12.04.2016 | 21:45
Markéta Gusti Irák - Peklo v ráji

Markéta Gusti Irák - Peklo v ráji

Recenze knihy Pawla Smolenskiho, vydalo nakl. Dokořán Praha 2015

Markéta Gusti

Irák - Peklo v ráji

(Recenze knihy Pawla Smolenskiho, vydalo nakl. Dokořán Praha 2015)

Pawel Smolenski je polský novinář, který v letech 2003 a 2004 navštěvoval Irák a to, co viděl, slyšel a zažil, zaznamenal ve své knize Irák Peklo v ráji. Irácká společnost od poloviny 70.let bohatla na vývozu ropy a životní úroveň obyvatelstva stoupala. V roce 1979 se Saddam Hussain chopil moci a nastolil vládu teroru a strachu. V roce 1980 Irák napadl sousední Irán, po osmi letech válka skončila příměřím a milionem mrtvých na obou stranách. Válka Irák finančně vyčerpala. V roce 1988 Hussain zahájil cílenou genocidu Kurdů za pomoci chemických zbraní. V roce 1990 napadl Hussain Kuvajt a prohlásil ho za své území.

Spojené státy americké reagovaly v roce 1991 vysláním svých vojsk do Kuvajtu a během krátké doby irácké vojsko z kuvajtského území vytlačily. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů uvalila na Irák hospodářské embargo. Kuvajtská porážka podnítila domácí irácké šíity a separatistické Kurdy k povstání proti Hussainovu režimu, ale jejich hnutí bylo násilně potlačeno. Po deseti letech hospodářského embarga bylo irácké obyvatelstvo natolik vysíleno a vyhladověno, že Organizace spojených národů začala směňovat ropu za potraviny, aby zuboženému obyvatelstvu pomohla. V roce 2003 Spojené státy americké obsadily Irák, svrhly režim Saddáma Husseina a ponechaly své jednotky na iráckém území.

Do této doby Smolenski zasazuje děj své knihy a reflektuje, jak se irácká společnost vyrovnává s pádem násilnického režimu, kdy najednou vedle sebe musí žít bývalí prosaddámovští trýznitelé, jejich oběti či příbuzní obětí prahnoucí po odplatě i zcela řadoví Iráčané, kteří bilancují, čím mohli či nemohli proti režimu bojovat či nebojovat a Smolenski popisuje jejich zmatení, zda jsou tedy vinni či nikoli.

Saddam Hussain svým terorem dusil jakoukoli občanskou neposlušnost a tudíž po jeho svržení vyplývají na povrch stoleté sváry v etnicky a nábožensky nesourodém Iráku, jehož každodenní život teď vypadá jako boj všech proti všem. Šíitové nenávidí sunnity a wahhábisty. Sunnité nenávidí Šíity a wahhábisty. Wahhábisté považují všechny kromě sebe za odpadlíky od víry, kteří si zasluhují smrt. Mnoho lidí schvaluje represe proti Kurdům. Šaría potlačuje práva žen, komunisté se přou s liberály, proamerická vláda naráží na tradiční šejchy. A všichni společně proklínají Američany, kterým jsou sice vděčni za svržení Hussaina, ale vyčítají jim, že Irák okupují. A nakonec už i americkým mariňákům dochází trpělivost...

Smolenski tedy stál před obtížným úkolem, jak popsat realitu v takto etnicky a nábožensky rozdrobené společnosti nabité negativní energií dávných i nedávných křivd a zvolil, dle mého názoru velmi zdařile, metodu krátkých rozhovorů s různými lidmi, kteří autenticky a subjektivně zachycují pohled svůj či své etnické skupiny a popisují své vlastní příběhy a křivdy. Smolenski jim naslouchá, věrně a objektivně reprodukuje reportáže z těchto rozhovorů a přitom je jako pozorovatel jaksi lidský a soucítící a to i v případech, že s některými nesouhlasí. Hned v první kapitole popisuje Smolenski chmuru irácké reality: „Za špinavými okny hotelu Ištar vládne bagdádská mlha promísená s dusivými zplodinami. Její barva je směsí žluté, modrofialové a šedé a strukturou připomíná promočenou vatu. Zahaluje vylidněné ulice a stísněné dvorky, zhasíná světla nepočetných lamp, proniká do očí, páchnoucí a hustá jako kouř z ohniště, v němž hoří hadry a staré pneumatiky. Musíte se jí prodírat, rozhrnovat ji rukama, jako byste plavali ve vodě. V mlze zanecháváte stopy, můžete po ní šlapat, udusávat ji nohama. Úzká a klikatá stopa značí, že tím místem proběhl pes. Stopa široká a plochá, že tudy projel tank. Dutina vyšlapaná v mlze prozrazuje, že tam před chvílí stála skupinka lidí. Kdo to byl, proč se zastavili? To už vidět není. Mlha dodává tomuto horečnatému městu nezvyklé, příznačné, hrozivé a jaksi nereálné vzezření. Mění kontury vysokých palem, zahušťuje neduživé keře, deformuje betonovou zeď obklopující bezpečnou zónu hotelu, zahaluje vysoké obytné domy strašící vymlácenými okny. Nedohlédnu na nedaleký Tigris ani na náměstí al-Firdaws (firdaws znamená ráj), kde ještě před několika měsíci stála velká socha Saddáma a dnes tam končí pravidelné páteční demonstrace proti násilí, proti okupaci, za islám, za práva žen, za právo šaría, za menšiny i většiny. Neznámá, ale šikovná ruka maluje pod rouškou noci na domech obklopujících náměstí nápisy „Američané, vraťte se domů“.

