04.03.2014 | 20:00
Roman Cetl: Sociálně nežádoucí jevy u dětí a mládeže

Roman Cetl: Sociálně nežádoucí jevy u dětí a mládeže

Společensky a sociálně nežádoucí jevy tvoří širokou škálu problémů, které jsou zejména u dětí a mládeže výrazným rizikem zdravotním, společenským i ekonomickým. Důležité je vyzdvihnout faktory zvyšující riziko výskytu sociálně deviantního chování. Negativní nebo nezdravé, nenormální nebo obecně nežádoucí tedy patologické jevy ve společnosti (tzn. pro společnost nebezpečné) se dříve označovaly souhrnným pojmem sociální patologie. V dnešní době se hovoří spíše o sociální deviaci nebo sociální dezorganizaci.

SOCIÁLNĚ NEŽÁDOUCÍ JEVY U DĚTÍ A MLÁDEŽE
UNDESIRABLE SOCIAL BEHAVIOR AMONG CHILDREN AND
YOUNGSTERS

Mgr. Roman Cetl
Akademie managementu a komunikace, Praha, ČR,
email:

Abstrakt: Společensky a sociálně nežádoucí jevy tvoří širokou škálu problémů,
které jsou zejména u dětí a mládeže výrazným rizikem zdravotním,
společenským i ekonomickým. Důležité je vyzdvihnout faktory zvyšující riziko
výskytu sociálně deviantního chování. Negativní nebo nezdravé, nenormální
nebo obecně nežádoucí tedy patologické jevy ve společnosti (tzn. pro
společnost nebezpečné) se dříve označovaly souhrnným pojmem sociální
patologie. V dnešní době se hovoří spíše o sociální deviaci nebo sociální
dezorganizaci.

Abstract: : Socially undesirable phenomena form wide range of issues that
are especially for children and youth significant risk of health, social and
economic. It´s important to highlight the factors that increase the risk of
socially deviance behavior and many other problems. Negative or unhealthy,
abnormal or undesirable therefore generally pathological phenomena in
society (dangerous to society) to be described by the general concept of social
pathology. Nowadays speaks rather about social deviance and social
disorganization.

Klíčová slova: sociální dezorganizace, sociálně patologické jevy, sociální
skupiny, rizikové chování, sociální deviace;

Keywords: social disorganization; socio pathological phenomena; social
groups; social deviance, risky behavior;;

  V průběhu života se mladý člověk ale obecně i jedinec dostává do řady
situací či problémů, jejichž řešení jej může do určité míry ovlivnit. Děti a
mládeže vyrůstají v různém prostředí, které na ně nějakým způsobem působí.
Faktory, které působí na tyto jedince nazýváme vlivy. Ty můžeme dále dělit na
vlivy endogenní neboli vnitřní a vnější neboli exogenní. K vnitřním vlivům
patří např. momentální zdravotní stav, celkové prožívání jednotlivce. Vnějším
vlivům pak patří např. nezdravé vzory přicházející z prostředí. Dost často
přicházejí negativní vlivy z prostředí ve kterém jedinec žije. Ne vždy se dokáže
jim ubránit.

   Společensky nežádoucí jevy tvoří širokou škálu problémů, které jsou
zejména u dětí a mládeže výrazným rizikem zdravotním, společenským i
ekonomickým. Jedná se o problematiku šikany a násilí, záškoláctví, drogových
závislostí, alkoholismu a kouření, kriminality a delikvence, rizikového
sexuálního chování, vandalismu, virtuálních drog, patologického hráčství, dále
pak projevů xenofobie, rasismu, intolerance a antisemitismu. Do tohoto rámce je
nutno zařadit i témata, kterým byla doposud věnována menší pozornost.
Komerční zneužívání dětí a dále syndrom týraných a zneužívaných dětí a
problematika ovlivňování dětí médií. Velmi nebezpečné jsou situaci, kdy dítě
jedná podle filmu a dokáže postřelit učitele. Hrůzným činem z nedávno doby je
například střelba v základní škole v Newtonu v americkém stáže Connecticut,
který měl za následek 18 mrtvých. Pachatelem tohoto nelidského činu byl právě
mladý člověk – čtyřiadvacetiletý Ryan Lanza, který vešel do třídy, kde učila jeho
matka a zastřelil zde 18 dětí. To se stalo sice v Americe nicméně nastane den,
kdy se tato situace může stát i v české škole.

