25.02.2014 | 23:00
Felix Černoch: Postkatastrofická bezpečnostní opatření

Felix Černoch: Postkatastrofická bezpečnostní opatření

Odezněním katastrof jejich dopady nekončí. Nastupuje obnova infrastruktury a souběžně taktéž adaptace osob na změněné poměry. Obojí probíhá ruku v ruce s jejich re-socializací na bázi sociálního bezpečí, kdy represivní koncept přeroste, ex post, v preventivní.

Postkatastrofická bezpečnostní opatření

 Felix Černoch


 
Explikace

   Pokud vezmeme předestřené téma doslova i do písmene, pak je zřejmé, že jde jen o řešení důsledků katastrof po jejich odeznění, tedy nikoliv zmírňování vlastních účinků během trvání. Ale ani zásahy ex post nemají svůj účel toliko v sobě samých, byť ten je pochopitelně primární. Daleko důležitější však bude, abychom tímto prostřednictvím přemýšleli zároveň již také ex ante neboli preventivně, což znamená s poučením pro možné případy příští a zábranou recidivě škodlivých dopadů.

   Držme se tudíž oné platformy a vyjděme z představy, že krizová situace byla zažehnána. Přitom nelze přehlížet, natož zanedbat, že devastováno není jenom přírodní či civilizované prostředí, ač v jakkoliv kritickém stavu, ale stejně tak, ne-li drastičtěji, rovněž mysl postižených, vpravdě v rozpoložení krizovém. Právě tato dimenze by měla být předmětem našeho zamyšlení číslo jedna.

 
Represe

 

   Kdepak začít? Odkud odvíjet příběh a nápravu? Jak tomu všemu rozumět a kterak si počínat? Toť otázkou a nikoliv jedinou. Leč přesto se právě o to musíme aspoň pokusit. Proto do toho! V rámci tzv. krizového managementu (který ovšem nezřídka bývá spíše krizí managementu než managementem krizí) se hovoří o „prvořadých záchranných a likvidačních pracích“.

    Rozumějme tomu tak, prioritu má záchrana, což znamená pomoc lidem, kdežto teprve sekundárně likvidace, jinými slovy řečeno represe materializovaných projevů, jako třeba hašení požáru, dezaktivace zamořeného terénu nebo destrukce objektů hrozících samozřícením. Mělo by se to považovat za alfu (?) i omegu (?) praktických postupů a předpokládejme, že i ctí.

    Priorita? Absolutní primát! Z řečeného vyplývá, že jde primárně vždycky o lidi! Dověťme k tomu, že každý systém, kde alespoň jedním jeho prvkem jest člověk, musíme nazývat systémem sociálním! Včetně toho integrovaně- záchranného! Máme-li zde posuzovat sociální bezpečnost, pak počíná právě někde tady. Přeneseně to je bezpečnost společnosti, která je příznačná jak svými makro- rozměry, tak i rozměry na mikro-hladinách, včetně námi pojednávané. Poněvadž zajištění společenské bezpečnosti předpokládá zabezpečení jistot každého – i nejposlednějšího jedince. Aby nám bylo jasno hned na začátku.

   Jak jinak! Vždyť etymologicky si bezpečnost vyložme jako vztah bez péče čili jistou bezstarostnost. Franklin Delano Roosevelt, 32. prezident Spojených států severoamerických, zformuloval ve válečném roce 1941 před Kongresem 4 svobody coby princip i doktrínu: Vedle svobody slova, svobody vyznání a osvobození od nedostatku (hladu), to bylo i osvobození od strachu. Role státu má být u svobod k projevu a Bohu nulová, neboť jsou ryze osobními, svobody od na něj padají cele. Pochopitelně, když za neblahých okolností se člověk sám o sebe moc postarat nemůže i kdyby se snažil seč mu síly stačí!


Sociální bezpečí


   Není určitě náhodným, že za největší ohrožení své bezpečnosti považují lidé rozmach kriminality, proti níž se oprávněně cítí bezbrannými. Průmětem do katastrofických situací se pak násobí parazitováním na neštěstí jiných o čemž svědčily případy rabování při cyklicky se opakujících povodních. Tady se jedinec nemohl ochránit sám, když bojoval spíše o život než záchranu majetku. Smutné, když se toho dopouštějí sami zachránci, jako v případě požáru Veletržního paláce.