Celou Smolenskiho prací ho doprovází jeho irácký tlumočník Džamál Salmán. Smolenski o něm píše: „Džamál žil více než dvacet let ve Spojených státech, proto dokázal skvěle překládat do jazyka „bílých“ meandry a zákruty arabského světa. Bez něho bych byl v Iráku slepý a hluchý“. Džamál ale není jen tlumočníkem do angličtiny – zná se s lidmi z chudinských čtvrtí v Bagdádu, zprostředkuje tajné obřady dervišů a nejednou zachrání Smolenskimu život, když ho na poslední chvíli vysvobodí z vřavy demonstrace, kde se frustrace Iráčanů obrátí proti cizincům. „Čtvrť dvou mečů znal jako své boty. Tam se v rodině obyčejného policisty narodil. Když jsme spolu vcházeli do těch blátivých uliček, které jsou pro Evropana málo přátelské, ukázalo se, že všechny zná, se všemi se přátelí, ať už je to největší zloděj a lotr, největší podvodník, nebo nejznámější šejch. Díky Džamálovi jsem se v tomto bohem zapomenutém slumu cítil úplně bezpečně, věděl jsem, že dokud je se mnou, nic špatného se nestane“. Smolenski často prokládá rozhovory s lidmi či popisy míst také krátkým komentářem Džamála, vypadá to, že se spolu opravdu spřátelili, a že Smolenskimu na Džamálově názoru záleží. Když Džamála něco udiví, Smolenski napíše proč a čtenář jaksi nepozorovaně mezi řádky cítí, že Džamál je jistou autoritou. Džamál například říkal: „Chápu, proč mají Kurdové něco proti Arabům. Ale nechápu, proč my, Arabové, tak nenávidíme Kurdy“. Nebo: „Byl jsem v Izraeli a každému v naší zemi říkám, že tam žijí stejní lidé, jako jsme my“. V roce 2004 však Džamál na své přátelství se Smolenskim zaplatil životem – byl zavražděn teroristy spojené s al-Kaidou za to, že pomáhal polským novinářům...

Na tomto místě se pojďme podrobně podívat na to, jak Smolenski popisuje katarzi společnosti, zbavené kruté diktatury. Ze všech těch rozhovorů, které vedl s různými lidmi na různých místech Iráku, se postupně vytvářejí tři odlišné skupiny lidí: ti, kteří Hussaina nenáviděli a jimž bylo nejvíce ublíženo, dále ti, kteří se snažili v tichosti přežít, nepřijít o život, ale ani o svou důstojnost a pak ti, kteří na staré saddámovské časy vzpomínají se sympatiemi. Smolenski ukazuje, že katarze společnosti, jež by si „svého“ diktátora svrhla sama, by probíhala zcela odlišně než v Iráku. Řadoví Iráčané bez přístupu k zahraničním informacím žili v hussainovském teroru a doslova přes noc zemi obsadila americká vojska. Bez varování, bez přípravy, bez vysvětlení. Tuto roztěkanost, rozpolcenost, nejistotu po rychlém americkém řezu, vyjadřuje Smolenski naprosto excelentně, neboť jeho hovory se stále točí dokola, jeho lidé vypráví protichůdné názory a často sami sebe popírají či polemizují se svými myšlenkami. Smolenskimu se podařilo, aby se mu jeho lidé zcela otevřeli - možná je to tím, že nenaslouchal jen rutinně, mezi řádky je patrný jeho lidský a jaksi soucitný pohled. K Iráku ale rozhodně nepřistupuje s přehnaným patosem či nějakým klišé, takže text zůstává stále velmi objektivní.