   Zvýšená pozornost musí být věnována také zneužívání anabolik a dalších
látek a medikamentů a diváckému násilí. Toto se stává doprovodným
fenoménem sportovních, zejména pak fotbalových utkání.
Mimo vlastní rodiny mohou na dítě negativně působit i jiné sociální
skupiny. Nejčastěji jde o skupinu vrstevníků, o asociálně zaměřenou partu.
Skupina vrstevníků se snaží pomoci člověku vymanit ze závislosti na rodičích.
Mezi normami, požadavky rodičů a mladým člověk může dojít ke shodě nebo k
zásadním rozporům.

   Z prostředí působí na jedince velké množství sociálně negativních vlivů,
které ovlivňují jedince. Pokusím se zde vyjmenovat i několik druhů sociálně
negativních jevů. V dalších budoucích odborných článcích bych se chtěl zaměřit
na konkrétní vybranou sociální deviací. Prací, které vysvětlují pojmy sociální
deviace a sociální patologie je velké množství, konkrétními sociálními
deviacemi se však dané práce nezabývají nebo pokud ano, tak velmi obecně.
Právě sociologie je oborem, který se snaží veškeré poznatky z různých věd
shrnout a vytvořit ucelený systém.

   V posledních letech významně vzrostl počet sociálně patologických jevů
mezi dětmi a mládeží. Chceme- li charakterizovat aktuální stav v oblasti výskytu
sociálně patologických jevů, pak k nejzávažnějším problémům patří rostoucí
procento trestné činnosti dětí a mladistvých, snižování věku pachatelů trestné
činnosti, nárůst recidivy páchání trestných činů dětmi a mladistvými, stoupá
agresivita a zejména brutalita mladé generace, množí se případy dětské
prostituce, dětské pornografie, roste kriminalita často spojená s xenofobií,
gamblerstvím, či drogami. To je pouze výčet pár problémů nicméně ve
společnosti vznikají stále nové problémy a i lidé ve společnosti se musí naučit
strategie jak některé situace nebo problémy zvládat. V dřívějších dobách byl, dle
mého názoru svět jednodušší, lidé měli naučené svoje strategie a dařilo se jim
řešit různé problémy. S vývojem a nárůstu složitosti společnosti vznikají nové
situace a problémy, a proto je nutné i hledat nové strategie pro zvládání určitých
druhů situací.

Základní pojmy
  Sociální deviace a sociální patologie jsou pojmy, které směřují do stejné
oblasti sociálna, avšak jejich obsah je přeci jen odlišný. Vymezení sociální
deviace u různých autorů může být poněkud odlišné, ale kdybychom chtěli
nalézt průnik a těžiště těchto vymezení dospěli bychom k akcentaci pozice a
způsobu chování mimo „hlavní proud“, mimo chování většinové společnosti, na
pokraji sociální normy či dokonce mimo normu (Sak, 2013).

   Vyslovíme-li pojem sociální patologie (z lat. pathos – utrpení, choroba),
nejedná se o samostatný vědní obor. Jde o souhrnně označení nezdravých,
abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů (Fischer, Škoda, 2011).
Sociální patologií lze označit dle H. Spencera jako jednu z odvětví
sociologie. V současné době je tento pojem dost často nahrazován a označován
jako sociální deviace nebo také sociální dezorganizace. Někteří autoři tvrdí, že
mezi těmito pojmy je rozdíl, jiní upřednostňují ten či jiný, nebo nadřazují tento
pojem jeden druhému. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být
vždy patologické. Sociálně patologické jevy jsou vždy pro společnost či
jednotlivce negativní, což v případě deviantních jevů platit nemusí. Proto je
vhodné oba dva termíny rozlišovat.

   Sociální deviace (z lat. deviatio - odchylka, úchylka) je definována jako
způsob jednání, které není konformní vůči společenské normě, jež je
akceptována většinou populací. Za sociální deviaci je možno považovat každé
jakékoliv sociální normy. To znamená nejen takové normy, jejíž porušení může
být morálně nebo právním způsobem sankcionováno (Fischer, Škoda, 2011).
Sociální patologie se zdůrazňuje chorobnost daného jevu a způsobu
chování. Zatímco u deviace se jedná především o odlišnost, u patologie je
hodnotící kritérium jiné, tvrdší a jednoznačnější (Sak, 2013).

