Rudolf Prázný: Max Weber a problematika metodologie společenských věd
Rudolf Prázný
Max Weber a problematika metodologie společenských věd
Recenzoval doc. PhDr. Jiří Šubrt, CSc.
Rudolf Prázný
Max Weber a problematika metodologie společenských věd
Recenzoval doc. PhDr. Jiří Šubrt, CSc.
Ve Weberově badatelském odkazu nenajdeme samostatné dílo, jehož obsahem by byla systematicky zpracovaná metodologii společenských věd. Jeho vědecké poznatky se během života neustále dramaticky vyvíjely a měnily, takže nelze hovořit o tom, že by metodologie byla základem jeho vědeckého zkoumání. Sám hodnotu samostatné metodologické práce nepovažoval za rozhodující ve vědecké práci. Za hlavního hybatele ve společenských vědách /viz níže uvedený citát/ označuje řešení problémů teoretických i praktických a nepřipisuje vědecké úspěchy jednoznačně metodologickým nebo noetickým snahám.
„Jen nastolováním a řešením věcných problémů jsou vědy odůvodněny a jejich metoda je vyvíjena. Ještě nikdy se rozhodujícím hybatelem neukázaly být čistě noetické či metodologické úvahy. Důležité pro provoz vědy jsou jen takové úvahy, když následkem silných posunutí ,hledisek?, jimiž je látka vykládána, se objeví představa, že nová ,hlediska? vyžadují rovněž revizi logických forem, v nichž se obvyklý provoz pohybuje“ [Weber 1968: 218].
I když byl pro Webera důležitý význam věcných témat, metodologii pokládal za důležitou součást badatelské práce. Svědčí o tom jeho vlastní metodologie, především konstrukce ideálních typů, rozdíl mezi porozuměním a vysvětlením, neutralita ve vědě a koncept racionality. K soubornému vydání Weberových metodologických textů Sebraná pojednání k nauce o vědě /Gesammelte Aufs?tze zur Wissenschaftslehre/, došlo až po jeho smrti, v roce 1922.
Problematikou metodologie společenských věd se Karl Emil Maxmilian Weber /1864 ¦ 1920/ zabýval od počátku devadesátých let 19. století, a to v úzké spojitosti se svou koncepcí chápající sociologie. Byl silně ovlivněn německým historismem, který nebyl v souladu s pozitivismem. Ten se kloní k postupům, které používají přírodní vědy. Německý historismus má své metodologické těžiště vědeckého přístupu v těch oblastech, kde předmětem poznání je lidské jednání, to, co lidé svým jednáním vytvořili. Pozitivismus je tvořen a vysvětluje realitu pomocí obecných zákonů, historismus vysvětluje události mimořádnými epochami lidské civilizace a ojedinělými osobnostmi. Sociologie objasňuje problémy soudobé, moderní společnosti a těžištěm německého historismu jsou dějiny státu.
Max Weber byl kromě německého historismu ovlivněn i novokantismem. Pro svoji chápající sociologii chtěl vytvořit takovou metodiku, která by v oblasti duchovních věd pomohla vytvořit intersubjektivně kontrolovatelné poznání. Ve své studii Fischer und Knies und die logischen Probleme der historischen Nationalökonomie (1903/1906) vyslovuje své kritické stanovisko k těm prvkům historismu, které deklarovala tzv. starší historická škola ekonomie. V diskusi s Fischerem se připojuje ke stanoviskům Rickerta a Windelbanda a proti vědám přírodním /Naturwissenschaften/ staví vědy o duchu /Geisteswissenschaften/. Pomocí věd přírodních získáváme formulace obecných zákonů. Vědy zaměřené na aktivitu ducha jsou schopny systemizovat kulturní dění do určitých subsystémů, na základě kterých pak můžeme jednotlivé systémy kulturního dění pochopit.
Max Weber je přesvědčen, že je možné lidské jednání vysvětlovat kauzálně, tzn. že ho lze pochopit a předurčit. Tato zjištění vedou Webera k formulaci základního principu své chápající sociologie, a to vysvětlovat lidské jednání tak, že ho pochopíme, tzn. že vnější, pozorovatelné chování vychází z vnitřních konkrétních motivů a ty dokážeme z chování jednající osoby, individua opětně sestavit [Weber 1956: 5; Havelka 2009: 134,151].
Ve vědeckém odkazu Maxe Webera nenajdeme ucelenou, systematickou metodologii společenských věd. Vytvářel ji celý život. Celý život se jeho názory na tuto problematiku vyvíjely a měnily, neboť tvrdil, že pokrok se v sociálních vědách uskutečňuje především na základě řešení teoretických problémů a ne na základě metodických nebo noetických postupů [Loužek 2005 : 214].
„Jen nastolováním a řešením věcných problémů jsou vědy odůvodněny a jejich metoda je vyvíjena. Ještě nikdy se rozhodujícím hybatelem neukázaly být čistě noetické či metodologické úvahy. Důležité pro provoz vědy jsou jen takové úvahy, když následkem silných posunutí ,hledisek’, jimiž je látka vykládána, se objeví představa, že nová ,hlediska’ vyžadují rovněž revizi logických forem, v nichž se obvyklý provoz pohybuje“ [Weber 1968: 218].
I když byl Weber přesvědčen, že rozhodující význam pro metodologii mají věcná témata, přesto ji v žádném případě nepodceňoval. Prioritami jeho metodologie jsou konstrukce ideálních typů, dále vztah a rozdíl mezi porozuměním a vysvětlením, neutralita ve vědě a koncepce racionality. Metodologické texty pod názvem Sebraná pojednání k nauce o vědě /Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, 1922/ byly vydány až po Weberově smrti [Havelka 2009: 64,72,75].
Mezi nejvýznamnější Weberovy metodologické texty patří: „,Objektivita’ sociálně vědního a sociálně politického poznání“ /1904/, „Kritické studie na poli logiky věd o kultuře“ /1906/, „Stammlerovo překonání materialistického pojetí dějin“ /1907/, „Smysl hodnotové neutrality v sociologických a ekonomických vědách“ /1917/. Dále přednáška „Věda jako povolání“, kterou Weber přednesl 7.11.1917, dále „Základní sociologické pojmy“, a „Tři typy legitimního panství“.
V roce 1904 převzali M. Weber, E. Jaffé a W.Sombart vědeckou odpovědnost nad časopisem Archiv fűr Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. Hned na začátku svého působení zveřejnili tito badatelé svou programovou představu, a to ve spisu „,Objektivita’ sociálně vědního a sociálně politického poznání“, kde tuto svou představu vysvětlují a zároveň vysvětlují i svůj rozdílný přístup oproti přístupu mladší německé historické škole, především Gustavu Schmollerovi. Největší prostor ve svém časopisu chtěli věnovat diskuzi zaměřené na problémy hospodářské a sociální politiky. Chtěli se především zabývat konkrétními praktickými návrhy na řešení problémů z této společensko-vědní oblasti. S touto činností jsou spojeny i hodnotící soudy, o kterých je třeba vědět, do jaké míry o nich lze hovořit jako o vědeckém poznání. Weber se svými spolupracovníky souhlasí s tím, že hodnotící soudy, které existují v určitých ideálech, a jsou tudíž subjektivního původu, jsou do určité míry součástí vědecké diskuze. V každé úvaze o smysluplném lidském jednání lze nalézt jeho „účel“ a „prostředek“. Každá určitá věc, která je středem naší pozornosti nás zajímá pro svou hodnotu (1) a je často i prostředkem k dosažení našeho cíle [Havelka 2009: 9,71,72].
Lze postupovat i opačným způsobem, kdy na základě správného výběru prostředků lze dosáhnout vytčených cílů. Na základě získaných vědomostí o konkrétní společensko-historické situaci, pak lze vyhodnotit samotnou obtížnost a tudíž i reálnost zvolených cílů.
Mohou vznikat i situace, kdy dosáhneme určitého cíle za cenu, že obětujeme cíle jiné. Ekonomie a sociální vědy zkoumají vedle prostředků k dosažení cílů i hodnotové „trade off“ vztahy, tzn. zkoumají volbu mezi alternativními cíli. Věda tak má možnost posoudit účely a následky jednání.
