakteristické rysy postmoderní kultury patří její decentralizace, různorodost, pružná spolupřítomnost protikladů, neboť představuje nadstavbu společnosti, která se rozvíjí směrem k individualismu a personalizaci (američtí sociologové mluví o narcismu a hedonismu (hyperkonzumní společnosti). Jsme celkově posedlí touhou po informacích, po sebevyjádření, potěšením ze sebevyjádření, nejlépe zesíleným skrze nějaké médium. Jsme posedlí komunikací jako činností mnohem více než hledáním významů komunikačních sdělení. Citujme opět Lipovetskyho: „Hyperkonzument očekává od komerčních a naprogramovaných prostor, že mu poskytnou moment nečekaného překvapení, a hledá bláznivé, pohádkové světy, přeludové zážitky a spektákly. Chce se ponořit do proudu mimořádných pocitů, aniž by přitom vykročil z teatralizovaného časoprostoru čiré zábavy“.(2) Tyto rysy se samozřejmě přelévají do všech aspektů lidské činnosti.

Společenský vývoj však není na celém světě plynulý, má svá lokální specifika, v našem případě je to otázka vývoje v totalitní atmosféře, která proces decentralizace a individualismu uměle brzdila a zároveň stmelovala různé skupiny a vrstvy společnosti pod kritériem společného nepřítele. Takže, i když sedmdesátá a osmdesátá léta znamenají i v našem kontextu rozpad jednolitých vývojových linií a období hledání a například na umělecké půdě často významných autorských individuálních i kolektivních pokusů, stále zbývala řada témat, uznávaných hodnot a významů, spojených s dominantním paradigmatem totalitní společnosti, které stmelovaly tvůrce i jejich publikum. Řada funkcí kultury a umění v totalitním režimu byla totiž politická. Jak píše polská teatroložka Ewa Wachocka, „Kultura předcházejícího období byla totiž kulturou silných kolektivních emocí: politických, národních i generačních. Divadlo bývalo nejednou chápáno jako událost více společenského než uměleckého charakteru.“ (3)

Nicméně vývoj se nezastavil, i období postmoderny se rozvíjí dále, dokonce tak rychle a prudce, že se začíná mluvit o jejím konci, respektive o době postpostmoderní. Nástup počítačů, internetu a vznik celosvětové sítě totiž vzbudil nebývalou společenskou odezvu, která kopíruje a doplňuje tento komunikační trend odpovídající technologii kvartálních médií. Jak říká Zygmunt Bauman, „Pevná fáze modernity přešla ve fázi tekutou, nastal tedy stav, kdy sociální formy (vzorce přijatelného chování, struktury omezující individuální volbu, instituce dohlížející na prohlubování rutiny) nadále nemohou (a ani se to od nich neočekává) udržet stejný tvar po delší časové období, protože se rozpadají a rozpouštějí rychleji, než stačí být ustaveny.“(4) Tomuto stádiu vývoje odpovídají určité faktory, které se promítají do projevů sociální i mediální komunikace.

 

2. Charakteristické rysy současné společnosti

 

Mezi důležité aspekty, které mají výrazný vliv na podobu mediální komunikace, řadíme mimo jiné následující jevy:

Globalizace: jde o jev, který na jedné straně představuje celosvětové otevření a propojování, odstraňování hranic, na straně druhé vede k oslabení národních kultur, tradice a lokálních specifik a posiluje unifikaci a homogenizaci a má i další vedlejší negativní účinky, neboť otevřenost bývá selektivně výhodná většinou pouze pro někoho a dále představuje určité nebezpečí, které obecně posiluje pocit ohrožení a strachu v ekonomicky silnější části světa. S globalizací souvisí i proces transnacionalizace a transkulturalizace.

Medializace je jev, který je chápán jako konstitutivní rys současné společnosti, ve které se stále více sociální komunikační aktivity podřizuje médiím či přímo uskutečňuje skrze média. Podle Schulze (2004) má tento proces rysy extenze, substituce, amalgamizace a akomodace. Internet a proces digitalizace posílil prvky interpersonální komunikace v mediální sféře a interaktivita se stává samozřejmou vlastností každého mediálního publika. Dnešní doba uplatňuje představu, že člověk žijící v mediovaném světě potřebuje určité znalosti, které mu umožní lépe pochopit a poznat tyto nové konvence, proto se přímo řídí a modeluje zvyšování tzv. mediální gramotnosti, která mu umožní vyhnout se přetížení a zahlcení mediální produkcí.

Proces individualizace a personifikace – jde o jev, který přináší chápání jedinečnosti a osobitosti jako základní a někdy i nejvyšší kvality, do popředí hodnot klade osobní seberealizaci, hledání vlastní identity, eventuelně žádá vysokou míru autonomie pro jednotlivce, skupiny či alternativní hnutí. Paradoxně je však proces individualizace spojen s procesem institucionalizace, své sebepojetí budujeme jako symbolickou projekci, jako příběh konfrontovaný a komunikovaný skrze média; nezřídka se média stávají nejen vzorem, ale i průvodcem v systému tzv. symbolického přetížení.