Sociologické teorie

   Sociologický přístup se při zkoumání společensky nežádoucího až
nepřijatelného chování zaměřuje na jeho souvislost v různých společenských
kontextech. Vzhledem ke značné variabilitě skladby stávající moderní
společnosti se jedná o problém existence různých skupin a subkultur, o otázku
společenské struktury a procesů, které můžeme v moderní společnosti pozorovat
(Fischer, Škoda, 2011).

   Důsledkem sociální deviace může být u motivovaných deviací dosažení či
nedosažení stanoveného cíle, uspokojení či neuspokojení potřeby. Na úrovni
jedince může deviace vyvolávat pocity hanby a viny a snahy o racionalizaci
nebo neutralizaci. Na úrovni okolí může docházet k normalizaci deviantního
chování, nebo naopak ke stigmatizaci jeho nositele aplikací formálních či
neformálních sankcí; ty mohou vést k odstranění či zmírnění deviace, nebo
naopak přispívat ke stabilizaci deviantního chování, k osvojení deviantní
identity a role. Sociální deviace přitom mají důsledky nejen pro deviantní
subjekty a objekty, ale také pro příslušnou skupinu, komunitu či společnost, v
níž se vyskytují (Urban, Dubský, 2008).

   Teorie sociální dezorganizace (W. Thomas, F. Znamecki, R. Parc) využívá
pojmy sociální organizace a dezorganizace. Ve stavu sociální organizace se
systém vyznačuje následujícími třemi parametry: a) souladem norem a hodnot;
b) systémovou soudržností, kdy členové společenství drží pospolu, v rámci
jejich vztahů fungují kontrolní mechanismy a současně se vytvářejí neformální
struktury; c) řádným způsobem interakce, kdy členové dbají na dobré způsoby
pří vzájemných vztazích. Pro stav dezorganizace je příznačný stav opačný –
rozpad a deziluze v mezilidských vztazích. Důsledkem je anonymita ve
společenských vztazích, rozčarování a frustrace obyvatelstva, což následně
negativně ovlivňuje působením rozličných sociálních institucí chování dětí a
mládeže. Kriminální chování je za této konstelace vnímáno jako zcela přirozená
reakce na tyto vnější nepříznivé okolnosti. Teorii anomie rozvíjel jako první
francouzský sociolog Emile Durkheim. Hlavním postulátem této teorie je
tvrzení, že v době radikálních sociálních změn se otřásají v základech tradiční
hodnoty, přičemž platí, že nové ideály prozatím ještě nevznikly a nezačaly se
etablovat.

   Durkheim považuje za anomickou takovou situaci, kdy chybí odpovídající
regulace diferencovaných aktivit. V jeho studii o sebevraždách se anomie
týká absence sociálních pravidel, tentokrát však ve vztahu k nezvládnutým
Za základní a důležitou považuji sociologickou teorii, jak lze interpretovat
komplexně vznik a existenci sociálních deviací. Existují i jiné teorie biologické
a psychologické, které samozřejmě není možné samostatně oddělit a zkoumat.
Vše je nutné vždy zkoumat komplexně a nikoliv odděleně. Sociologická teorie,
dle mého názoru má největší význam. Teorie klade důraz na sociální prostředí.

 Strukturální a funkcionální teorie
   K nejvýznamnějším představitelům v této oblasti patří francouzský
sociolog Emil Durkheim, který zavedl pojem anomie a americký sociolog
Robert King Merton, jenž tuto teorii dále rozpracoval. Pro výše uvedené směry
je typické, že deviantní chování považují za běžný jev společnosti avšak do
doby, než překročí určitou hranici a stanou se jevem škodlivým neboli anomií
(Večeřa, Urbanová, 2011).