„Dovést samo takovéto rozvažování až k rozhodnutí už ovšem není možnou úlohou vědy, nýbrž úkolem chtějícího člověka: ten podle svého vlastního svědomí a svého osobního světového názoru váží a volí mezi hodnotami, o něž se jedná. Věda mu může pomoci k vědomí, že všechno jednání, a – podle okolností – přirozeně také nejednání ve svých konsekvencích znamená zastávání určitých hodnot, a – což se zvláště dnes rádo zneuznává – tím zpravidla jejich zastávání proti jiným hodnotám. Aby provedl tuto věc, však záleží také na něm“ [Weber 1998: 10].
Kromě hodnotových soudů, může věda posuzovat hodnoty i z hlediska vnitřní bezrozpornosti. Existují i skryté nebo nepřímé hodnotové soudy. Věda je může nacházet, předkládat je a porovnávat s dosaženými hodnotovými systémy. To je podle Webera a jeho spolupracovníků poslední možnost vědecké kritiky. Empirická věda nemá právo působit ve smyslu co má nebo nemá člověk dělat nebo myslet, nýbrž ve smyslu toho, co je možné vzhledem k daným okolnostem.
Weber a jeho kolegové se zabývají otázkou, co ovlivňuje hodnoty ve vědě a v politice. Zmiňují se o vlivu osobní světonázorové orientace, která zasahuje do vědecké argumentace a způsobuje rozdílnost hodnocení, a to i v relativně jednoduchých kauzálních souvislostech mezi skutečnostmi. „Ale od tohoto přiznání lidské slabosti vede dlouhá cesta k víře v národohospodářství jako ,etickou’ vědu, která by ze své látky měla produkovat nějaké ideály anebo konkrétní normy prostřednictvím aplikace obecných etických imperativů na svou látku“ [Weber 1998: 12].
Jak posuzovat platnost hodnot? Z vlastní zkušenosti víme, že existuje celá řada sociálních a hospodářských problémů, jejichž hodnoty jsou všeobecně uznávané a zajímají nás prostředky jejich realizace: např.: předpisy silničního provozu, zásady systému politiky zaměstnanosti, činnost pracovních úřadů, cestovní pasy apod. Platnost hodnot, jejich posuzování je však nikoli záležitostí zkušenostní vědy, ale víry.
„Znakem sociálně politického charakteru nějakého problému totiž právě je to, že není možné jej vyřešit na základě pouhých technických úvah, které by vycházely ze stanovených cílů, ale že – poněvadž problém přesahuje do oblasti obecných otázek kultury – se může a musí vést spor o regulativní hodnotová měřítka jeho řešení“ [Weber 1998: 13].
Čím je určitý problém obecnější a více abstraktní, tím v určování jeho hodnot sehrává větší roli osobní přístup, osobní víra a hodnotové ideje. Bylo by nesprávné domnívat se, že společenské vědy mají nabídnout návod, model nebo dokonce řešení praktických problémů.
„K osudu každé kulturní epochy, která pojedla ze stromu poznání, patří nutně vědomí, že smysl světového dění nemůžeme vyčíst ze sebedokonalejších výsledků jeho prozkoumání, nýbrž že tento smysl musíme sami neustále vytvářet, a dále že ,světové názory´ nikdy nemohou být výsledkem postupujícího zkušenostního vědění, a že tedy nejvyšší ideály, které v nás působí nejsilněji, se vždy prosazovaly pouze v boji s jinými ideály, které jsou těm druhým právě tak posvátné, jako jsou nám ty naše“ [Weber 1998: 14].
Politici se snaží, vztahem k praktické realitě, zprostředkovávat existující rozporné názory a nebo se rozhodnou přijmout některý z nich. Tento způsob však nepředstavuje tu pravou vědeckou objektivitu, neboť jakákoli hodnotová linie není o nic vědečtější pravdou, než jsou nejextrémnější stranické názory zprava nebo zleva.
„Archiv bude rozhodně potírat závažný sebeklam, že bychom mohli pomocí syntézy více norem anebo na diagonále mezi názory více stran získat praktické normy, které by měly vědeckou platnost. Tento sebeklam, poněvadž svá vlastní hodnotová měřítka s oblibou relativisticky zakrývá, je pro nezaujatý výzkum daleko nebezpečnější než stará naivní víra stran ve vědeckou ,dokazatelnost’ jejich dogmat. Schopnost rozlišovat mezi poznáním a hodnocením a naplňování jak vědecké povinnosti vidět pravdu faktů, tak i praktické povinnosti bojovat za vlastní ideály, jsou tím, na co bychom si měli stále zvykat“ [Weber 1998: 14].
Weber se svými spolupracovníky doporučuje určit, co nás ovlivňuje při vyjadřování našich postojů k hodnotám. Zda je naše argumentace ovlivněna našimi city a ideály, nebo zda je rozhodující platnost etických norem, které apelují na naše svědomí a v neposlední řadě zda naše argumentace vychází ze schopnosti naší racionality a empirické pravdy.
„Pokud má na půdě sociálních věd metodicky korektní vědecké dokazování splnit svůj účel, musí být i Číňanem uznáno za správné. Anebo lépe řečeno, vědecké dokazování musí o tento cíl v každém případě rozhodně usilovat, jakkoli nemusí být pro nedostatek materiálu vždy zcela dosažitelný. Dále platí a bude platit, že také logická analýza obsahu a posledních axiomů nějakého ideálu, jakož i ukazování konsekvencí, které ze sledování příslušného ideálu plynou, musí být, chtějí-li být považovány za zdařilé, platné i pro onoho zmíněného Číňana, zatímco mu může zcela chybět ,sluch’ pro naše etické imperativy, stejně jako může odmítat samotný ideál i ona z něj plynoucí konkrétní hodnocení, což se může dít, aniž by se tak vědecké hodnotě oné myšlenkové analýzy nějak ublížilo“ [Weber 1998: 15].
Za jistých okolností vyjadřujeme i hodnotící soudy. V tomto případě již nelze hovořit o vyjádření vědy, ale jde o vyjádření politického nebo jiného přesvědčení založeného na transparentních, jasně definovaných hodnotových zásadách. Sociální politika prezentovaná v tomto časopise bude výkladem ideálů.
„Neboť zde už nehovoří věda, a proto – což je druhým fundamentálním příkazem vědecké nezaujatosti, se má v takovýchto případech čtenářům / a – říkáme opakovaně – především nám samým/ ozřejmit, že a kde přestává mluvit myslící badatel a kde začíná hovořit člověk, který něco chce, kde se argumenty obracejí k rozumu a kde k citu. Neustálé směšování vědeckých zkoumání fakt a hodnotících úvah je sice ještě pořád jednou z nejrozšířenějších, ale také nejškodlivějších specifik práce v našem oboru“ [Weber 1998: 16].
Pojmem „naše věda“ Weber označuje ekonomii. Ta se historicky opírala o praktická stanoviska. Její úkol spočíval v tvorbě, jak realizovat určité hospodářsko-politické záměry státu. Představovala technickou stránku těchto záměrů. Klasická škola interpretovala své hodnotící soudy na základě svých nezměnitelných přírodních zákonů.
Historická škola prosadila názor, že hospodářské procesy jsou řízeny vývojovým principem, který má nezměnitelnou platnost, je totožný s tím, co se musí stát. Dále se tato škola zasadila o etický evolucionismus a budování etické vědy na empirickém základě /Schmoller/. Na základě obou těchto přístupů vznikl názor, že ekonomie vytváří a může vytvářet hodnotící soudy na základě svých analytických rozborů.
„Chceme už předem proklamovat, že náš časopis, jako představitel empirické odborné disciplíny tento názor musí zásadně odmítnout, neboť se domníváme, že nikdy nemůže být úkolem zkušenostní vědy zjišťovat závazné normy a ideály, aby z nich mohla vyvozovat recepty pro praxi“ [Weber 1998: 9].
Reprezentanti nejmladší generace německé historické školy, spolu s Weberem a jeho spolupracovníky, mají zájem zabývat se jak problémy hospodářskými, tak hospodářsko relevantními a i hospodářsko podmíněnými. Důvodem byl aktuální význam historického vzniku určitých zájmových seskupení a konfliktů, které vznikaly v ekonomikách moderních zemí. Tyto okolnosti stavěly do popředí zájmu sociálně ekonomické stránky života. To však ale neznamená ztotožnění se s Schmollerovým holismem.