Nejotřesnější svědectví se Smolenski dozvídá od lidí, kteří Hussaina nenáviděli. Ibráhím Z jako dítě vyrůstal ve stejném bagdádském slumu jako Saddám Hussain a vypráví o něm: „Pamatuje si, že jeho (Saddámův) strýček byl tupý a krutý člověk a často si na at-takrítském nemanželském dítěti (Saddámovi) vyléval zlost. Vyprávěl mi, jak musel malý Saddám chodit do křoví k Tigridu s různými muži, strýčkovými známými. A jak dostal vyčiněno, když s ním nebyli spokojeni. Ibrahím Z si pamatuje i mladého Saddáma – silného a dovážného mladíka, který raději používal pěsti než slova. Saddám u sebe nosil železnou tyč. Bil s ní protivníky tak silně, aby je zabil. Vlichotil se do přízně gangu, který založili lidé z klanu at-Takrítí. Strýc mu nařídil, aby zastřelil člověka z konkurenční bandy. Už v té době podle Ibrahímových vzpomínek Saddám mezi lidmi z bagdádského ghetta vzbuzoval strach“. Smolenski celou knihu prokládá vzpomínkami různých lidí na Hussainův režim a popisuje, jak se ze zneužívaného malého Saddáma stal strašný masový vrah. Toto téma je jediné, kdy se Smolenski nedrží čisté objektivity – sice objektivně přepisuje rozhovory lidí, ale tyto pasáže píše, možná nevědomky, důraznějšími a negativně zabarvenými slovy. Mučení popisuje takto: „Nahý muž stojí s roztaženýma nohama nad tmavozelenou lahví s podlouhlým hrdlem. Vězeň má spoutané ruce a je přinucen, aby si na lahev sedal, dokud mu nezmizí v konečníku. Muž křičí, prosí o pomoc, ale mučitelé se smějí a šklebí a vtipkují:“ Nelíbí se ti to ?“ Smolenski nepochybuje o tom, že roky mučení a strádání, strachu a teroru, nemohou Američané vyhrát vojenskou okupací, avšak ani Američany nesoudí. Spolu s Iráčany pochybuje, přemítá a snaží se vyrovnat s krutou minulostí.

Podívejme se ale dále. Mezi lidi, kteří se snažili nepřijít ani o život, ani o svou čest, patří i Ahmad al-M, novinář s třicetiletou praxí. Vypráví Smolenskimu jaksi běžný irácký život běžného zaměstnání, snahu normálně žít, dávat si pozor na režim a „nepřekročit červenou linii“, ale také zachovat si svou lidskost. Ahmad vypráví: „Chceš vědět, jak se mohl člověk dostat za červenou linii? Stačilo jedno maličké nedopatření, chvilka nepozornosti a roztržitosti. Saddám měl křivý zub, už si nevzpomínám – pětku nebo šestku. … Proto jsme si dávali velký pozor na fotografie usmívajícího se prezidenta. Kdyby nějaké noviny otiskly snímek Saddáma s křivým zubem... znamenalo by to, že jejich šéfredaktor překročil červenou linii“. V rozhovoru s tímto novinářem se plně ukazuje Smolenskiho cit pro jakousi přirozenou lidskost, novinář pochybuje o své odpovědnosti minulému režimu a Smolenski jakoby sám pochyboval, sám nezná jasnou odpověď , a tak tohoto novináře chápe a nesoudí: „Ahmad al-M neusíná bez pocitu viny. Říká, že si uvědomuje svoji míru odpovědnosti. Kdo kromě něj však ví, čím se skutečně provinil a do čeho byl vmanipulován, v čem byl oklamán, obalamucen a zrazen ? Stručně řečeno, Ahmad se bojí, že v Iráku brzy dojde na účtování a on se bude muset zpovídat. Ze slov, která napsal z vlastní vůle, ale i z toho, co musel dělat, pokud chtěl zůstat novinářem. Neví, zda ho lidé správně pochopí.“