   Teorie anomie Émila Durkhemia, jejíž základní myšlenkou je představa,
že společnost prostřednictvím kolektivního vědomí formuje jedince a vytváří
nátlak na jeho egoistické potřeby. Ústřední pojem této teorie, anomie, lze
charakterizovat jako stav bezpráví, bezzákonnosti. Deviace dle něj není
vrozenou vlastností ani biologickou vadou, ale charakteristikou, která je danému
jedinci přisouzena kolektivním vědomím společnosti. Čím je toto vědomí
citlivější, tím přísnější trestá i mírné prohřešky a deviace. Množství kriminality
dle něho souvisí se společenskou dělbou práce, která je v moderních
společnostech velmi složitá a vede k oslabování kolektivního vědomí, a tím i k
možnému stavu anomie. Zjednodušeně řečeno, za hlavní zdroj anomie považuje
prudký rozvoj ekonomiky na přelomu 19. a 20. století, kterému se nedokázal
přizpůsobit vývoj morálních pravidel regulující chování lidí ve společnosti.
I individuálním touhám. Anomické jsou takové poměry, kdy tužby jednotlivců
nejsou dostatečně regulovány společnými normami a v důsledku toho nemají
jednotlivá individua při sledování svých cílů žádné vodítko morální povahy.
Naprostá anomie je ovšem empiricky nemožná, neboť všechny společnosti jsou
charakterizovány větším či menším stupněm normativní regulace. Uvnitř téže
společnosti se mohou mírou své anomie lišit jednotlivé skupiny, a to podle stupně,
v jakém pozbyly své morální jistoty a byly dezorientované ve svých očekáváních.
Nebezpečí anomie zvyšuje ekonomický vzestup, který stimuluje lidskou žádostivost
a budí zdání, že vše závisí pouze na jednotlivci (Viz podrobněji
Keller J.: Dějiny klasické sociologie. Praha, Slon, 2004,s.195-235).
Ke strukturálnímu funkcionalismu, teorii anomie a k teorii napětí (Strain Theories)
se také hlásívýznamný americký sociolog R. K. Merton. Podle toho, jak se
chovají individua v anomických poměrech, mluví o konformismu, inovaci, ritualismu,
úniku (sebevrazi, uživatelé narkotik) a vzpouře. Merton, R.K. Social
Structure and Anomie. American Sociological Review 3, 672-682, 1938.
přes výše uvedené kriminalitu považuje za něco normálního a do jisté míry i pro
společnost prospěšného. Dle Durkheima zvyšuje kolektivní vědomí, morální
hodnoty u ostatních členů společnosti a její soudržnost. Samozřejmostí je, že
deviantní chování nesmí překročit určitou hranici, která by mohla ohrozit
fungování společnosti a dodržování stanovených norem (Munková, 2004).
Robert King Merton, významný americký sociolog a představitel
funkcionalismu, rozpracoval teorii anomie v prostředí společenských a
kulturních změn americké společnosti v první polovině minulého století v
období tzv. „amerického snu“. Vycházel z předpokladu, že zdrojem anomie je
nerovnost mezi kulturou a sociální strukturou společnosti, kdy za nejvyšší
kulturní cíl je považováno dosažení finančního úspěchu a hromadění bohatství
jakýmkoli povolenými i nezákonnými prostředky. Největší problém spatřuje v
masové výrobě, která vede ke konzumnímu způsobu života a neustálému
zvyšování nároků, potřeb a tím i nespokojenosti. Dle Mertona je příčina
deviantního chování skryta v hodnotách a cílech kultury dané společnosti a
třídní struktury. Každý se pouze snaží dosáhnout určitého standardu nastaveného
společností a to jakýmkoli způsobem bez ohledu na ostatní. Avšak ne každý na
tento standard dosáhne, což vede k napětí a vytvoření pěti rozdílných
individuálních reakcí na tento stav: konformita - souhlas s kulturně stanovenými
cíli i prostředky institucionálně povolenými k jejich dosažení, další typy reakcí
jsou potom deviantní, sem řadíme inovace - přijetí cílů avšak zamítnutí
institucionálních povolených prostředků, ritualismus - zrcadlově převrácená
inovace), únik - zamítnutí jak cílů, tak prostředků a rebelie - nahrazení
předepsaných cílů i povolených prostředků jinými (Munková, 2004).