„Víra, že úkolem pokročilé vědecké práce je, aby ,jednostrannost’ ekonomického způsobu uvažování rozšířila v obecnou sociální vědu, trpí především tou chybou, že hledisko ,sociálnosti’, tedy vztahů mezi lidmi, je pro vymezování vědeckých problémů dostatečně určité pouze tehdy, jestliže je dále opatřeno nějakým speciálním obsahovým predikátem“ [Weber 1998: 23].
Kdybychom „sociálno“ označili za objekt vědy, museli bychom připustit, že by se jejím obsahem zabývala celá řada věd. Především filosofie, církevní dějiny, ekonomie, sociologie i právo. Tato skutečnost by nutně vedla k velmi různorodé a nepřehledné situaci. „Základ pracovních oblastí jednotlivých věd netvoří ,věcné’ souvislosti ,předmětů’, nýbrž myšlenkové souvislosti problémů: nová věda vzniká tam, kde se novou metodou sleduje nový problém a odhalují se tak pravdy, které otvírají nová významná hlediska“ [Weber 1998: 23].
Weber není zastáncem materialistické teorie dějin, která hledá obsah kulturních jevů v materiálním postavení zájmů. Uznává však, že studium sociálních jevů a kulturních procesů z pohledu jejich hospodářské podmíněnosti bylo vědeckým přínosem. Nesprávné je však vidět jako společného jmenovatele pro kauzální vysvětlování pouze čistě ekonomické faktory [Weber 1956: 259].
Weber kritizuje i Komunistický manifest, který je schopen ovládat pouze hlavy laiků a diletantů [Loužek 2005: 220]. Pro vyznavače tohoto programu Svazu komunistů jsou příčiny historických jevů příčinami ekonomickými. I vědecký světový názor marxistů má svůj základ založený na ekonomice.
„Téměř všechny vědy, od filologie až po biologii, si občas činily nárok produkovat nejen odborné znalosti, ale také ,světové názory’. A pod vlivem obrovského kulturního významu moderních ekonomických přeměn a zvláště pak v důsledku neobyčejné důležitosti ,dělnické otázky’ se přirozeně touto cestou dal nevykořenitelný monistický rys každého poznání, které je nekritické k sobě samému“ [Weber 1998: 24].
Vznikají tak, podle Webera, dvě možné alternativy vědeckého přístupu marxistů: buď všechno, co nemůžeme odvodit z ekonomického základu, budeme považovat za „nahodilost“, anebo rozšíříme pojem ekonomična o veškeré lidské zájmy. Pokud nastane situace, že člověk reaguje na dvě, z ekonomického hlediska stejné situace různě, a to z důvodů různých politických, náboženských, klimatických a jiných podmínek, pak při zachování pravidel ekonomična, označíme všechny tyto okolnosti za dějinně „náhodné“ podmínky, ve kterých ekonomické motivy působí jako „příčiny“.
„Je ale zřejmé, že všechny tyto z ekonomického pohledu „nahodilé“ momenty vždy podléhají svým vlastním zákonům, a to ve stejném smyslu jako momenty ekonomické, a že pro způsob pozorování, který sleduje jejich specifický význam, jsou právě ony ekonomické ,podmínky’ v úplně stejném smyslu ,historicky nahodilé’ jako naopak. Oblíbený pokus vzdor tomu zachránit nadřazený význam ekonomična spočívá nakonec v tom, že se vzájemné působení jednotlivých prvků kulturního života vyloží jako kauzální závislost všech ostatních na jediném: na ekonomickém“ [Weber 1998: 26].
Co způsobuje tuto jednostrannou analýzu kulturní reality založenou na specifickém ekonomickém základě? Tento jednostranný pohled kulturní skutečnosti Weber vysvětluje jednak používáním až stereotypního způsobu analýzy příčin a dále i užíváním stále stejné metodologie.
„Dějiny nějakého národa, k jejichž výkladu by se měly používat pouze motivy ekonomické, jsou zásadně zcela nemožné, a to stejným způsobem, jako by bylo nemožné ,vysvětlení’ Sixtinské Madony ze sociálně ekonomických základů kulturního života doby, v nichž vznikala. A takovéto vysvětlení není v zásadě o nic více vyčerpávající, než by bylo například odvozování kapitalismu z jistých proměn náboženských obsahů vědomí, jež spolupůsobily při genezi ducha kapitalismu, anebo než třeba bylo odvozování nějakého politického útvaru z geografických podmínek“ [Weber 1998: 26].
Úkolem společenskovědní práce je usilovat o posun ve zkoumání čistě formálních norem sociálního života. Vždyť sociální věda je vědou o skutečnosti a nelze ji obsáhnout v celé její šíři. Náš život je nekonečně pestrý a lze „uchopit“ pouze jeho jednotlivé části. Racionální poznání společenské reality je možné pouze za předpokladu, že předmětem našeho poznání bude v určitém okamžiku jen jedna její část, jeden její subsystém, a to pouze ta část, která je pro náš život podstatná.
„Neexistuje naprosto žádná ,objektivní’ vědecká analýza kulturního života anebo – což má poněkud užší význam, ale pro náš účel to určitě neznamená nic podstatně jiného – žádná vědecká analýza ,sociálních jevů’, která by byla nezávislou na zvláštních a ,jednostranných’ hlediscích, podle nichž se – výslovně nebo mlčky, vědomě nebo nevědomě – konstituují, analyzují a výkladově člení tyto jevy jako objekt výzkumu“ [Weber 1998: 27].
Weber definuje vědy o kultuře /Kulturwissenschaften/ jako disciplíny, které usilují o poznání projevů života a poznání jejich kulturních významů. Základním znakem kulturních věd je vztažnost k hodnotám /Wertbeziehung/. Znamená to, že pojem kultury je pojmem hodnotovým. Význam vytvoření každého kulturního jevu je subjektivní, a nelze jej tudíž převzít z již existujícího systému základních pojmů, neboť předpokladem pro existenci kulturních jevů je jejich vztah k idejím hodnot [Loužek 2005: 222].
Weber rozlišuje vědy historické, tzn. popisné a tzv. nomologické, to jsou ty, které se snaží nalézat zákony. Oba tyto druhy věd se vzájemně podmiňují. Jestliže historik své kauzální poznání spojuje s konkrétními příčinami, pak platnost individuálního výsledku, bez nomologických znalostí, tj. znalostí o pravidelnostech – zákonitostech příčinných souvislostí, by nebyla možná. Stejně tak by nomologické zákony nemohly existovat bez existence historických dat.
„Poznání sociálních zákonů není poznáním sociální skutečnosti, nýbrž jen jedním z rozličných pomocných prostředků, jež naše myšlení k tomuto účelu potřebuje. Proto žádné poznání kulturních procesů není myslitelné jinak než na základě významu, který pro nás má individuálně uzpůsobená skutečnost života vždy v určitých jednotlivých vztazích… Právě tento čistě logicko-formální faktický vztah máme na mysli, když zde hovoříme o logicky nutném zakotvení všech historických jednotlivin v ,idejích hodnot’. [Weber 1998: 35].
Kulturní jevy jsou velice rozmanité, a to jak formou, tak i obsahem /např.: náboženství právě tak jako filosofie nebo peníze/. Je to dáno tím, že jejich existence a forma, které tyto jevy nabývají historicky, jsou přímo nebo nepřímo spojeny s kulturními zájmy lidí. Kulturní jevy jsou silnými determinantami lidí a to především v procesech poznání, v poznávání idejí hodnot. Skutečnosti kultury poznáváme skrze subjektivní přístupy, neboť je vytvářejí lidé.
„Jestliže se stále opakuje domněnka, že by se ona hlediska dala ,převzít přímo z látky’, pak to pramení z naivního sebeklamu odborníka, který nepřihlíží k tomu, že to byla od začátku síla oněch idejí hodnot, s nimiž k látce nevědomky přistupoval a z jejíž absolutní nekonečnosti vyzdvihl jednu nepatrnou část jako to, na čem mu při zkoumání jedině záleží… Kulturněvědní poznání v našem smyslu je tedy na ,subjektivní´ předpoklady vázáno potud, pokud se stará jen o ty složky skutečnosti, které mají nějaký – byť i nepřímý – vztah k procesům, jimž přikládáme kulturní význam“ [Weber 1998: 36-37].