Homogenizace a fragmentizace publika je jev, který s procesem individualizace úzce souvisí. Divák jako jedinec totiž bývá součástí ne jednoho, ale mnoha publik, je součástí tzv. difúzního publika a z bohaté mediální nabídky si vybírá. Často je velmi nestálý a přechází z jednoho publika do druhého, ostatně právě flexibilita je ta vlastnost, která je dnes považována za přednost. Z tohoto hlediska nabývá na významu práce s publikem iniciovaným médiem (např. vznik fanklubů atd.).

Transformace zviditelňování představuje pro tvůrce – ať už na uměleckém, nebo prostě mediálním poli - povinnost nevěnovat se pouze tvůrčí činnosti, ale zahrnout do procesu realizace jako součást práce i parametry propagace, práce s budoucím publikem, nepřenechávat proces metakomunikace pouze divákům, ale aktivně ho formovat, pokud možno i řídit. Zviditelňování znamená mimo jiné též rozšířit hranice mezi soukromým a veřejným.

Konvergence médií je jev, který představuje tendence ke sbližování v oblastech výrobních, uživatelských i funkčních. Například pro divadla připadá v úvahu oblast obsahové konvergence – tedy sbližování mediálních obsahů, nastolování témat a přejímání témat. V divadelních produkcích poslední doby se výrazně prosazuje linie publicistického divadla a dokumentárního divadla, které pracují s autentickými fakty, příběhy a dokonce i osobami a kontextuálně se k jiným médiím i odkazují.

Spektakulárnost veřejného života a estetizace osobního života znamená, že současná společnost je někdy označována jako společnost performativní, protože řada mediálních produktů se předkládá na principu tvorby divadelního představení; tyto procesy se pak překlápí do způsobu formování veřejného života a do tzv. inscenování reality. Divadelní antropolog Victor Turner píše: „Blízkost divadla k životu zachovává vždy zrcadlový odstup k němu, ale právě proto umožňuje, aby bylo tou formou, která je nejlépe uzpůsobena pro komentování či meta-komentování konfliktu.“ (5) Principy hraní, předstírání a naplňování rolí se stávají častým komunikačním vzorcem i v běžném životě. Do jiných médií tedy pronikají dříve výrazně divadelní postupy, do divadelních produkcí na oplátku pronikají jiná média a jejich postupy.

Všechny tyto zmíněné jevy se v současné společnosti a jejích jednotlivých fasetách – od kultury až po sociální role - zpřítomňují a mísí. Když už jsem začala svůj výklad na příkladech z uměleckého – divadelního kontextu, tak je na místě připomenout, že uvedené trendy vedou namnoze k poststrukturalistickému divadlu, které směřuje k dekonstrukci, reinterpretaci a k alternativním a performačním postupům – tedy ke všem těm publicistickým, dokumentárním, sociologickým divadlům, divadlům ulice, divadlům města a k dalším kategoriím, které vznikají tak rychle, že je teatrologie ani nestačí škatulkovat. Všechna tato divadelní představení však mají něco společného: usilují o přízeň divácké obce, soutěží o pozornost diváků, kteří se stejně jako sami divadelníci vznášejí ve víru společenského vývoje, propadají „tekutou modernitou“ současné doby a občas se stávají divadelníky, zatímco divadelníci podléhají mediálním zákonitostem v publiku jiného média.

Závěr? Otevřený

Všechny více či méně konspirační, katastrofické či jinak rigidní vize zítřka je, podle mého názoru, nezbytné podložit zachycením dneška, a to co možná realistickým. Naše společnost se ve svém vývoji dostala do stavu zpochybnění dříve stabilních hodnot, čemuž se stručně říká postmoderna. Má to své dopady do jednotlivých segmentů společenského i individuálního života, má to své definovatelné aspekty a procedury. To všechno je třeba poznat, pojmenovat a najít k tomu stanovisko, než si začneme odpovídat na otázku z titulku. Tím spíše, že se jedná o otázku dnes více než aktuální. Poznání předpokladů je výrazem naší odpovědnosti při hledání odpovědi na ni.

 

Poznámky:

1) Lipovetsky, G. Éra prázdnoty. 4.vyd. Praha: Prostor, 2008. s. 16. ISBN 978-80-7260-190-5

2) Lipovetsky, G. Paradoxní štěstí. 1.vyd. Praha: Prostor, 2007. s. 72. ISBN 978-80-7260-184-4

3) Wachocka, E. Strategie politického diskurzu v současném polském divadle. SAD, 2006, roč. XVII, č. 3, s. 33. ISSN 0862-7258

4) Bauman, Z. Tekuté časy. 1.vyd. Praha: Academia, 2008. s. 9. ISBN 978-80-200-1656-0

5) Turner, V. Hraní rolí v každodenním životě a každodenní život v hraní role. SAD,