2. Konfliktní teorie
   Jak již z názvu vyplývá, konfliktové teorie jsou založeny na jistém
konfliktu mezi určitými skupinami, resp. mezi skupinou, která v rukou drží moc
nad ostatními jedinci. Nepřijímají konsensuální model společnosti prosazovaný
funkcionálními směry, ale tvrdí, že existují různé sociální skupiny a třídy, které
si vytváří své vlastní normy a hodnoty. Z logiky věci je patrné, že vyšší
vládnoucí vrstvy se vždy snaží své normy vnutit třídám nižším, s cílem
ovládnout je a podrobit si je. Jednání odchylné označují za deviantní. K
nejdůležitějším konfliktovým teoriím patří teorie založené na konfliktu
ekonomickém a politickém jako např. Marxistická teorie. Ta vidí příčinu
kriminality v kapitalistické společnosti a její vykořisťovatelské povaze. Rozvoj
ekonomiky v kapitalistické společnosti vede k vytváření velkých rozdílů mezi
buržoazii a proletariátem, což dle marxistů způsobuje nepříznivé životní
podmínky pracujícího lidu, jejich bouření se proti tomuto systému a v důsledku
toho i zvyšování kriminality (Hrčka, 2011).

3. Interpretativní teorie
   Etiketizační teorie neboli Labelling theory či teorie značkování patří k
nejvýznamnějším interpretativním teoriím deviace. Čerpá z představy, že lidská
identita je utvářena v procesu interakce jedince s ostatními lidmi ve společnosti.
Za deviantní je pak považováno takové jednání, kterému veřejnost přiřkla
nálepku deviace. Významně v této oblasti působil Edwin Lemert, který rozlišuje
deviace na primární a sekundární.Za primární deviaci považuje chování, kterým
jedinec porušuje nějakou normu i přesto na sebe nenahlíží jako na devianta, což
se změní pod tíhou reakce společnosti, která je jistým předělem mezi primární a
sekundární deviací. Sekundární deviace nastupuje po reakci společnosti,
prostřednictvím které jedinec získává nálepku devianta a může být
společností sankcionován. V tuto chvíli se osoba s rolí devianta může ztotožnit a
její onálepkování může mít negativní důsledky v podobě pokračování v
kriminálním chování (Munková, 2004).

   Pod teorii subkulturní deviace bychom mohli zařadit teorii kulturního
přenosu, která je založena na skutečnosti, že noví členové skupiny přebírají
určité vzorce chování skupiny, ve které již existuje deviace, při začleňování do
této skupiny. Takovýto vzorec chování postupně přebírají za svůj a ztotožňují se
s ním (Večeřa, Urbanová, 2011).

   Teorie sociální kontroly vidí jednu z hlavních příčin deviantního chování
v nedostatečné nebo neúčinné sociální kontrole. Již ze samotné lidské podstaty
vyplývá snaha vyhnout se povinnostem obsaženým v různých normách, proto je
nutná existence mechanismů sociální kontroly, která zajistí jejich dodržování.
Není zásadní, zda se jedná o vnitřní kontrolní mechanismy, které jsou dány
internalizací hodnot nebo vnější, které působí na chování jedince ze strany
společnosti (Munková, 2004).

   Sociální kontrola se vztahuje obecně na společenské a politické
mechanismy nebo procesy, které regulují individuální a skupinové chování ve
snaze získat shody a dodržování pravidel dané společnosti, státu, nebo sociální
skupiny. Sociologové identifikovat dvě základní formy sociální kontroly.
Neformální prostředky kontroly -socializace, která je definována jako "proces,
při kterém se jedinec narodí do určité společnosti, kterou je dále usměrňován.
Formální prostředky společenské kontroly jde o externí sankce vymáhané
prostřednictvím vlád daného státu, aby se zabránilo vytváření chaosu a anomie
ve společnosti. Zatímco koncept sociální kontroly byl znám asi od vzniku
organizované sociologie, byl změněn v průběhu času.

4. Interakční teorie
   Tyto teorie vycházejí z toho, že sociální realita vzniká ze společně
sdíleného universa pomocí symbolů a významů, které si lidé osvojují v různých
sociálních interakcích. Žádný projev tedy není deviantní. Charakteristika jevu
mu dávána až v průběhu sociální interakce s druhou osobou. Tato teorie věnuje
pozornost vytváření a aplikace sociálních norem.