Skutečnost, že vztažnost k hodnotám je ze své povahy subjektivní, objektivita výsledků by neměla být podle Webera narušena. Zákony, ke kterým se vědy dopracovávají, jsou buď pravdivé nebo naopak, ale nejsou subjektivní. „Z toho však samozřejmě nevyplývá, že by také kulturně-vědní bádání mělo mít pouze výsledky, které by byly ,subjektivní’ v tom smyslu, že by pro jednoho platily a pro druhého ne. Co se spíše mění, je míra, v níž jednoho zajímají a druhého nikoli“ [Weber 1998: 38].
„Objektivita“ poznávání kultury úzce souvisí s logickou funkcí a strukturou pojmů, se kterými společenské vědy pracují. Podle mnohých badatelů se k čistě objektivnímu poznání lze dopracovat prostřednictvím zobecňující abstrakce a analýzy empirična. Vznikne tak poznání, které je zbaveno všech hodnot, je naprosto racionální a získá tak podobu pojmového systému metafyzické platnosti a matematické formy.
Historici ekonomie jsou toho názoru, že je třeba vytvořit uzavřený systém pojmů, pomocí kterých bychom mohli skutečnost vyjádřit a dosadit ji do konečného systému. Z něho bychom pak mohli jednotlivé skutečnosti dedukovat. Weber však upozorňuje na skutečnost, že problémy, které se dotýkají lidí neustále vznikají a to v různých formách a dále se i lidé se svými názory a metodami neustále mění. Z tohoto důvodu Weber nesouhlasí s jakoukoli systémovou fixací a dává přednost konstruktivní vědecké diskusi.
Objektivitu ve společenskovědných teoriích nelze garantovat přesností empirických výzkumů neboť ty jsou pouze dílčí, parciální. Pro tento účel lze použít soustavu tzv. ideálních typů, které jsou schopny poskytnout předpoklady pro skutečně exaktní analýzu [Loužek 2005: 224].
Ve studii Die ’Objektivität’ sozialwissenschaftlicher und sozialpolitischer Erkenntnis publikované v roce 1904 hovoří Weber o ideálním typu jako o základním metodologickém „pomocníkovi“ společenských věd. Je to pro něho fiktivní konstrukce, která by nám měla pomoci pochopit a vysvětlit specifičnost reálného dění. Konstrukce „ideálního typu“ vzniká tak, že jednostranně, myšlenkově vystupňujeme jeden nebo více charakteristických znaků zkoumaného fenoménu a jeho racionálním dotvořením vytvoříme bezrozporný myšlenkový obraz. Následně pak porovnáváme reálný průběh dění s touto námi vytvořenou racionalizovanou konstrukcí, přičemž odchylky, které nám vzniknou, slouží k lepšímu pochopení onoho reálného průběhu. Tuto metodu, metodu konstruování ideálních typů převzal Weber z klasických ekonomických teorií čistého trhu, v nichž jsou rovněž uměle racionalizovány určité kvality skutečnosti ve snaze lépe je pochopit. Weber upozorňuje na to, že nelze ztotožňovat ideální typy s realitou, což je vlastní, podle jeho slov, právě teoretikům čistého trhu stejně tak jako zakladatelům marxismu [Weber 1956: 5, 7, 14, 160. Keller 2005:261].
„Tato konstrukce získaná myšlenkovým stupňováním určitých prvků skutečnosti, má co do obsahu charakter utopie. Její poměr k empiricky daným faktům života spočívá pouze v tom, že můžeme pragmaticky znázornit a v ideálním typu zpřístupnit svéráz těch souvislostí, které byly ve skutečnosti zjištěny anebo předpokládány jako souvislosti do určitého stupně působící, a které jsou v oné konstrukci zobrazeny abstraktním způsobem, tedy jako procesy závislé na ,trhu’“ [Weber 1998: 43].
Celá Weberova koncepce ideálního typu nám poskytuje svědectví o situaci, která v době Weberova působení existovala, o situaci, ve které Weber koncipoval svoji sociologii. Weberova koncepce ideálního typu je výsledkem bouřlivé diskuse, která probíhala v rámci tzv. sporu o metodu (Methodenstreit). Tento spor probíhal mezi historickým směrem národní ekonomie reprezentovaným Gustavem Schmolerem a směrem teoretickým v čele s Karlem Mengerem. Do tohoto myšlenkového střetu dále ještě vstoupili novokantovci Rickert, Windelband a Stammler a filosofové neoidealisté Dilthey, Simmel a další.
Weber je přesvědčen, že ideálně typické pojmy neboli „ideální typy“ vytvářejí skupiny pojmů neboli typologie, které může badatel použít k analýze a kategorizaci konkrétních rysů zkoumaného předmětu. Ideální typy nám slouží jako nástroje pro uspořádání informací a dále i pro odvození podobností a rozdílů mezi pozorovanými jevy. Musíme je však vnímat pouze jako nástroje analýzy, tzn. nevyjadřují soud o tom, co je na jevu „ideální“ a to ve smyslu skutečně hodnotového a obdivuhodného. Weber vycházeje z typologie forem sociálního jednání používá několik ideálních typů: ideální typ „tradičního jednání“, který je motivovaný zvyklostmi a tradicemi, ideální typ „afektivního jednání“ je motivován emocemi a podněty, ideální typ „hodnotově-racionálního jednání“ motivovaného hodnotami, zejména hodnotami nejvyššími a ještě typ „účelově-racionálního jednání“ a ten je podle Webera motivován vědomou metodickou kalkulací dostupných prostředků, umožňujících dosáhnout žádoucích cílů [Havelka: 2009: 154].
Weber vidí smysl ideálních typů v poskytování pojmových měřítek používaných pro analýzu individuálních situací, ve kterých se často směšují složky protikladných typů. Vyjadřují to, co lze nazvat omezenou rozmanitostí kulturních jevů, a badatelům umožňují systematicky „srovnávat a odlišovat“ velké skupiny rozdílných, ale přesto vzájemně souvisejících aspektů sociální zkušenosti.
Weber má svůj cíl: pomocí ideálního typu sblížit poznávací nástroje historie a sociologie. Historie by pomocí ideálního typu získala šanci zkoumat obecnější vztahy oproti zásadám německého historismu a sociologie. Při respektování svého statusu vědy by se mohla vymanit ze zajetí pozitivismu [Keller 2005: 262].
Miloš Havelka ve své stati „Dějiny a sociologie u Maxe Webera“, uvádí: „Idealita ideálního typu má tedy – jak Weber ostatně zdůrazňuje – poukazovat na jeho „vytvořenost“, na jeho pomyslnost a jeho charakter vystupňování fenomenálního, s čímž pak souvisí i jeho selektivní funkce: opomíjí to, co (z nějakého důvodu) není důležité. Ideální typ je tedy čistě badatelským prostředkem, jehož význam a platnost se obnovují pouze adekvátním použitím v procesu poznání; proto v sobě rozhodně nemůže mít nic normativního či bezpodmínečného. Jeho nutnost je logická, a nikoli ontologická, a nelze jej používat ani axiologicky ani „utopisticky“ (eschatologicky). „Idealita“ ideálního typu poukazuje na jeho „konstruovatelnost“, na jeho pomyslnost a badatelské „vystupňování“ fenomenálního. S tím pak souvisí i jeho selektivní funkce: v ideálním typu se opomíjí to, co z nějakého důvodu není relevantní. Je možné tvořit jak ideální typy historických fenoménů, tak konstelací, a dokonce i procesů, třeba hospodářské změny či proměnu politických systémů“ [Havelka 2007: 83]. V roce 1906 uveřejnil M.Weber v časopisu Archiv fűr Sozialwissenschaft und Sozialpolitik dvě metodologické studie. První pod názvem K výměně názorů s Eduardem Mayerem /Zur Auseinandersetzung mit Eduard Mayer/ a druhou Objektivní možnost a adekvátní příčinnost v historickém kauzálním výkladu /Objektive Möglichkeit und adäquate Verursachung in der historischen Kausalbetrachtung/. Tyto eseje byly uveřejněny v Sebraných statích k nauce o vědě a sice pod názvem Kritické studie v oblasti logiky věd o kultuře /Kritische Studien auf dem Gebiet der kulturwissenschaftlichen Logik/.
V diskusi s Eduardem Mayerem řeší Weber spor na téma metodologické základy historie. Eduard Mayer, sám historik, vyslovil obavy nad přeceňováním významu metodologie uplatňované v rámci dějin. Je toho názoru, že i rozsáhlé metodologické znalosti ještě nejsou zárukou dobrého historika a nedostatečné metodologické názory nemusí nutně přinášet nedostatečné výsledky ve vědecké praxi.