   Nicméně problémem není pouze zajištění bezpečnosti, ale v rámci našeho zadání rovněž resocializace neboli návrat života do původních kolejí. Tento proces, nepochybně zdlouhavější a rozhodně po všech stránkách, nejen této, mnohem náročnější, ač se nám to prvopohledově nemusí zdát. Pokusme si to ujasnit rozvrstvením pojednávaného procesu do několika zjednodušujících rovin:

    1. Obnova infrastruktury – přinejmenším na úrovni elementárního pokrytí neodbytných potřeb mezi něž zahrnujeme především zásobování vodou a potravinami, ale co nejdříve rovněž dodávku energií, dopravní obslužnost, dosažitelnost zdravotní péče … Dozajista nebude pochyb o tom, že zrovna tyto souvislosti ovlivňují lidskou mysl dílem rozhodujícím. Vždyť jde o limit a míru spokojenosti vpravdě každodenní, takže mnoho se změní už jen tím, že zcela obyčejné všední věci počnou aspoň zčásti fungovat.

    2. Adaptace obyvatelstva – zjednodušeně řečeno – přizpůsobení se novým poměrům, návrat zvyklostí do původních kolejí. Zvyknout prý se dá na všechno i na to nejméně příjemné. Ostatně nás přesvědčily opakované povodně, kdy ani po nich lidé nechtěli opouštět inundační obvody do nichž zapustili své kořeny a stále znovu se pouštěli do zápasu s přírodními živly v dobách periodických záplav. Dokonce navzdory nepojišťování svých příbytků.
 

Post festum


    Což to nevypovídá o jejich resocializaci dosti výmluvně samo za sebe? Zřejmě prozrazuje i proč tomu tak je a s relativní bezbolestností. Snad lze tvrdit, že je to dáno mírou socializovanosti. Do přehnanosti dovedeno se dá říci, že opravdu socializovaný člověk se ani moc resocializovat nemusí. Leč přesto! Nikdy nevstoupíme do stejné řeky, třebaže rozvodněné a rozlité do široké nivy. Závisí na poučenosti pro budoucno i okamžiky zkušenost poznovu aktualizující.

   Podstatným budiž asi něco jiného, co odhalil Karel Marx v Tézích o Feuerbachovi: Lidé jsou sice obětí poměrů, ale zároveň jejich spolutvůrci. Lidé si vytvářejí či proměňují svoje životní prostředí, avšak zároveň ono proměňuje či přinejmenším poznamenává každého z nich. Dialektika věcí, jevů a dějů, jak ji stvrzovalo heslo někdejších svazáků: My stavíme stavbu, stavba staví nás. V tom pravděpodobně spočívá tajemství resocializačních procesů, ale současně i jejich retardátorů. Možná by tu nabyla uplatnění myšlenka jiného amerického prezidenta (3.) Thomase Jeffersona – princip rovnováh a brzd.

 

Od ex post k ex ante

  

   Spojitost a propojenost výše nastolené párovosti se konečně prosazuje v integritě a nedělitelnosti průběhu analyzovaných událostí, když obnovovat musejí zase jenom lidé, sloužící tak vlastně sami sobě, což je činitel formativně nejefektivnější. Avšak s tím, že nejcennějším poučením z každé represe by měla být zábrana recidivy, která nakonec vyústí v účinnou prevenci. Ta ovšem závisí na důsledně objektivním rozborem situace, odhadu stavu věcí a jeho příčin, ale ze všeho nejvíce rozhodnutím o nápravě, jejím způsobu i harmonogramu. Pamatujme si přitom lidové moudro, že jak dlouho se co kazí, tak dlouho se to musí potom napravovat! Přinejmenším.

 

Seznam literatury

 

DUBNIČKA IVAN a kol.: Ekofilozofia včera, dnes a zajtra. Nitra: UKF, 2009, s. 50 – 61

HEJDIŠ MILAN, KOZOŇ ANTONÍN a kol.: Sociálna a ekonomická núdza - bezpečnosť jedinca a spoločnosti. Bratislava: VŠZaSP, 2009, s. 234 – 240

NEČAS STANISLAV, ONDŘEJ JAN a kol.: Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky současnosti. Praha: SVŠES, 2002, s. 60 - 69

 

 

Post-Catastrophic Security Measurements


Abstrakt
  

   Odezněním katastrof jejich dopady nekončí. Nastupuje obnova infrastruktury a souběžně taktéž adaptace osob na změněné poměry. Obojí probíhá ruku v ruce s jejich re-socializací na bázi sociálního bezpečí, kdy represivní koncept přeroste, ex post, v preventivní.

 

Summary

 The impacts of catastrophes have not finished. The rekonstruction of infrastructure begins, so does the adaptation of persons to changed local conditions. Both proceed hand in hand upon the re-socialised base of social safety, till the repressive concept will gradually develop, ex post, into preventive one.

 

Klíčová slova

 adaptace, ex ante, ex post, infrastruktura, katastrofa, post festum, prevence, represe, resocializace, sociální bezpečnost

 

Keywords

 adaptation, ex ante, ex post, infrastructure, catastrophe, post festum, prevention, repression, re-socialization, social security