   Existují i další teorie např. teorie diferencovaných asociací, která
předpokládá, že jedinec se učí deviantnímu chování stejně jako nedeviantnímu v
procesu socializace.Záleží na tom, která tendence převažuje a se kterou se
jedinec identifikuje. Dále bych zmínil i tzv. teorii etiketizační, jejímž cílem je
dát jedinci určitou „nálepku“ a snahou stigmatizaci jedince. Toto není
samozřejmě vyčerpávající přehled teorií a je možné se každé zde zmíněné teorii
zabývat podrobně.

Příčiny vzniku sociálně patologických jevů
   Při analýze deviantního jevu zjišťujeme, že v drtivém množství případu
není jen jedna. Zpravidla jde o řadu příčin, které se navzájem kombinují a
ovlivňují. Mezi příčinné faktory vzniku a projevu sociální deviace patří
biologické faktory, psychologické faktory, sociální faktory, kulturní faktory
(Urban, Dubský, 2008).

   Mezi základní činitele vzniku sociálně patologických jevů patří tedy
především jedinec a prostředí, v němž tento jedinec žije a které ho od počátku
života obklopuje. U jedince mohou být rizikovými faktory např. vlastnosti
jedince, inteligence, pohlaví, náboženství, poruchy chování, jeho zdravotní stav,
handicapy, chuť experimentovat, zvědavost, duševní zdraví, sociální zdatnost,
vlastní využívání volného času, potřeba jedince odlišit se od svých vrstevníků
popř. zapadnout mezi ně. Rodina je rovněž zdrojem rizikových faktorů jedince.
Důležité je tedy rodinné zázemí. Rizikovými faktory může být i nepodnětné
vlivy z prostředí, nedostatky v komunikaci, rodinné výchovné styly, závislost
jednotlivých členů rodiny (alkohol, léky) a rovněž i jejich postoj k těmto látkám,
nemoci. Dalším důležitým zdrojem negativních vlivů, které mohou přicházet z
prostředí je prostředí školy. Mezi rizikové faktory, který má zásadní vliv na
jednotlivce, patří např. neefektivní program prevence sociálně patologických
jevů, nepřátelská atmosféra ve třídě, šikana, obecně školní klima, vztah s
vrstevníky, užívání návykových látek mezi vrstevníky, organizace a trávení
volného času, vztahy mezi učiteli a žáky. Ve společnosti mohou být pro jedince
rizikovým faktorem např. dostupnost návykových látek, postoje, hodnoty,
hodnotová orientace společnosti, špatná informovanost členů společnosti,
možnosti a nabídky volnočasových aktivit pro děti a mládeže, vzdělávací
programy, módní trendy, vliv masmédií. Všechny tyto faktory (a mnohé další)
jedince ovlivňují, ať už na něj působí zevnitř nebo zvenčí, v tom, jaký bude jeho
názor či postoj například k tabákovým výrobkům nebo alkoholu a jiným
drogám, na nichž si může v průběhu času vypěstovat závislost.
Není jednoduché určit konkrétní příčinu, většinou se jedná o soubor vlivů.
Problém je v disharmonickém vývoji osobnosti, neuspokojení nejdůležitějších
lidských potřeb – lásky, jistoty, tělesné blízkosti, zažívaní příjemných pocitů.
Nastává hledání náhradních možností uspokojení, výsledkem jsou poruchy
chování a tudíž chování rizikové.

   Jako negativní jevy lze označit všechny nežádoucí projevy v chování, tedy
takové jednání, které se odchyluje od daných norem, především norem
morálních Jde tedy o široké vymezení problematiky od relativně drobných
prohřešků a poklesků, jako je lež či drzé, vzpurné chování, až po jednání, které
je asociální (šikana) a přechází ve skutečně sociálně patologické jevy
(kriminalita, nedobrovolná prostituce, ap.). Ale právě vývoj v posledních letech
u nás naznačuje, že výskyt těchto negativních jevů souvisí především se
sociálním prostředím. Už ve starověku se vědělo, že „prostředí, kde se člověk
zdržuje většinu dne, určuje jeho charakter“ (Antifones). Psychologové i
sociologové se shodují v tom, že prostředí, zejména sociální, je rozhodující ve
formování osobnosti jedince (Krejčířová, O., in Skopalová, J.,2002).

Prevence
Diagnostika rizikových faktorů v oblasti sociálně patologických jevů je
velmi důležitá pro důkladnou prevenci těchto jevů. Včasné rozpoznání
nastupujících symptomů patologického jednání či chování u jedince nebo
skupiny může pomoci těmto jevům předcházet a zároveň napomáhá hledat jejich
následná řešení. Za rizikové chování můžeme považovat riskování či
experimentování, které je však u mladistvých chováním téměř přirozeným.
Chtějí si dokazovat dospělost, samostatnost, zapadnout mezi ostatní děti,
vyrovnat se starším. Do jisté míry může být toto riskování a překonání nesnází
prospěšné – zvyšuje naději na úspěch v budoucím životě. Protože život přináší
řadu neznámých situací, součástí každého rozhodování je pak určitá míra risku
(Matějček, 2002).

   V souvislosti se svým vstupem do školy dítě mocně prožívá potřebu
obstát, předvést se v tom nejlepším, mít úspěch a sklidit pochvalu. Jsou-li
okolnosti náležitě příznivé, probouzí se v něm usilovnost, která se mu stane
základní cestou k uspokojení potřeby vyniknout, prosadit se a být dobrý.
Negativně na vývoj dítěte a utváření jeho osobnosti působí, když snaživá
pracovitost není podchycena a povzbuzována, ale naopak je podlamována.
Způsobují to hlavně opakující se neúspěchy navozující v dítěti pocity, že na
úkoly nestačím“, „jsem horší než druzí“ a posléze ústící v pocit méněcennosti
(Helus, 2004).

   V podmínkách školy se uplatňuje zejména prevence primární (má za cíl
předcházet problémům) a sekundární (cílem je intervenovat u těch, kteří se
dostali do problému, jde o to rizikové chování zastavit nebo omezit na nejnižší
míru). Rozlišujeme dva typy primární prevence. První nazýváme specifickou
primární prevencí. Jde o aktivity a programy zaměřené na předcházení a
omezování výskytu jednotlivých forem rizikového chování žáků a společensky
nežádoucích jevů. Programy jsou založené na prokazatelných výsledcích, změně
chování a evaluaci programu. nespecifická prevence – volný čas a sport –
doplňuje specifickou prevenci. Spočívá v zaměstnávání mladých lidí sociálně
přijatelnými aktivitami, jako je sport, zájmové kroužky, efektivní trávení
volného času. Efektivní prevencí rizikového chování lze předcházet výskytu
sociálně nežádoucích jevů.

   Primární prevence zahrnuje vytváření a zabezpečení optimálních
podmínek pro fyzický, psychický a sociální vývoj jedince. Jak uvádí Kondáš a
kol. (1989), úkolem primární prevence je zabezpečovat optimální podmínky
tělesného a duševního zdraví a předcházet vzniku nepřiměřených projevů a
poruch. Zejména primární prevenci je možno považovat za celospolečenský
úkol, na jehož plnění by měly participovat stát svou politikou sociální, školskou
a zdravotnickou. Na vlastní realizaci by měli spolupracovat ekonomové, politici,
pedagogové, psychologové, lékaři, legislativci apod. Sekundární prevence má
zachytit poruchu fyzického, psychického a sociálního vývoje v počátečním
stadiu, zajistit potřebná opatření pro ohroženého jedince a zabránit rozšíření
poruchy mezi jedince jiné. Nespecifická primární prevence je zpravidla
prováděna rodiči, učiteli a pracovníky mimoškolních aktivit. Specifická primární
prevence je zpravidla realizována školskými úřady, pedagogy, pedagogickopsychologickými
poradnami, vrstevníky, externími odbornými organizacemi
státními i nestátními.

   Primární prevence sociálně patologických jevů se překrývá, pokud se
někdy zcela nekryje, s výchovou. Dítě má v sobě zakotvenou potřebu stát se
osobností, i když si to ještě vůbec neuvědomuje. K tomu musí splnit řadu
vývojových úkolů a najít svou identitu. Určitý tzv. nežádoucí jev je výsledkem
mnoha okolností, vyrůstá z mnoha zvláštností ve vývoji a je součástí celého
komplexu chování a prožívání i faktorů situačních (Mühlpachr, 2008).
Primární prevencí se rozumí opatření vzdělávacího systému, který
používá metody brzkého užití informací o sociálních jevech, jde o dlouhodobé a
trvalé opatření, jehož cílem je posílení jednání dětí a mladých lidí vypořádat se
možnými riziky. Primární prevence podporuje dovednosti a schopnosti, které
tvoří základ pro zdravý vývoj v globálním kontextu. Globálním kontextem jsou
myšlené dovednosti, vztahy, konflikty, stabilita, představivost, iniciativa,
odpovědnost.