„Tomu je třeba zásadně přitakat. Metodologie může být jen ,osmyslnění’ prostředků, které se osvědčily v praxi. Že jsou tyto prostředky přivedeny do vědomí, je stejně tak málo předpokladem plodné práce, jako je znalost anatomie předpokladem správné chůze,“ konstatuje Weber [Weber 1971: 217].
Mayer předkládá další možnosti vlivu historie. Ta se může zabývat např. tím, co je náhodné, co vzniká ze svobodné vůle konkrétních osobností i co tvoří vliv idejí na jednání lidí. Nabízí k polemice myšlenku, že vlastním předmětem vědeckého poznání jsou „masové jevy“ a to v protikladu k individuálnímu jednání. Staví proti sobě jevy typické a individuální a vývoj společenství, především sociálních tříd nebo národů proti jednání jednotlivců. Nesouhlasí s názorem, že dějinný vývoj máme vnímat jako „zákonitý“ a formulovat vývojové etapy civilizací.
Weber nesouhlasí s Mayerovým ztotožňováním pojmů „iracionalita“ a „svoboda“. Mayer nevidí rozpor mezi příčinným vysvětlením lidského jednání /Erklären/ a jeho porozuměním /Verstehen/. Tento problém existuje jak v oblasti lidské motivace, tak i v oblasti „neživé“ přírody. Vždyť to, co se teprve „děje“ je v rámci tohoto chápání „svobodné“ ve svém vývoji a to co se již stalo je „nutná“ myšlenková skutečnost [Loužek 2005: 226].
Weber nesouhlasí ani s Mayerovou představou analyzovat dějiny z hlediska pojmů svoboda a odpovědnost. Takto prováděná analýza přibírá morálně politické soudy, k čemuž není určená. „Kauzální analýza nedodává absolutně žádné hodnotící soudy a také hodnotící soud není žádné kauzální vysvětlení. A stejně jako se hodnocení nějakého procesu – třeba ,krásy nějakého přírodního procesu’ nachází v jiné sféře než kauzální vysvětlení, tak by i vztah ,odpovědnosti’ historického individua před jeho svědomím nebo soudem Boha či člověka a jakékoli jiné vnášení filosofického problému svobody do metodiky dějin zrušilo charakter zkušenostní vědy stejně, jako by působilo začlenění zázraků do jejích kauzálních řad“ [Weber 1971:225].
Ve svém odborném článku Objektivní možnost a adekvátní příčinnost v historickém kauzálním výkladu Weber vysvětluje pojem objektivní možnosti, se kterým pracuje i E. Mayer. V diskusi na toto téma jde o to, zda má historie právo rozvíjet hypotetickou úvahu o něčem, co se nestalo, ale stát se mohlo, pokud by nastaly jiné podmínky. Existuje přece celá řada historických rozhodnutí velkých osobností, např.: Napoleona, a jiných, kteří se historicky rozhodli, ale mohli se rozhodnout jinak a dějiny mohly tudíž jít jinou cestou. Tato možná skutečnost je obsahem pojmu objektivní možnosti.
„Soud, že pokud by nějaká historická skutečnost v komplexu historických podmínek chyběla nebo byla myšlena jako pozměněná, následoval by historicky změněným vztahům odlišný průběh historických událostí, má hodnotu pro zjištění ,historického významu’ nějaké události. V takovém případě může historik v případě, kdy existuje spor o ,historický význam’ události, takovou úvahu výslovně rozvinout a zdůvodnit“ [Weber 1973: 268].
Teorii objektivní možnosti lze dále nalézt v pracech fyziologa von Kriese a návazně v kriminalistické a právnické literatuře, především u Merkela, Rűmelina, Liepmanna a Radbrucha. Pojem objektivní možnosti vzniká za určitých okolností: musí existovat zájem pouze o určité stránky nebo aspekty události nebo problému, který nás zajímá. Soudce se soustředí ne na celkový individuální průběh událostí, nýbrž pouze na jejich podstatné části, které lze zahrnout, subsumovat pod právní normy.
„Historika na druhé straně nezajímají např. na smrti Césara ani kriminalistické, ani medicínské problémy, které však případ nepochybně rovněž obsahuje, ani jednotlivosti jejího průběhu, pokud nejsou užitečné pro charakteristiku Césara nebo pro charakteristiku stranické struktury Říma – tedy jako poznávací prostředky – nebo konečně pro politický efekt jeho smrti jako reálné příčiny“ [Weber 1973: 272].
Názory o objektivních možnostech však nelze vytvořit bez použití nauky o zákonitostech jevů – nomologie. Pojem „objektivní možnosti“ ve skutečnosti obsahuje něco, co neexistuje. Pokud bychom uvažovali o tom, co by se stalo kdyby se změnily okolnosti a tudíž i události, museli bychom provést generalizace, izolace a rozčlenění jevů, což je působnost teoretické sociální vědy. Historická analýza se v tomto případě neobejde bez spolupráce se společenskovědními disciplínami.
„Kategorie možnosti nepřichází tedy k použití v negativním tvaru, tedy ve smyslu, že jde o výraz našeho nevědění nebo neúplného vědění v protikladu k aserktorickým nebo apodiktickým soudům, nýbrž přesně obráceně znamená vztah k pozitivnímu vědění ,pravidel dění’ k našemu ,nomologickému’ vědění“ [Weber 1973: 276].
Důležitým Weberovým metodologickým článkem je Stammlerovo „překonání“ materialistického pojetí dějin /R.Stammlers „Überwindung“ der materialistischen Geschichtsauffassung, 1907/ [Weber 1973: 291-359]. Stammler byl přesvědčeným idealistou, který chtěl dokázat, že pohyb v rámci času, dějiny, lze vysvětlit pomocí náboženských paradigmat, která považoval za rozhodující.
Weber kritizoval Stammlera pro jeho až příliš jednoduchý badatelský přístup. Stammler nesouhlasí s jednostranností materialistického výkladu a při tom sám prezentuje jednostranně idealistické pojetí [Weber 1956: 3].
„Monstrózní na Stammlerově knize je právě nepoměr, v němž jsou stavěny cíle a výsledky k ohromné ostentativnosti použitých prostředků. Je to téměř tak, jakoby továrník dal do pohybu všechny kapitálové prostředky a nesčetné pracovní síly, aby v mocné továrně nejmodernější konstrukce vyráběl atmosférický vzduch /plynný, nikoli tekutý!/“ [Weber 1973: 291]. Takto ironizuje Weber idealistické názory Stammlera.
Weber na rozdíl od Stammlera uplatňuje při svém vědeckém bádání jak vliv duchovních zdrojů na vývoj společenského a hospodářského života /především v díle Protestantská etika a duch kapitalismu/, tak také vliv ekonomických /materiálních/ faktorů na náboženskou etiku /Hospodářská etika světových náboženství/. Je to důkaz toho, že se Weber snažil o komplexnost všech vlivů, a to jak duchovních tak i materiálních.
V rámci metodologie Maxe Webera máme k dispozici jeho další významnou práci pod názvem : Smysl hodnotové neutrality v sociologických a historických vědách /1917/. Weber zde vyslovuje své stanovisko ke sporu o hodnoty, jde o druhý spor o metodu. Diskuze se uskutečnila ve Spolku pro sociální politiku /Verein fűr Sozialpolitik/, kde se utkaly dvě názorově odlišné strany. První reprezentovali Eduard Spranger s Gustavem Schmollerem a druhou Max Weber s Wernerem Sombartem.
Tento spor probíhal od roku 1904. V této době se uskutečnila diskuse na základě „,Objektivity’ sociálně vědního a sociálně politického poznání“ na konferenci v Mannheimu. Spor dál pokračoval ve Vídni v roce 1909. Schmoller při této příležitosti poznamenal: „Byl jsem ohromen Weberovým postojem k mému příspěvku a tónem, jakým se proti mně vymezil. Jestliže omezuje politickou ekonomii do hranic exaktní vědy, jako to dělá Schumpeter a nyní M.Weber, přestává říkat cokoli o reálné části ekonomických vztahů, které hrají roli v životě člověka“ [Weber 1966: 303-327].
Výsledkem této diskuse byla publikace, která v omezeném počtu vyšla v roce 1913. Reakce na tento dokument se objevila těsně před I. světovou válkou, v roce 1914 na zasedání Spolku v Dűsseldorfu. Max Weber měl svého největšího protidiskutéra v osobě Grűnberga. Na stranu Maxe Webera se přiklonil pouze Werner Sombart. Starší generace vědců sice s M.Weberem sympatizovala, její váha však nebyla příliš velká. Střední a mladší generace projevovala podporu buď malou nebo žádnou.
Ve své metodologické práci Smysl hodnotové neutrality v sociologických a historických vědách /1917/ se Weber zabývá problémem katedrového hodnocení. Weber zde řeší otázku, zda se má učitel při svém působení „vyznávat“ ze svých etických a kulturních ideálů případně z jiných světonázorově odůvodněných hodnocení. V tomto případě není vhodná vědecká diskuse, neboť tato otázka je sama závislá na hodnocení praktickém.
V těchto souvislostech Weber upozorňuje na dva protikladné názory:
1. Odděluje od sebe dvě kategorie, které je třeba od sebe oddělit, ale které spolu souvisejí. Tyto kategorie do výuky doporučuje:
Do první řadí ta fakta, která jsou čistě empirická a logicky odvoditelná. Druhá jsou praktická, etická či světonázorová hodnocení.
2. Obsahem druhého názoru je skutečnost, že ačkoli toto oddělení nelze důsledně provést, přesto je třeba, aby se profesor při svém působení vystříhal praktických hodnotových otázek.
S názorem č. 2 Weber nesouhlasí neboť se domnívá, že součástí postoje mají být „vášně“, které jsou zárukou „temperamentního“ /aktivního/ zkoumání.
„Stanovisko k názoru č. 1 se mi zdá přijatelné tehdy a jen tehdy – a to i ze subjektivního hlediska jeho případných stoupenců – jestliže si akademický učitel jako bezpodmínečnou povinnost stanoví, aby v každém jednotlivém případě /a to i přes nebezpečí, že se tím jeho přednáška stane méně zajímavá/ svým posluchačům a sám sobě nesmlouvavě objasnil, co z jeho případných závěrů je čistě logicky vyvozeno nebo je čistě empirickým zjištěním, a co je praktickým hodnocením“ [Weber 1998: 65].
Zda by se mělo nebo nemělo při výuce hodnotit, souvisí jednak s praktickou univerzitní politikou a dále s tím, zda jsou vytvořeny stejné podmínky pro projednávání všech politických názorů. Pokud by podmínky pro prezentaci názorů nebyly stejné, akademická půda by se stala politickou arénou.
„Je přece zřejmé, že není možné jedním dechem požadovat přípustnost katedrového hodnocení a – když se z toho mají vyvodit důsledky – poukazovat na to, že univerzita je státní ústav pro výchovu úředníků, jež jsou ,státu věrní’. Tím se z univerzity nestane ,odborná škola’ /což se mnohým docentům zdá být degradující/, nýbrž kněžský seminář – aniž by ovšem měl jeho náboženskou důstojnost“ [Weber 1998: 70].
Weber označuje akademickou přednášku žánrově za zcela jinou formu, než projev na veřejnosti. Přednáška musí splňovat v prvé řadě pedagogický účel, to je jejím posláním. „K propagandě svých praktických ideálů se pro profesora, právě tak jako pro kohokoli jiného, nabízejí jiné příležitosti, a pokud ne, může si je ve vhodné formě snadno opatřit, jak to zkušenost dokládá v případě každého poctivého pokusu o to. To, k čemu ho ponoukají jeho bůh nebo démon, to může /a má/ předvádět v tisku, na schůzích, ve spolcích, v esejích, tedy v kterékoli formě, jež je dostupná každému jinému občanu“ [Weber 1998: 67-68].
Podle Webera existují tři základní schopnosti, které by se měl student od svého učitele naučit: 1. schopnost spokojit se s prostým splněním zadaného úkolu, 2. schopnost rozpoznávat fakta /často nepohodlná/ a oddělovat jejich zjištění od hodnotícího stanoviska k těmto faktům, 3. schopnost potlačovat vlastní osobnost, především potlačovat potřebu okázale stavět na odiv vlastní vkus a jiné pocity.
Pokud je učitel přesvědčen o tom, že praktická hodnocení jsou nevyhnutelná, je povinen, aby použitá hodnocení byla srozumitelná a to jak žákům, tak i učiteli samotnému. „Ponechávám otevřeno, zda přednášky o odborných empirických oborech musí především usilovat o to, aby byly ,zajímavé’, ale na druhé straně se obávám, že ,vzrušivost’ dosahovaná přílišnou zajímavostí osobního tónu, by u studentů natrvalo vypěstovala sklon k povrchnosti v odborné práci“ [Weber 1998: 72].
Weber se dále, v rámci metodologie, zabývá otázkou logického výkladu hodnocení. Připomíná, že je velice obtížné oddělovat v praxi hodnoty a fakta. Velice často se právě v tomto postupu dělají chyby.
Objektivita společenských věd je napadána třemi argumenty: 1. věda chce dosáhnout „hodnotových“, tj. logicky a věcně správných výsledků, a tudíž sama předpokládá určité hodnoty, 2. věda chce dosáhnout „hodnotových“ výsledků ve smyslu, že již výběr látky obsahuje hodnocení, 3. empirická věda nemůže pojednávat o „subjektivních“ hodnocení lidí jako o objektu.
Nejsnáze lze odpovědět na bod třetí: „Jedná se přece výlučně o požadavek, jenž je sám o sobě nanejvýš triviální: aby badatel a přednášející, protože se zde jedná o heterogenní problémy, bezpodmínečně odlišoval zjišťování empirických faktů /včetně jím zjištěného ,hodnotícího’ chování empirických osob, jež se stávají předmětem zkoumání/ od jejich posuzování jako žádoucích, tedy od svého vlastního, v tomto smyslu ,hodnotícího’ stanoviska“ [Weber 1998: 73].
Odpověď na první a druhý bod je již složitější. Weber v prvé řadě hovoří o tom, že pravdy získané na základě zkušenosti nemusí být spolehlivější než pravdy etické. I empirická zjištění mohou být sporná. Pro dosažení relativní pravdy je důležité poznat podstatu zkoumaného problému.
„Platnost praktického imperativu jako normy na jedné straně a platnost pravdy jako empirického faktického zjištění na straně druhé spočívají svou problematikou ve zcela heterogenních rovinách. Specifická dignita každé z nich se poruší, jestliže to neuznáme a jestliže se budeme snažit obě sféry násilně slučovat. Právě to se podle mého názoru stalo zejména u profesora Schmollera“ [Weber 1998: 74].
Problémy: 1. zda, jakým směrem či s jakou pravděpodobností se bude vyvíjet určitá situace, a 2. zda máme sami napomáhat či bránit, aby se to stalo, jsou naprosto různé. Hodnotové soudy a empirická zjištění jsou problémy heterogenní, které jsou principiálně odlišné.
„Jestliže si naproti tomu někdo, kdo oběma způsobům tázání přiznává absolutní heterogenitu, přesto činí nárok vyjádřit se v jedné a téže knize, na jedné a téže stránce, ba i v hlavní a vedlejší větě jedné a téže syntaktické jednotky na jedné straně k jednomu a současně druhému z obou heterogenních problémů, je to jeho věc. Co by se na něm mělo požadovat, je pouze to, aby své čtenáře ve věci absolutní heterogenity problémů neúmyslně /nebo také z vědomé pikantérie/ neklamal“ [Weber 1998: 81-82].
V čem je podle Webera smysl diskusí o praktickém hodnocení: 1. vypracování posledních, vnitřně „důsledných“ hodnotových axiomů, z nichž protikladná mínění vycházejí, 2. dedukce „důsledků“ hodnotících stanovisek, které vyplývají z posledních hodnotových axiomů, 3. zjištění faktických důsledků, jež by praktická realizace určitého hodnotícího stanoviska měla, 4. objasnit nové hodnotové axiomy a z nich vyplývající postuláty, které zastánce praktického postulátu nebere v úvahu.
„Vlivem této čistě logické situace nedochází v empirickém zkoumání k vůbec žádné legitimaci ,praktických hodnocení’. Avšak tento stav v souladu s historickou zkušeností způsobuje, že jsou to kulturní, což znamená hodnotové zájmy, které ukazují směr také čistě empirické práci“[Weber 1998: 83].
Nesprávnost ideálů nemůžeme dokazovat vnějšími „fakty“. Fakta nebo podmínky, ty mohou omezovat realizaci konkrétního ideálu, ale nic to nevypovídá o jeho správnosti či nesprávnosti. Proto je nesprávné domnívat se, že lze nějakou politickou ideologii potvrdit nebo vyvrátit na základě teoretických závěrů ekonomie, politologie nebo sociologie.
„Můžeme například přesvědčenému syndikalistovi názorně dokazovat, že jeho konání je nejen sociálně ,neužitečné’, tj. že nemůže mít žádný vliv na změnu vnějšího třídního postavení proletariátu, ale že dokonce vyvoláváním ,reakčních’ nálad toto postavení nevyhnutelně zhoršuje, a přece se mu tím – jestliže se skutečně hlásí k posledním důsledkům svého názoru – vůbec nic nedokázalo, a to nikoli proto, že by byl pomatený, nýbrž proto, že ze svého hlediska může ,mít pravdu’“ [Weber 1998: 84-85].
Empiricky můžeme vyřešit určitý problém, kde je jednoznačně dán účel a hledáme k němu vhodný prostředek. Výrok “x je jediným prostředkem k dosažení y“, je jen faktické převrácení věty: „ po x následuje y“. Aby se nám podařilo kauzálně připojit empirické procesy, je třeba racionální, a to buď empiricko-technické nebo také logické konstrukce, které nám odpoví na otázku: Jak by za absolutně racionální, empirické a logické správnosti či nespornosti vypadal skutečný stav věcí, ať už by představoval vnější souvislost jednání nebo myšlenkový útvar?
„Ať už má racionální ideální typ jakýkoli obsah, ať už představuje etickou, právně dogmatickou, estetickou nebo náboženskou normu víry, či technickou, ekonomickou, právně politickou, sociálně politickou či kulturně politickou maximu, anebo ať představuje ,hodnocení’ jakéhokoli druhu dosažené do maximálně racionální formy, vždy má jeho konstrukce v rámci empirických výzkumů pouze jeden účel: ,porovnat’ s ním empirickou skutečnost, zjistit její kontrast nebo její odstup od tohoto typu anebo její relativní přiblížení k němu“ [Weber 1998: 103].
Do oblasti metodologie zasáhl i vztah mezi klasickou školou a německou historickou školou. Weber poukazuje na to, že snížení váhy klasické školy německou historickou školou bylo nešťastné, neboť klasická škola disponovala zákony klasické ekonomie, byla schopna vytvářet ideální typy a současně i hospodářsko-politický ideál.
„Když vlivem hospodářsko-politických a sociálně politických změn v hodnocení státu došlo k náhlému obratu také v oblasti hodnocení, zasáhlo to ihned oblast bytí a čistě ekonomická teorie byla zavržena nejen jako výraz ideálu ¦ na což si nikdy nemohla činit nárok ¦ , ale také jako metodický přístup ke zkoumání skutečnosti“ [Weber 1998: 104-105].
Weber předkládá dva důležité závěry německé historické školy: 1. že racionální konstrukce ekonomické teorie jsou pouhé fikce, které nevypovídají nic o realitě faktů; 2. hodnotová neutralita ve vědě není možná. S prvním závěrem Weber souhlasí, ale zároveň připomíná, že zde není popírána užitečnost ekonomické teorie.
„Teoretické konstrukce stojí výlučně ve službě poznání elit, jež samy neposkytují, neboť tyto reality samy se ke konstruovanému vývoji přibližují jen v nejkrajnějším případě, a to v důsledku spolupůsobení jiných okolností a motivů, jež nejsou obsaženy v jejich předpokladech. To, co jsme právě řekli, ovšem není důkazem proti použitelnosti a nezbytnosti čisté teorie“ [Weber 1998: 105].
Ke druhé tezi má Weber zamítavé stanovisko. „Druhou tezí bylo, že hodnotově neutrální nauka o hospodářské politice nemůže v žádném případě existovat jako věda. To je ovšem zásadně nesprávné, a sice nesprávné v tom, že ,hodnotová neutralita’ ¦ v předtím naznačeném smyslu ¦ je právě naopak předpokladem každého čistě vědeckého zkoumání politiky, zejména politiky sociální a hospodářské“ [Weber 1998: 105].
Hospodářská politika je nauka, kde Weber připouští existenci hospodářských maxim. Ty však musí být otevřené a upřímné. Weber upozorňuje na vzrůstající moc státu. Na přelomu 19. a 20. století se stal stát tak rozšířenou hodnotou, že přestala být respektována jako hodnota a státní moc se označila za zákon.
„Sotva se tedy mohlo očekávat, že by se odtud nevyvodil závěr: stát musí být ¦ zejména pro hodnocení, která se pohybují v oblasti ,politiky’¦ zásadní ,hodnotou’, podle jejíž životních zájmů by se mělo nakonec měřit veškeré společenské jednání. Ale také to je naprosto nepřípustnou reformulací faktů patřících sféře bytí do norem, které přísluší sféře hodnocení, při čemž se zde při vysvětlování ,prostředků’ /,udržování’ či ,podpory’ státu/ záhy ukáže, jak nedostatečně jednoznačné jsou výsledky tohoto hodnocení“ [Weber 1998: 107].
Weber analyzuje pojem panství v rámci sociologie politiky ve III. kapitole svého díla Wirtschaft und Gesellschaft. Tato třetí kapitola Typy panství /Die Typen der Herrschaft/ patří k nejdůležitějším pasážím Weberova díla. Máme možnost poznat definici panství /autority/ jako šanci, že určitá skupina lidí uposlechne rozkazu určité osoby. Weber vychází z kategorie moci, kterou vysvětluje jako šanci jednajícího prosadit v rámci určitého sociálního vztahu svoji vlastní vůli, a to i přes odpor druhých. Weber rozlišuje tři typy legitimní autority: racionální, tradicionální a charismatické. Podstatou všech typů panství je skutečnost, že moc je považována ze strany těch, kdo jsou jí podrobeni za něco oprávněného [Keller 2005: 274; Weber 1953: 159,162].
Racionální /legální/ panství se vytváří na základě racionálních stanov, které zaručují legálně ustanovený, věcně neosobní řád, který je charakteristický silou formální legality svých ustanovení.
Základní znaky racionálního panství jsou:
¦ stálý provoz úřadů a úřady samotné: ¦ jsou založeny na kompetenci /věcné
příslušnosti/
¦ na principu úřední hierarchie,
¦ na pravidel /technických nebo normách/,
¦ na striktním oddělení soukromých a veřejných
prostředků,
¦ na vedení spisů a
¦ na existenci správního aparátu.
Čistý typ racionálního panství představuje panství byrokratického správního aparátu. „Čistě byrokratické panství, tj. byrokraticko-monokratická správa s vedením spisů je podle zkušeností čistě technicky nejdokonalejší a nejracionálnější forma výkonu panství – ať už z hlediska preciznosti, stálosti, disciplíny, napjatosti a spolehlivosti, dále z hlediska vypočítatelnosti pro vládce stejně jako pro ovládané, z hlediska intenzity a extenzity výkonu i formálně univerzální použitelnosti na všechny úlohy“ [Weber 1976: 128; Loužek 2005: 131; Keller 2005: 274].
Tradiční panství je autorita, jejíž legitimita a víra v ní vychází z posvátné tradice starých řádů a panské síly. „Vládnoucí není ,představený’, nýbrž osobní pán. Jeho správní aparát se neskládá primárně z ,úředníků’, nýbrž z osobních ,sluhů’. Ovládaní nejsou ,členové’ svazu, nýbrž pouze ,tradiční kolegové’ anebo ,poddaní’. Nikoli věcná úřední povinnost, nýbrž osobní věrnost určují vztahy správního aparátu k pánovi“ [Weber 1976: 130; Keller 2005: 275].
V rámci tohoto druhu autority nejsou dodržována abstraktní ustanovení, ale plně se respektuje povolaná osoba, která je určená pánem, její příkazy legitimní a musí být akceptovány. Pán v tomto případě může vládnout jak se svým štábem, tak také bez něj. Pokud štáb existuje, nemá pevné kompetence, racionální hierarchii, odborné vzdělání a stálý úřednický plat. Veškerá rozhodnutí jsou v kompetenci pána.