A nakonec se podívejme také k Hussainovým zastáncům. Smolenski navštívil vlivnou a vzdělanou iráckou rodinou, žijící v Bagdádu. Všichni muži této rodiny mají právnické vzdělání, ženy jsou na irácké poměry také vzdělané a v mezích možností svobodné. Manželka si stýská po Hussainově době: „Co chceš ještě vědět o Saddámovi? … Dnes, kdy naši zemi potkalo tolik neštěstí, jsou podobné rozhovory jedinou příležitostí, jak se duchem vrátit do dobrých časů. Do dob, kdy nám vládl prezident a kdy jsme měli proud. Plyn na vaření stál tři sta dinárů a i toho bylo dost. Zločinci seděli ve vězeních, večer jsem se mohla jít s manželem projít. Nebála jsem se, že Kuvajťané unesou naše dcery nebo nám zapálí dům. Neměla jsem strach o majetek“. Smolenski dál hovoří s touto rodinou o dalším, co je pálí, nad čím si stýskají a zvláště důležité je zjištění, že velká část irácké veřejnosti schvaluje Hussainův útok na Kuvajt. Tento fakt Smolenski zmiňuje ještě na několika dalších místech v knize, ale myslím, že zde, v rozhovoru s touto vzdělanou rodinou, je protikuvajtské smýšlení nejpatrnější. Manžel vysvětluje: „Nediv se proto, že se Sajjjid (pozn. Hussain) rozhodl získat naše území zpět. Měl k tomu mnoho důvodů. Zaprvé – historie mu k tomu dala svaté právo. Kdysi žádný Kuvajt neexistoval, byla to irácká provincie al-Kádhima. Zadruhé – musel nás chránit před úskočnými zloději. Kuvajťané jsou odrodilými dětmi Iráku. Věř, že ze společných polí kradli i naši ropu.“

Smolenski při svých cestách po Iráku hovořil s lidmi, kteří se snažili vypořádat se s Hussainovým režimem. Ale hlavní trhavinou v irácké společnosti není vztah diktátorovi, ale náboženská nenávist, sahající mnoho století do minulosti. Hussain tyto náboženské nesváry pohřbil pod svým celoplošným terorem a když byl Američany odstraněn, dlouho potlačované emoce vybuchly v jedné velké, kruté a chaotické náboženské válce všech proti všem. I zde se Smolenski snaží dát prostor všem a spolu s Džamálem hovoří s prostými věřícími, radikálními ozbrojenci i náboženskými vůdci.

Šajch Muhammad Abú Chamra patří k významným sunnitským mullům v Bagdádu. Smolenskimu byl doporučen jako člověk dialogu a míru. Abú Chamra vysvětluje: „ Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného, poslušni slovům milovaného proroka Muhammada. Doufám, že světu povíš, že nechceme cizince okupující Irák. K ničemu vás nepotřebujeme, copak to nikdy nepochopíte ?“ Abú Chamra považuje Usámu Bin Ládina za dobrého muslima a nevěří západní propagandě, že je odpovědný za masakry na civilistech, vypráví o životě pravého muslima a znovu se vrací k aktuálnímu dění. Smolenski jeho myšlenky věrně zaznamenává a když už nedávají smysl, dodává: „Ztrácel jsem se v jeho slovech, nedokázal jsem v nich najít smysl. „Abú Chamra,“ vysvětloval Džamál, „je člověkem umírněným. Neodsoudí Saddáma, protože za jeho časů nedoznal jako šajch významné mešity, a navíc sunnita, žádné křivdy. Nesnáší Američany, chápe ale, že se musí sklonit před silou. Nevěří vašim slovům, ale všimni si, že nevěří ani jiným muslimům. Nediv se, že si raději vybere Usámu než Bushe, jinak to zkrátka nedokáže. Ve skutečnosti ho ale nezajímá ani Bin Ládin, ani Amerika. Dokud neumírají jeho lidé, není to jeho věc. Kdyby byli v Iráku jen takoví mullové, měli bychom klid“. Domnívám se, že v tomto tkví síla Smolenskiho reportáže. Někdy ani on sám nerozumí a snad ani nemůže rozumět tomu, co vidí a slyší, protože mnoho dění je v současné irácké realitě nepochopitelné. Tak jako tento mulla, i mnoho dalších iráckých lidí hovoří nejasně a až Džamál nám vysvětluje, že není potřeba, aby lidé měli přesně vyhraněný světonázor, k umírněnosti a iráckému míru prozatím stačí, aby neumírali lidé...