   Sekundární prevence je úkol zejména pro výchovné instituce (včetně
škol), rodiče, psychologické, sociální a zdravotnické služby. Terciální prevence
má za úkol předcházet zhoršování stavu, recidivám a eliminovat důsledky
sociálně patologických jevů. Zde by se měli angažovat již úzce specializovaní
odborníci.

Společensky nežádoucí jevy
   Nejčastějšími jevy v současné době u dětí a mladistvých jsou, šikana a
násilí (snaha ohrozit, zastrašit nebo nějak jinak ublížit druhému), drogy a
návykové látky (ovlivňování vnímání a prožívání reality, změna vnitřního
naladění čili psychiky), virtuální drogy (závislost na počítačových hrách,
záškoláctví (úmyslné zameškávání školního vyučování, vyhýbání se škole z
vlastní vůle, bez vědomí rodičů), kriminalita a delikvence (od přestupků ve
škole po loupeže a vandalství), poruchy příjmu potravy (mentální anorexie a
bulimie), sexuální promiskuita (důsledkem může být riziko zdravotní, přenos
pohlavních chorob), xenofobie a intolerance. Existují však i další společensky
nežádoucí jevy u dětí a mládeže.

   Pomocí definic a příkladů jsem nastínil alespoň základní typy společensky
nežádoucích jevů vyskytujících se u dětí a mládeže. Na závěr bych zdůraznil, že
problémy ve společnosti se netýkají jen dětí a mládeže a prakticky různých
sociálních skupin. V rámci dalších odborných článků je vhodné se podrobněji
zabývat konkrétní deviací a využít multidisciplinární přístup různých disciplín a
stanovit příčiny vzniku problému, důsledky pro společnost a možnosti vyřešení
těchto problémů. Cílem je i poznat nové strategie společnosti, tak jak jsem
uváděl v tomto článku, a najít nové postupy a případně i řešení problémových
situací.

Literatura:
FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Sociální patologie: analýza příčin a
možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Vyd. 1. Praha:
Grada, 2009, 218 s. Psyché (Grada). ISBN 978-802-4727-813.
HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro
učitele i rodiče. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 228 s. Pedagogická praxe. ISBN 80-
717-8888-0.
HRČKA, Michal. Sociálni deviace. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakl., 2001, 302
p. Ediční řada Základy sociologie, 7. sv. ISBN 80-858-5068-0.
JOHN J. MACIONIS, John J.Linda M. Sociology. 7th Canadian ed. Toronto:
Pearson Canada. ISBN 978-013-7001-613
KONDÁŠ, Ondrej. Psychoterapia a reedukácia: učebnica pre filozofické fakulty.
Vyd. 1. Martin: Osveta, 1985, 291 s. Vysokoškolské učebnice (Osveta).
KREJČÍŘOVÁ, Olga. Kapitoly ze speciální pedagogogiky. Vyd. 1. Praha:
Eteria, 2002, 127 s. ISBN 80-238-8729-7
MATĚJČEK, Zdeněk a Zdeněk DYTRYCH. Krizové situace v rodině očima
dítěte. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002, 128 s. Pro rodiče. ISBN 80-247-0332-7.
MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace: (přehled sociologických teorií). 1.
vyd. Praha: Karolinum, 2004, 134 s. ISBN 80-246-0279-2.
MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
2008, 194 s. Spisy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, sv. č. 112. ISBN
978-802-1045-507.
SAK, Petr. Člověk, společnost a sociální patologie, Sborník Sociálna patológia
optikou sociologického skumania (slovensko-české sociologické dni). 1. vyd.
Bratislava: Stimul, 2013. s. 360-371, 9 s. ISBN 978-80-8127-077-2.
URBAN, Lukáš a Josef DUBSKÝ. Sociální deviace. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 167 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk).
ISBN 978-807-3801-335.
VEČEŘA, Miloš a Martina URBANOVÁ. Sociologie práva. 2. upr. vyd. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 313 s. ISBN 978-807-3803-
216.

recenzoval PhDr. Petr Sak, CSc.

nejčtenější