Weber rozeznává dva typy tradičního panství: gerontokracii a patriarchalismus. Gerontokracie je stav, kdy panství vykonávají nejlepší experti svaté tradice. Primárně zde nejsou zastoupeny ani rodinné, ani hospodářské kruhy. Patriarchalismus představuje stav, kdy svaz ať ekonomický nebo rodinný v rámci panství řídí určitý jedinec.
Charismatické panství, jehož předpokladem je mimořádná schopnost proroků, terapeutů, kněží či politiků přesvědčit lidí o své mimořádnosti a magické síle. Jedinec disponuje nadáním, které mu seslal bůh, má mimořádné morální vlastnosti jako např.: je vzorný, ctnostný a pro to všechno je považován za vůdce. Zda jsou jeho kvality z estetického, etického či jiného hlediska „objektivní“, není pro fungování charismatické osoby důležité.
„Pojem charismatu má znamenat určité mimořádné – ne každému přístupné – kvality nějaké osobnosti /terapeutické nebo právní způsoby u proroků, magicky podmíněné u loveckých vůdců či válečných hrdinů/, kterou je nadpřirozeně, nadlidsky nebo přinejmenším nevšedně nadán, a je proto hodnocen jako bohem seslaný a ctnostný vůdce“ [Weber 1976: 140; Keller 2005: 276].
Tato forma panství, vykonávaná charismatickou autoritou je provázená emocionálním prožitkem. Správní štáb charismatické autority nedisponuje úředníky a už v žádném případě úředníky vyškolenými. Při výběru štábu nejsou brány v úvahu ani stavovská, ani ekonomická kritéria, nýbrž je vybrán prorokem či vůdcem a to podle čistě jeho osobního uvážení. Charismatické panství nemá svůj původ na tomto světě, je revoluční a odporuje jak racionální, tak tradiční autoritě.
„Čisté charisma je cizí hospodářskému kalkulu. Tam, kam přijde, konstituuje ,povolání’ v emfatickém smyslu slova, jako ,poslání’ či vnitřní ,úkol’. V čistém typu opovrhuje ekonomickými kategoriemi i příjmem – což je ovšem často více přání než skutečnost… Čím zvláště opovrhuje, pokud je vskutku autentickým charismatem, je tradiční či racionální všední hospodářství, dosahování pravidelných ,příjmů’ pomocí stálé ekonomické činnosti“ [Weber 1976: 142].
Max Weber se ve své metodologii snaží o propojení určitých prvků německého historismu s principy pozitivizmu. Je si vědom, že obě metodologické disciplíny mají svá slabá místa, která jsou pro něho nepřijatelná. U pozitivizmu odmítá ztotožnit se se závěrem, že poznávací cíle a postupy v přírodních a sociálních vědách jsou v zásadě totožné. V rámci německého historismu nesouhlasí s tím, že nemůžeme v oblasti kultury a historie vytvářet jakákoliv zobecnění, protože lidské jednání nepodléhá pravidelnostem, které se řídí zákony přírody. Má výhrady proti historizujícímu relativizmu, který používá metody, která ať zkoumá jednání člověka, nebo přírodní zákony, vždy usiluje o určitou abstrakci a zobecnění. Na rozdíl od pozitivistů zastává názor, že člověk na rozdíl od věcí může být chápán nejen podle vnějších projevů, tzn. na základě pozorování, ale i na základě své vnitřní motivace, které nelze považovat za viditelné projevy. Na rozdíl od obou proudů akcentoval problém hodnotové orientace. Té se vědec nemůže vyhnout, je povinen ji přiznat a to jak sobě, tak i ostatním [Keller 2005: 263].
Max Weber v rámci svého vlastního procesu metodologického bádání se soustřeďuje na čtyři okruhy problémů: v prvé řadě je to zájem o výběr a stavbu předmětů vlastního společenskovědního poznání. Problém stavby, struktury předmětu jeho poznání je podle Webera řešitelný v případě, že jej vnímáme jako vztah sociálních a historických skutečností k určitým hodnotám. Druhou důležitou oblastí jsou otázky, které se vztahují k námi používaným pojmům, pomocí kterých zkoumané předměty označujeme, zkoumáme jejich platnost, jejich specifika i konstrukci. Weber je nazval ideálními typy, které se pro něj staly jediným možným prostředkem společenskovědního i historického poznání. Třetí oblastí Weberova zájmu v oblasti metodologie jsou podmínky komunikace poznatků ve vědecké komunitě. Zde jde Weberovi o zásadně důležitý problém, a sice o pochopení metody a metodologie. V jejich základech lze nalézt klíč k dorozumění mezi subjekty, v úsilí o nová poznání. Čtvrtá oblast patří problematice porozumění historickým a sociálním jevům. Weber vysvětluje podstatu našeho poznání jako porozumění pomocí vědy. V celé historii lidstva nenajdeme žádný předem daný řád světa, žádný vývoj nebo pokrok, který by sám vedl naše poznání. Nikde nenajdeme předem připravenou, konečnou analýzu, konečné poznání. O všem co má pro nás rozhodující význam, co pomáhá zajišťovat naši existenci, musíme rozhodovat my sami. My rozhodujeme co je pro nás významné, hodnotné a co si zaslouží naše poznání. Nikdy však nepoznáváme skutečnost celou. Poznání je nekonečný proces, permanentní úsilí o nové skutečnosti [Havelka 2007: 79 ¦ 85].
Poznámka:
(1) Weber definuje hodnotu jako to, co je schopno stát se obsahem postoje vyjádřeného ve vědomě členěném pozitivním nebo negativním soudu, něco, co se u nás uchází o platnost a
čehož platnost jako hodnotu uznáváme , odmítáme nebo hodnotově posuzujeme v nejrozmanitějších spletitých souvislostech [Petrusek a kol. 1996: 375].
Weber považoval hodnocení v sociologii za jeden ze základních obecně metodologických problémů, souvisejících s jejím statusem jako objektivní vědy. Hodnocením rozumí určitý požadavek koncepce sociologie jako nehodnotící vědy a dále hodnocení vnímá i jako formulaci subjektivního přání, pomocí kterého do vědy vstupují mimorozumové, iracionální prvky přejaté z hodnotových soustav náboženských, politických, etických a světonázorových, které poznávací proces deformují. Sociologie má být principielně nehodnotící vědou, která se nemá podílet na formulaci společenských cílů. Weber si je však vědom toho, že absolutně nehodnotící sociologie není možná už proto, že hodnotově určeny jsou problémy, které sociolog volí, výchozí předpoklady a tvrzení, o něž opírá základní teorii, z níž pak vychází formulace hypotéz, rozsah empirických dat, jež mohou být výzkumem získána atd. Ideu nehodnotící sociologie dovedl do nejradikálnějších důsledků neopozitivismus, který rozlišil dva typy výroků: výroky o faktech, jež jsou založeny na zkušenosti a výroky o hodnotách, jež jsou založeny na subjektivních preferencích [Petrusek a kol. 1996 : 374].
Bibliografie
Havelka Miloš, 2007. Dějiny a sociologie u Maxe Webera.
In: Šubrt Jiří /ed./. Historická sociologie:
Teorie dlouhodobých vývojových procesů.
Plzeň: Aleš, s.: 73 ¦ 96.
Havelka Miloš, 2009. Metodologie, sociologie a politika, Praha: OIKOYMENH.
Keller Jan, 2005. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.
Loužek Marek, 2005. Život a dílo Weberovské interpretace
Praha: Nakladatelství Karolinum
Weber Max, 1956. Wirtschaft und Gesellschaft.
Ester und zweiter Halbband. Tübingen: BYJ. C. B. Mohr
Weber Max, 1966. The City. New York: The Free Press.
Weber Max, 1968. Gesammelte Aufs?tze zur Wissenschaftslehre:
Tübingen, J. C. B. Mohr.
Weber Max, 1971. Gesammelte Politische Schriften.
Tübingen: J. C. B. Mohr.
Weber Max, 1973. Zur Auseinandersetzung mit Eduard Mayer.
In: Weber Max: Gesammelte Aufs?tze zur Wissenschaftslehre:
Tübingen: J. C. B. Mohr.
Weber Max, 1976. Wirtschaft und Gesellschaft. Grundriß der verstehenden Soziologie.
Tübingen: J. C. B. Mohr.
Weber Max, 1998. Sociologie náboženství. S úvodních studií Miloše Havelky
/z německého originálu přeložil Jan Škoda/: Praha: Vyšehrad.