Smolenski se setkal i s mudžáhidy v radikální al-Fallúdže a předem upozorňuje: „Nepolemizoval jsem s nimi, nekomentoval jejich slova. Chtěl jsem je zkrátka vyslechnout.“ Mudžáhidé mu vysvětlují: „Ve jménu Boha Milosrdného, Slitovného, Velkého a Spravedlivého, poslušni učení Mohameda, jenž byl Jeho prorokem. … Když Američané Saddáma svrhli, byli jsme nevěřícím velmi vděčni. Saddám ale zmizel, a nevěřící zůstali. Nestýská se nám po Saddámovi. Nepotřebujeme ho. … Krvavý diktátor je ale přesto lepší než Američané. Zeptáš se proč ? Protože pro Araby je vždy lepší Arab, i kdyby to byl tyran a neznaboh. Chcete ovládnout naši zemi i naše duše. Štěstí Iráčanů vás nezajímá. Vidíte jen naši ropu, natahujete ruce po celém arabském světě. Udeřili jste na srdce islámu, pohrdáte tím, co je pro nás svaté. Lidé skutečné víry s tím nemohou souhlasit. V této válce se rychle ukázalo, že nejde o Saddámovu hlavu, ale o dobytí Iráku. Museli jsme něco udělat. Bojujeme pod heslem Alláhu Akbar, Bůh je veliký. ... Jsme mudžáhidé. … V Iráku nastal čas boje. … Proto jsme se rozhodli založit Boží armádu, a bude-li taková Boží vůle, budeme se bít do posledního bojovníka. Nejdůležitější je, že naše řady stále sílí, mnoho lidí chce položit život za naši zemi a za Alláha“. Smolenski se od těchto slov distancuje, hovoří stručně a bez jakékoli konotace popisuje, jak mudžáhidé tvoří skupinky po šesti až deseti mužích, nejmladším z nich je osmnáct let, členové jednotlivých skupinek se mezi sebou neznají, kontakt mají jen velitelé. Aktivních bojovníků je dost, ale finančních sympatizantů ještě více. Bojovníci společně vyrábějí ruční bomby, které umisťují na předpokládanou trasu amerických konvojů či do amerických center a sebevražední atentátníci je v pravý čas odpalují.

Smolenski a Džamál hovoří i s wahhábským šejchem Madžídem. Ten říká: „Nenazývej nás wahhábity. Je to výraz, který nám byl dán zvenčí, má nás dehonestoval, v běžném jazyce je to urážka. Jsme saláfité, dědicové Proroka“. Smolenski popisuje Madžídovu nenávist k šíitům, kterou stvrzuje Prorokovými slovy. Proto jsou wahhábské masakry iráckých šíitů opodstatněné a nutné – zabíjí pouze ty, kteří se odvrátili od víry. Pokud by se šíité své zvrácené víry vzdali, wahhábité by je přestali pronásledovat. Stejně tak pronásledují Američany, neboť ti se provinili okupací a životem bez víry. Madžíd pouze wahhábity považuje za pravé muslimy a je si vědom, že ostatním jsou trnem v oku. Smolenski ho v klidu nechá vyprávět, Madžíd kupí jednu urážku za druhou a říká: „Dervišové nám však nikdy neodpustí, že žijeme v pravdě. Nenávidí nás i bratři sunnité. … Šíité putují k hrobům imánů, avšak podle práva Koránu je to smrtelný hřích“.

Smolenski v jiné části knihy popisuje šíitský svátek ašúra, který byl za Hussaina zakázán a k němuž se šíitové mohli za americké okupace znovu vrátit. Procesí početných rodin pomalu procházelo Bagdádem, věřící se po cestě modlili, když v tom zaútočilo několik zřejmě wahhábských sebevražedných útočníků. Došlo k masakru na civilistech, Američané ve vzniklém zmatku nevěděli, kdo je nepřítel a kdo ne a stříleli do davu. Místní nemocnice bez léků, personálu a zabezpečení praská ve švech, všude kaluže krve, pláč pozůstalých, frustrace. Američané propadají zmatku a nemají situaci pod kontrolou. Iráčané nenávidí Američany, že je nedovedli ochránit. Šíitský ajatolláh Muhammad spílá: „Byla to dokonale naplánovaná vražda, stála za ní Satanova ruka. Ve stejnou chvíli byli zabíjeni šíité v Bagdádu, Karbalá a dokonce i ve vzdáleném Pákistánu. Mohla to být jedině al-Kaida, banda bezbožných bytostí oblečených do lidského těla. Taková je podstata wahhábismu – vraždit nevinné, ženy a děti. … Wahhábité neznají Boha“. Z oficiálních míst ale zaznívá, že nikdo přesně neví, kdo útočil. A tak se musím společně se Smolenskim sama sebe ptát: Byli to wahhábisté, protože podle nich jsou šíité odpadlíci od víry ? Byli to mudžáhidé, protože byli šíitové pod americkou ochranou ? Nevím... To je asi hlavní poselství Smolenskiho brilantní reportáže. Všichni nenávidí všechny a nikdo nezná řešení.

(Autorka je studentkou magisterského studia politologie a politického marketingu na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze)